Otazky

tují v RVP ZV okruhy aktuálních problémů současného světa a stávají se významnou a nedílnou součástí základního vzdělávání. Vytvářejí příležitosti pro individuální uplatnění žáků i pro jejich vzájemnou spolupráci a pomáhají rozvíjet osobnost žáka v oblasti postojů a hodnot. Tvoří povinnou součást základního vzdělávání. Škola musí do vzdělávání na 1. a 2. stupni zařadit všechna průřezová témata uvedená v RVP ZV. Všechna průřezová témata však nemusí být zastoupena v každém ročníku.
Osobnostní a sociální výchova
Výchova demokratického občana
Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech
Multikulturní výchova
Environmentální výchova
Mediální výchova
9.DIDAKTICKÉ PRINCIPY (ZÁSADY). PRINCIPY KLASICKÉ, PRINCIPY MODERNÍ DIDAKTIKY
Vyuč. principy jsou nejobecnější pravidla, jejichž dodržování významně přispívá k dosažení lepších výsledků. Soudobá didaktika se opírá o poznatky řady vědních oborů – psych, logika,…
Klasické principy:
Princip výchovnosti vyučování – vyuč. je jedním ze základních prostředků k realizaci všech složek výchovy, tedy nejen rozumové, ale i mravní, estetické, tělesné a pracovní. Při vyučování jde o proces rozvíjení celé osobnosti žáka.
Princip cílevědomosti – ujasnění si hlavního cíle je základním východiskem učitelovy přípravy na vyuč. hodinu, ale i základním kritériem pro operativní změny tohoto naplánovaného postupu v průběhu hodiny. Dosud nedostatečně je tento princip uplatňován v práci žáka. Každá činnost žáka by měla vést k cíli, který si žák uvědomuje a jehož se snaží dosáhnout.
Princip uvědomělosti – vyjadřuje požadavek, aby žák rozuměl tomu, čemu se učí a uvědomoval si smysl této činnosti. Seznámení žáků s cílem vyučování, vhodná motivace, vytvoření kladného vztahu k učení, volba vhodných vyuč. metod. Neosvojení učiva uvědoměle – formalismus v jeho vědomostech(biflování)
Princip aktivity – požadavek, aby žák nebyl pasivním účastníkem vyuč. Nejde jen o aktivitu žákových poznávacích procesů, ale i procesů citových a volních. Kromě aktivní činnosti duševní, podněcuje učitel žáky i k různé činnosti manuální. aktivitu ovlivňuje: zájem, přesvědčení o užitečnosti, organizace vyučování, struktura vyuč. hodiny, výběr vhodných pomůcek,…
Princip názornosti – zformuloval Komenský. Požadavek, aby si žák vytvářel představy a pojmy pokud možno vnímáním předmětů a jevů skutečnosti nebo jejich zobrazení. Aby i učitelův slovní projev a psaný text učebnice byly dostatečně názorné.
Princip soustavnosti – souvisí se systematičností a plánovitostí vyuč. Učební plán určuje systém předmětů, systém tvoří učivo vymezen uč. osnovami. Respektování principu v přípravě i samotném průběhu vyučování, i domácí příprava
Princip postupnosti – vyjádřil Komenský – málo než mnoho, stručné než obšírné, prosté než složité, všeobecné než zvláštní, blízké než vzdálené, obdobné než odchylné
Princip přiměřenosti – požadavek, aby cíl, obsah i prostředky vyučování odpovídaly stupni psych. a tělesného vývoje žáků. Učitel – posoudit náročnost učiva a metod ve vztahu k možnostem žáků v určité třídě k momentální atmosféře v hodině
Princip individuálního přístupu k žákům – požadavek respektovat ve vyučování podle možností psych. i fyz. zvláštnosti každého žáka
Princip zpětné vazby – jde o co nejčastější vzájemnou výměnu informací mezi uč. a žáky
Princip spojení teorie s praxí – pož., aby osvojování teoretických poznatků bylo vyváženo jejich praktickým uplatňováním.
