Keller

us pomocí byrokracie.
Kapitalismus versus socialismus: oblasti kontroly a oblasti relativní svobody:
Kapitalismus podrobuje kontrole vše, co souvisí s prací, s podnikáním a hromaděním zisku – práce otroků, manufaktury, průmyslové továrny. Oblast autonomie se nazývá „oblast občanských a lidských práv“. Socialismus opačně, svoboda v práci a výrobě – nekontrolované hromadění kapitálu, také nepracovitost…kontrola liberálních práv se stala osudnou, rostouc náklady se neměly z čeho hradit – v reálném čase se jim v produkci odpadů podařilo dohnat západ, ale bez vysokého konzumu a blahobytu.
Peníze a úřad: dva alternativní nástroje kontroly:
Cílem státu blahobytu – přerozdělit nestejné dopady tržního mechanismu na jednotlivce a celé domácnosti formou nadproduktu, to se realizuje byrokratickým aparátem. Všem garantuje minimální příjem, poskytuje jim základní sociální zabezpečení, … snižuje to možnost investovat do výroby, motivaci podávat výkon. Externality = jednání jedné strany prokazatelně poškozuje stranu druhou, aniž by bylo jakkoli penalizováno. Kladné externality naopak prospívají straně, aniž by byl jejich původce odměněn. Negativní externalita – znečištění – do výrobních nákladů znečišťovatele zahrnout náklady na kompenzaci škody, internalizace externalit – udrží se jen ti, kdo budou schopni vyrábět ekologicky natolik šetrně, že ani náklady na kompenzaci jejich znečištění neohrozí jejich konkurenceschopnost X chudí nebudou moci poškozovat, poškozování se stane výlučným právem bohatých. Navíc, naprostá většina zboží by byla po zahrnutí ceny za kompenzace zcela neprodejná.
Zablokované řešení: společnost v hypnóze:
Lidé svobodní, nikdo jim neupírá možnost začíst s tím něco dělat hned, aby jejich šance na přežití dále neklesaly, přesto lidstvo nedělá nic. „Hypnóza“ lidí podle Kellera způsobena přílišnou centralizací moderní společnosti. Centralizovaná moc, která chce všechny problémy člověka řešit za něho,mu dává iluzi, že je toho skutečně schopna.Upevňování státní moci: bdění nad soukromým životem člověka: svatby, křest,atd. plus politizace periodizace času: státní svátky, den vzniku státu, atd. Nadnárodní instituce: megalomanie, se vším se dá obchodovat. Země kvůli nim ztrácejí možnost lokálně vyrábět, podporují pěstování monokultur, namísto umožnění zemědělské soběstačnosti. Přerozdělují bohatství mezi chudými a bohatými zeměmi, ale špatně. Bohatí bohatnou a chudí chudnou. V chudých zemích roste nezaměstnanost, zhoršuje se zdravotní péče, kolaps odvětví, která už nejsou dotována. Rozvojové země nemohou nikdy dosáhnout úrovně západních zemí, protože nemají další rozvojové země
Výzva k řešení:decentralizace:
Nepomůže ani omezování konzumu, ani instalace výkonnějších čistících zařízení. Centrální moc se zrodila z potřeby přežití, teď už nepůsobí funkčně, ale naopak kontraproduktivně. Náklady na provoz nadměrně centralizovaných politických systémů neúnosné. Centralizovaná moc nemůže působit ekologicky blahodárně.
Neviditelná ruka konzumu:
Dokáže ožebračit ty, kdo mají plná ústa prosperity. Pokrok: dvě třetiny populace se ze zemědělství přesunuli do továren, o sto let později pak do kanceláří a za pulty služeb, dnes se tato masa přesunuje do sektoru přebytečných pracovních sil. Ekonomice i politice je třeba vrátit lidské rozměry, aby se zde opět uplatnili lidé a ne zástupci lidí. Cílem je skromná společnost, která dokáže žít vedle a ne místo přírody.
Decentralizace podle přírody:
Čím později e decentralizace uskuteční, tím méně zdrojů nám zbyde. Decentralizaci nelze provést zhora...budoucnosti je nutné přisuzovat stejnou váhu jako přítomnosti, zájmy druhých je nutné oceňovat stejně jako své vlastní, uznat, že některé věci prostě nejsou na prodej a nelze je zaplatit penězi, lidstvo prostě už nemůže být bohatší, než je dnes. Cílem decentralizace není návrat k absolutní soběstačnosti zcela izolovaných komunit, ale spíše odmítnutí primitivismu centralizované moci.
Raději život, než blahobyt:
Sociologové – studium komunit, Urbanistické studie – úkolem je město učinit příjemnějším, protože je průmyslově i zemědělsky zajištěno. Radikální snižování automobilismu, cyklostezky, ekologické studie – bioregionalismus: jednotky soužití by neměly mít více než deset a méně než pět tisíc členů.
Shrnutí:
Kniha se snaží přispět k pochopení toho, proč naprostá většina lidí a vůbec lidstvo jako celek lhostejně přihlíží blížící se pohromě. Klíč je podle autora nutné hledat v centralizaci společnosti.