materiál na zkoušku

Od rostlin krytosemenných dvouděložných a jednoděložných je nutné znát u
kulturních rostlin a u některých plevelů (viz prezentace) i vědecké „latinské“
pojmenování. U rostlin výtrusných znát zástupce česky a obecnou
charakteristiku bez bližšího rozlišení na oddělení a čeledi

Vývojová větev: Bryophytae – Mechorosty

Představují vývojový stupeň většinou pozemních zelených výtrusných rostlin s
výrazným střídáním generací, rodozměnou. Mechorosty se liší od vyšších rostlin absencí
cévních svazků nebo jen nedokonale vyvinutým cévním svazkem ve štětu některých
pokročilejších mechů.
Převládající je gametofytní generace, představovaná prvoklíčkem (protonema) a z něj
vyrůstající stélkou. Ta je buď lupenitá, nebo rozlišená v lodyžku s lístky, v zemi upevněnou
rizoidy. Na gametofytu jsou v gametangiích pohlavní buňky (v samčích pelatkách
spermatozoidy, v samičích zárodečnících po jedné vaječné buňce). Oplození probíhá ve
vlhkém nebo vodním prostředí a z oplozené vaječné buňky (zygoty) vyrůstá sporofyt,
představovaný obvykle štětem nesoucím tobolku. V tobolce vznikají haploidní výtrusy,
které po dozrání vypadávají a poté sporofyt odumírá. Po celou dobu své existence je sporofyt
vázán na gametofyt, kterým je vyživován.
Fosilní jsou mechorosty známy od spodního devonu. Jako mechorosty jsou zjednodušeně
označováno několik oddělení, z nich jsou pro praxi nejvýznamnější tři následující oddělení:
játrovkovité, hlevíkovité a mechovité.

Oddělení: Marchantiophyta - játrovkovité

Mají redukované protonema (prvoklíček), které je tvořeno pouze několika buňkami.
Stélka je buď lupenitá, nebo rozlišená v lodyžku s lístky, které jsou jednovrstevné a nemají
střední žilku. Sporofyt je nezelený, a proto zcela závislý na gametofytu, na němž roste.
V tobolce jsou výtrusy promíseny se sterilními vláknitými buňkami – mrštníky. Mrštníky
podporují rozptýlení výtrusů po otevření tobolky čtyřmi chlopněmi. Existují v jediné třídě
Marchantiopsida.

Řád: Jungermanniales - trsenkotvaré

Zástupci tohoto řádu mají poléhavé nebo vystoupavé lodyžky s lístky, které jsou v zemi
přichycené rizoidy. Pletivo stélky je jednoho typu, bez dýchacích otvorů.
Ve vlhkých smrčinách a na rašelinných půdách roste rohozec trojlaločný (Bazzania
trilobata). Brvitec (Ptilidium sp.) má fyloidy brvitě laločnaté a roste na vlhkých skalách i
kamenech. Fyloidy vejčité, drobně zoubkované má kapraďovka sleziníková (Plagiochila
asplenoides). Tento druh roste na vlhkých lesních půdách. Kovanec (Frullania sp.) má stélku
poléhavou, lístky hluboce dvoulaločné a dolní lalok dutý, džbánečkovitý. Kovanec roste na
vlhkých skalách.


Řád: Metzgeriales – kroknicotvaré

Jedná se o játrovky s lupenitou stélkou. Na kůře stromů roste kroknice vidličnatá
(Metzgeria furcata), která má jednovrstevnou stélku. Na bazických skalách a na starých
kmenech porostlých mechem roste kroknice chlupatá (Metzgeria pubescens).

Řád: Marchantiales - porostnicotvaré

Porostnicotvaré mají vícevrstevnou lupenitou stélku s rozlišeným základním pletivem a
asimilačním pletivem s dýchacími otvory.
Porostnice mnohotvará (Marchantia polymorpha), roste na vlhkých místech. Trhutka
plovoucí (Riccia fluitans) má široce pentlicovitou, vidličnatě větvenou stélku. Tento druh se
vyskytuje převážně ve stojatých vodách. Na území ČR se jako endemit vyskytuje borečka
vzácná (Targionia hypophylla).
Oddělení: Anthocerotophyta - hlevíkovité

