Materiály od_pravniku

a to nejvíce z obavy ze SSSR. Brzy se objevily i snahy o politickou spolupráci, ale ukázalo se, že je to v t éto době absolutně nemožn é. Prvotní snahy byly zač ít integrovat shora -> byla založena Rada Evropy (5. května 1949, Londýn). · ú čel - politická integrace členy se staly i neutr ální státy, které blokovaly ztrátu svojí suverenity vylou čeny obranné a bezpe čnostní otázky ohromný po čet zemí -> ochromení činnosti zem ím jako byla Velká Británie, Irsko, Skandinávské země to vyhovovalo; ne tak zem ím Beneluxu a Francii (která byla hnacím motorem integrace) dnes -> orgán na ochranu lidských práv a kulturní integrace; jejím nejv ětším úsp ěchem je Evropská smlouva na ochranu lidských práv ( Štrasburský soud pro lidská práva) 2.3. Vznik Montánní unie Francie se sna žila zajistit si nadvládu v oblasti uhlí a oceli -> kontrolovat tak n ěmecký t ěžký pr ůmysl. 9. kv ětna 1950 vydal francouzský ministr zahrani čních v ěcí R. Schuman deklaraci -> projekt na to, aby byl nadnárodní institucí kontrolován pr ůmysl Německa a Francie. Mělo jít o dvoustranný vztah Francie - N ěmecko, který byl otev řen i pro ostatní. Ideou Francie bylo vytvo řit ekonomickou protiváhu USA a SSSR . N ěmecko (K. Adenauer) překvapivě s tímto plánem souhlasilo a p řivítalo ho -> navazovalo to na jeho politiku zrovnoprávn ění. Ke smlouv ě přistoupily i státy Beneluxu (motivovány snahou spolupracovat s v ětšími státy, proniknout na jejich trhy) a Itálie. Tak 18. dubna 1951 Pa ří žská smlouva z řizuje Montánní unii (Evropské spole čenství uhlí a oceli). P ůvodních zakládajících členů bylo 6. Vzniklo nadn árodní společenstv í -> má vlastní subjektivitu, pravomoce, instituce (mohou zavazovat člensk é státy v pravomocech, které na ně byly přeneseny). St átům zůst ává všechno, co nepřenesly (tzv. syst ém atrahovaných /přenesen ých/ pravomocí). Orgány ESUO a jejich úkoly: · Vysoký ú řad -> kontrola nad výrobou a distribucí oceli Rada ministr ů -> legislativní pravomoc (zasedají v ní minist ři hospodá řství) Shromá ždění -> kontrolní pravomoc Soudní dv ůr -> interpretace a aplikace zakladatelské Pa ří žské smlouvy 2.4. Zalo žení EHS a Euroatomu Následovaly neúsp ěšné pokusy o zalo žení obranných či politických spole čenství. Jediným otev řeným prostorem byla ekonomická integrace. Motorem zde byly státy Beneluxu. Opou ští se koncepce sektorové integrace. Je podán návrh na v šeobecnou ekonomickou integraci. Je projednáván na konferenci v Mesin ě (It álie, 1.-2. června 1955) -> výsledkem jednání výboru šesti člensk ých států Mont ánní unie bylo doporučen í uzavř ít 2 smlouvy. Tohoto procesu se zprvu účastnila tak é Velká Británie -> byla pozvána na konferenci do Mesiny, ale jednání opustila, odmítala se vzdát č ásti své svrchovanosti. 25. b řezna 1957 byly uzav řeny Římské smlouvy a vytvo řeny EHS a Euroatom . V platnost smlouvy vstoupily 1. ledna 1958. Obě organizace maj í menš í nadnárodní charakter než ESUO. Hlavn í orgány: · Komise - kontroluje dodr žování toho, co stanoví zakladatelské smlouvy a Rada Rada ministr ů - rozhoduje o všech důležitých otázkách Evropský parlament Soud - interpretace a aplikace zakladatelských smluv 2.5. Vývoj v 60. letech 2.5.1. První odmítnutí p řihlá šky Velké Británie V dal ším procesu