Vypisky_nejen_ke_zkousce

ší čl. 25 - dnes změněný čl. 12 - Smlouvy ES) má přímý účinek. Soudní dvůr tuto
otázku rozhodl kladně, a to přes námitky nizozemské vlády, že jde o otázku ústavního práva a není
tudíž v kompetenci Soudního dvora se jí zabývat. Sporným ustanovením byl uvedený čl. 25 v tomto
znění: "Členské státy se mezi sebou zdrží zavádění nových celních dávek ..., jakož i zvyšování těch
dávek, které jsou již v jejich vzájemném obchodě ukládány". Toto ustanovení se zdá být na první
pohled bez přímého účinku, neboť stanoví povinnosti členským státům a nestanoví žádná práva
jednotlivcům. Soudní dvůr však dospěl k závěru, že zmíněné ustanovení stanoví jasnou povinnost
států zdržet se určitého jednání. Státy nejsou oprávněny vázat splnění této své povinnosti na
jakékoli podmínky stanovené eventuelně vnitrostátním zákonodárstvím. Jasný a bezpodmínečný
zákaz určitého jednání tak implikuje právo dotčených subjektů vyloučit následky tohoto jednání, není-
li zákaz respektován. Dotčenými subjekty jsou jednotlivci (fyzické a právnické osoby), i když jim tato
norma není přímo adresována.

Kauza van Duyn
slečna, která se vydala do Anglie a chtěla být zaměstnána v sekretariátu scientologické církve, církev
však byla pod přísným dohledem a britské orgány slečnu nepustili, protože podle britského
imigračního zákona je možno cizince nepustit na území VB, pokud je úměrná domněnka, že jeho
činnost v zemi by byla nepřínosná. Slečna se poradila s právníkem, ten našel směrnici, která říká, že
osobu z ciziny lze odmítnout pouze v případě, pokud by to bylo ohrožení veřejnosti či co barb2right ESD,
předběžná otázka, van Duyn se dožadovala zrušení takového zákazu, směrnice nebyla
implementována – rest VB, ESD formuloval revoluční závěr – pokud směrnice jednotlivci směřuje
určitá práva a pokud v důsledku porušení práva nemůže jednotlivec svého práva využít, tak se může
dovolávat přímo směrnice a obejde se členský stát barb2right zde má směrnice přímý účinek, slečnu sice
nepustili ani tak, ale z této kauzy vznikla možnost přímého účinku směrnice

ESF-MUNI Evropské právo jaro 2007
petkab@gmail.com - 11 -
Stánek jazykové školy na italském nádraží
podpora prodeje, jedna italská slečna se na nádraží rozhodla, že se bude učit anglicky a podepsala na
nádraží smlouvu o přijetí služby. V rámci ní se zavázala, že do měsíce zaplatí zálohu na kurz. Na
druhý den si to rozmyslela a šla smlouvu zruší, JŠ řekla, že smlouvu nezruší, že musí slečna zaplatit
zálohu. Ona ji nezaplatila barb2right soudní vymáhání. Existuje směrnice, podle které všechny spotřebitelské
smlouvy (i smlouva o přijetí služby), které byly uzavřeny mimo hlavní místnosti poskytovatele, je
možno do 7 dnů vypovědět bez udání důvodu. Itálie však tuto směrnici ještě implementovánu neměla.
Její právník se bránil směrnicí. Občanský zákoník nebyl změněn, odvolávala se na to, že je to účinek
vzestupný vertikální, ale interpretace byla chybná, protože JŠ byla, stejně jako ona, jednotlivec.
Nakonec musela částku zaplatit, protože se nemohla dovolávat přímého účinku na JŠ. V případě, že by
na místě jazykové školy byla nějaká státní instituce, státní zaměstnanec, nebo i státní jazyková škola
…, šlo by se neimplementované směrnice dovolat.