Hlevíkovité mají také značně redukované protonema. Gametofyt je lupenitý.
Gametangia jsou ve stélce ponořená. Sporofyt je tvořen hlízovitou nohou, která je zapuštěna
do stélky. Štět zcela chybí a zelená tobolka obsahuje průduchy a je úzce válcovitá, se
středním sterilním sloupkem, puká odshora dvěma chlopněmi. Tobolka nasedá na nohu dolní
stopkovitou částí. Vzhledem k přítomnosti asimilačního pletiva není sporofyt troficky zcela
závislý na gametofytu. Existují v jediné třídě Anthocerotopsida, která má dva řády.
Hlevík tečkovaný (Anthoceros punctatus) má plochou, pásovitou stélku a v jeho
mezibuněčných prostorech žijí kolonie sinic rodu Nostoc. Tento druh roste na vlhkých
polích. V severních částech Evropy se na podzim na polích s obilovinami vyskytuje hlevíček
hladký (Phaeoceros laevis).
Oddělení: Bryophyta - mechovité

Protonema je dobře vyvinutá, stélka obvykle rozlišená na lodyžku a lístky. Středem
lodyžky probíhá jeden svazek cévní, který je tvořen podlouhlými válcovitými buňkami. Tento
svazek cévní však ještě nemá základní vlastnosti vodivých pletiv. Sporofyt je nezelený,
tvořený štětem s tobolkou. Tobolka se otvírá víčkem, ve středu má různě vyvinutý sloupek a
bývá kryta čepičkou. Některé pokročilejší mechy mají uprostřed štětu nedokonalý cévní
svazek. Mechovité zahrnují několik řádů, jež se liší především stavbou prvoklíčku a
charakterem stélky.

Řád: Sphagnales - rašeliníkotvaré
ČELEĎ: SPHAGNACEAE - RAŠELINÍKOVITÉ

Rašeliníky rostou na kyselých substrátech po celé souši, od tropů (zde především) až do
polárních a velehorských oblastí.
Zástupci této čeledi mají protonemu lupenitou a stélku bez rizoidu. Lodyžka má
neomezený růst, neboť dole postupně odumírá a nahoře se neustále obnovuje. Na lodyžce jsou
svazečky bočních větviček s drobnými fyloidy bez středního žebra. Fyloidy jsou složené ze
dvou typů buněk: menších zelených chlorocyst a velkých nafouklých hyalocyst bez živého
obsahu, které jsou vlastně vodními cisternami. V těchto buňkách jsou rašeliníky schopny
zadržet až desetinásobné množství vody, než je jejich hmotnost. Štět je krátký a kulovitá
tobolka je bez čepičky. Rašeliníky jsou pravděpodobně nejstarší skupinou mechů, známou od
prvohor. Patří mezi ně mnoho druhů rašeliníků (Sphagnum sp.), rostoucích na vlhkých
místech, tedy ve vodě nebo na místech občas zaplavovaných vodou. V tomto prostředí se z
jejich stélek tvoří bez přístupu vzduchu ložiska rašeliny.
Na lesních rašeliništích a mokrých vřesovištích roste rašeliník prostřední (Sphagnum
magellanicum). Ve vrchovištních rašeliništích, závislých pouze na dešťové vodě, ale i
roztroušeně mimo ně je možné nalézt rašeliník červený (Sphagnum rubellum). Rašelník
tuhý (Sphagnum compactum), v odvodněných vrchovištích zarostlých vřesem.

Řád: Dicranales - dvouhrotcotvaré

Protonema u zástupců tohoto řádu je vláknitá, větvená. Fyloidy jsou tvořeny stejnými,
zelenými buňkami, které bývají často jednostranně uspořádané. Dlouhý štět je buď na vrcholu
lodyžky – mechy vrcholoplodé nebo postranní – mechy bokoplodé.
Bělomech sivý (Leucobryum glaucum) tvoří kompaktní stříbrošedé polštáře ve
smrkových lesích. Dvouhrotec chvostnatý (Dicranum scoparium) má srpovitě zahnuté
fyloidy a je hojný ve stinných lesích. Na suchých výslunných místech tvoří polštáře rohozub
nachový (Ceratodon purpureus).