evropské integrace hrál významnou úlohu francouzský prezident Charles de Gaulle (1890-1970, prezidentem 1958-1969). V 60. letech ur čoval její sm ěr. Hlavní my šlenkou Francie byla ekonomická integrace provázaná s integrací politickou. Jejím vyjád řením byl Fouchet ův plán -> snaha o vytvo ření evropské unie stát ů, která povede spole čnou zahraniční politiku. Tento byl v šak tvrdě odmítnut. Proti byly zejména Belgie a Nizozemí, zvlá ště kvůli vojenským otázkám (spole čná obrana bez vazby na NATO -> Evropa m ěla podle de Gaulla stvrdit svoji identitu nejen vůči SSSR ale i vůči USA a Velké Británii). Francie se sna žila nasměrovat vývoj integrace k mezivládnímu charakteru (mezivládní unie) -> pod ní se m ěla začlenit nadnárodní Spole čenství. Ostatní státy v šak navrhují opak, a ť je unie nadnárodní, s čím ž Francie nesouhlasí. Po čátkem 60. let se také m ění postoj Velké Británie. Roku 1961 podala svoji první p řihlá šku do EHS . Důvod byl jednoduch ý a čistě ekonomick ý -> spoč ítala si obrovský progres, které člensk é státy učinily. D íky postoji Francie však byla roku 1963 odm ítnuta. De Gaulle podal dva vysvětluj ící důvody: · Velk á Británie je zcela odlišnou zem í Velká Británie se nechce pod řídit normám Spole čenství (cht ěla pouze něco, žádala spoustu výjimek). 2.5.2. Vnit řní vývoj Spole čenství Za číná se řešit společn á zemědělsk á politika . Jde o slo žitou otázku. Pro č neexistuje volný trh? => jíst se musí, tr žní vztahy se musí regulovat, trh zde nefunguje. Volný pohyb zbo ží zem ědělských komodit nará ží na ochraná řskou politiku některých stát ů (Francie, Itálie, Belgie). Jestli že se mají odstranit bariéry, musí se zem ědělcům nabídnout n ěco jiného. Musí být garantovány minimální ceny (nahrazení ochranné politiky státu ochrannou politikou Spole čenství) => cena na trhu bude v ždy vyšší. Toto je ale velmi nákladné, kdy ž zboží nikdo nekoupí, musí je koupit Spole čenství, ale k tomu pot řebuje prostředky. Dalš ím úkolem se tedy stalo získat vlastní p říjmy pro Spole čenství . K tomu, aby jimi mohla disponovat, v šak potřebuje co nejdemokratičtější orgány - tzn. zesílit pravomoce Parlamentu, který by mohl kontrolovat hospoda ření s financemi Spole čenství. Tak vykrystalizovaly t ři hlavní problémy -> zem ědělská politika , vlastní financování , pravomoci Parlamentu . Evropská komise se rozhodla, že nejlepší bude řešit tyto tři problémy spole čně. Oproti tomu vystoupila Francie, která cht ěla nejdříve vy řešit zemědělskou politiku a později další dva problémy. Francie neusp ěla s rozdělením otázek a opustila jednání -> neú častnila se dalších jednání v Rad ě, uplatňovala politiku pr ázdné židle (1965). Zemědělsk á politika byla sice jednou z priorit, ale posílení Parlamentu a vlastní financování směřuj í Společenstv í k nadnárodnímu charakteru, což de Gaulle nechtěl. Vzhledem k tehdejš í jednomyslnosti to znamenalo ochromení dalš ího jednání (státy sice otázky řešily, ale nemohly o nich roz hodnout). V lednu 1966 byl mezi Francií a ostatními státy uzav řen tzv. Lucembursk ý kompromis . Je to jeden ze zvlá štních pramen ů, které upravují (novelizují) zakladatelské smlouvy -> jde tedy o pramen primárního práva. Ve v ětšině případ ů bylo ustoupeno požadavkům Francie. Bylo ustanoveno, že