Kluson Spotřeba

l výdajů na konečnou spotřebu na HDP činil v roce 54.3 % proti podílu USA ve výši 85,7 %) je Čína největším vývozcem kapitálu, který směřuje převážně do USA. V polovině roku 2005 měla 711 mld. USD devizových rezerv. Při míře úspor ve výši necelých 50 % HDP a míře investic 46 % HDP zaznamenala tato země přebytek úspor 4,2 % HDP, který se podle některých prognóz má v nejbližší budoucnosti zvýšit dokonce až na 10 %. Rovněž platební bilance vykazovala v roce 2005 přebytek představující více než 7 % HDP, stejně jako přebytek obchodní bilance ve výši téměř 6 % HDP. Očekává se, že vzhledem k určité „přeinvestovanosti“, k níž v minulosti v některých odvětvích došlo, se v budoucnosti dovozy technologií a zařízení poněkud sníží, čímž by se ovšem přebytek obchodní bilance dále zvýšil. Vysoká tempa růstu ekonomiky jsou všeobecně známá; v roce 2004 se HDP oproti roku 2000 zvýšil na 141,4 %. Ještě rychlejší byla tvorba hrubého fixního kapitálu, který v roce 2004 oproti roku 2000 vzrostl téměř na dvojnásobek (199,7 %) a za desetiletí 1994–2004 téměř na čtyřnásobek (386,4 %).
K celkovým úsporám přispívá vysoká spořivost obyvatelstva; míra úspor domácností (podíl úspor na disponibilním důchodu) činí v posledních letech kolem 25 %! (Připomeňme si, že v USA se hodnota tohoto ukazatele blíží nule). Bohatí šetří více nežli chudí a míra nerovnosti důchodů je již stejně vysoká jako v USA. Na vysokou míru úspor obyvatelstva má vliv řada faktorů, zejména faktory demografické: růst počtu dělníků (migrace z venkova do měst), politika jednoho dítěte – rodiče již nemohou tolik spoléhat na to, že se o ně ve stáří a v nemoci děti postarají. Dalším faktorem je velmi slabá sociální síť, včetně sociálních důchodů, které pobírá jen asi 120 mil. obyvatel. Zdravotní péče je drahá, příspěvky státu a firem velmi nízké, soukromé pojištění nerozvinuté. Na vzdělání stát údajně vynakládá méně než Thajsko, Malajsie či Indie (kolem 2,3 % HDP). Jako další příčina nízké míry spotřeby se uvádí nerozvinutost spotřebitelských úvěrů. Proto tedy lidé v Číně tolik šetří.
Na celkových finálních úsporách se podílejí i vláda a podnikatelský sektor. Pro čtenáře může být překvapením, že Čína si vydržuje poměrně velmi malý stát; podíl výdajů (22 %) a podíl příjmů (20 %) státního rozpočtu na HDP patří totiž k nejnižším ve světě! Podíl výdajů je – jak jsme viděli – stejný jako podíl výdajů federálního rozpočtu USA. O sociálním státu nemůže být ani řeči a není jasné, zda jeho budování v programu současné vládní garnitury, resp. Komunistické strany Číny, vůbec je. V jedné analýze čínské ekonomiky si dokonce můžeme přečíst, že i uvedený odhad výdajů státního rozpočtu je zavádějící, protože stát na zboží, službách a mzdách utrácí jen kolem 13 % a zbytek, tj. kolem 9 %, jsou fakticky jakési zastřené úspory, směřující v podobě investic do infrastruktury a v podobě dotací do státních podniků. Alespoň části těchto úspor by údajně mohlo být v budoucnosti použito pro zvýšení sociálních výdajů a výdajů na školství a vzdělání.
Značné úspory vykazuje podnikatelský sektor v podobě poměrně rychlého růstu zisků díky nízkým úrokovým sazbám, rostoucí produktivitě a krácení sociálních výdajů podniků.. Proto jsou čínské podniky dokonce většími spořiteli než domácnosti. Není ani divu; neplatí dividendy, dokonce snad ani odvody státu, a své úspory investují do fixního kapitálu uvnitř podniků (tzv. samofinancování rozvoje). Očekává se, že až budou časem dosavadní státní podniky zprivatizovány, akcionáři zvýší zájem o zisk a o výši dividend a že se část úspor přesune z komerčního sektoru do sektoru domácností.
Na velikost úspor, resp. spotřeby, bude však mít v budoucnu nepochybně velký vliv měnová politika. A právě na tomto poli dochází ke střetům mezi spotřebitelskou Amerikou a spořivou Čínou. V USA rostoucí deficity obchodní a platební bilance vyvolávají na jedné straně protekcionářské nálady, na druhé straně způsobují tlaky americké vlády na zhodnocení jüanu. Silnější jüan by pravděpodobně čínské výrobce více nasměroval na domácího spotřebitele. Avšak radikálnější zpevňování čínské měny není příliš pravděpodobné, protože by mohlo vést k růstu nezaměstnanosti a čínské zemědělství by muselo čelit levnějším dovozům potravin. Vláda, která sleduje především strategii rychlého růstu, nebude asi riskovat vnitřní nestabilitu, k níž by posilování jüanu mohlo vést. Proto ani z pohledu měnové politiky nelze žádné razantnější snižování míry úspor očekávat, i z tohoto hlediska bude zřejmě přijatelný jen proces postupných změn.