Princip spojení školy se životem - pož., aby cíl, obsah, prostředky a metody vyučování odpovídaly současným požadavkům a potřebám společnosti
Principy moderní didaktiky
p. úcty a respektu k dítěti, p. orientace na pozitivní stránky osobnosti dítěte, p. bezpečí, jistoty a vstřícnosti, vytváření pozitivních sociální, emocionální a pracovní atmosféry, p. převahy kladného hodnocení, orientace na radost a prožitek, uspokojení z úspěšné práce, p. spolupráce, kooperace žáků a orientace na vzájemnou pomoc
10.Pedagogická komunikace. verbální a neverbální komunikace
ped. kom. – vzájemná výměna informací (poznatků, názorů, pocitů a postojů) mezi všemi účastníky ped. procesu. Zprostředkovává také emocionální stavy, mezilidské vztahy a postoje.
Ped. kom. je zaměřena na dosažení ped. cílů, má zpravidla vymezený obsah, probíhá s ohledem na sociální role účastníků a respektuje stanovená pravidla. Úroveň ped. kom. ovlivňuje efektivitu ped. práce. Kultivované vyjadřování a především citlivé a taktní jednání a vystupování ped. pracovníků pozitivně ovlivňuje následnou reakci a činnost žáků
Tři typy ped. kom.:
Kom., kterou si pedagog může předem promyslet a připravit (adresát – komu je sdělení určeno, cíl kom. – čeho chceme dosáhnout, Obsah – vymezení toho co budeme sdělovat, forma – jakým způsobem to budeme sděl., podmínky – čas, akustika, rozmístění účastníků,..)
Kom., která se dá připravit jen orientačně
Nepřipravená kom., odehrávající se v jedinečných a neopakovatelných situacích – klade vysoké nároky na schopnost okamžitého „vzhledu“ do nové situace, rychlé vyhodnocení podmínek, na rozhodnost i rozvážnost, ale především na pohotovost, citlivost a takt komunikaci za strany pedagoga.
Ped. kom. by mělo v každé situaci charakt.: klid, takt, citlivý přístup, pohoda, vzájemná důvěra, orientace na pozitivní jevy a stránky a vlastnosti, tolerance, snaha o porozumění ostatním, trpělivost, objektivita
Ped. kom. by neměla být jednostranná. Ve vzdělávací činnosti hovoří pedagog a žáci – posluchači – jednosměrná komunikace. Ped. by se měli více orientovat na intenzivní obousměrnou komunikaci.
Práva pedagoga a žáka v oblasti komunikaci jsou značně rozlišná, žák má podstatně méně práv (výjimkou jsou alternativní školy)
tři způsoby kom – verbální, neverbální, jednáním, činností – v pedagogice se prolínají
Verbální komunikace – rozlišit stránka obsahová a formální. Obsahová stránka: srozumitelnost, obsahová přiměřenost. Formální stránka: hlasitost(závisí na počtu žáků, rozmístění, významu sdělování, atmosféře,…), dynamika(zesilování a zaslab. hlasitosti), rychlost, intonace(melodie řeči), správné frázování(udržování stejného rytmu řeči), emocionalita
Neverbální komunikace – je součástí verb. kom., jde o sdělování pohledy(řeč očí), výrazy obličeje(mimika), pohyby(kinetika), fyzickými postoji, gesty(gestika), dotykem(haptika), přiblížením a oddálením(proxemika), úpravou zevnějšku a prostředí. + př.
11.OTÁZKA, JEJÍ FUNKCE, VLASTNOSTI, TYPY OTÁZEK, TECHNIKA KLADENÍ OTÁZEK
Otázka: základní stavební prvek verbální pedagogické komunikace, představuje impuls k činnosti, k přemýšlení, podnět k aktivizaci poznávacích, citových a volních procesů žáka. Otázka navozuje činnost žáka, řídí a usměrňuje činnost žáka žádoucím směrem
Požadavky na formulaci otázek: Jasná a srozumitelná ot., stručná, výstižná a přesně formulovaná. Žádná odpověď na otázku by neměla zůstat bez odezvy, bez reakce toho, kdo otázku položil!