napří ště mají být p řijímána jednomyslná rozhodnutí ve v šech případech, kdy jsou ohro ženy národní zájmy. Pokud stát nesouhlasí s tím, že bude přehlasován, m ůže prohlásit, že toto rozhodnutí ohro žuje jeho národní zájmy, a tím zamezit jeho p řijetí. Toto uspokojilo de Gaulla -> Spole čenství se nasm ěrovalo k mezivládnímu charakteru. Byl tak zvrácen pom ěr mezi Komisí a Radou, která má nap ří ště hlavní slovo. V roce 1967 do šlo ke sloučení řídících orgán ů ESUO, EHS a Euroatomu (všechna tři oborov á společenstv í však nad ále existují jako mezinárodní organizace) a vznikl útvar bez právní subjektivity - Evropská společenstv í (E.S.) 2.5.3. Druhé odmítnutí Velké Británie Tato krize a zp ětný vývoj u činilo Společenství atraktivním pro Velkou Británii. Proto si podala druhou žádost o členství . P řihlá ška byla předložena roku 1967 a opět narazila na odpor de Gaulla. Důvod odmítnutí -> Velká Británie není p řipravena přijmout závazky plynoucí z členství. 2.6. Vývoj v 70. letech 2.6.1. Posílení pozic Parlamentu V letech 1970-75 musela prob ěhnout rozpočtov á reforma . Pravomoc rozhodovat o rozpo čtu získal Parlament (p řijímá a odmítá rozpo čtové návrhy Komise). Členské p řísp ěvky byly nahrazeny vlastními p říjmy spole čenství (procentní podíl na DPH, poplatky vybírané v souvislosti se vstupem do státu Spole čenství - dovozní cla,…). Roku 1974 byl p řijat syst ém př ímých voleb do Parlamentu (do té doby existoval systém p řenesených zástupc ů -> národní parlamenty vysílaly své zástupce). Volby se budou konat v jednom období na celém území Spole čenství, ale volební systém byl ponechán na jednotlivých členských státech. Toto byla tendence k nadnárodnímu charakteru integrace. 2.6.2. Sm ěr k politické spolupráci - Evropská rada Dal ší tendencí byl sm ěr k politické spolupráci -> 1x za p ůl roku se konaly neformální sch ůzky ministrů zahraničí. Roku 1974 vznikla Evropská rada -> orgán ur čený pro neformální setkávání hlav stát ů. Tento orgán nem ěl oporu v zakladatelských smlouvách. Schází se, proto že pro určité otázky bylo t řeba, aby byla dána garance, že to, co bude dohodnuto, bude také spln ěno. Evropská rada se právn ě zakotvila v pozdějším období (Jednotný evropský akt, 1986). 2.6.3. První roz ší ření - Velká Británie, Irsko, Dánsko (1973) Roku 1969 Francie oznámila, že již není proti vstupu Velké Británie. Prezidentem ji ž nebyl de Gaulle, ale Georges Pompidou (1911-1974, prezidentem 1969-1974). Začaly vstupn í rozhovory s Velkou Británií, Dánskem, Irskem a Norskem. Největš í problémy vyvolávala Velká Británie, proto jí pro n ěkteré otázky bylo stanoveno 5 leté p řechodné období: · vztah k ostatním zemím Commonwealthu -> nelze udr žovat nadále preferen ční vztahy (musely by je mít i ostatní státy, ale i to je nep řijatelné) zem ědělská politika -> na ostrovech je jiný systém (dotují se farmá ři, negarantují se ceny) Ekonomika Irska je životně spjatá s ekonomikou Velké Británie, a proto nebylo mo žné, aby do Spole čenství nevstoupilo. Byla to ekonomická nutnost. Dánsko bylo také velmi siln ě vázáno na Velkou Británii. Existovala zde široká podpora pro spole čný trh (dnes je to jiné - líbí se mu ekonomická integrace, ale ne to navíc). Norsko bylo názorov ě velmi rozděleno -> průmyslová lobby vs. rybá ři, kteří se bojí konkurence. Proto v hlasování se vyslovilo 42% obyvatel proti vstupu (37% bylo pro, 21% se zdr želo). Roku 1973 byly za nov é členy přijaty Velk á Británie, Irsko a Dánsko . 