Judikát Ratti
opět italská firma a v Itálii neimplementovaná směrnice. Firma Ratti vyrábí chemikálie, ředidla,…,
které musí být baleny patřičným způsobem a musí být patřičně označeny nejen pro Itálii, ale i pro jiné
evropské státy. Nové směrnice týkající se právě označování nebezpečných výrobků byly právě
vydány, byly dvě a byly neslučitelné. Firma měla pro italské výrobky označovat podle italských
předpisů a produkty pro Evropu podle evropských měřítek. To by však prodražilo výrobu barb2right firma
Ratti se rozhodla označovat všechny pouze evropským způsobem. Tím však nedodržovala italské
předpisy barb2right bylo zahájeno soudní řízení proti vedení firmy Ratti. Protiprávně firma jednala pouze,
pokud neměla směrnice přímý účinek. Italský soud se obrátil na ESD, ten odpověděl, že Itálie porušila
svou povinnost implementace směrnice, Ratti se dovolávala soudního žalobce, Ratti nejednala
protiprávně, směrnice měla přímý účinek.

Colping house, Neemögent
Holandsko, Colping house – zařízení, kde se poskytuje catering nemajetným osobám. V „našem“
colping house se podávalo pití označené jako minerálka, ovšem byla to pramenitá voda, která nebyla
čerpána z hlubokých pramenů. Existuje směrnice (tehdy v Holandsku neimplementovaná), která
říkala, že za minerálku mohla být označována jen voda, která neodpovídala kritériím vody podávané
v Colping house našeho případu. Byla na ně podána žaloba za klamání spotřebitele – za minerálku
označuje vodu, která podle hol.práva minerálkou je, ale podle směrnice není barb2right žalování za to, že
firma nerespektuje neimplementovanou směrnici. Firma však jednala správně – jinak by totiž šlo o
vertikální sestupný přímý účinek, šlo by zde o povinnost, ne o právo!

Judikát Dassonville
Firma dovážející skotskou whisky (typ výrobku s průmyslovým právem musí být registrováno) do
Belgie, whisky šla přes francouzského distributora. V Belgii byl zákon, že takový výrobek musí být
doprovázen osvědčením pravosti, francouzský distributor ale odmítl osvědčení vydat. Firma dovážet
nepřestala, trestní žaloba pro porušení průmyslových práv. Firma se bránila, že osvědčení je
nedostupné, Soudní dvůr řekl, že dovoz se musí zastavit, pokud chceme trvat na těch osvědčeních –
kvantitativní omezení. Vznikla dassonvillská definice = opatření státu, která jsou způsobilá omezit
dovoz: přímo nebo nepřímo, skutečně (už se to opravdu stalo) nebo potencionálně (mohlo by se to
stát), příliš široká definice, nepoužívá se.

Dassonvillská definice
Smlouva ES zakazuje v čl. 28 jakákoli kvantitativní omezení pohybu zboží a "opatření s rovnocenným
účinkem". V praxi dělá trvale problém interpretace tohoto termínu. V počáteční fázi rozvoje
společného trhu měl Soudní dvůr ve své judikatuře tendenci co nejméně omezovat pohyb zboží, a
proto tento termín interpretoval velmi široce. Tomu odpovídá především rozhodnutí ve věci Procureur
du Roi v. Dassonville (8/74), v němž jsou opatření s rovnocenným účinkem definována jako všechna
pravidla pro vzájemný obchod přijatá členskými státy, která jsou způsobilá narušit přímo nebo
nepřímo, skutečně nebo potencionálně, obchod v rámci Společenství. Soudní dvůr nečinil zejména
rozdíl mezi opatřeními rozlišujícími a nerozlišujícími domácí a dovážené zboží. To vedlo k tomu, že
ESF-MUNI Evropské právo jaro 2007
petkab@gmail.com - 12 -
tzv. dassonvillská definice byla v 70. letech Soudním dvorem aplikována spíše mechanicky s
přeceňováním aspektu účinků na vnitřní obchod Společenství. Nebyl brán dostatečný zřetel na
skutečnost, že napadená opatření se mohou vztahovat na všechno zboží obecně a mohou být
opodstatněná z hlediska veřejného zájmu v členských státech.
Prvním naleptáním šíře definice bylo rozhodnutí ve věci Cassis de Dijon (120/78). V následné době
Soudní dvůr dále racionalizoval své myšlení a přestal bezhlavě chránit společný trh na úkor
oprávněných zájmů členských států.

