Zygmunt Bauman, Tim May - Myslet sociologicky

ům, které jsou součástí našeho každodenního života, i když jim možná příliš dobře nerozumíme. Každá se zabývá způsoby vidění a dilematy a volbami, s nimiž se vyrovnáváme rutinním způsobem, přičemž máme zpravidla jen málo času a příležitostí je promýšlet. Naším cílem tedy je takové promýšlení podněcovat, nikoli „opravovat“ poznání. Chceme rozšiřovat horizonty porozumění, nikoli nahrazovat zdánlivý omyl zdánlivě nezpochybnitelnou pravdou. Doufáme, že při tom povzbudíme pochybovačný postoj, v němž nám porozumění jiným umožňuje lépe rozumět sobě prostřednictvím jiných.
Kniha se liší od mnoha jiných, protože je uspořádána podle problémů, které přináší běžný život. O některých tématech, jimiž se ve své praxi zabývají odborní sociologové, je zde jen stručná zmínka nebo jsou zcela opomenuta - například metody sociálního výzkumu sociálního života. Tato kniha je sociologickým komentářem k věcem, které přímo vstupují do naší každodenní zkušenosti, a s ohledem na to je rozdělena do částí a kapitol. Naše sociologické vyprávění tudíž nepostupuje lineárně a k některým tématům se neustále vracíme. Každá snaha o porozumění se v praxi ubírá právě touto cestou, a tak se v následujících kapitolách v mnoha různých podobách objeví například otázky sociální identity. Když zkoumáme nová témata, odkrývají se nové otázky a osvětlují se problémy, o nichž jsme dříve neuvažovali. Jak jsme již uvedli, je to součást procesu, v němž dospíváme k lepšímu porozumění - a to je úkol bez konce.
ČÁST PRVNÍ
Jednání, identita a porozumění v každodenním životě
KAPITOLA PRVNÍ
SÁM SEBOU PROSTŘEDNICTVÍM JINÝCH
V životě se nám celkem běžně stává, že se zlobíme na okolnosti, které nás omezují a jež, jak se zdá, nemůžeme ovlivnit. Někdy se také pokoušíme být na těchto okolnostech nezávislí a odmítáme vyhovět očekáváním jiných, vzdorujeme tomu, v čem spatřujeme přílišné zasahování do naší svobody a - jak je vidět v celé historii i dnes - revoltujeme proti útlaku. Mít zároveň pocit svobody i nesvobody je tudíž běžnou součástí naší každodenní zkušenosti. Je to také jedna z nejvíce matoucích věcí, která vzbuzuje pocity ambivalence a frustrace, ale také tvořivost a novátorství.
V Úvodu jsme konstatovali, že žijeme ve vztazích s jinými; tím, jak tato věc souvisí s představou svobody ve společnosti, se zabývá velká část sociologického myšlení. V jedné rovině máme svobodu volit a své rozhodnutí dovést do konce. Například než budete pokračovat v četbě této kapitoly, můžete vstát a udělat si šálek kávy. Také se můžete rozhodnout záměr zabývat se sociologickým myšlením opustit a zvolit si jiný směr studia nebo představu na jakékoli studium zcela zavrhnout. Budete-li číst dál, je to pro vás volbou mezi alternativními směry jednání, které jsou vám právě dostupné. Svou schopností vědomě se takto rozhodovat uplatňujete svou svobodu.
Volba, svoboda a život s jinými
Naše volby samozřejmě nejsou vždy výsledkem vědomého rozhodnutí. Jak jsme již řekli, velká část našeho jednám je habituální, a nepodléhá tedy promyšlené a otevřené volbě. Nicméně ostatní nám často připomínají, že naše rozhodnutí nás činí odpovědnými za jakékoli jeho důsledky. Říkají: „Nikdo tě k tomu nenutil, zavinil sis to jen ty sám.“ Jestliže porušíme pravidla, jimiž se má řídit lidské jednání, můžeme být potrestáni. Trest má potvrdit, že jsme odpovědni za své činy. Pravidla v tomto smyslu nejen usměrňují naše jednání, ale koordinují je také sjednáním ostatních, kteří tak mohou předjímat, co pravděpodobně uděláme. Nebýt toho, komunikace a porozumění v každodenním životě by byly nemyslitelné.
