Kluson Spotřeba

přistoupení miliardáře Warrena Buffeta v loňském roce má tato nadace celkový majetek v hodnotě kolem 60 mld. USD (což představuje asi 45 % HDP České republiky v roce 2005!). Druhé místo patří britské nadaci The Wellcome Trust v hodnotě 18,82 mld. USD a třetí místo pak obsadila i u nás dobře známá Fordova nadace v hodnotě 10,69 mld. USD. Nelze rovněž nepřipomenout nadace a Institut pro otevřenou společnost Georga Sorose. Mnozí z těchto lidí dokonce ještě nedávno údajně vyzývali stát, aby jejich majetek byl zdaněn a stavěli se proti návrhům na zrušení majetkových daní. V této souvislosti nelze ovšem nezmínit ani největšího českého mecenáše Josefa Hlávku a jeho nadaci, která pracuje nepřetržitě již více než sto let (založena v roce 1904). Tyto příklady ukazují na to, že zde nejde o okázalost spotřeby, jako spíše o výjimečnost charakteru. Filantropie je pak takovým způsobem života, v němž „modus mít“ vniká do „modu být“.
Tím jsme ovšem v odpovědi na naši úvodní otázku příliš nepokročili. Ukázali jsme si však, že nadměrnost, okázalost či plýtvavost spotřeby je jedním ze zrcadlových odrazů majetkových a důchodových nerovností mezi jednotlivci a sociálními skupinami a že spotřeba jako taková vypovídá o sociálním postavení spotřebitele. Důchodové a majetkové rozdíly jsou však inherentní součástí tržní ekonomiky a jako takové nemohou být zcela nebo v podstatné míře odstraněny. Mohou však být zmírněny, především sociálními dávkami, fiskálními nástroji, v mimořádných případech i majetkovými postihy na jedné straně a filantropickými aktivitami zámožnějších lidí na straně druhé. Za předpokladu ochoty takové nástroje uplatňovat je možno spotřební modus existence dostat poněkud pod kontrolu rozpočtového omezení.
Pohledy makroekonomie
Makroekonomický pohled na spotřební způsob života poskytuje další možnosti jak postihnout a hodnotit širší dopady tohoto společenského jevu nejen v rámci domácností, nýbrž i firem, vládních institucí a dalších organizací, včetně dopadů na mezinárodní toky kapitálu. Případné financování domácí spotřeby, resp. deficitu domácích úspor pomocí zahraničních investic naznačuje, že domácí spotřeba je nejen nadměrná, nýbrž zejména dlouhodobě neudržitelná. Makroekonomická analýza spotřeby tak ukazuje, že spotřební modus existence má nejen národní, nýbrž i nadnárodní dimenze a limity.
Makroekonomická analýza pracuje s agregáty typu: hrubý domácí produkt, celkové úspory, tvorba fixního kapitálu, celková spotřeba, agregátní poptávka a z toho odvozenými ukazateli, jako jsou zejména míra úspor, míra investic, míra spotřeby a další. Ukažme si nyní, jak silná z těchto hledisek je orientace na spotřebu v ČR. Začněme nejprve s ukazatelem míry investic, která měří tu část HDP, jež nejde do spotřeby, nýbrž zvyšuje tvorbu fixních aktiv. V roce 2004 činila 27,3 %, což bylo hodně nad průměrem jak EU–25 (19,3 %), tak EU–15 (19,2 %) a tím přirozeně nad hodnotami většiny členských zemí Unie. Vyšší hodnoty míry investic vykazovaly pouze Estonsko (29,4 %) a nepatrně vyšší Španělsko (27,9 %). Pro srovnání dodávám, že v USA činila v roce 2004 míra investic 19,6 %, v Číně 46 %.
