Zygmunt Bauman, Tim May - Myslet sociologicky

vyjádřily svůj vztah ke zdravému rozumu. Většina věd se spokojuje s tím, že se vymezují prostřednictvím hranic, které je oddělují od ostatních disciplín. Takové vědy necítí, že by s bohatým, i když neuspořádaným, nesystematickým a často neartikulovaným a nevysloveným věděním, které nazýváme zdravý rozum, sdílely dostatečnou půdu, a proto se ani o rýsování hranic, které by je od něho oddělovaly, či o stavění mostů k němu nezajímají.
Taková lhostejnost může mít jisté oprávnění. Zdravý rozum konec konců nemá podle všeho k otázkám, které zajímají fyziky, chemiky nebo astronomy, vůbec co říci. Předměty, jimiž se zabývají, nespadají do běžných zkušeností a zorného pole obyčejných lidí. Proto se neodborníci normálně nepokládají za schopné utvořit si na takové věci nějaké názory, pokud jim v tom vědci nepomohou. Věci zkoumané přírodními vědami se vyjevují pouze za velmi speciálních okolností, například v objektivu obřího dalekohledu. Za těchto podmínek je mohou vidět a experimentovat s nimi jenom vědci, kteří si pak nárokují monopolní vlastnictví daného vědeckého oboru. A jelikož jsou vědci výhradními vlastníky zkušenosti poskytující surovinu pro jejich studium, mají také kontrolu nad tím, jak je tento materiál zpracováván, analyzován a interpretován. Výsledky takového zpracování pak musejí obstát v kritickém přezkoumání jiných vědců. Nemusejí ale soutěžit se zdravým rozumem už z toho prostého důvodu, že na otázky, k nimž se vyjadřují, zdravý rozum žádný názor nemá.
Nyní si musíme položit několik sociologičtějších otázek. Je to skutečně tak jednoduché, jak bylo naznačeno výše? Produkce vědeckého poznání obsahuje sociální faktory, které utvářejí vědeckou praxi, a vědecká zjištění mohou mít sociální, politické a ekonomické důsledky a v žádné demokratické společnosti není na vědcích, aby měli v tomto směru poslední slovo. Jinak řečeno, nemůžeme tak snadno oddělit prostředky vědeckého výzkumu od jeho cílů, ani praktické uvažování od vědy jako takové. Jak a kým je výzkum financován, může mít v některých případech dopad na jeho výsledky. Dnešní obavy veřejnosti o kvalitu potravin, které jíme, o životní prostředí, v němž žijeme, o roli genetického inženýrství a nespokojenost s tím, že velké korporace si patentují genetické informace o obyvatelstvu, to jsou pouze některé z otázek, o nichž věda nemůže sama rozhodovat, protože se netýkají jen oprávněnosti poznání, ale rovněž jeho aplikací a dopadů na náš život. Tyto věci souvisí s našimi zkušenostmi a s jejich vztahem k naší každodenní praxi, s tím, do jaké míry máme svůj život pod kontrolou, a se směrem, jímž se rozvíjejí naše společnosti.
Takové problémy poskytují surovinu pro sociologické zkoumání. Všichni žijeme ve společnosti jiných lidí a dostáváme se do interakce s nimi. Uplatňujeme při tom mimořádný rozsah nevydáveného vědění, díky němuž jsme schopni se vypořádat se záležitostmi každodenního života. Každý z nás je dovedný aktér. Přesto to, co získáváme a čím jsme, závisí na tom, co dělají jiní lidé. Většina z nás prodělala bolestnou zkušenost zhroucení komunikace s přáteli či s cizími lidmi. V tomto ohledu je předmět sociologie už vtělen do našeho každodenního života a bez této skutečnosti bychom nebyli schopni žít ve společnosti jiných.
Jelikož jsme hluboce ponořeni ve své každodenní rutině, prostoupené praktickou znalostí orientovanou na sociální uspořádání, v němž se dostáváme do interakce, většinou se nezamýšlíme nad smyslem toho, co jsme prožili. Ještě vzácněji srovnáváme své soukromé zkušenosti s osudem jiných - snad s výjimkou soukromých reakcí na sociální problémy, které se nám všem předkládají ke konzumaci v televizních chat show. Privatizace sociálních problémů se zde však upevňuje, takže už nemusíme vidět dynamiku sociálních vztahů a místo toho je nazíráme jako individuální reakce.