Často se pokládáme za strůjce svého osudu a myslíme si, že máme moc určovat své jednání a kontrolovat svůj život. Že máme jak schopnost hlídat své jednání, tak schopnost určovat jeho výsledek. Je tomu ale v životě opravdu tak? Lze například tvrdit, že když je někdo nezaměstnaný, je to výhradně jeho chyba, protože kdyby se dost snažil, obživu by našel. Člověk však může projít rekvalifikací a skutečně hledat práci, jenomže v oblasti, v níž žije, je vysoká nezaměstnanost a on si nemůže dovolit se odstěhovat, a tak přes své vytrvalé úsilí žádnou práci nenajde. Je mnoho takových situací, kdy naši svobodu jednat omezují okolnosti, na něž nemáme vliv. Schopnost měnit či modifikovat svou kvalifikaci je tedy jedna věc a schopnost dosáhnout kýženého cíle věc zcela jiná. Jak se to projevuje?
Za prvé zjišťujeme, že v situacích nedostatku omezuje naše možnosti i to, jak nás posuzují jiní. O dosažení stejného cíle jako my mohou usilovat i jiní lidé, všichni však uspět nemůžeme, neboť množství odměn, jež se budou rozdělovat, je omezené. V takovém případě si navzájem konkurujeme a výsledek nezávisí tak úplně pouze na našem snažení. Mohu se například ucházet o místo na univerzitě, jen abych zjistil, že na každé volné místo tam připadá dvacet kandidátů, z nichž většina má požadované předpoklady. Univerzita navíc může chtít upřednostnit kandidáty s určitým sociálním původem. Mé jednání pak bude záviset na posouzení jiných, na něž mám jen malý vliv. Tito lidé udávají pravidla hry a zároveň jsou i sudími. Instituce, jichž jsou součástí, je stavějí do pozice, v níž mají právo rozhodovat podle vlastního uvážení, a tím vytyčovat hranice mé svobody. Takové faktory, které v podstatě nemám pod kontrolou, významně ovlivňují výsledek mého snažení. Stávám se závislým na jiných, protože právě oni vynášejí verdikt o tom, zda je mé snažení dostatečné, a zvažují, zda mám náležité vlastnosti, abych mohl být přijat.
Za druhé, do naší schopnosti dosáhnout cíle vstupují také materiální faktory. Odhodlání je sice velmi důležité, ale co když nám chybějí prostředky k tomu, abychom mohli podle svého rozhodnutí jednat? Mohu se například rozhodnout přestěhovat se někam, kde je více pracovních příležitostí, jenomže zjistím, že cena domů a nájemné dalece přesahují mé možnosti. Nebo budu chtít uniknout z přelidněného, špinavého prostředí a přestěhovat se do zdravějších podmínek, ale ukáže se, že mne předešli bohatí lidé a já už si to nemohu dovolit. Bohatší lidé totiž zvedli ceny bydlení, takže i pro lidi, kteří v dané oblasti vyrostli, už jsou tamní domy drahé. Totéž můžeme říci o vzdělání a zdravotní péči. Některé oblasti mají lépe vybavené školy a nemocnice, jsou ale příliš vzdálené, a rozhodnout se pro soukromé školy a lékaře nám zase nedovoluje náš příjem. Vidíme, že svoboda volby nezaručuje svobodu na základě této volby skutečně jednat a už vůbec ne svobodu dosáhnout zamýšlených výsledků. Uplatňování svobody jednoho člověka může omezovat svobodu jiných. K tomu, abychom mohli svobodně jednat, potřebujeme něco víc než svobodnou vůli.
Nejčastěji se nám zdá, že nás omezuje to, kolik peněz máme k dispozici, ale omezovat nás mohou i prostředky symbolické. Naše svoboda pak nemusí záviset na tom, co děláme, ale na tom, kdo jsme v očích jiných. Uvedli jsme příklad s univerzitou, ale na základě toho, jakým způsobem se posuzují naše charakteristiky - například z hlediska rasy, pohlaví, věku, etnické příslušnosti či nějakého postižení -, nám může být upřen i vstup do nějakého klubu nebo zaměstnání. Přístup do klubu či k zaměstnání může být také závislý na našem předchozím jednání - na osvojených dovednostech, kvalifikaci, délce praxe nebo na tom, jakým způsobem jsme se naučili mluvit. Jde o trvalé důsledky minulých voleb, které v souhrnu ovlivňují budoucí jednání. Do naší svobody jednat v přítomnosti tedy zasahují minulé okolnosti a nasbírané zkušenosti.