Dnešní, do jisté míry stále ještě poměrně „chudá“ Čína, má z hlediska reforem sociálně–ekonomického systému, před nimiž stojí, daleko výhodnější postavení, než v jakém se dnes nachází většina evropských postkomunistických zemí. Vláda nemusí lidem tolik brát, nýbrž jim eventuálně postupným budováním zejména sociálního, zdravotního a důchodového systému bude spíše dávat. Nestojí tedy před omezováním těchto systémů, nýbrž před jejich vytvářením, resp. dotvářením. Uvážíme–li, že další přínosy budou občané inkasovat z ekonomického růstu, lze říci, že široké vrstvy obyvatelstva budou reformami spíše získávat než ztrácet, že jejich důchody a majetek porostou, jejich spotřeba se zvýší a úspory se budou postupně snižovat. To nepochybně zvýší spokojenost obyvatelstva s hospodářskou politikou vlády, a proto její podpora může být vysoká. Společenská atmosféra bude v tomto ohledu v Číně příznivější než atmosféra v mnohých postkomunistických zemích, až tyto země razantněji přikročí k omezování sociálního státu. Je totiž podstatně snadnější sociální stát budovat a o jeho rozsahu ex ante rozhodovat, než fungující systém omezovat nebo dokonce likvidovat.
Tím ovšem netvrdím, že současné čínské reformy nebudou čelit žádným rizikům, že na Čínu někde za rohem spotřební modus existence nečíhá. Čína bude muset dříve nebo později přistoupit alespoň k částečné privatizaci státních podniků, a i když se jí podaří vyhnout se „evropské cestě privatizace“, vzbudí to zájem zahraničních investorů a proud zahraničních úspor nastoupí zpáteční cestu směrem do Číny. To pak nutně povede ke zhodnocování jüanu, k utlumování vývozu a k růstu nabídky poměrně levného zahraničního zboží.. I vzhledem k tomu, co již bylo řečeno, obrátí se pravděpodobně i trend směrem ke spotřebě. Toto období pak bude kritické: zabrání, či nezabrání se tomu, aby se spotřební spirála roztočila, aby spotřeba příliš akcelerovala? Velké riziko, před kterým bude Čína v tomto období stát, je riziko transformace úsporného životního způsobu na spotřební modus existence. (Prameny: IMF, OECD, The Economist, U. S. Census Bureau).
Lze nad plýtvavou spotřebou vyhrát?
Tuto otázku si kladu přesto, že si na ni nedovedu odpovědět, resp. že ve mně při hledání odpovědi převládá skepse. Nedovedu si totiž představit žádný mechanismus, soubor konsistentních opatření, jenž by v praxi dokázal omezit lidské potřeby na „rozumnou“ míru, a to nejen u několika rozumných a přemýšlejících jednotlivců, nýbrž většiny občanů určitého politického celku, např. jedné země. Někdy se mi zdá, jako by ze všech směrů filozofického myšlení lidstvo nejvíce zasáhla filozofie hedonismu s jeho principem maximalizace slasti, která je vydávána za podstatnou, ne–li za jedinou součást lidského štěstí; slast je jakýmsi konečným dobrem. Avšak většina slastí, které může člověk na zemi prožít, je obvykle spojena s většími či menšími strastmi. Proto se princip maximalizace slasti doplňuje požadavkem minimalizace strasti. To ovšem samo o sobě nestačí, co je pro jednoho člověka slastí, je pro jiného strastí a obráceně. Sám Epikuros byl prý velmi skromný člověk, který žil střídmě, a proto za slasti považoval jen ty, které nejsou provázeny strastmi. I tak je hedonismus filozofií libovůle, na které omezování lidských potřeb nelze postavit.
Cesta k omezování potřeb, a tedy i spotřeby je tedy velmi obtížná, ne–li zcela nemožná. Lubomír Mlčoch ve své poslední studii pojednávající o ekonomii ve vztahu k lidskému štěstí mj. napsal, že všichni žijeme v bohatých společnostech již dlouho nad poměry, i když jsme se mohli mnohokráte přesvědčit o tom, že tudy cesta nevede. Překážkou ze začarovaného kruhu je tzv. Layardův efekt, který v podstatě říká, že „… jakmile se člověk přizpůsobí vyššímu životnímu standardu, ztrácí volbu k návratu na předchozí úroveň“. A co je také velmi důležité: „nestačí pokoušet se vyrovnat stoupající spotřebu ekologicky šetrnějšími technologiemi. Je třeba zastavit a obrátit nárůst spotřeby. Aby třetí svět mohl dosáhnout udržitelné úrovně, je třeba, aby první svět na ni poklesl.“ (E. Kohák). Ekonomie, kterou já sám považuji za vědu etickou, nemá mnoho receptů, které by pro potlačení nadměrné spotřeby mohla nabídnout. Avšak i ty, které má, by mohly být poměrně účinné a spolehlivé. Mají však jednu velmi podstatnou vadu: jsou téměř pro všechny vrstvy obyvatelstva nepřijatelné, o politicích nemluvě. Tyto recepty, resp. medikamenty, mají jednu společnou etiketu tvrdé rozpočtové omezení a musí být použity jak v mikro–, tak v makrosféře.