Zdrojem investic jsou úspory, jež představují tu část HDP, která není použita na spotřebu, a míra úspor, jako jejich podíl na HDP, nás pak informuje o jejich rozsahu. V ČR činila v roce 2004 míra úspor 22,4 %, což sice stále ještě bylo nad průměry skupin zemí EU, avšak počet zemí, za nimiž jsme zaostávali, byl již větší; kupř. Nizozemsko – 25,6 %, Švédsko – 23,9 %, Belgie – 23,5 % a další. Pro srovnání s mimoevropskými zeměmi uveďme velmi nízké úspory USA (13,8 %) a naproti tomu velmi vysoké úspory v Číně (50 %). Míra úspor v České republice dlouhodobě klesá. Příčinou jsou klesající úspory domácností, resp. jejich rostoucí spotřeba. V období 1995–2003 převažoval sklon domácností ke spotřebě a míra úspor (podíl úspor na disponibilním důchodu) poklesla z 14,2 % v roce 1995 na 7,9 % v roce 2001. Od roku 2002 se míra úspor pohybuje mezi třemi a deseti procenty. Domácnosti se stále více zadlužují; podle informací ČNB je toto zadlužování soustředěno zejména do vysokopříjmových domácností. Úvěry poskytované obyvatelstvu patří k nejdynamičtěji rostoucím položkám aktiv domácích bank; jejich růst se za posledních pět let zvýšil asi o 11,6 procentního bodu na 34 % v roce 2005. Rovněž deficity státního, resp. veřejných rozpočtů přispívají ke snižování celkových úspor (deficit veřejných rozpočtů, který v r. 2004 činil 153 mld. Kč, což bylo 6,2 % HDP, se však v roce 2005 snížil na 97,7 mld. Kč, a tedy na 3,3 % HDP). Z toho všeho plyne, že výpadek v tvorbě úspor musí být financován zahraničními úsporami v podobě zahraničních investic. Tomu nasvědčují i deficity platební bilance (v roce 2004: 167,3 mld. Kč, v roce 2005: 61,7 mld. Kč), vysoké objemy přímých zahraničních investic (2005: 137,9 mld. Kč) i růst zahraničního zadlužování (zahraniční dluh k 31. 12. 2005: 1125,9 mld. Kč). Konsolidovaný státní dluh činil k 31. 12. 2005 762,1 mld. Kč. (Prameny: A. Kadeřábková a kol.: Ročenka konkurenceschopnosti ČR 2005, ČSÚ, IMF, OECD, ČNB).
Tyto údaje vypovídají o rostoucí spotřebě a trendu nedostatečné tvorby domácích úspor vzhledem k velikosti investic, jež jsou na rekonstrukci a modernizaci zapotřebí. I když tyto trendy nejsou u nás zatím dramatické, přesto bude dlouhodoběji nezbytné položit větší důraz na rychlejší vytváření domácích úspor a na snižování některých složek celkové spotřeby a rozvíjení spotřebního způsobu života společnosti poněkud přibrzdit.
USA – spotřební velmoc
Nedostatečná tvorba úspor není tedy ani zdaleka problémem České republiky. Zemí, která nejvíce holduje spotřebě a která je současně nejsilnější a nejrozvinutější zemí světa, jsou Spojené státy americké, v nichž spotřební modus existence triumfuje.
Především nutno upozornit na velké disproporce mezi hrubými úsporami a hrubými domácími investicemi; domácí úspory totiž ani zdaleka nepostačují pokrýt potřebné investice a mezera mezi nimi v roce 2004 obnášela bezmála 700 mld. USD. O žádný náhodný deficit úspor nejde, neboť se vyskytl již v roce 1990 a od té doby narostl pětkrát, zatímco hrubý domácí produkt vzrostl jen dvakrát. Tyto každoročně se zvyšující deficity musejí být financovány zahraničním kapitálem především v podobě nákupu amerických státních dluhopisů. Svědčí o tom i publikované údaje o zahraničních kapitálových tocích; např. hodnota zahraničních finančních aktiv USA v roce 2004 činila 1440 mld. dolarů a od roku 1997, tj. za sedm let, se zvýšila více než desetkrát, zatímco americké investice v zahraničí činily v r. 2004 jen 865 mld. dolarů. Finanční analýzy naznačují, že problémem není jen nízká úroveň úspor, nýbrž i to, že investice nesměřují ve větším rozsahu do produktivních aktiv, na podporu vývozních odvětví, což by vzhledem k trvalým deficitům obchodní bilance bylo žádoucí.