2.7. Vývoj v 80. a 90. letech 2.7.1. Druhé roz ší ření - Řecko (1981) Roku 1975 si přihl ášku k členstv í podalo Řecko. Jeho ekonomika na tom byla velmi špatně a bylo by potřeba dlouh é období adaptace. Bez ohledu na názor Komise s ním Rada roku 1978 zahájila jednání o vstupu. Vedly ji k tomu politické důvody - politick á nestabilita na Balkáně (snaha o to, aby militantn í a levicové složky nez ískaly navrch). Řecko bylo přijato k 1. lednu 1981 za 10. člena Společenstv í . Problémy s Řeckem trvají doposud. Ekonomicky jde sice nahoru, ale dostát svým závazk ům je pro něj velmi složité (do m ěnové unie cht ělo, ale nedostalo se tam). 2.7.2. Třet í rozš ířen í - Španělsko, Portugalsko (1986) Španělsko a Portugalsko se vymanily z dlouhodob é vojenské diktatury a hrozila jim politická nestabilita. Šlo o ekonomicky zaostal é země. Vzhledem k velikosti Španělska prob íhala jednání v letech 1979-1985 (i když politick ý důraz na přijet í byl silný). Portugalsko a Španělsko se od 1. ledna 1986 staly 11. a 12. členem Společenství . P řijetí nových členů s sebou neslo i nové nároky -> musely se p řizpůsobit orgány Spole čenství. 2.7.3. Vnit řní vývoj - sm ěr k EU Společenstv í se znovu snaž í zvrátit vývoj směrem k nadn árodním strukturám. Nový plán integrace vypracovali Němec Genscher a Ital Colombo (1981) => je třeba postupovat tak, že bude začleněna politick á, obranná a zahraničn í spolupráce. Na tento akt navázala roku 1983 Deklarace o EU -> Stuttgartské prohlá šení šéf ů stát ů (resp. vlád) k posílení a rozvoji spolupráce zemí E.S. (sm ěr ke společné zahrani ční a obranné politice). Paraleln ě probíhaly snahy o prohloubení integrace v Parlamentu. Na jeho p ůdě byl Altierem Spinellim vypracován a velkou v ětšinou poslanců přijat n ávrh smlouvy o vytvořen í Evropské unie (1984) . Jako deklaratorní norma byla p řijata Smlouva o EU. Už se zde objevuje základ principu subsidiarity (Unie bude řešit jen ty otázky, které m ůže řešit efektivně, lépe a radostn ěji). Dotv ář í se vnitřn í trh. Byl vypracován dokument zvaný Bílá kniha -> říkal, jaké otázky zbývá vy řešit, aby existoval úplný volný obchod. V únoru 1986 byl podepsán Jednotný evropský akt o z řízení velkého jednotného trhu od 1. ledna 1993. Tento dokument novelizuje zakladatelské smlouvy, pat ří mezi primární právo. Právn ě zakotvuje Evropskou radu jako orgán Spole čenství, roz šiřuje pravomoci Parlamentu (konzultace, kooperace Rady při vydávání legislativních akt ů), zakotvení v ětšinového hlasování v Rad ě v otázkách spole čného trhu. Roku 1985 se p ředsedou (prezidentem) Evropské komise stal Jacques Delors. Prosazoval dal ší integra ční tendence (na základ ě celosvětové hospodá řské sout ěže). Musí být vytvo řen hnací motor ekonomiky, který by byl konkurencí pro USA a Japonsko. Jeho cílem bylo vytvo řit měnovou unii -> tlačí na státy, aby projednaly novelizaci a za čaly s vytvá řením Evropské m ěnové unie (EMU). Toto p řivítalo N ěmecko, které by tak mohlo prosazovat své zájmy ve Spole čenství siln ějším zp ůsobem. Ostatní státy cht ějí vedle toho dal ší politickou