Otazky_vypracovane2006

lný režim pstí, co jsou uzavřeny
koordinační – mezi sebou správní orgány navzájem
subordinační – jedna strana je správní orgán, druhá je soukromá osoba
Individuální správní akty, jejich charakteristika, členění, náležitosti, vady a vlastnosti. Pravidla vydávání individuálních správních aktů, možnosti jejich nápravy a exekuce.
Individuální
obecný právní předpis, který upravuje vydávání individuálního aktu = správní řád :
1.část – stanovuje rozsah působnosti správního řádu – postup sp.org. při postupu výkonu vrchnostenské veřejné správy, platí, že pravidla ve spr.ř. se použijí, nestanoví-li jiný zákon jiný postup
- 1.možnost – postup se zcela řídí správním řádem
- 2.možnost – zvláštní zákon zcela vyloučí použití správního řádu (např.správa daní a poplatků – daňový zákon)
- 3.možnost – zvláštní zákon obsahuje zmocnění a stanovuje určitá pravidla a odchylky od normálního správního řádu § 2-8 obecná pravidla činnosti správních ogánů
2.část – obecná ustanovení o správním řízení
3.část – zvláštní ustanovení o správním řízení
Individuální správní akty jsou vydávány buď jako
individuální akty vnější, ty jsou většinou označovány jako správní rozhodnutí, nebo jako
interní individuální akty, neboli služební pokyny.
Správní řízení je postup správních orgánů, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti i jmenovitě určené osoby, nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková os.práva nebo povinnosti má nebo nemá.
2 typy správního řízení:
Konstitutivní
Deklaratorní
Co nalezneme ve správním řádu k individuálnímu aktu:
práva vztahující se ke správním orgánům
práva pro vedení řízení
úprava doručování – institut, fikce doručení (adresát se nemůže vyhnout doručení, pokud se písemnost nevyzvedne do 10 dnů, je považována za doručenou)
Vymezení účastníků řízení a jejich zastoupení
obligatorní
fakultativní
Princip presumpce správnosti správních aktů, opatření proti nečinnosti
pro nečinnost orgánů je nadřízený orgán nucen učinit opatření §80 správního řádu
právo účastníka podat návrh na nečinnost
delegace -> nadřízený správní orgán převede pověření na jiný úřad
Právní prostředky
1.ŘÁDNÉ – brání se proti nepravomocnému rozhodnutí, ještě nenabylo právní účinnosti, do 15 dnů do ohlášení rozhodnutí, různé důvody
Prostředky – odvolání – odkladný účinek (lhůta končící o víkendu se přesouvá na pracovní den), rozklad – řádný spr.prostředek proti rozhodnutí ústředního orgánu – v 1.stupni instituce, v 2.stupni předseda (ministr) – na základě komise
2.MIMOŘÁDNÉ – rozhodnutí již pravomocná, delší lhůta, důvody jsou omezené.
Prostředky – průzkumné řízení, obnova řízení
Exekuce – nucený výkon správního rozhodnutí, - na peněžitá plnění (neobsahuje vlastní úpravu -> daňový řád, celní úřady vymáhají); - na peněžitá plnění (spr.řád)
Normativní správní akty, jejich charakteristika a členění. Právní předpisy jednotek územní samosprávy.
Normativní
Normativní správní akty jsou vydávány buď jako
normativní akty vnější, jde pak o právní předpisy, nebo jako
interní normativní akty, neboli služební instrukce.
př.předpisy vydané správními orgány => „správní předpisy“ – podzákonné pr.předpisy, nižší právní síla, lze použít mezi vyhláškami, ale jou v souladu se zákony
odvozené – k nim patří normativní pr.předpisy
originální
obecná závaznost (neplatí ale pro všechny) je univerzální, úžeji vymezený okruh lidí -> vymezujeme je obecnými znaky
nařízení vlády - na základě ústavy, v mezích zákona
Vyhlášky ministerstev a jiných ústředních org.státní správy – vydávají na základě zákona, v mezích zákona a z provedení zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněna, prováděcí předpisy, kterými se konkretizují
Jiné orgány st.s. – územní orgány, omezenější působnost než u ministerstev
Právní předpisy územní samosprávy - v samostatné působnosti – obecně závazné vyhlášky; - v přenesené působnosti – nařízení
Veřejnoprávní smlouvy, jejich charakteristika a členění.