Základní kladení otázek ve výuce: Otázka – zahrnovat jeden problém, logicky na sebe navazovat ot., kladeny v promyšleném pořadí, chceme-li zapojit všechny žáky, nejprve otázka, pak vyvolat žáka, ot. klademe přiměřeným tempem, přiměřený čas na odpověď, střídavě vyvolat všechny žáky.
Taxonomie učebních otázek (D. Tollingerová): úlohy vyžadující pamětní reprodukci poznatků, vyžadující jednoduché myšlenkové operace s poznatky, vyžadující složité myšlenkové operace s poznatky, vyžadující tvořivé myšlení, vyžadující sdělení poznatků.
12.TYPY VÝUKY
Pojmem výuka je označována činnost učitele ve vyučování. Učitel vyučuje, tj. navozuje, organizuje a řídí poznávací, citové a volní procesy žáků, kteří se učí.
Pojem výuka je někdy nahrazován pojmem vyučování. V teoriích obecné didaktiky se výuka objasňuje šířeji než samo vyučování – jako systém, který zahrnuje jak proces vyučování tak především cíle výuky, obsah výuky, podmínky, determinanty a prostředky výuky, typy výuky, výsledky výuky.
Základní znaky: možnost splynutí vzdělávání a výchovy, stanovení cílů a vymezení jejich obsahu, stanovení rámcového postupu, vytvoření potřebných materiálních a organizačních podmínek, uskutečňuje se pod vedením pedagoga
Typy výuky:
informativní – učitel sděluje info žákům, žáci se učí především tomu, co jim zprostředkuje učitel
heuristické – žáci jsou učitelem vedeni k samostatnému poznávání, objevování nových poznatků
produkční – příkladem jsou různé pracovní činnosti žáků, práce s materiálem, praktická činnost směřující k vytvoření určitého produktu
regulativní – jejím základem je detailně rozpracovaný projekt, každý úkon žáka je regulován, řízen
13.METODY VÝUKY: CHARAKTERISTIKA, CELKOVÝ PŘEHLED
Dosavadní pojetí vyuč. transmisivní (učitel ví, je garantem pravdy), nyní – pojetí konstruktivistické – učitel vytváří podmínky a zajišťuje, aby žák mohl dosáhnout co nejvyšší úrovně, je garantem metody.
Vyučovací metoda: způsob, jakým učitel organizuje proces osvojování nových vědomostí a dovedností žáků. Je to koordinovaný, úzce propojený systém vyučovacích činností učitele a učebních činností, orientovaný na dosažení výchovně-vzdělávacích cílů.
Dělení: Podle zdroje poznání: metody slovní, názorové, praktických prací. Podle vyučovací hodiny: metody motivační, expoziční, fixační(opakovací), diagnostické, hodnotící.