spolupráci. Byly ustaveny 2 týmy odborník ů, kteří pracovali na m ěnové politice a na politické spolupráci. Výsledkem bylo podepsání Smlouvy o EU (7. únor 1992, Maastricht, v ú činnost vstoupila 1. listopadu 1993). Proces schvalování Smlouvy o EU nebyl jednoduchý. Nap říklad v Dánsku se ob čané v prvním referendu minimální v ětšinou (50,7%) vyslovili proti této smlouv ě. Ve Francii byla přijata pouze těsnou většinou a v Německu bylo zahájeno řízení u ústavního soudu ohledn ě její slu čitelnosti s německým právním řádem. Rozhodovalo se o tom, zda je takový p řesun kompetencí (m ěna,…) v souladu ústavou. Ústavní soud vyslovil názor, že Smlouva o EU je slučitelná, je to v šak nejzazší hranice, kam lze zajít. Proto do šlo k setkání Evropské rady v Edinburghu, kde byly p řijaty speci ální protokoly pro Dánsko a Velkou Británii -> aby nemusely vstupovat do 3. fáze EU. V opakovaném dánském referendu se pro schválení smlouvy ve zn ění protokolu vyslovilo 56% ob čanů. 2.7.4. Čtvrt é rozš ířen í - Finsko, Šv édsko, Rakousko (1995) Mezi státy E.S. a ESVO (krom ě Švýcarska) byla podepsána Dohoda o volném obchodu (vznik EEA od 1. ledna 1994). Zbývající významné státy ESVO (Finsko, Švédsko, Norsko, Rakousko) v šak nebyly se svou pozicí spokojeny (viz. kapitola 1.3.3.) a usilovali o členství v EU. Jednání byla zahájen v roce 1993 a roku 1994 byla uzav řena. Vstup Norska odmítlo 52% obyvatel v referendu. Od 1. ledna 1995 má EU 15 členů -> Francie, Německo, It álie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Velká Británie, Irsko, Dánsko, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Finsko, Šv édsko, Rakousko. 2.7.5. Vývoj posledních let - uvnit ř i navenek 2.7.5.1. Přidružen í k EU Se státy stojícími mimo EU uzavírá Spole čenství smlouvy o p řidružení . Stát, který se takto p řidruží, se nestává členem organizace (ani členem s omezenými právy). P řidružený stát p řejímá práva a povinnosti člena v rozsahu, který je p řípad od p řípadu r ůzný. Evropská unie zná t ři typy přidružení: · p řípravný stupe ň budoucího členství evropských stát ů, které je ště nejsou z hospodá řského hlediska zp ůsobilé ke vstupu (Turecko) mo žnost připustit v co nejširší mí ře ú čast neutrálních stát ů (Švýcarsko) forma rozvojové pomoci zejména africkým, karibským a tichomo řským zemím (nap ř. osvobození od cla) Za čínají se zlep šovat vztahy EU s bývalými socialistickými státy -> jsou uzavírány evropské asocia ční dohody II. generace (do I. generace pat ří Turecko, Malta a Kypr). Jsou uzavírány s titulu pozitivního vývoje s mo žností budoucího členství. To v šak není garantováno => je stanoven mechanismus p řibližování (je tak vytvo řen nástroj k p říprav ě budoucího členství). 2.7.5.2. Vnit řní reforma Evropské unie Aby mohla Unie p řijmout nové členy, musí prob ěhnout její vnit řní reforma. Do šlo k vytvořen í Hospodářsk é a měnov é unie (EMU), ale pln ění Maastrichtských kritérií bylo velmi problematické (státy musí mít obdobnou m ěnovou a rozpočtovou politiku) -> stanoveny ekonomické stupn ě, aby stát mohl do EMU vstoupit. Mezi státy v Unii docházelo k vnit řním pnutím. Jak z toho ven? Kdyby se revidovala kritéria pro vstup do EMU, p řiznala by tím Unie politický neúsp ěch. Proto se rozhodla vytvořit nástroje k p řinucení