Financování vysoké domácí spotřeby zahraničními úsporami je zřejmé i z deficitů obchodní a platební bilance, i deficitu federálního rozpočtu a nárůstu federálního dluhu. Zde však nutno poznamenat, že deficit federálního rozpočtu, který činí asi 3,5 % HDP, ani státní dluh s podílem 63,7 % HDP nejsou nijak nepřiměřeně vysoké a pohybují se slabě nad hranicí maastrichtských kritérií. Přitom podíl státního dluhu na hrubém domácím produktu se od roku 1960, tedy bezmála za půlku století, zvýšil jen o 7 %! Pozoruhodný je velmi nízký podíl celkových výdajů federálního rozpočtu na HDP – okolo 20 %, souhrnné výdaje všech rozpočtů (tzn. i rozpočtů státních) činí okolo 36 %, což je stále hluboko pod úrovní angažovanosti státu většiny průmyslově vyspělých zemí.
Zvláštní kapitolou americké spotřební politiky jsou výdaje na osobní spotřebu, jejichž podíl na HDP činí kolem 70 %. Růst spotřebních výdajů byl vyšší nežli růst disponibilních osobních důchodů a osobní úspory (resp. úspory domácností) klesly v roce 2005 asi na třetinu úrovně roku 1990. Podíl osobních úspor na disponibilním důchodu se snížil ze 7 % na 1,2 % (podle některých odhadů klesl v roce 2006 téměř na nulu). Domácnosti se však stále zadlužují, jak o tom svědčí podíl výdajů na obsluhu dluhu domácností na disponibilním důchodu, který vzrostl z 11,9 % na 13,3 %. Americké domácnosti spotřebovávají stále více, stále více se zadlužují a téměř vůbec již nespoří.
Na tomto vývoji se nepochybně podepisují hypotekární úvěry na bydlení. Uvažme, že jejich výše představovala v roce 2004 podíl na HDP ve výši 68,8 % a že jejich nárůst byl ve srovnání s rokem 1990 více než trojnásobný! Význam tohoto segmentu úvěrového trhu je pro americkou ekonomiku z evropských hledisek mimořádný. Růst a prosperita hospodářství vyhánéjí ceny domovního majetku nahoru a ten pak tvoří hlavní součást aktiv většiny amerických domácností. Majitelé domů se při hospodářském vzestupu cítí být lépe zabezpečeni, a proto i méně spoří, spíše nespoří vůbec a dále se zadlužují. Banky pak ochotněji takto jištěné úvěry poskytují. Nízké úrokové sazby podporují výstavbu levnější(nižší stavební náklady(a růst trhu nemovitostí (nízké úroky růst cen nemovitostí), což utvrzuje občany(zvýšená poptávka(hypotéky v přesvědčení, že již není třeba tolik šetřit, že je možno se dále zadlužovat. Možno to říci také tak, že zhodnocování domovního majetku podkopává sklon ke spoření obyvatelstva. Hospodářský pokles by pak měl právě opačné důsledky a situaci mnohých amerických domácností by velmi zkomplikoval; zadlužení občané by dluhy spláceli obtížněji a pro úspory by jim zdroje chyběly. Jejich jedinou nadějí je proto trvalý ekonomický růst, stále rostoucí spotřeba a tím i zadlužování – s hospodářským poklesem se lidé nacházející se ve spotřební pasti jen velmi těžko vyrovnávají.