Zkušenosti, které jsme nasbírali, působí na to, jak se cítíme v situacích, do nichž později vstupujeme. Zjistíme třeba - vrátíme-li se k našemu příkladu s univerzitou -, že se očekává jistý způsob vyjadřování, který neovládáme. Pocházíme-li z dělnické rodiny, můžeme se cítit nesví mezi středostavovskými sousedy. Důsledný katolík nebude zase akceptovat praktiky rozvodu a umělého přerušení těhotenství. Možná je tomu tak, že skupina, v níž se cítíme nejvíce doma, ve skutečnosti omezuje naši svobodu, protože zužuje škálu názorů, jež můžeme zastávat. Neformální a formální skupiny se často utvářejí (jak o tom budeme hovořit později) na základě očekávání, jež vkládají do svých členů, čímž vylučují ty, u nichž se nepředpokládá, že by jim dostáli. Vyskytnou-li se mezi skupinami takové propasti v porozumění, často jsou naplněny stereotypními domněnkami. O samotné skutečnosti, že jsme nastaveni na podmínky jednání uvnitř své skupiny, tak lze říci, že omezuje naši svobodu, neboť nám brání zkoumat málo zmapované, nepředstavované zkušenosti za hranicemi této skupiny. To, že jsme se naučili způsobům své skupiny, nám umožňuje uplatňovat svou svobodu, cenou ale může být, že nás to omezuje na určité myšlenky a oblasti.
V každodenní praxi nám tedy naše skupina jak umožňuje být svobodnými, tak naši svobodu omezuje. Na jedné straně jsme se naučili, že určité typy tužeb jsou v rámci této skupiny přijatelné a dosažitelné. Náležité způsoby jednání, mluvy, oblékání a chování nám samy obecně poskytují orientaci, již potřebujeme k životu ve skupinách, k nimž patříme. Sami pak usuzujeme podle těchto očekávání a tím je dána i naše sebeúcta. Z těchto výhod se ale snadno mohou stát problémy, jakmile si troufneme za hranice skupiny a ocitneme se v prostředí, v němž se podporují jiné tužby. Zde mohou být pokládány za náležité jiné způsoby chování, takže souvislosti mezi chováním jiných lidí a jejich záměry nám unikají a působí cize. Totéž porozumění, které nám umožňovalo jednat, pak vypadá jako omezení našeho obzoru. Francouzský sociolog Pierre Bourdieu ve svých rozsáhlých studiích sociálního života nazýval tento nesoulad mezi vnímáním sama sebe a poli jednání, v nichž se ocitáme, efektem Dona Quijota.
Dochází-li k rozporům mezi našimi očekáváními a zkušenostmi, napadá nás možnost, že skupiny, k nímž náležíme, jsme si svobodně nevybrali. Cleny určité skupiny můžeme být zkrátka proto, že jsme se do ní narodili. Skupina, která nás definuje, pomáhá usměrňovat naše chování a údajně nám umožňuje svobodně jednat, nemusí být zvolena vědomě, takže se může stát přítěží. Když jsme se k ní původně připojili, nešlo o akt svobody, nýbrž o projev závislosti. Nerozhodujeme se, že budeme Francouzi, Španělé, černoši z Karibiku, běloši nebo příslušníci střední třídy. Svůj úděl můžeme brát vyrovnaně či rezignovaně, nebo jej považovat za dar osudu a skupinovou identitu přijímat nadšeně - být hrdí, na to, co jsme, i na očekávání, jež jsou v nás v důsledku toho vkládána. Chceme-li se ale změnit, bude to vyžadovat značné úsilí a odolnost vůči očekáváním těch, kdo nás obklopují. Namísto konformity vůči hodnotám a normám skupiny budeme muset projevit sebezapření, odhodlání a vytrvalost. Je to jako plavat s proudem nebo proti proudu. I zde se však ukáže, jak závislí jsme, aniž si to vždy uvědomujeme, na jiných: i když poplaveme proti proudu, náš směr budou určovat nebo ovlivňovat očekávání či jednání lidí, kteří se nacházejí vně nám důvěrně známé skupiny.
To, jak jednáme a jak chápeme sami sebe, je poznamenáno očekáváním skupin, k nimž patříme. Projevuje se to několika způsoby. Za prvé jsou zde cíle, jimž připisujeme zvláštní význam a které pokládáme za hodné sledování. Cíle se mění podle takových faktorů, jako je třída, etnická příslušnost či gender. Většinu pečovatelské práce například vykonávají ženy, takže u žen se setkáváme s jasnou tendencí přiklánět se k určitým povoláním, v nichž se odměňuje péče o jiné, například k povolání zdravotní sestry, učitelky nebo sociální pracovnice. Tato skutečnost vychází z velké části z neověřených předpokladů o dělbě práce mezi mužem a ženou na základě typů vlastností, jimiž se muž a žena údajně vyznačují.