Právě tady nám může sociologické myšlení pomoci. Jako způsob myšlení bude klást otázky jako: „Jak se naše individuální biografie proplétají s historií, již sdílíme s jinými lidmi?“ Zkušenost sociologů je však zároveň součástí běžné zkušenosti, a tak ať se sebevíc snaží mít odstup od předmětu svého zkoumání - životní zkušenosti jako předmětu „tam venku“ -, od poznám, které chtějí pochopit, se nikdy nemohou úplně oddělit. To ale může být také výhoda, protože na zkušenosti, jimž se snaží porozumět, mohou nahlížet jak zvenčí, tak zevnitř.
Zvláštní vztah mezi sociologií a zdravým rozumem je ale ještě složitější. Předměty, které zkoumá astronomie, čekají, až budou pojmenovány, zasazeny do uspořádaného celku a srovnány s jinými podobnými jevy. Ekvivalentů takových čistých a nepoužitých jevů, které neměly význam před tím, než se objeví sociologové s dotazníky, popíší své poznámkové bloky a prozkoumají relevantní doklady, je v sociologii málo. Lidským jednáním a interakcím, které zkoumají sociologové, už dali jména a už o nich uvažovali sami jednající, takže jsou předmětem poznání zdravého rozumu. Rodiny, organizace, příbuzenské sítě, sousedství, města a vesnice, národy a církve a všechna další seskupení držená pohromadě pravidelnou lidskou interakcí - tomu všemu už dali jednající význam a smysl. Každý sociologický termín je už dopředu zatížen významy pocházejícími z poznání zdravého rozumu.
Sociologie je tedy se zdravým rozumem úzce spojena. A protože hranice mezi sociologickým myšlením a zdravým rozumem jsou pohyblivé, jejich spolehlivost nelze předem zaručit. Monopol sociologie na sociální poznání lze zpochybnit pravděpodobně stejně jako monopol genetiky na aplikace zjištění genetiků a jejich důsledky pro sociální život. Proto je pro identitu sociologie jakožto uceleného souboru poznání tak důležité vytyčit hranice mezi vlastním sociologickým poznáním a zdravým rozumem. A není divu, že sociologové věnují této věci velkou pozornost. Lze si představit čtyři způsoby uvažování o rozdílech mezi sociologií a zdravým rozumem.
Za prvé, sociologie se na rozdíl od zdravého rozumu snaží podřídit přísným pravidlům zodpovědného diskursu. Ten je atributem vědy, který ji odlišuje od jiných, údajně uvolněnějších a sebekontrolou ne tak ostražitě hlídaných forem poznání. Od sociologů se očekává, že budou ve své praxi věnovat velkou péči tomu, aby rozlišili - způsobem každému jasným a viditelným - mezi výroky, jež lze potvrdit dostupnými důkazy, a takovými tezemi, jež si mohou nárokovat status pouze provizorních, neověřených domněnek. Pravidla zodpovědného diskursu žádají, aby vědcova „dílna" - celá procedura, která vedla ke konečným závěrům a jež má zaručit jejich věrohodnost - byla dokořán otevřena prozkoumání. Zodpovědný diskurs musí také reagovat na jiná tvrzení k danému předmětu; nemůže odmítnout či mlčky přejít jiné vyslovené názory, ať jsou pro jeho argumentaci jakkoli nepohodlné. Tak se významně zvýší věrohodnost, spolehlivost a konec konců i praktická užitečnost následných tvrzení. Naše přesvědčení o hodnověrnosti vědy se v konečném důsledku zakládá na naději, že se vědci řídili pravidly zodpovědného diskursu. Také vědci sami uvádějí přednosti zodpovědného diskursu jakožto argumenty ve prospěch platnosti a spolehlivosti poznání, které nabízejí.
Druhý rozdíl se týká rozsahu pole, z něhož čerpá sociologické myšlení materiál. Pro většinu z nás se takové pole omezuje na námi žitý svět: na věci, které děláme, lidi, s nimiž se setkáváme, cíle, jichž chceme sami dosáhnout, i ty, jež, jak se domníváme, před sebe stavějí jiní lidé, a na doby a místa, v nichž se zpravidla odehrávají naše interakce. Jen zřídka pokládáme za nutné pozvednout se nad rovinu svých každodenních starostí a zájmů, abychom rozšířili horizont zkušenosti, neboť to by vyžadovalo čas a prostředky, které si mnozí z nás nemohou dovolit nebo k nim nechtějí sahat. Avšak vzhledem k obrovské rozmanitosti životních situací a zkušeností ve světě je každá zkušenost nutně kusá a nejspíše i jednostranná. Takové věci můžeme zkoumat, pouze když sesbíráme a srovnáme zkušenosti čerpané z mnoha žitých světů. Teprve potom vyjde najevo skutečná omezenost individuálních zkušeností a ukáže se složitá síť závislostí a vzájemných vazeb, do nichž jsou vpleteny - síť sahající daleko za sféru, jež je obsáhnutelná z hlediska jednotlivé biografie. Hlavním výsledkem takového rozšiřování horizontu bude odhalení úzkého sepětí mezi individuální biografií a širokými společenskými procesy. Právě proto představuje širší perspektiva, již sledují sociologové, velký rozdíl - ne toliko rozdíl kvantitativní, ale také rozdíl v kvalitě a využití poznání. Lidem, jako jste vy nebo já, může sociologické poznání poskytnout něco, co zdravý rozum sám přes veškerou svou bohatost nenabízí.