Veřejnoprávní smlouva je dohoda mezi dvěma nebo více stranami - z nichž alespoň jedna je subjektem veřejné správy - uzavřená v souvislosti s výkonem veřejné správy a v režimu správního práva, upravující subjektivní veřejná práva a povinnosti. Veřejnoprávní smlouvou se tvoří, mění nebo ruší veřejnoprávní poměr.
Již tradičně bývají veřejnoprávní smlouvy členěny na
smlouvy subordinanční a
smlouvy koordinační.
Veřejnoprávní smlouvy subordinační jsou takové dohody, které mezi sebou uzavírají subjekty veřejné správy (stát, kraj, obec, etc.) na straně jedné a adresáti veřejné správy (právnické a fyzické osoby vůči nimž je veřejná správa vykonávána) na straně druhé. Adresáti veřejné správy při uzavírání těchto smluv vystupují v rovném postavení se subjekty veřejné správy, na základě takové smlouvy pak vznikají vzájemně spjatá práva a povinnosti obou smluvních stran.
Veřejnoprávní smlouvy koordinační jsou takové dohody, které mezi sebou navzájem uzavírají subjekty veřejné správy (typicky jednotky územní samosprávy), to však pouze za podmínky, že takové dohody upravují otázky spadající do veřejnoprávní působnosti těchto subjektů. Smluvní rovnost je tu spojena nejen s okamžikem sjednávání smlouvy, ale i s obdobím před a po vzniku takové smlouvy. Odlišnost od smluv soukromoprávních pak spočívá pouze a právě v tom, že jejich předmětem je výkon veřejné správy (a jsou tedy uzavírány při správě veřejných záležitostí ve veřejném zájmu). Řešení sporů z veřejnoprávních smluv koordinačních bývá obvykle svěřováno správnímu soudu nebo obecnému soudu.
Faktické úkony, jejich charakteristika a členění. Další úkony (postupy) veřejné správy.
Faktické úkony jsou takovými formami činnosti veřejné správy, které mají pro adresáty tohoto veřejnosprávního působení přímé důsledky. Jde tedy o faktické (neformální) úkony s bezprostředními právními následky. I tyto úkony se přitom - stejně jako jiné formy činnosti veřejné správy - musejí odehrávat v ústavním a zákonném rámci daném zejména již citovaným ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Své uplatnění nacházejí faktické úkony obvykle namísto individuálních správních aktů, vyžaduje-li to naléhavost situace, nebo tam, kde slouží k vynucení již existující právní povinnosti adresáta veřejnosprávního působení.
Jako faktické úkony se obvykle uvádějí tzv. faktické pokyny, bezprostřední zákroky, exekuční úkony a obdobné formy činnosti veřejné správy.
Faktické pokyny jsou správní úkony, které vystupují jako na místě udílené konkrétní zákazy nebo příkazy. Obvykle jsou neformální a vyslovují se ústně. Příkladem faktických pokynů jsou pokyny příslušníků Policie České republiky.
Bezprostřední zákroky jsou faktickými (reálnými) správními úkony, k nimž se přistupuje v případech, kdy naléhavost situace nedovoluje řešení prostřednictvím individuálního správního aktu. Jsou proto obvykle neformální a spočívají ve faktické činnosti. Slouží tedy zejména k odvrácení nebezpečí. Bezprostřední zákroky jsou podmíněny nejen výslovným zákonným zmocněním k jejich uskutečnění, ale i ohrožením nebo poškozením právem chráněného zájmu a mají obvykle subsidiární povahu. Při realizaci veřejné správy prostřednictvím bezprostředních zásahů je vždy rovněž třeba respektovat lidskou důstojnost těch, vůči kterým je zákrok uskutečňován, a zvážit proporcionalitu tohoto zákroku ve vztahu k ohroženému nebo poškozenému právem chráněnému zájmu. Příkladem bezprostředních zákroků jsou tzv. donucovací prostředky, k jejichž užití je zmocněna Policie České republiky.