Vysoká vnitřní spotřeba, resp. nedostatečná tvorba úspor uvnitř americké ekonomiky, vyvolává ovšem velké problémy i na mezinárodním trhu kapitálu. Světová tvorba úspor a jejich nabídka jsou nyní mimořádně vysoké a jejich zdrojem jsou především Čína, Japonsko a země vyvážející ropu. Vysoká nabídka těchto zdrojů je přirozeně příčinou relativně nízkých úrokových sazeb a vysoká poptávka po dolarech příčinou toho, proč je dolar silný, proč zahraniční kapitál je pro Američany levný, a proč tedy své deficity tímto způsobem poměrně snadno řeší. Zajímavá je i další otázka: proč věřitelské země svůj kapitál neinvestují v USA formou kapitálových účastí, především nákupem amerických akcií (čímž by se mohly přímo podílet na prosperitě amerického podnikání), nýbrž nákupem amerických dluhopisů? Některé studie, které globální kapitálové toky analyzují, na tuto otázku odpovídají poměrně přesvědčivě: převážnou část úspor – zejména asijských zemí – „obhospodařují“ centrální banky, které úvěrová rizika tolik netrápí (jako by tomu bylo u komerčních bank). Jejich hlavním hlediskem je stabilita měny, a proto udržují velké devizové rezervy, aby mohly případně ve prospěch svých měn včas intervenovat. Zní to možná poněkud paradoxně, avšak udržitelnost amerického deficitu úspor zřejmě závisí právě na tom, zda banky věřitelských zemí budou americké dluhopisy denominované v dolarech kupovat, či nikoliv. Podle jedné studie činily měnové rezervy držené světovými bankami v roce 2005 okolo 4 trilionů USD, z toho byly tři čtvrtiny v Asii. Nákupy amerických dluhopisů zahraničními bankami, převážně asijskými, ukazují na to, že americký Federální rezervní výbor (Federal Reserve Board) je možná do jisté míry – pokud jde o výši úrokových sazeb – rukojmím těchto bank. Pokud by zejména asijské banky začaly od nákupů amerických dluhopisů ustupovat, např. proto, že by rizika z poklesu dolaru považovaly za více pravděpodobná, potom by to ovšem nepostihlo jen USA, nýbrž i země, jako je Čína. Pokles dolaru by tam mohl vyvolat inflaci a tím narušit vnitřní stabilitu. Zatím je to málo pravděpodobné, a proto ani odpovídající reakci Spojených států na vysokou spotřebu a nízké úspory nelze očekávat. Dokud totiž bude mít k dispozici levný zahraniční kapitál, nebude asi nic vážnějšího podnikat. Nám mezinárodní finanční instituce (často oprávněně) vytýkají, že nepostupujeme dost rychle s reformami v oblasti sociální, zdravotnictví a starobních důchodů. Nevšiml jsem si však, že by instituce jako Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond se stejnou vehemencí apelovaly na USA, aby konečně omezily nadměrnou spotřebu. Asi je tomu tak proto, že tyto instituce samotné jsou až příliš hluboko ponořeny ve spotřebním modu existence… (Prameny: U. S. Census Bureau IMF, OECD, The Economist).
Čína – velmoc v úsporách
Bohaté Spojené státy (pokud jde o velikost HDP na obyvatele) mají v chudé a přitom velmi mocné Číně nepříjemného partnera. Jak může chudá velmoc ohrožovat velmoc bohatou? Čína, s podílem HDP na jednoho obyvatele ve výši 1518 USD, s mírou úspor téměř 50 % a hodnotou GINI–koeficientu 40,3, se na poli mezinárodních financí a obchodu utkává s USA, které sice měly v roce 2004 uvedený podíl HDP více než pětadvacetkrát vyšší (39 653 USD), avšak s mírou úspor necelých 14 % a přitom s téměř identickou nerovností v důchodech (GINI–koeficient: 40,8). V čem tedy síla chudé Číny spočívá?
Vzhledem k vysokým úsporám a nízké spotřebě (podí