evropská integrace

oce 2003, která mimo jiné připravila evropské instituce na přijetí nových členů. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datum vstupu těchto deseti zemí do EU: 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty členských zemí EU, Evropský parlament a taktéž nově přistupující státy. Některé si zvolily parlamentní způsob ratifikace, některé, mezi nimi i Česká republika, si zvolily referendum: v ČR se vyjádřilo pro vstup do EU 77,33 % voličů, volební účast byla 55,21 %.
14) Mimoevropské integrační seskupení – Amerika, Afrika, ...
AFRIKA
Africká unie (AU) je zatím největším projektem africké integrace. Po několika desetiletích četných, leč bezvýsledných, snah o africkou integraci vznikla organizace inspirovaná úspěšným integračním modelem reagující na současné potřeby .
V šedesátých letech došlo mezi novými africkými státy k ustavení několika multilaterálních organizací s různým sektorovým zaměřením. Jednou z nich byla i (OAJ) založená 32 státy v roce 1963 v etiopské . Na základě z roku se v osmdesátých letech začalo budovat . Vrcholná schůzka představitelů OAJ v v roce určila cíl jej vytvořit do roku 2000. Potřeba obnovit a dynamizovat integrační mechanismus vyvstala hlavně v 90. letech. 9. září bylo Sirtskou deklarací rozhodnuto o vytvoření Africké unie. byla přijata v v roce , v roce určil časový plán vzniku Africké unie. V roce 2002 se v jihoafrickém konalo první zasedání hlav státu Africké unie, čímž byla činnost nové organizace oficiálně zahájena.
Články 5 až 23 Ustavující smlouvy upravují institucionální rámec AU, který zahrnuje devět orgánů:
Výkonný výbor
Soudní dvůr
Komise stálých zástupců
zvláštní technické komise
Hospodářská, sociální a kulturní rada
finanční instituce
Současná Africká unie má 53 členů. Jediným africkým státem stojícím mimo je , které AU bojkotuje kvůli připuštění a de facto uznání existence (Saharské demokratické arabské republiky), jež si samo nárokuje jako součást svého území.
AMERIKA
Severoamerická unie nebo Severoamerická měnová unie (the North American (currency) union, NAU někde též Union of North America, UNA) je potenciální útvar, zahrnující , a (v dalším z kroků případně i další státy ), který, monetárně sjednocený, bude sdílet společnou , jež by se měla jmenovat amero. Tato myšlenka je založená na (respektive ) a její měně . Jednání o vzniku Severoamerické unie v současné době probíhají a to v rámci dialogu (Partnerství bezpečnosti a prosperity Severní Ameriky).
Vznik
, schůzka prezidentů , a premiéra ve Waco (). Podepsání formální souhlasu.
, schůzka nejvyšších představitelů v Montebello (, ). Ratifikace smlouvy o partnerství v otázkách bezpečnosti a prosperity Severní Ameriky (harmonizace asi stovky zákonů, sjednocení některých politických postojů a obchodních principů).
Tato měna by zaujala formu nové měny, podobně jako . Amero by pohltila měny všech tří zmíněných zemí, prakticky by se jednalo o tzv. dolarizaci (průnik vlivu dolaru ekonomikami dotčených států).
Institut , jeden z kanadských ekonomických a společenských , vznik sdílené měny mezi Kanadou a Spojenými státy hájí. , jiný konzervativní think tank, taktéž argumentoval pro vznik amera. , čestný člen Fraserova institutu, přišel s knihou nazvanou Případ pro Amero již v září . Naopak, národní skupiny na středu nebo levé straně politického spektra, jako Kanadská rada silně odporují jakémukoli posunu směrem k sjednocení měny, namítaje, že by to znamenalo ublížení kanadské ekonomice i kanadské suverenity.
O fúzi měny, měnové politiky, obchodních i jiných směrnic pro tyto tři největší státy Severní Ameriky proběhlo médii jen několik málo útržkovitých zpráv; v současné době o Severoamerické unii převážně nevědí ani politici a vládní i nevládní organizace na regionální úrovni. U ostatních má různé ohlasy – od nekriticky pozitivních po konsensus, že se jedná o průvodní jev . Jeden z důvodů iniciativy USA o vznik amera může být odražení budoucí potenciální dominance nad dolarem jakožto měny pro obchodování s fosilními palivy.
15) Mezinárodní organizace: OSN, Rada Evropy, NATO, RVHP, Vašavská smlouva, ...
OSN
Organizace spojených národů (OSN), anglicky United Nations Organization (UNO), též Spojené národy (zkratka se nepoužívá), anglicky United Nations (UN), je mezinárodní organizace, jejímiž členy jsou téměř všechny státy světa (v červnu 2006 měla 192 členských států). OSN byla založena 26. června 1945 v San Franciscu (USA) na základě přijetí Charty OSN 50 státy včetně tehdejší ČSR. Nahradila Společnost národů, která jako garant kolektivní bezpečnosti a mírového řešení konfliktů neobstála. První Valné shromáždění OSN se konalo 10. ledna 1946 v Londýně.
