evropská integrace

, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je , ale parlament pracuje také v a . Evropský parlament se usnáší prostou většinou.
Evropská rada
Evropský soudní dvůr
(pozor na záměnu s , popř. ) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů . Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.
Další instituce dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v .
má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v .
poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v , s pobočkami v , , , a .
pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v .
se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve .
je klíčovou institucí pro činnost . Sídlí ve .
Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:


9.) Smlouva o Ústavě pro Evropu
Ratifikace
Po neúspěšných referendech ve a nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit. Aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v nebo hlasováním v národních parlamentech.
Smlouva o Ústavě pro Evropu představuje návrh nového základního dokumentu , který má za cíl nahradit složitou strukturu smluv EU jediným právním předpisem. V návrhu byla také zapracována nová ustanovení a několik zásadních změn ve fungování Unie oproti předchozímu stavu. Tento dokument je nicméně mnohými považován za kontroverzní a je předmětem časté kritiky.
Návrh ústavní smlouvy (Návrh smlouvy o Ústavě pro Evropu) byl zveřejněn . Po dlouhých jednáních byl návrh schválen i , která probíhala od října 2003 do června 2004. Ústavní smlouva byla poté 29. října 2004 podepsána v . Po vstupu v platnost měla nahradit smlouvu a .
Návrh Ústavní smlouvy má 4 části s celkem 448 články. Dále k němu patřilo 36 protokolů, 2 přílohy, 30 prohlášení k ustanovením smlouvy, 11 prohlášení k protokolům, 9 prohlášení členských zemí. V anglické verzi měla navrhovaná smlouva celkem 852 stran – 349 stran smlouvy, 382 stran protokolů a příloh, 121 stran prohlášení.
Právní povaha tohoto dokumentu je předmětem odborných debat, kdy bývá považován zejména za , jindy však i za , či za dokument nového druhu.
V některých zemích o návrhu rozhodovaly národní , v jiných byla k rozhodování vypsána , jinde k rozhodování o této smlouvě ani nedošlo. Proces ratifikace skončil poté, co ústavní smlouvu v referendech odmítla a posléze . Po tomto odmítnutí následovalo rok a půl dlouhé vyčkávání, které přerušilo až německé předsednictví v roce , které přišlo s návrhem , která by převzala podstanou část textu neratifikované Ústavní smlouvy a zapracovala ji do stávajících základních smluv EU.
Obsah návrhu ústavní smlouvy
Návrh ústavy se skládá z preambule a čtyř částí:
Preambule – poukazuje na společné dědictví Evropy, historické zkušenosti, přesvědčení o společné budoucnosti v rámci evropské integrace a obsahuje také poděkování Konventu.
Část I (nepojmenovaná) – je úvodem do smlouvy, popisuje vymezení, cíle a pravomoci Unie, stanovuje základní svobody a práva a definuje . Obsahuje také definici symbolů Unie. V hlavě IV se definují orgány a instituce Unie, v hlavě V se pak popisují principy výkonu jejich pravomocí. Hlava V popisuje principy platné v EU. Hlava VII se věnuje financování Unie. Hlavy VIII a IX popisují vztah Unie s okolními státy, resp. podmínkami pro vstup do Unie a vystoupení z Unie.
Část II – Listina základních práv Unie – je inspirována a deklaruje základní nedotknutelná práva, svobody a zásady.
Část III – Politiky a fungování Unie – je nejrozsáhlejší částí ústavní smlouvy. Je založena na existujících základních smlouvách EU, které z velké části přebírá. V hlavě II se deklarují zásady rovnosti a nediskriminace, hlava III podrobně popisuje vnitřní politiku EU, včetně otázek jednotného vnitřního trhu, hospodářské a měnové politiky, fungování měny , politik zaměstnanosti, zemědělství a rybolovu, životního prostředí, ochrany spotřebitele, sociální politiky, dopravní, telekomunikační a energetické infrastruktury, výzkumu (včetně výzkumu vesmíru a spolupráce s ) či energetiky. Také v kapitole IV definuje tzv. prostor svobody, bezpečnosti a práva, čímž se popisují agendy justice a vnitra a některé další činnosti, kde Unie provádí pouze podpůrnou činnost. Hlava IV je věnována některým zámořským teritoriím. Hlava V se věnuje vnější činnosti Unie, společné zahraniční, bezpečnostní, obranné a obchodní politice, humanitární a jiné spolupráci se třetími zeměmi a mezinárodními smlouvami. V hlavě VI se podrobněji rozvádí fungování Unie a jejích institucí, včetně pravidel pro tzv. posílenou spolupráci.