Za druhé jsme ovlivnění jiným projevem skupinových očekávám: tím, jaké prostředky k dosahování cílů jsou přijatelné. To se týká způsobů chování, jež se pokládají za vhodné v každodenním životě. Jak se oblékáme, pohybujeme, mluvíme, jak projevujeme nadšení, či dokonce jak při jídle držíme nůž a vidličku, je jen malou částí toho, jak skupiny ovlivňují naše chování při sledování cílů.
Za třetí, skupiny se také snaží vymezit se oproti těm, kdo stojí vně jejich formální a neformální sítě vztahů, takzvanou manifestací kritérií relevance. Zde se učíme rozlišovat mezi věcmi a lidmi důležitými a nedůležitými pro životní plán, který chceme uskutečnit. Učíme se rozeznávat spojence, nepřátele, soupeře, toho, komu budeme naslouchat, a toho, komu nebudeme věnovat pozornost. Za cíle, jež sledujeme, za prostředky, které k tomu užíváme, a za to, jak rozlišujeme mezi těmi, kdo nám při tom mohou či nemohou pomoci, tedy vděčíme skupinám, k nimž náležíme. Získáváme od nich ohromné množství praktických znalostí, bez nichž bychom nebyli schopni provádět každodenní aktivity a zaměřit se na určitý životní plán.
Ve většině případů jde o neuvědomovanou znalost, protože usměrňuje naše chování, aniž jsme schopni vyjádřit, jak a proč. Zeptá-li se nás někdo například, jaký kód užíváme k dorozumění s jinými lidmi a jak dešifrujeme smysl jejich jednám, nemusíme ani pochopit, co svou otázkou míní. Jak máme vysvětlit kódy, například pravidla gramatiky, které nám umožňují se dorozumět, když je bereme jako samozřejmost a užíváme je plynule a bez větších těžkostí? A přesto je jejich znalost nezbytná, máme-li se vypořádat s každodenními úkoly, a i když neumíme uvést pravidla, která nám umožňují jednat, běžně projevujeme praktické dovednosti, jež se opírají o jejich existenci. Americký sociolog Harold Garfinkel založil odvětví sociologie známé jako etnometodologie. Tato podoba sociologie studuje detaily každodenních interakcí a poskytuje zajímavé vhledy právě do těch věcí, které bereme jako samozřejmost. Všímá si zvratů v konverzaci, toho, jak začínáme a končíme věty, jak lidem připisujeme různé vlastnosti na základě toho, jak se oblékají, jaké je jejich obvyklé držení těla a jak zpravidla gestikulují.
Díky těmto znalostem v pozadí, jimiž se zabývají etnometodologové, se při svém jednání cítíme jistí. Je to dáno tím, že na původ znalostí, které na nás tak silně působí, zapomínáme. Získávají podobu přirozeného postoje, který vylučuje zpochybňování, k němuž vede zkoumání mikrosociologů. Nahlédneme-li do sociologické literatury zabývající se sociálními znalostmi a každodenním životem, otevře se před námi nesmírně zajímavá oblast. Vyjde najevo, že to, co se zdálo samozřejmé, je souborem přesvědčení a domněnek, které se mění podle skupinových charakteristik, času, místa, prostoru a mocenských vztahů. V další části některé z těchto věcí prozkoumáme z hlediska toho, jak se stáváme sami sebou prostřednictvím jiných.
Sám sebou prostřednictvím jiného: Sociologické perspektivy
Jednou z hlavních postav, které velmi pomohly osvětlit, jak internalizujeme skupinové názory, byl americký sociální psycholog a filosof George Herbert Mead. Podle Meada není to, kdo jsme - naše Já -, atributem, s nímž bychom se již narodili, nýbrž získáváme jej postupem času prostřednictvím interakce s jinými. Pro lepší porozumění, jak k tomu dochází, rozdělil Mead náš pocit Já na dvě části: vnitřní Já (I) a vnější Já (Mé). Měl za to, že naše mysl usiluje o „vyrovnaný vztah“ se světem, v němž žijeme. To však neznamená, že jednoduše plníme očekávání své skupiny. Můžeme totiž (jak jsme již viděli) na svět sami působit. Mead chápal tento proces tak, že sami sebe poznáváme pouze prostřednictvím symbolické komunikace s jinými.