Cílem OSN je zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. Členství v OSN je založeno na principu suverénní rovnosti, státy mají svá zastoupení, tzv. stálé mise, zejména v hlavním sídle OSN New Yorku, ale také např. v Ženevě nebo ve Vídni. Každý členský stát má své zástupce ve Valném shromáždění a disponuje jedním stejně platným hlasem.
Výkonným orgánem je Rada bezpečnosti OSN, jíž přísluší základní odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a jejíž rezoluce jsou právně závazné. Dalšími hlavními orgány OSN jsou
* Ekonomická a sociální rada OSN - ECOSOC, (54 členů)
* Poručenská rada OSN,
* Mezinárodní soudní dvůr
* Sekretariát, v jehož čele stojí generální tajemník OSN.
Rada bezpečnosti (RB) má 15 členů. Charta OSN určuje 5 z nich jako stálé, Valné shromáždění volí 10 dalších za členy nestálé na dvouleté období. Údaj v závorce za jmény států znamená rok, ve kterém ke dni 31. prosince vyprší mandát té které země. Stálými členy Rady bezpečnosti jsou: Čína, Francie, Rusko, Spojené státy americké a Velká Británie.
10 nestálých členů v roce 2006: Belgie (2008), Ghana (2007), Indonésie (2008), Itálie (2008), Jihoafrická republika (2008), Katar (2007), Kongo (dem. republika) (2007), Panama (2008), Peru (2007), Slovensko (2007).
Rada Evropy (RE) (anglicky Council of Europe, CoE, francouzsky Conseil de l'Europe) je mezivládní organizace sdružující v současné době 47 zemí. Členství je otevřené všem evropským zemím, které akceptují a zaručují právní stát, základní lidská práva a svobodu pro své občany. Mimo zaručení těchto práv a demokracie (cestou reforem) členové RE dále spolupracují např. v oblastech kultury nebo vzdělávání.
Jedním z hlavních prvních úspěchů bylo dojednání a uzavření Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v roce 1950, která je právním základem činnosti Evropského soudu pro lidská práva.
Pro takzvané „nové země Evropy“ je RE po Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE, OSCE) dalším mezinárodním fórem, kde se setkávají s jinými zkušenostmi, zásadami a nároky, než těmi, které jsou běžné doma.
Československo vstoupilo do Rady Evropy roku 1991 a do konce roku 1992 ratifikovalo 22 mezinárodních smluv, sjednaných v rámci Rady Evropy, včetně většiny smluv lidskoprávních.
Rada Evropy má od roku svého založení 1949 sídlo ve Štrasburku, stejně jako její nejznámější instituce Evropský soud pro lidská práva.
V současné době je členem Rady Evropy 47 států (téměř všechny evropské země), při založení 5. května 1949 měla Rada deset zakládajících členských zemí:
* Belgie
* Dánsko
* Francie
* Irská republika
* Itálie
* Lucembursko
* Nizozemsko
* Norsko
* Švédsko
* Spojené království
NATO (North Atlantic Treaty Organisation, Organizace Severoatlantické smlouvy) je mezinárodní vojenská organizace.
Organizace byla založena 4. dubna 1949 podpisem tzv. Washingtonské smlouvy, která zakotvila vznik bezpečnostní organizace západních demokracií jako odpověď na poválečnou situaci v Evropě.
Washingtonskou smlouvu podepsalo v dubnu 1949 dvanáct států: USA, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie, Island,
V roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko, v roce 1955 se po získání plné suverenity připojila Německá spolková republika a v roce 1982 Španělsko.
V roce 1999 se k NATO připojilo Polsko, Maďarsko a Česko (12. března), všechny tři země byly prvními zeměmi, které se k NATO připojily ze zemí Východního bloku.
V roce 2004 v dosud největší vlně rozšiřování NATO se připojily státy východní Evropy Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. V roce 1966 byly řídící orgány v souvislosti s vystoupením Francie z vojenských struktur Aliance přemístěny z Paříže do Bruselu.
RVHP neboli Rada vzájemné hospodářské pomoci byla obchodní organizace sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku. V podstatě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem o sovětský protipól Marshallova plánu a později EHS.
Zakládajícími členy RVHP byly 8. ledna 1949 Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Později přistoupily Albánie (1949), NDR (1950), Mongolsko (1962), Kuba (1972) a Vietnam (1978). Albánie pod čínským vlivem roku 1961 od účasti na činnosti RVHP upustila a v roce 1987 vystoupila úplně. Přidruženým státem RVHP byla od roku 1964 Jugoslávie. S RVHP částečně spolupracovaly nebo měly status pozorovatele i některé nesocialistické či rozvojové země (Finsko, Irák, Mexiko, Nikaragua, Etiopie, Laos, Jižní Jemen aj.). RVHP, mající na sklonku komunistické éry deset členských států, byla rozpuštěna 28. června 1991.