Exekuční úkony jako další faktické (reálné) správní úkony přicházejí v úvahu tehdy, kdy je vynucována již existující právní povinnost adresáta veřejnosprávního působení, která nebyla v rozporu se zákonem povinným splněna dobrovolně. Příkladem exekučních úkonů veřejné správy jsou faktické správní činnosti při výkonu správních rozhodnutí dle správního řádu.
Kontrola jako součást veřejné správy, její funkce, požadavky, pojetí, specifika kontroly veřejné správy.
Poslání a postavení veřejné správy nutně vyžaduje, aby právní úprava organizace i činnosti veřejné správy garantovala zákonnou realizaci jejich cílů a úkolů. Veřejná správa jako činnost výkonná, podzákonná a nařizovací je vázána zákony a zabezpečuje jejich provedení. Zachovávání zákonnosti obecně je jedním z nezbytných předpokladů právní jistoty.
K zajištění zákonné realizace cílů a úkolů veřejné správy slouží tzv. záruky zákonnosti ve veřejné správě.
K zárukám zákonnosti ve veřejné správě patří:
kontrola veřejné správy,
zrušení, změna, sistace vadných správních aktů aj. opatření ve veřejné správě,
uplatňování odpovědnosti za porušení právních povinností,
přímé donucení ke splnění právní povinnosti.
funkce kontroly veřejné správy jimiž jsou funkce poznávací, funkce zjišťovací, porovnávací či hodnotící a funkce nápravná. Kontrola veřejné správy může být z pohledu uvedených požadavků pojata především jako kontrola preventivní či předběžná, kontrola průběžná a kontrola následná. Důležitost kontroly veřejné správy spočívá v tom, že vedle obvyklého zaměření záruk zákonnosti sleduje rovněž dodržování účelnosti a hospodárnosti ve veřejné správě.
Při celkovém pohledu na systém kontroly veřejné správy je tedy nutno lišit:
správní kontrolu - kontrolujícími subjekty jsou orgány veřejné správy, přičemž v rámci této kontroly lze lišit:
kontrolu zaměřenou na činnost správních orgánů ve vztazích hierarchické nadřízenosti a podřízenosti, včetně kontroly prováděné uvnitř jednotlivých orgánů veřejné správy,
kontrolu zaměřenou na plnění povinností subjektů správního práva stojícími mimo příslušné hierarchické vztahy veřejné správy,
vnější kontrolu - orgány veřejné správy a jejich činnost je kontrolována jinými subjekty než orgány veřejné správy.
S přihlédnutím ke konkrétním subjektům kontroly veřejné správy a k jejich postavení pak lze lišit v daném systému jako celku:
kontrolu vykonávanou zákonodárným, resp. zastupitelskými orgány,
kontrolu vykonávanou soudy,
kontrolu vykonávanou Nejvyšším kontrolním úřadem,
kontrolu vykonávanou správními orgány,
kontrolu vykonávanou na základě podnětů, stížností a peticí občanů,
kontrolu vykonávanou ve spojením s institutem tzv. Veřejného ochránce práv,
kontrolu vykonávanou ve spojení s právem na informace ve veřejné správě.
Kontrola:
Právní
Neprávní – prakticky právní, ale není tak koncipována, př. Úředník na radnici rozhoduje o zakázce, ví že bude zveřejněna, je tím ovlivněn /právem na informace/
Správní (administrativní) dozor, státní dozor nad veřejnoprávními korporacemi. Vnitřní dozorčí činnost (kontrola veřejné správy v užším smyslu).