Za třetí se sociologie a zdravý rozum odlišují tím, jak chápou lidskou realitu, tím, jak pojímají a vysvětlují události a okolnosti. Z vlastní zkušenosti víme, že jsme „strůjci“ svého jednání. Víme, že to, co děláme, je důsledkem našich záměrů, i když výsledky nemusí odpovídat tomu, co jsme chtěli. Obvykle jednáme, abychom dosáhli určitého stavu věcí - abychom něco získali, byli pochváleni, nebo zabránili něčemu, co se nám nelíbí, či pomohli příteli. To, jak o svém jednání uvažujeme, nám zcela přirozeně slouží jako vzor pro pochopení jednání jiných. Lidský svět kolem nás můžeme pochopit jedině tak, že nástroje vysvětlení čerpáme výhradně ze svých žitých světů. Všechno, co se ve světě obecně děje, zpravidla vnímáme jako výsledek něčí záměrné činnosti. Hledáme osoby odpovědné za to, co se stalo, a jakmile je najdeme, domníváme se, že už není třeba hledat dál. Předpokládáme, že za každou událostí, jež se nám líbí, je něčí dobrá vůle a že za každou, která nám není po chuti, lze zjistit něčí zlé úmysly. Obecně je nám zatěžko smířit se s tím, že určitá situace nebyla důsledkem záměrné činnosti nějakého identifikovatelného člověka.
Ti, kdo v rámci veřejné sféry hovoří jménem reality - politici, novináři, průzkumníci trhu, reklamní agenti -, se uvedeným tendencím přizpůsobují a mluví o „potřebách státu“ či „požadavcích ekonomiky“, jako by stát nebo ekonomika byly ušity na míru jednotlivých lidí a měly své zvláštní potřeby a požadavky. Podobně se o složitých problémech národů, států a ekonomických systémů mluví a píše, jako by šlo o následky úmyslů a skutků vybrané skupiny jednotlivců, jež lze pojmenovat, postavit před kameru a udělat s nimi rozhovor. Také vlády se často zbavují odpovědnosti tím, že poukazují na věci mimo jejich kontrolu nebo ztotožňují „požadavky veřejnosti“ s názory vlivných skupin a s výsledky průzkumů veřejného mínění.
Sociologie se staví proti partikulárním světovým názorům, které chtějí vyjadřovat obecný stav věcí. Jako samozřejmost nebere ani ty způsoby chápání, jež se vydávají za jakási přirozená vysvětlení událostí, která se obejdou bez odkazu k historické změně či společenskému rámci, z něhož tyto události vzešly. Dokládá, že obvyklá metafora o motivovaném jedinci jakožto klíči k chápání lidského světa - včetně našich veskrze osobních a soukromých myšlenek a skutků - nenabízí adekvátní pochopení nás samých ani jiných lidí, a proto své zkoumání nezačíná u individuálních aktérů jednotlivých jednání, ale u konfigurací (sítí závislostí). Myslet sociologicky tedy znamená chápat lidskou situaci na základě analýzy mnohotvárných sítí vzájemné lidské závislosti - té nejtvrdší z realit, k níž odkazujeme ve snaze vysvětlit své motivy a důsledky jejich působení.
A konečně si připomeňme, že vliv zdravého rozumu závisí na jeho samozřejmém charakteru: jeho poučky se nezpochybňují a v praxi potvrzuje sám sebe. To zase vychází z rutinní, habituální povahy každodenního života, který inspiruje náš zdravý rozum, přičemž je jím zároveň sám utvářen. To je nutné, abychom se mohli s životem vyrovnat. Opakují-li se věci dost často, začnou být důvěrně známé - a co je důvěrně známé, vysvětluje samo sebe; nepředstavuje to žádný problém a nevyvolává žádnou zvědavost. Jsou-li lidé spokojeni, že „věci jsou tak, jak jsou“, a mají-li za to, že na nich není co zkoumat, nekladou se otázky. V přesvědčení, že podmínky, v nichž jednáme, v podstatě nemůžeme změnit, možná hraje svou roli také fatalismus.