Varšavská smlouva byl vojenský pakt evropských zemí tzv. .Vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě.
Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup SRN do NATO. Ve skutečnosti je však pravděpodobné, že cílem bylo hlavně upevnění kontroly SSSR nad východním blokem.
Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti intervenci armád 5 členských zemí do Československa vypověděla. Intervence se nezúčastnilo rovněž Rumunsko.
V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla na konferenci hlav 6 zbývajících států v Moskvě 31. března 1991 k 1. červnu 1991 rozpuštěna.
Evropské sdružení volného obchodu (ESVO, EFTA – European Free Trade Association) je společenství čtyř evropských států, které vzniklo 3. května 1960 jako alternativa pro ty státy, kterým nebylo dovoleno (zejména ty „chudší“), nebo které si nepřály (zejména ty „bohatší“) připojit se k Evropskému společenství (dnešní Evropská unie).
Původní smlouva byla podepsána 4. ledna 1960 ve Stockholmu. Dnes jsou členy asociace Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko, z nichž tři (Island, Lichtenštejnsko, Norsko) jsou účastníky Evropského hospodářského prostoru.
Členské státy ESVO společně uzavřely další smlouvy o volném obchodování s řadou zemí po celém světě. Původními členy byli Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. V roce 1961 se jako přidružený člen připojilo Finsko (plným členem se stalo v roce 1986), v roce 1970 se přičlenil Island. V roce 1973 se Dánsko a Velká Británie stali členy Evropského společenství, čímž přestali být členy EFTA. Portugalsko podobně přechází do ES v roce 1986. V roce 1991 do EFTA vstoupilo Lichtenštejnsko (do té doby jeho zájmy zastupovalo Švýcarsko). Konečně v roce 1995 z EFTA do ES přestoupili Rakousko, Švédsko a Finsko.
CEFTA
Středoevropská dohoda o volném obchodu byla podepsána v prosinci 1992, v platnost vstoupila 1. března 1999. Současní členové: ČR, SR, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko.
Země usilující o členství v CEFTA musí splňovat tyto podmínky:
být členem Světové obchodní organizace (WTO),
mít uzavřenu asociační dohodu s Evropskou unií,
mít dokončené bilaterální rozhovory o volném obchodu se všemi členy CEFTA.
Cílem CEFTA je, v souladu s globální tendencí liberalizace mezinárodního obchodu, vytvoření oblasti volného obchodu (mezi státy zapojenými do CEFTA k 1. lednu 1998) nejpozději do roku 2001 s tím, že cla u průmyslových výrobků, zemědělských a potravinářských výrobků a netarifní překážky a přirážky budou snižovány a odstraněny postupně ve stanovených etapách. Předmětem CEFTA jsou též horizontální ustanovení týkající se např. státních zakázek, pravidel původu zboží atd.
VISEGRÁDSKÁ SKUPINA – VZNIK A VÝVOJ
Visegrádská skupina vznikla 15. února 1991 v maďarském Visegrádu, kdy československý prezident Václav Havel, polský prezident Lech Walesa a maďarský premiér József Antall podepsali deklaraci o vzájemné spolupráci. Tři nově vzniklé evropské demokracie k tomuto kroku přiměla jak snaha o integraci do euroatlantických struktur, tak spolupráce na zlepšení situace postkomunistických zemí.
Hlavní cíle, které si země Visegrádské skupiny stanovily:
v plném smyslu obnovení státní suverenity, demokracie a svobody;
likvidace všech existujících společenských, ekonomických a duchovních pozůstatků totalitního systému;
vybudování parlamentní demokracie, moderního právního státu, dodržování lidských práv a základních svobod;
vytvoření moderního tržního hospodářství;
plné zapojení do evropského politického, hospodářského, bezpečnostního a právního systému.
16) Počet členů po 1.1. 2007, počet oficiálních jazyků, symboly EU
Den EU: 9. 5. 1950, kdy v Paříži tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman poprvé veřejně přednesl svůj návrh na založení Evropského společenství uhlí a oceli.
Hymna: Óda na radost Beethoven
Vlajka dvanáct hvězd na modrém podkladu. Číslice dvanáct je v evropských kulturách starým symbolem dokonalosti (dvanáct měsíců, dvanáct denních a nočních hodin, dvanáct znaků zvěrokruhu). Kruh je pak symbolem jednoty evropských národů.
Motto
Jednotná v rozmanitosti
Počet ofic. Jazyků 23: angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština, švédština
Problémy
hlavním vnitřním problémem je evropská ústavní smlouva, její přepracování, dokončení a hlavně dosažení všeobecné shody na jejím znění
problémy energetické bezpečnosti, nelegální migrace a vízová politika
rozšiřování EU -> strach ze záplavy levných pracovních sil z Východu