 správní kontrolu - kontrolujícími subjekty jsou orgány veřejné správy, přičemž v rámci této kontroly lze lišit:
kontrolu zaměřenou na činnost správních orgánů ve vztazích hierarchické nadřízenosti a podřízenosti, včetně kontroly prováděné uvnitř jednotlivých orgánů veřejné správy,
kontrolu zaměřenou na plnění povinností subjektů správního práva stojícími mimo příslušné hierarchické vztahy veřejné správy,
Ve sféře kontroly veřejné správy, vykonávané jako součást vlastního působení veřejné správy se v jejím rámci zpravidla mj. vyčleňuje tzv. administrativní dozor, který představuje určitou specifickou formu kontroly, prováděnou příslušnými správními orgány (např. vodohospodářský dozor, hygienický dozor, požární dozor apod.). Administrativní dozor se svými kontrolními funkcemi zaměřuje zpravidla na účelnost, hospodárnost i zákonnost v činnosti subjektů správního práva, které nejsou hierarchicky podřízeny daným správním orgánům, jež příslušný administrativní dozor vykonávají.
Mimo to je ve sféře vlastního působení veřejné správy možné ještě vymezit tzv. kontrolu veřejné správy v užším slova smyslu, prováděnou taktéž správními orgány, tentokrát však v příslušných vztazích hierarchické nadřízenosti a podřízenosti, a diferencovaně zaměřenou na účelnost, hospodárnost a zákonnost.
Uvedenými rovinami kontroly veřejné správy, které společně představují tzv. správní kontrolu, se však kontrola veřejné správy zdaleka nevyčerpává. Veřejná správa jako celek je, jak již bylo uvedeno, sama předmětem kontroly a to ze strany vnějších subjektů, jimiž jsou jednak příslušné orgány státu a jednak občané. V těchto případech se jedná o tzv. vnější kontrolu veřejné správy.
Zvláštním případem kontroly ve veřejné správě je potom kontrola prováděná orgány státní správy ve spojitosti s dalšími státními orgány nad výkonem obecní samosprávy, která z pojmového hlediska má také povahu dozoru, a ve smyslu platné právní úpravy její zaměření vyplývá především ze samotného zákona o obcích.
Parlamentní kontrola veřejné správy.
Tento druh kontroly veřejné správy vyjadřuje podstatu vztahů orgánů veřejné správy a zákonodárného resp. zastupitelských orgánů. Ve smyslu ústavně právní a následně zákonné úpravy postavení orgánů veřejné správy vystupuje celá soustava orgánů veřejné správy jako soustava odvozená od zákonodárného orgánu.
Zákonodárný orgán je oprávněn v souvislosti se svou zákonodárnou činností kontrolovat veřejnou správu v nejobecnějším slova smyslu. V konkrétních vztazích pak zákonodárnému orgánu přísluší kontrolovat činnost vlády, jakož i činnost jejich jednotlivých členů.
Kontrolou vykonávanou zastupitelskými orgány se potom rozumí kontrola vykonávaná zastupitelstvy obcí a krajů ve vztahu k jejich dalším orgánům. Tato kontrola je součástí realizace jejich samosprávně mocenských oprávnění a vztahuje se výlučně k činnosti orgánů obcí při výkonu tzv. samostatné působnosti.
Kontrola veřejné správy vykonávaná Nejvyšším kontrolním úřadem.
Nejvyšší kontrolní úřad je ústavně zřízeným nezávislým kontrolním orgánem. Ústavnímu postavení tohoto orgánu potom odpovídá to, že prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje a odvolává prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny, členy Úřadu pak volí a odvolává sama Poslanecká sněmovna.
Posláním Úřadu je podle ústavně právní úpravy kontrolovat hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Bližší úprava postavení, působnosti, organizační struktury Úřadu a dalších podrobností je ústavně svěřena zákonu, jímž je zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů.
Kontrola prováděná Nejvyšším kontrolním úřadem má být přitom zaměřena na zjišťování, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy, zda jsou věcně a formálně správné, a současně se má posuzovat účelnost a hospodárnost kontrolovaných činností. Po provedené kontrole se vypracovává písemná zpráva, která musí obsahovat shrnutí a vyhodnocení skutečností zjištěných při kontrole.
Soudní kontrola veřejné správy v České republice.