Řád: Bryales - prutníkotvaré

Protonema je vláknitá, větvená. Fyloidy jsou tvořeny zelenými buňkami, které mají
lístky se zřetelně vyvinutým žebrem.
Patří sem např. paprutka nicí (Pohlia nutans) s drobnými zelenými lístky tvořícími
husté koberce na skalách a v lesích. Na zastíněných vlhkých půdách, na okrajích potoků a cest
roste měřík čeřitý (Plagiomnium undulatum). Měřík tečkovaný (Rhizomnium punctatum)
roste na mokrých místech v lesích, na mrtvém dřevě a zastíněném povrchu půdy.





Protonema je vláknitá, větvená. Fyloidy jsou tvořeny srpovitými, zelenými buňkami,
které mají lístky s krátkým dvojitým žebrem. Postranní tobolka je na nitkovitých štětech.
Do tohoto řádu patří např. rokyt cyprišovitý (Hypnum cupressiforme), rostoucí na
kamenech, stromech. V trávě v lesích i mimo les roste trávník Schreberův (Pleurozium
schreberi). Rokytník skvělý (Hylocomium splendens) roste v málo vypásaných suchých
trávnících, na okraji lesů, na horských loukách, rašeliništích i vřesovištích.

Řád: Polytrichales - ploníkotvaré

Protonema je vláknitá, větvená. Fyloidy jsou tvořeny zelenými buňkami. Ploníkotvaré
mají složitou anatomii lodyžky a dosti velkou, dokonale vyvinutou vrcholovou tobolku.
Někteří zástupci rodu dosahují výšky až 50 cm.
Patří sem několik druhů ploníku (Polytrichum sp.). Ploník ztenčený (Polytrichum
formosum) roste v lesích. Na kyselých půdách ve vlhkých lesích, na loukách a rašeliništích se
vyskytuje ploník obecný (Polytrichum commune). Ploníček aloeovitý (Pogonatum aloides)
roste na kyselých písčitých až hlinitých, čerstvě vlhkých půdách.
Vývojová větev: Cormophytae – vyšší rostliny

Vyšší rostliny jsou fotoautotrofní, pouze výjimečně chemoheterotrofní organismy.
V tylakoidech chloroplastů jsou umístěny chlorofyly a i b. Tělo sporofytu je obvykle, výjimku
tvoří rostliny psilofytní, rozlišeno na kořen, stonek a listy. Tyto rostlinné orgány jsou na
povrchu chráněny pokožkou a uvnitř mají různě rozvinutou soustavu vodivých pletiv.
Pro všechny vyšší rostliny je charakteristická heteromorfní rodozměna, kromě
psilofytních rostlin, které měly rodozměnu izomorfní. U vývojově pokročilejších rostlin se
stále výrazněji uplatňuje sporofyt. Na gametofytu vznikají samčí a samičí gametangia. Na
sporofytu se vytváří mnohobuněčná sporangia.
Vyšší rostliny jsou vývojově spjaty s parožnatkami (Charophyta). U těchto rostlin se
poprvé setkáváme s otevřenou mitózou, bez polárních centriolů. Při cytokinezi vzniká
fragmoplast a buněčná destička. Spermatozoidy parožnatek a některých nahosemenných
rostlin mají stejný tvar a jejich buňky i povrch bičíku jsou pokryty organickými
kosočtverečnými šupinami. Dalším významným důkazem vývojové příbuznosti je přítomnost
určitých specifických sekvencí v genomu streptofyt a cévnatých rostlin. Dřívější představa o
vývojové souvislosti s heterotrichálními zelenými řasami (Chlorophyta) byla již překonána.
Vývoj vyšších rostlin je zároveň spojen s přechodem těchto předků z vodního prostředí
na souš. Nerozlišené tělo nejprimitivnějších suchozemských rostlin se postupně diferencovalo
na kořen, stonek a listy, jež tvoří dohromady tzv. kormus. Vznik kořene byl důležitým
mezníkem ve vývoji rostlin, protože kořen jim umožnil růst v suchých půdách. Vznik
lupenitých listů zase vedl k mohutnému růstu nadzemních částí rostlin, který byl podmíněn
větší fotosyntetickou aktivitou.
Vyšší rostliny jsou spolehlivě známé od siluru. Ze společného fylogenetického základu
probíhal jejich další vývoj v několika vývojových liniích, jež se vzdalovaly od svého
společného základu, ale i od sebe navzájem. Přesto se však uskutečňovaly určité změny, které
byly společné těmto odděleným vývojovým liniím. Byla to tendence k redukci gametofytu,
vývoj od izosporie k heterosporii. U heterosporických typů to byla tendence ke vzniku semen
a k dokonalejší ochraně sporangií. Nakonec je to snaha o dokonalejší ochranu vajíček, která
byla nejúspěšněji realizována u krytosemenných rostlin, u nichž vznikl pestík.
Vyšší rostliny se v rámci fylogenetického vývoje dále člení na: psylofytní rostliny,
kapraďorosty, rostliny nahosemenné a rostliny krytosemenné.