stát ů kritéria dodr žet. V Dublinu byl přijat Stabilizačn í pakt , který upravuje systém kontroly deficit ů státních rozpo čtů členských zemí -> pokud není dodr žena vý še deficitu, mohou ostatní státy 2/3 v ětšinou uložit proviněnému státu sankci => stát musí u spole čenství ulo žit pokutu až ve vý ši 0,5% hrubého domácího produktu, a pokud závadný stav do 2 let neodstraní, tato pokuta mu propadá. K dal ším po žadavkům na vnitřní reformu Unie pat ří: · otázka reformy orgán ů dotažen í měnov é unie roz ší ření unie o nové členy a stanovení podmínek p řijetí K velkým reformám m ělo dojít na summitu v Amsterdamu (viz. kapitola 1.3.4.) v roce 1997. Cíle v šak nebyly splněny, zůstaly nedořešeny otázky vnit řní reformy, co ž je velký dluh, který se stále řeší. 3. Instituce Evropské unie Čl ánek 7 (ex-čl. 4) Smlouvy o založen í ES uvádí 5 základních institucí , které uskute čňují úkoly sv ěřené Spole čenství: · Evropský parlament, Rada Komise Soudní dv ůr Ú četní dv ůr 3.1. Komise (čl. 211, ex-čl. 155) Sama přijala n ázev „Evropská komise“, ale ten nemá ž ádný podklad v zakladatelských smlouvách. Je největš ím zástupcem federativního prvku -> zastupuje nadnárodní charakter společenstv í. Je hnacím motorem integrace. Sídlem Komise je Brusel. 3.1.1. Úkoly (pravomoc) · hájí zájmy Spole čenství - zabezpe čuje provád ění smlouvy, jako ž i aktů vydaných orgány Spole čenství na jejím základ ě. Jak probíhá kontrola dodr žování norem? => Komise má aktivní legitimaci ve sporech proti členským stát ům a jiným institucím p řed Soudním dvorem a dal šími soudními orgány; p řijímá také rozhodnutí v oblasti sout ěžní (schvaluje a ud ěluje výjimky v kartelových dohodách, rozhoduje v oblasti státních podpor, v oblasti cel,…) podává doporu čení nebo stanoviska má vlastní rozhodovací pravomoc a podílí se na tvorb ě aktů Rady a Evropsk ého Parlamentu má výkonnou moc - „policista, státní zástupce a detektiv v jedné osob ě“ -> sleduje, zda členské státy dodr žují závazky, ke kterým se zavázaly, sna ží se vyvozovat d ůsledky z nedostatků formuluje n ávrhy na rozvoj politik Společenstv í (jedná z členskými státy o koordinaci návrh ů) legislativn í iniciativa - p ředkládá rad ě návrhy (n ěkdy může Rada přenést p římo legislativní pravomoci na Komisi - musí jít o výslovné zmocn ění) 3.1.2. Slo žení, pln ění povinností ( čl. 213, ex-čl. 157) Komise se skl ádá z 20 členů vyb íraných podle celkových schopností, kteř í skýtají záruku naprosté nezávislosti. Počet členů Komise může b ýt Radou jednomyslně měněn. Členy Komise mohou b ýt pouze státní př íslušn íci člensk ých států. V Komisi m á každ á člensk á země alespoň 1 z ástupce a ty největš í (poč ítáno podle počtu obyvatel) maj í zástupce 2 (Velká Británie, Francie, Španělsko, Německo, It álie). Komisa ř musí p ři plnění svých povinností jednat v zájmu Spole čenství, musí být nezávislý na státu, ze kterého pochází a nesmí po žadovat ani přijímat pokyny od žádné vlády ani jiného orgánu. Členové Komise nesm ějí po dobu výkonu své funkce vykonávat jiné placené či neplacené povolání. V p řípad ě porušení povinností vyplývajících z jeho funkce m ůže Soudní dv ůr na žádost Rady nebo Komise doty čného člena buď odvolat (čl. 216, ex-čl. 160) nebo mu odejmout nárok na d ůchod. 3.1.3. Jmenov