Judikát Cassis de Dijon
Jeden z nejdůležitějších rozsudků ESD, který se týká systémového pojetí volného pohybu zboží
[rozhodnutí ve věci Rewe-Zentral AG v. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein (120/78),
známější pod označením předmětu sporu - Cassis de Dijon - likér z černého rybízu].
Tzv. Dassonvillská definice ESD stanovila v polovině 70. let příliš široce dosah zakázaných opatření s
rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení pohybu zboží. Poté došlo k obratu v jeho
rozhodování. V rozhodnutí Cassis de Dijon vzal ESD v úvahu povahu napadeného opatření (tj. zda je
obecné nebo zda rozlišuje zboží domácí a dovážené). Skutečným předmětem sporu byl německý
právní předpis, stanovící minimální obsah alkoholu likérů, zahrnujícího i cassis, na 25 %. Francouzský
cassis tomuto kritériu nevyhovoval, neboť obsahoval jen 19 %. I když byl tento německý předpis,
zakazující obecně prodej tohoto typu likérů s obsahem alkoholu pod 25 %, aplikován stejným
způsobem na jakýkoli likér, byl tím cassis francouzský vyloučen z německého trhu. Soudní dvůr sice
aplikoval dassonvillskou definici, avšak s tímto dodatkem: "Překážky pohybu zboží uvnitř
Společenství, vyplývající z nesouladu mezi právními předpisy jednotlivých států týkajícími se uvádění
daných výrobků na trh, jsou akceptovatelné do té míry, v jaké tyto předpisy mohou být uznány za
nezbytné pro uspokojení kategorických požadavků týkajících se zejména účinnosti fiskálního dozoru,
ochrany zdraví obyvatelstva, poctivosti obchodních transakcí a ochrany spotřebitele."
V dodatku formulovaný princip podstatně zmírňující účinky dassonvillské definice je nazýván první
princip Cassis a označován jako "pravidlo rozumu". Počínaje tímto rozhodnutím má Soudní dvůr za
to, že použití opatření obecného dopadu (tj. na zboží jak dovážené, tak i vlastní) nemusí být porušením
čl. 28 Smlouvy ES, je-li nutné k ochraně určitých kategorických požadavků členských států spadajících
do oblasti tzv. veřejného zájmu.
Konečné rozhodnutí Soudního dvora bylo však ovlivněno dalším faktorem. Soudní dvůr konstatoval,
že německý předpis přece jen není v souladu s čl. 28 Smlouvy ES, i když byl přijat v zájmu ochrany
zdraví obyvatelstva, ochrany spotřebitele a poctivosti obchodních transakcí, avšak z jiného důvodu.
Tímto důvodem byla skutečnost, že vyloučení z trhu nebylo nezbytné k tomu, aby bylo dosaženo
požadovaných cílů. Téhož mohlo být dosaženo řádným označením vlastností výrobku. Tento závěr,
který je plně v souladu se směrnicí Komise č. 70/50/EHS, znamenal vznik druhého principu Cassis,
který říká, že bez řádného důvodu nesmí být bráněno tomu, aby zboží vyrobené a komercializované v
souladu s právem v jednom smluvním státě mohlo být uvedeno na trh jiného smluvního státu.
Rozhodnutí ve věci Cassis de Dijon položilo základy nového přístupu k uvolnění vnitřního trhu,
vyjádřenému v Jednotném evropském aktu. Nyní se Komise koncepčně soustřeďuje spíše na
odstraňování rozdílů mezi předpisy jednotlivých členských států, které jsou ve většině případů
důvodem opatření omezujících pohyb zboží. Podnětem k tomu byl Cassis de Dijon, kde za důvod
obtíží byly uvedeny rozdíly v úpravě jednotlivých členských států, pokud jde o podmínky přístupu
zboží na trh.

Judikát Keck
Další oslabení dassonvillské definice, štrasburský supermarket dovážející potraviny z Německa, Keck
ale prodával v rámci akcí některé výrobky pod cenou, což je ve Francii zakázáno. Keck se bránil tím,
že dováží i německé zboží – bylo by to omezení dovozu z Německa do Francie. Keck prohrál, zákaz
prodeje zboží pod cenou není diskriminační. Zákon o zákazu prodeje zboží pod cenou není v rozporu
s komunitárním právem.
VB a Irsko měly problémy s velkým dovozem ze zahraničí – VB devalvovala, zdražila tím dovoz.
V Irsku začali propagovat irské zboží, ve VB vytvořili kampaň BB – „by British“. V Irsku BI, které
ale bylo podporované státem – opatření státu => článek 28, zakázaná opatření.