Představme si nyní možnosti uplatnění takového receptu opět na modelovém příkladu USA, nejmocnějšího státu světa. V podnikatelském sektoru je minimalizace nákladů a maximalizace zisku, a tedy tvrdost rozpočtového omezení, určována stupněm, v jakém se dané odvětví blíží modelu dokonalého trhu a dokonalé soutěže. Péče státu o zachování a rozvíjení soutěžních trhů je součástí politiky zaměřené na ochranu hospodářské soutěže, která vede k minimalizaci nákladů a k maximalizaci zisku, a tedy úspor. Kromě liberalizace trhů, které ovšem v USA nebylo ještě v plném rozsahu dosaženo, další opatření v tomto sektoru jsou nejen nepotřebná, nýbrž i nemožná.
Pokud jde o obrat k úsporám ve sféře státního hospodaření, je prostor pro obrat k tvorbě úspor určen při daném rozsahu příjmů a výdajů federálního rozpočtu velikostí deficitu a státního dluhu. Z hlediska maastrichtských kritérií je, jak jsme si již uvedli, deficit rozpočtu i rozsah státního zadlužení v USA lehce nad jejich hranicemi. V absolutní částce však federální dluh, přesahující 7 tis. mld. dolarů, prostor pro nutnost i pro umístění úspor nepochybně představuje. První možností, která se nabízí, je zvýšení daní, což z hlediska mezinárodního srovnání velikostí podílu daní a dávek na HDP nepřipadá nereálné. USA zaujímají v souboru zemí OECD druhé nejnižší daňové zatížení – 32,1 % – hned po Japonsku. Takový krok by ovšem byl velmi nepopulární a byl by vykládán jako opatření ohrožující podnikání a ekonomický růst. Těžko si představit, že by si zvýšení daní podnikatelskému sektoru republikáni, ale i demokraté dovolili zařadit do svých volebních programů.
Třetím na řadě jsou tedy americké domácnosti, které – jak jsme viděli – vůbec nešetří, jejich úspory se blíží nule a naopak se silně zadlužují. Cesta z této spotřební pasti, jak ostatně vyplynulo i z dat, která jsem uvedl, vede ke snižování disponibilních důchodů, a tedy k utvrzování rozpočtových omezení domácností. To je možné zase jen zvyšováním daní, přičemž zatížení daněmi by mělo být diferencováno podle velikosti důchodů, tedy uplatněním progresivní stupnice. Snížení daní před čtyřmi lety se projevilo zvýšením spotřeby, nikoliv zvýšením úspor. Nyní by tedy měla být nastoupena cesta zpět. Zvýšené daňové příjmy by mohly být použity ke snížení dluhu nebo ke zvýšení výdajů, ovšem jen takových, které by bezprostředně nevedly ke zvýšení spotřeby. Jednou z možností uplatnění vyšších daňových výnosů by kupř. mohly být investice do ochrany a zlepšování životního a přírodního prostředí nebo investice do vytváření veřejných statků. Princip nevylučitelnosti spotřeby, na němž je pojem veřejného statku postaven, umožňuje zvýšit spotřebu jednotlivců, aniž by tito museli zvyšovat výdaje na spotřebu. Není zajisté třeba přesvědčovat čtenáře o tom, že i tato cesta, vedoucí k omezování spotřeby, je v praxi neuskutečnitelná.
Nezbývá proto nic jiného než s napětím čekat, co se v budoucnosti stane. Je téměř jisté, že USA, které uvázly v tak velké spotřební pasti, nebudou moci donekonečna udržovat nebo dokonce zvětšovat svoji dvojí závislost na východoasijských zemích a na zemích vyvážejících ropu. Tedy závislost fyzickou, zejména pokud jde o dovozy ropy, a závislost finanční, pokud jde dovozy úspor těchto zemí, nutných k financování amerického deficitu mezi domácími úsporami a investicemi. Je nepochybné, že klíč k odstranění této globální nerovnováhy mají Spojené státy samotné, a nenaleznou–li ho nebo nebudou–li ochotni jej použít, může to mít pro ně i pro svět dalekosáhlé důsledky.
Čtenář zajisté poznal, že jsem konfrontaci mezi „hýřivou“ Amerikou a „spořivou“ Čínou použil jen jako příklad toho, že spotřební modus existence nezasahuje zdaleka jen jednotlivce nebo sociální skupiny v rámci jedné země, nýbrž že má globální dosah. Tento příklad nebyl tedy namířen proti jedné, ani druhé zemi. Ostatně by takových příkladů bylo možno nalézt více. Snad jsem však tím alespoň upoutal pozornost čtenáře na drama, které se dnes před našima očima odehrává, které však v žádném divadle, kině či televizi není k vidění.