Jazyk je médium, jímž nejenom mluvíme, ale jímž se také slyšíme a na základě reakcí jiných hodnotíme své činy a promluvy. Vnitřní Já je tak nejlépe chápat jako „konverzaci“, jež se v nás odehrává a při níž jazyk působí jako médium, které umožňuje, aby tento proces probíhal a abychom o sobě mohli uvažovat jako o „celku“. Vnější Já na druhé straně odkazuje k tomu, jak do svého jednání zabudováváme očekávání skupiny. Na jiné tedy reagujeme z hlediska toho, jak sami sebe chápeme, což se samo neustále mění podle různých sociálních scén, na nichž se běžně nacházíme.
Uvedený proces prochází v našem vývoji třemi stadii. První je stadium přípravné. Náš pocit Já je v něm pasivní, protože se skládá z postojů, jež vůči nám projevují jiní. Rychle se v něm vytváří vědomí a my na jiné reagujeme symboly skupiny, což nám umožňuje formovat své chování tak, jak se v daném prostředí pokládá za vhodné. Rostoucí vědomí sebe se jinými slovy odvozuje z reakce jiných. V tomto stadiu se neprožíváme přímo, nýbrž jen skrze reakce jiných. Tím ale začíná proces, na jehož konci jsme schopni posoudit svůj výkon v interakci s jinými.
V druhém stadiu - stadiu hraní rolí - coby děti přehráváme různé „jiné“ v různých rolích. Ty však nejsou propojeny a postrádají celkovou organizaci. Ústřední úlohu má v tomto stadiu osvojování si jazyka a spojování určitých pocitů s určitými rolemi. I zde jsou v chápání toho, co je náležitá hra, důležité reakce jiných. Potom se organizace postojů skupiny konsoliduje a začíná třetí stadium - stadium hraní her. Role se už učí ve vzájemných vztazích. Hrají se sice opět různé „úlohy“, ale pravidla, jimiž se hra řídí, jsou zjevnější. Náš reflexivní charakter se pak vytváří tak, že se pokládáme za předmět svého vlastního jednání, jak je chápán prostřednictvím reakcí jiných.
Mead si však nepředstavuje Já jako pasivní. Obě strany interakce se vyznačují aktivitou a iniciativou. Jednou z prvních dovedností, které se dítě naučí, je konec konců rozlišování a vybírání, které by si nemohlo osvojit, kdyby nebylo schopno odolávat a vzdorovat tlaku - kdyby nebylo schopno zaujmout určitý postoj a působit proti vnějším silám. Jelikož od různých významných jiných vycházejí protichůdné signály, vnitřní Já musí stát stranou, z povzdálí hledět na tlaky zvnějšku internalizované v Já vnějším. Čím silnější je vnitřní Já, tím autonomnější je povaha dítěte. Síla vnitřního Já se projevuje ve schopnosti a ochotě člověka vystavit sociální tlaky internalizované ve vnějším Já zkoušce, ověřit jejich skutečnou sílu a jejich meze, tedy je zpochybnit a nést následky.
V průběhu osvojování těchto věcí si klademe otázky o sobě, přičemž, jak uvádí francouzský filosof Paul Ricoeur, první reflexivní otázkou jáství je „Kdo jsem?". Rozpor mezi svobodou a závislostí tu prožíváme jako vnitřní konflikt mezi tím, po čem toužíme, a tím, co se cítíme nuceni dělat s ohledem na přítomnost významných jiných a jejich očekávání vůči nám. Naše sklony jsou tak konfrontovány s představami přijatelného chování.
Zde narážíme na interakce mezi biologickým a sociálním. Na pokusy najít genetické základy různých aspektů lidského chování se vynakládají velké finanční částky. Badatelé ovlivnění Darwinovou evoluční teorií se však ve svých interpretacích rozcházejí, například v názoru na to, zda máme od přírody sklon ke konkurenci nebo ke spolupráci. Víme ale, že jednání i hodnocení jednání je v různých kulturách různé. Jak řekl genetik Steve Jones, nejproblematičtějším slovem v genetice je „pro" - jako kdyby nalezení genu pro něco už samo o sobě znamenalo určitou formu chování.
Navzdory biologickým argumentům, ohromným finančním prostředkům tekoucím do genetického výzkumu a farmaceutickým společnostem honícím se za potenciálními zisky se většina vědců staví za nárok společnosti udávat a prosazovat normy přijatelného chování. Společnosti a skupiny si s postupem času rozvíjejí způsoby kontroly svých členů. Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud se domníval, že celý proces sebevývoje a sociální organizace lidských skupin lze interpretovat z hlediska potřeby a nezbytného praktického úsilí zkrotit sexuální a agresivní pudy. Tvrdil, že tyto pudy nejsou nikdy zkroceny, nýbrž pouze „potlačeny“, zahnány do podvědomí. Sup