Část IV – Obecná a závěrečná ustanovení – popisuje právní kontinuitu Unie při procesu přijímání ústavy, ruší některé dřívější smlouvy, definuje postupy pro změny ústavy a stanovuje dobu platnosti.
Ke smlouvě jsou také přiloženy , přílohy a prohlášení.
10.) Rozpočet Evropské unie, příjmy a výdaje
- je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %).
Návrh rozpočtu vypracovává a předkládá jej ke schválení . je oprávněn návrh pozměnit.
Příjmy – rozpočtu tvoří převážně odvody založené na členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %).
Výdaje – rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)
11.) Regionální politika EU. Strukturální a kohezní fondy. Co je to NUTS 1, 2, ...
Evropský sociální fond 1960
1988 – vytvořeny základní fondy: Evropský fond regionálního vývoje
Evropský zemědělský a podpůrný fond
Podpora rybolovu
Evropský sociální fond
Tyto fondy jsou dostupné všem kteří splňují podmínku (menší HDP než 75% průměr EU v HDP)
NUTS
přerozdělování financí podle podle počtu obyvatel a rozlohy (???)
NUTS 1 => celá ČR
NUTS 2 => 8
NUTS 3 => 14 (nové kraje)
NUTS 4 => 77 (bývalé okresy)
NUTS 5 => 6250
NUTS 2 a 3 dostávají nejvíce peněz.
Další fondy
INICIATIVY – fond na přeshraniční spolupráci ( INTERREG)
URBAN – fond pro kultivaci panelíkových sídlišť
EQUAL – fond pro řešení problému diskriminace
Fondy Kohézní
Máme dva fondy a to pro Infrastruktůru(1993) a na životní prostředí
Přestupní fondy
PHARE: pro všechny země EU (1989) , jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990.
SAPARD: Zemědělství a podpora venkova
ISPAD: Životní prostředí
Výbor regionů
Původně 222 členů nyní 334, pracují na 4 leté období, za ČR – 11 členů za SR – 9 členů.
12.) Lisabonský summit. Sociální a vzdělávací politika EU.
Lisabonská strategie byla přijata v v . Určuje strategii rozvoje členských zemí v období až . Dokument měl být základem pro hospodářskou a sociální obnovu Evropské unie a pro obnovu životního prostředí. K dosažení tohoto cíle se Unie rozhodla zaměřit na tyto oblasti:
Ekonomika a společnost založená na znalostech: politiky pro informační společnost, výzkum a technologický rozvoj, strukturální reformy pro zvýšení konkurenceschopnosti, inovace a dokončení vnitřního trhu.
Modernizace evropského sociálního modelu: investice do lidí a omezení vylučování ze společnosti.
Zdravá ekonomická perspektiva a příznivý růstový výhled ekonomiky: makroekonomická opatření.
Sociální politika EU
Je součástí evropského společenství.
Systémy sociálního zabezpečení jsou v členských zemích Evropské unie značně rozrůzněné: severské země kladou důraz na vysokou odpovědnost státu vůči občanům, naproti tomu Velká Británie je zastáncem liberálního modelu založeného na osobní odpovědnosti.
Ambicemi Evropské unie není sjednocovat tyto rozdílné systémy, ale spíše podporovat cíle, jichž chtějí dosáhnout: vyšší zaměstnanost, rovnější postavení mužů a žen na trhu práce, podpora vzdělávání, rozvoj kvalifikace pracovníků apod. Pro tyto účely byl vytvořen Evropský sociální fond (ESF), z něhož mohou členské státy čerpat finanční prostředky na financování svých programů v sociální oblasti.
