filozofie Erich From: Být nebo mít

dí myšlenku neomezeného štěstí a uvádí příklady z filozofie Aristippa, Epikura, ale i pozdějších filozofů, Hobbese, Kanta atd. Zvláště uvažuje nad druhým předpokladem – jestli vlastnosti typické pro „modus mít“, jako je chamtivost a sobectví, mohou být pilíři současného systému. Jinou otázkou může být: jak může fungovat společenský systém, který je založený na těchto veskrze záporných lidských vlastnostech?
Už zde, v úvodu knihy, hovoří Fromm o blížící se globální ekonomické a ekologické katastrofě (uvědomme si, že kniha byla poprvé vydána v roce 1976!) a o nutnosti změny systému, jako jediném východisku. Změna systému je ovšem podmíněna změnou lidské charakterové orientace z modu vlastnění na modus bytí.
1. DÍL – POROZUMĚNÍ ROZDÍLU MEZI MÍT A BÝT
Fromm zde nejprve ukazuje zaměření společnosti na modus být v rovině jazykové. Tento trend dokládá lingvisticky na změnách ve způsobu užívání slov. Podle jeho názoru ubývá ve vyjadřování sloves a stále se zvyšuje frekvence vazeb „mít něco“. Tyto vazby Fromm dále rozebírá aby došel k názoru, že většina z nich neoznačuje skutečné vlastnictví nějaké věci, ale spíše vlastnický postoj k ní. Vazba mít něco se v hovoru (většinou v angličtině) stále častěji používá i u jevů či procesů, které se nedají vlastnit v pravém slova smyslu. V angličtině se například „bolí mě hlava“ přeloží jako „I have a headhache“ – což doslova znamená „mám bolest hlavy“. Tuto tendenci Fromm považuje za známku stále větší orientace společnosti na modus vlastnění.
Podle Fromma se inklinace každého jedince k jednomu ze dvou modů chování projevuje v různých stránkách jeho osobnosti. Fromm uvádí rozdíly v učení, vzpomínání, rozhovoru, čtení, uplatňování autority, znalostech, víře a lásce. Například láska u člověka vlastnického typu je hlavně touhou druhého člověka vlastnit, mít ho k sobě připoutaného, moci ho kontrolovat či omezovat. Láska pro člověka v modu „být“ znamená sdílet s tím druhým něco, vzájemně se obohacovat, porozumět, podpořit.
Poslední část této kapitoly tvoří náhled na otázku bytí a vlastnění tak, jak se objevuje ve Starém a Novém zákoně a ve spisech Mistra Eckharta.
2. DÍL – ANALÝZA ZÁKLADNÍCH ROZDÍLŮ MEZI DVĚMA MODY EXISTENCE
Na počátku této kapitoly nahlíží Fromm na modus vlastnění z hlediska historie a sleduje jak se v průběhu doby vyvíjel vztah člověka k majetku. Dále definuje dnešní přístup k majetku jako filozofii „použij a zahoď“, na rozdíl od dřívější filozofie „uchovej v dobré kvalitě“.
„Podstata existenčního modu vlastnění vyplývá z podstaty soukromého vlastnictví. V tomto způsobu existence je nejzávažnější můj majetkový zisk a moje neomezené právo držet ve vlastnictví to, co jsem získal. Způsob vlastnění vylučuje druhé lidi, nevyžaduje žádné další úsilí než jen si svůj majetek udržet nebo ho produktivně využít. Buddha nazval tento způsob chování žádostivostí, Židé a křesťané chamtivostí…“ (Fromm, s.63)
Co se týče modu bytí, Fromm vysvětluje, proč je pro člověka obtížnější pochopit jeho charakteristiky. „Vlastnění se vztahuje na věci a věci jsou určité, pevné a popsatelné. Bytí se týká zážitků a lidská zkušenost je v principu nepopsatelná.“ (Fromm, s.71).
Za jednu ze základních charakteristik bytí považuje Fromm aktivitu. Aktivita v dnešním slova smyslu má ale úplně jiný význam, stává se pouhou zaneprázdněností bez hlubšího smyslu. Fromm se snaží postihnout rozdíl mezi aktivitou a pasivitou a vysvětluje, že aktivitou může být i rozjímání, hledání pravdy. Na druhou stranu za pasivní považuje tzv. odcizenou aktivitu, která člověka nerozvíjí; člověk se při ní stává spíše objektem než aktérem.
Fromm poukazuje také na to, že při zkoumání modu bytí musíme důkladně rozlišovat mezi skutečným bytím a pouhým zdáním; mezi maskou, kterou vidíme a opravdovými motivy, které se pod touto maskou skrývají. Vyjadřuje názor, že skutečné bytí je hluboko pod povrchem. „Cesta k bytí závisí na proniknutí pod povrch skutečnosti a na jejím pochopení“ (Fromm, s.80)
Fromm vyjadřuje názor, že v každém člověku jsou přítomny obě tendence – jak modus bytí tak modus vlastnění. Podstatné je, která tendence převládne. Fromm připisuje úlohu „jazýčku na vahách“ společenské struktuře a normám. „Na základě svého pozorování chování skupin jsem došel k přesvědčivému odhadu, že oba extrémy, reprezentující hluboce zakořeněný a neměnný typ buď vlastnění, nebo bytí, tvoří jen menšinu; že pro převážnou většinu jsou reálné obě možnosti. Která se stane dominantní a která je potlačenou závisí na okolnostech vnějších životních podmínek.“(Fromm, s. 85)
Fromm také uvádí několik dalších aspektů modů bytí a vlastnění. Jedním z nich je jistota. Člověk s převládající charakterovou orientací „mít“ žije ve stálé nejistotě. Nejistota pramení