Z tohoto hlediska můžeme říci, že důvěrná obeznámenost je nejzapřisáhlejším nepřítelem zvídavosti a kritičnosti - a tudíž i novátorství a odvahy ke změně. Ve střetu s tímto důvěrným světem, ovládaným rutinními praktikami, které mají schopnost potvrzovat přesvědčení, působí sociologie dojmem všetečného u znervózňujícího vetřelce. Narušuje pohodlné jistoty života, protože zkoumá to, co se má za samozřejmé, a klade otázky, které, kam až paměť sahá, nikdo nikdy nekladl, a ti, kdo mají své nezadatelné zájmy, jim odmítají vůbec naslouchat. Takové dotazy dělají ze samozřejmých věcí záhady a oddůvěrňují důvěrné. Jakmile se každodenní běh života a společenské podmínky, v nichž se odehrává, stanou předmětem zkoumavého pohledu, začnou se jevit jako jen jeden z možných způsobů, ne už jako ten jediný způsob, jak si vést a uspořádávat vztahy s lidmi.
To se samozřejmě nemusí každému líbit - zejména se to nebude líbit těm, jimž daná situace poskytuje velké výhody. Stejně tak mohou ztratit své místo rutinní postupy. Připomeňme si Kiplingovu stonožku, která si to se svou stovkou končetin bez problému vykračovala, dokud jistý podlézavý lichotník nezačal vychvalovat její neobyčejnou paměť, díky níž nikdy nepoložila na zem osmdesátou pátou nohu před třicátou sedmou nebo padesátou druhou před devatenáctou. Nešťastná stonožka, přinucena k vědomí sebe sama a uvedena do rozpaků, nebyla poté schopna udělat ani krok. Někteří se možná budou cítit poníženi a dokonce rozzlobeni tím, že co znali a nač byli hrdí, je znehodnoceno a vystaveno pochybnostem. A přestože lze takovému rozezlení dobře rozumět, může oddůvěrnění nabídnout i něco jasně pozitivního. Především může odkrýt nové, dosud neočekávané možnosti, jak s větším sebeuvědoměním prožít život s jinými, a díky sociálnímu poznání a poučenějšímu já být zdrojem hlubšího porozumění pro okolí a snad také větší svobody a vlivu.
Pro každého, kdo má za to, že žít život uvědomělejším způsobem stojí za námahu, je sociologie vítaným průvodcem. Zůstává sice v neustálém úzkém styku se zdravým rozumem, snaží se ale překonat jeho omezení a otevírat možnosti, které mohou být až příliš snadno uzavřeny. Když se sociologie obrací k našemu společnému poznání a zpochybňuje je, inspiruje a povzbuzuje nás k přehodnocení naší zkušenosti, k odhalování nových možností a nakonec k větší otevřenosti a neochotě smířit se s představou, že poznání sebe sama a jiných je konečné. Ukazuje nám, že takové poznání je vzrušující a dynamický proces, který vede k lepšímu porozumění.
Naučíme-li se myslet sociologicky, budeme citlivější a tolerantnější k rozmanitosti. Sociologické myšlení může vyostřit naše smysly a otevřít nám oči pro nové horizonty, které přesahují naši bezprostřední zkušenost, takže budeme moci zkoumat lidské situace, které pro nás byly až dosud v podstatě neviditelné. Jakmile lépe pochopíme, jak ony zdánlivě přirozené, nevyhnutelné, nezměnitelné a věčné aspekty našeho života vznikly a že pramení z uplatňování lidské moci a využívání zdrojů, bude nám zatěžko akceptovat, že by měly být vůči dalšímu jednání - včetně našeho vlastního - imunní a nepřístupné. Sociologické myšlení je tedy jako jakási antifixační síla specifickou schopností. Sociální vztahy, které snad mohly být tíživě neměnné, činí pružnými, a otevírá tak svět možností. Budeme-li umět sociologicky myslet, rozšíří se pole působnosti a praktická účinnost svobody. Jestliže si lidé toto umění lépe osvojí, mohou se docela dobře stát o něco méně manipulovatelnými a budou odolnějšími vůči útlaku a usměrňování zvnějšku. Pravděpodobně budou také schopnějšími sociálními aktéry, protože budou umět pochopit souvislosti mezi svým jednáním a sociálními podmínkami a poznají, že věci, které si na základě své údajné pevnosti nárokují nepodléhat změně, změnu připouštějí.