- Správní soudnictví
- Civilní soudnictví
- Ústavní soudnictví
- Činnost EU – soudu pro lidská práva ve Strasburgu
Kontrola veřejné správy vykonávaná soudy vyjadřuje ústavně zakotvené právo na soudní ochranu. Kontrola veřejné správy vykonávaná soudy, resp. tzv. soudní kontrola veřejné správy je především věcí tzv. správního soudnictví, vedle něho však v určitých případech přichází v úvahu i tzv. ústavní soudnictví.
Ve sféře veřejné správy přichází v úvahu jednak soudní kontrola zákonnosti individuálních správních aktů, a jednak kontrola zákonnosti normativních správních aktů.
Pokud jde o soudní přezkoumání individuálních správních aktů, v našich současných podmínkách platí systém správního soudnictví zavedený v r. 2002 tzv. soudním řádem správním.
Zatímco předchozí právní úprava správního soudnictví vycházela z jeho tzv. funkční varianty, tzn. režimu či pojetí, kdy rozhodnutí orgánů veřejné správy přezkoumávaly tzv. obecné soudy, soudní řád správní staví na "aktivování" ústavně právního záměru zřízení Nejvyššího správního soudu, a tím položení základu tzv. organizační variantě správního soudnictví. Z "organizačního" hlediska se v zákoně počítá s tím, že zásadně ve správním soudnictví rozhodují krajské soudy, a to prostřednictvím tzv. specializovaných senátů. Nejvyššímu správnímu soudu přitom přísluší zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování tím, že se usnáší na tzv. zásadních usneseních či na tzv. stanoviscích, jakož i to, že rozhoduje o kasačních stížnostech ve stanovených případech, a dále rozhoduje ještě v některých dalších případech stanovených zákonem.
Z hlediska obsahového, či předmětového, přinesla předmětná zákonná úprava režim přezkoumávání těch rozhodnutí správních orgánů, která podléhají úpravě v čl. 6 odst. 1 (evropské) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (ČR k ní přistoupila v rámci svého členství v RE, a publikovala ji pod č. 209/1992 Sb.), tzv. v plné jurisdikci, což je naprosto podstatné nóvum naší předchozí úpravy správního soudnictví, kterým se současně odstranil její nejzásadnější nedostatek.
Mimo tato rozhodování, ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů stran veřejných subjektivních práv, předmětná zákonná úprava počítá dále i s rozhodováním "správních" soudů o obraně proti nečinnosti správního orgánu, o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, o tzv. kompetenčních žalobách ve sféře veřejné správy, jakož dále i ve věcech ve volebním soudnictví a stejně tak i ve věcech politických stran a politických hnutí.
Z působnosti soudního řádu správního je současně vyloučeno "soudní přezkoumávání" rozhodování, či rozhodnutí, správních orgánů ve věcech soukromého práva. Tomu potom plně koresponduje i obsah a zaměření nové zákonné úpravy, která specificky pro tyto případy počítá s příslušným právním režimem "vtěleným" do občanského soudního řádu a to v jeho výslovném a podrobněji (než dosud) konkretizovaném vyjádření (část pátá o.s.ř.).
Vedle správního soudnictví je třeba uvést, že s ohledem na existenci ústavního soudnictví naše platná právní úprava, zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, počítá ve sféře přezkoumání rozhodnutí správních orgánů soudem i s možností ústavně soudního přezkoumání pravomocných rozhodnutí správních orgánů jako orgánů veřejné moci.
V režimu ústavního soudnictví tak ve smyslu ust. § 72 předmětné úpravy přichází v úvahu podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu účastníkem takového řízení tehdy, kdy takový účastník tvrdí, že takovým rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Účastníkem řízení o podané ústavní stížnosti je vedle původního účastníka správního řízení jako stěžovatele dále správní orgán, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje. Účastník původního správního řízení musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem Za správní orgán potom v řízení před Ústavním soudem jedná osoba oprávněná jednat jménem tohoto orgánu podle zvláštních právních předpisů. Nicméně i tento orgán může být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.
Ústavní stížnost lze podat do 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhoduje tzv. nálezem, a pokud vyhoví ústavní stížnosti účastníka řízení, potom zruší rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutí Ústavního soudu má povahu konečného rozhodnutí, a proti němu jako takovému již nepřichází v úvahu podání dalšího opravného prostřed