Vzdělávací programy EU
Socrates je program s úkolem podporovat spolupráci na tomto programu zúčastněných zemí. První fáze proběhla v letech 1995 - 1999. Druhá fáze 2000 - 2006, s celkovým rozpočtem 1,850 miliardy €. Socrates obsahuje tyto oblasti nebo části:
Comenius: školní vzdělání
Erasmus: vyšší vzdělání
Grundtvig: vzdělávání dospělých a dalších možností
Lingua: učení a učení se evropským jazykům
Minerva: informační a komunikační technologie ve vzdělávání
Vzdělávací systémy a politika – pozorování a inovace
Společné akce s jinými evropskými programy
Doprovodné, podpůrné činnosti.
Leonardo da Vinci, s celkovým rozpočtem 1,15 miliardy € v letech 2000 - 2006, má podporovat:
integraci vzdělávání v zaměstnání
lepší kvalitu vzdělávání a přístup k němu
zvýšený přínos vzdělávání k inovaci.
eLearning v oblasti informačních a komunikačních technologií – Information and Communication Technologies (ICT) – má podporovat jejich integraci ve vzdělávacích systémech .
Tempus pro spolupráci ve vyšším vzdělání, založen 1990, je částí programů:
PHARE, podporujícího ekonomické a sociální reformy ve střední a východní Evropě
TACIS, podporujícího ekonomické a sociální reformy v bývalém Sovětském svazu a .
Má pomoci změnit vzdělávací systémy těchto postkomunistických zemí tak, aby odpovídaly systému tržního hospodářství. Rozpočet programu Tempus je určován rok od roku (18,5 milionů € v roce 2000).
Erasmus Mundus má za úkol:
přispět k lepšímu postavení vzdělání EU ve světě
podporovat meziuniversitní kurzy na úrovni Masters
financovat stipendia pro občany zemí mimo EU zúčastněných na těchto programech a pro občany EU studujících mimo EU.
Spolupráce EU s USA – smlouva uzavřená v říjnu 1995 zahájila program spolupráce v oblasti vyššího vzdělání a odborného vzdělání.
Spolupráce EU s Kanadou – smlouva uzavřená v říjnu 1995 zahájila program spolupráce v oblasti vyššího vzdělání a odborného vzdělání.
13.) Česká společnost a evropská integrace: 1989 - 2004
Situace po roce 1989
Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních kvót. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní, což byla nutná podmínka integrace do Evropské unie; tuto skutečnost si uvědomovali političtí představitelé na obou stranách.
Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990.
Asociační dohody - počátek integrace do EU
V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku na budoucí členství v EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady volného obchodu na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat Eurodohodu znovu; ta vstoupila v platnost 1. února 1995. Na základě této dohody se český premiér také například mohl účastnit zasedání Evropské rady a rezortní ministři se mohli 2x ročně účastnit zasedání Rady ministrů.
V průběhu první poloviny 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín, kdy budou moci vstoupit postkomunistické země do Evropské unie. V červnu 1993 byla ale na summitu v Kodani schválena tzv. Kodaňská kritéria, která určovala podmínky vstupu pro budoucí nové členy: budoucí členský stát musí mít mimo jiné stabilní tržní ekonomiku schopnou vypořádat se s konkurenčními tlaky uvnitř EU a ustálené demokratické instituce.
Přístupová jednání
Česká republika podala oficiální žádost o členství v EU 17. ledna 1996; od té doby se stal vstup do EU jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci roku 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí. Ta dále obsahovala posudky Evropské komise na nově přistupující země ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě Evropská komise doporučila v roce 1997 zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. Samotná přístupová jednání začala s těmito zeměmi v březnu 1998. I v následujících letech vydávala Evropská komise každoroční pravidelné posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská).
Z důvodů zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání přístupu nových zemí k EU se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening - tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Samotné vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí, na jedné straně s členskými státy EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) a na straně druhé s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla velice důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v r