Slovní vyučovací metody:
monologické metody (metoda výkladu:vysvětlování, vyprávění, popis, přednáška – všechny metody se prolínají a doplňují, nelze je oddělit od jiných vyučovacích metod),
dialogické metody – met. kladení otázek (rozhovor, motivační rozhovor, rozhovor vyvozovací, rozhovor objevný, rozhovor opakovací, rozhovor diagnostický, dialog, diskuse, beseda),
metody práce s textem – práce žáků s hotovým písemným textem a samostatná tvorba vlastního textu (čtení s výkladem, samostatná práce s textem, tvorba textu, Pedagogické hnutí Čtením a psaním ke kritickému myšlení – naučit žáka pracovat s textem, práce s programovaným textem)
Názorové vyučovací metody: Ukázka (předvádění, demonstrace), instruktáž (předvedení určitého úkonu), pozorování (poznávají věci v přirozeném prostředí), pokus (umělé vyvolání jevu),
Metody praktických prací: Frontální pokusy, laboratorní práce, práce žáků s multiplikáty pomůcek, praktické práce ve školních dílnách a praktické práce pěstitelské a chovatelské
Řešení výukových problémů – problémová metoda: výukový problém je úkol, s jakým se žák dosud nikdy nesetkal a postup jak tento úkol vyřešit zatím nezná. Problém je teoretická nebo praktická obtíž, kterou žák samostatně řeší svým vlastním aktivním zkoumáním. Hlavní způsoby řešení: rozumovou analýzou, postřehem, metodou pokusu a omylu
Výukové projekty: Při jeho realizaci se uplatňuje celá řada aktivizujících vyučovacích metod, zejména metod samostatné práce. Hlavní myšlenky: vytvoření produktu, týmová práce, schopnost samostatně vyhledávat informace, respektování mezipředmětových a časových souvislostí, respektování individualita a samostatného postupu, změněná role učitele
Metody situační – jsou žáci spíše statickými pozorovateli. Inscenační metody – žáci sami ztvárňují a představují určité osoby
Didaktické hry – hra, ke které žáky záměrně podnítil pedagog a která směřuje k dosažení didaktických cílů
Vyučování s využitím prvků daltonského učebního plánu (svoboda žáků a učitelů, samostatnost, spolupráce)
14.METODY SLOVNÍ: ROZDĚLENÍ, CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH METOD
Patří k nejčastěji používaným vyuč. metodám.
Monologické metody – základem je učitelův slovní projev:
Metoda výkladu – podstatou je slovní projev učitele, nejčastější forma je vysvětlování, ale také vyprávění, popis,... Výklad by měl probíhat podle připravené osnovy, přiměřená délka, dostatečné názorný.
Vysvětlování – výklad jevů, nových pojmů, souvislostí a vztahů na konkrétních případech a ve spolupráci žáků. Učitel se snaží žáky zapojit otázkami apod.,je částečně realizována zpětná vazba. Umění dobře vysvětlovat spočívá – vysv. musí být srozumitelné (navazuje na dosavadní znalosti, vychází z konkrétních př., spojeno s kladením otázek, názorný materiál), učební látka musí být prezentována tak, aby byla snadno zapamatovatelná (důraz na hl. myšlenky, zjednodušení, prezentovat jako systém).
Vyprávění: touto formou seznamuje učitel žáky s průběhem určitého konkrétního děje, nemá tak logickou stavbu a návaznost, vyp. by mělo být dynamické, barvité, bohaté na představy a citově působivé. Účinnost lze zvýšit ilustrací, ukázkou, ...
Popis – systematické rozebírání základní, podstatné a charakteristické rysy či znaky předmětu, jevu,... Základem je výběr typických znaků předmětu a jejich seřazení do určitého pořadí, který potom tvoří osnovu výkladu.
Přednáška – souvislý, logicky utříděný výklad vědeckých pojmůa zákonitostí, náročný na abstraktní myšlení posluchačů, proto je používaná na VŠ. Forma monologického projevu, v krátké době hodně informací. Všechny formy výkladu se prolínají, doplňují, často je nelze oddělit, jsou propojeny. Učitelův výklad je zpravidla bodově zachycen prostřednictvím osnovy na tabuli, který je pak oporou při opakování.
Metody dialogické – metody otázek a odpovědí:
Rozhovor – střídání učitelových otázek a odpovědí žáků, využívá se v každé fázi hodiny, základním stavebním kamenem je otázka, hlavní předností je neustálá zpětná vazba.
Motivační rozhovor – zařazuje se např před prezentací nového učiva v úvodu hodiny, prostřednictvím otázek uč. usiluje o aktualizaci zkušeností žáků vztahující se k novému učivu. Je pro žáky přitažlivý když jsou zážitky zajímavé a jsou schopni na otázky odpovídat.
Rozhovor vyvozovací (Sokratovský) – učitel vede žáka vhodně volenými otázkami k přemýšlení a vyvozování nových vědomostí, je zaměřen na myšlenkovou činnost žáka a podporuje především schopnost logického úsudku.
Rozhovor objevný (heuristický) – opírá se i o badatelskou aktivitu žáka, je vede otázkami k pozorování, experimentování s předměty (osvědčují se otázky