Je tu také to, co stojí v pozadí jednotlivců. Řekli jsme, že sociologie uvažuje vztahově a situuje nás do sítí sociálních vztahů. Sociologie tak mluví ve prospěch jednotlivce, ale nikoli ve prospěch individualismu. Myslet sociologicky tedy znamená o něco plněji rozumět lidem kolem nás, jejich nadějím a touhám, jejich starostem a obavám. Tak si lépe uvědomíme lidskou bytost v nich a snad se naučíme ctít to, co jim musí poskytovat každá civilizovaná společnost, má-li se zachovat: právo dělat, co děláme my sami, aby si mohli vybrat a vést život podle svých představ. To znamená, aby si mohli vybrat své životní plány, definovat sebe sama a hájit svoji důstojnost, stejně jako my hájíme tu svoji tváří v tvář překážkám, na něž všichni v té či oné míře narážíme. Sociologické myšlení tedy může napomoci solidaritě mezi námi, solidaritě založené na vzájemném porozumění a úctě, na společném odporu proti utrpení a na sdíleném odsouzení krutosti, jež je jeho příčinou. Podaří-li se nám toho dosáhnout, bude nakonec významně posílena věc svobody, neboť bude pozvednuta na úroveň věci společné.
Vrátíme-li se k tomu, co jsme uvedli o proměnlivosti věcí zdánlivě neměnných, může nás sociologický vhled do vnitřní logiky a smyslu podob života odlišných od té naší inspirovat k opětovnému promýšlení hranic, které byly vytyčeny mezi námi a jinými. Nové porozumění, které se tím rozvine, nám může usnadnit komunikaci s „jinými“ a má větší naději, že povede k vzájemné shodě. Strach a antagonismus lze nahradit tolerancí. Neexistuje jistější záruka svobody jednotlivce než svoboda nás všech.
Upozorňovat na spojení mezi individuální a kolektivní svobodou má nutně destabilizující účinek na stávající mocenské vztahy či na to, čemu se často říká „společenský řád“. Právě proto je sociologie vládami a jinými držiteli moci a vlivu ve společenském řádu přečasto obviňována z „politické neloajálnosti“. Zcela evidentní je to u těch vlád, které se snaží přetvářet realitu podle svých představ, a přitom prohlašují, že jednoduše jen reprezentují stávající situaci, která je údajně přirozená, nebo u těch, kdo kritizují současné podmínky s nostalgickým odvoláním k mytickému zašlému věku, v němž každý znal své místo ve společnosti. Je-li člověk svědkem obnoveného tažení proti „rozvratnému působení“ sociologie, může bezpečně předpokládat, že ti, kdo chtějí vládnout podle své libovůle, chystají další výpad proti možnostem ovládaných postavit se na odpor násilnému usměrňování jejich života. Ruku v ruce s takovými taženími jdou většinou tvrdá opatření proti existujícím formám samosprávy a sebeobrany kolektivních práv - jinými slovy proti kolektivním základům individuální svobody.
Někdy se říká, že sociologie je mocí bezmocných. Ne vždy tomu tak je, zejména na těch místech, na která se vyvíjí rostoucí tlak, aby se vyhovělo očekáváním vlády. Nemáme žádnou záruku, že když si osvojíme sociologické chápání, budeme moci zrušit nebo oslabit „tvrdé reality“ života. Schopnost porozumění není v panujících politických a ekonomických podmínkách pro donucovací tlaky spojené s rezignovaným a povolným zdravým rozumem zkrátka žádným soupeřem. A přesto - kdyby tohoto porozumění nebylo, byla by naděje na úspěšné zvládání našeho života a kolektivní řízení společných životních podmínek ještě nepatrnější. Je to způsob myšlení, jehož hodnoty si často cení pouze ti, kdo věci neumějí brát jako samozřejmost, a který ti, kdo to umějí, nezřídka podceňují.
Co obsahuje kniha Myslet sociologicky
Tato kniha byla napsána se záměrem pomoci lidem porozumět svým zkušenostem prostřednictvím jiných lidí a s jinými lidmi. Ukazuje, jak nově a odlišně mohou být interpretovány zdánlivě důvěrně známé aspekty života. Každá kapitola se věnuje problém