Pteridophyta – kapraďorosty
Oddělení: Lycopodiophyta - rostliny plavuňové
Řád: Lycopodiales - plavuňotvaré
ČELEĎ: HUPERZIACEAE ROTHM..- VRANCOVITÉ

Vrancovité jsou vytrvalé, vždyzelené byliny, které jsou vidličnatě větvené. Větve jsou
přibližně stejně dlouhé, vzpřímené. Rostliny jsou rozšířeny převážně v tropech, kde se
vyskytují jako epifytické druhy.
Sporofyly (výtrusný list) se tvarem neliší od trofofylu (zelený, vyživující list) a
nevytvářejí klas. Výtrusnice jsou stopečkaté, zploštělé, okrouhlé. Výtrusnice jsou na vrcholu
vmáčklé, s nerozlišenými, stejnotvarými triletními výtrusy. Prokel je kuželovitý, válcovitý až
zploštělý, rostoucí v podzemí nebo částečně na povrchu. Prokel je saprofytický a má
vyvinutou endofytickou mykorhizou.
Vytrvalou, trsnatou bylinou, s přímou lodyhou je vranec jedlový (Huperzia selago).
Tento druh roste roztroušeně v horských oblastech. Vranec jedlový je jedovatý, neboť
obsahuje chinolizidinové alkaloidy.

ČELEĎ: LYCOPODIACEAE MIRBEL - PLAVUŇOVITÉ

Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé vždyzelené byliny, které mají vidličnaté větvení.
Vidličnaté větvení je dáno tím, že silnější větev vidlice tvoří zdánlivě hlavní plazivou a
kořenující lodyhu nebo oddenek. Tenčí část vidlice napodobuje vzpřímenou větev. Zástupci
této čeledi rostou především v tropech.
Kořeny jsou jednoduché nebo řídce vidličnatě větvené a vyrůstají z plazivých lodyh nebo
oddenků. Sporofyly se tvarem odlišují od trofofylu. Výtrusnice jsou kulovité až ledvinité.
Triletní výtrusy jsou nerozlišené a stejnotvaré. Výtrusnicové klasy jsou stopkaté nebo
přisedlé, ale vždy zřetelně odlišené od větví.
Ve vlhkých a stinných polohách roste plavuň pučivá (Lycopodium annotinum). Lodyhy
jsou u tohoto druhu dlouhé, plazivé, kořenující, s hojnými vystoupavými větvemi, jak je
patrné z obr. 56. U druhu plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum) jsou postranní větve
vystoupavé až přímé. Plavuník zploštělý (Diphasiastrum complanatum) má lodyhy dlouze
plazivé, nadzemní nebo jako oddenky mělce pod povrchem.
Řád: Selaginellales – vranečkotvaré
ČELEĎ: SELAGINELLACEAE MILDE- VRANEČKOVITÉ

Jedná se o vytrvalé, vždyzelené byliny s tenkými lodyhami. Zástupci této čeledi jsou
rozšířeny především v horských oblastech tropů a subtropů.
Listy jsou drobné, přisedlé nebo velmi krátce řapíkaté. Listy jsou jednožilné,
s nepatrnými pajazýčkem při bázi na vnitřní straně listu. Trofofyly jsou podobné sporofylům.
Sporofyly tvoří na konci větví výtrusnicové klasy. Jednotlivé, jednopouzdré výtrusnice jsou
v úžlabí sporofylů a jsou přisedlé nebo velmi krátce stopkaté. V dolní části klasu jsou
zpravidla víceméně vakovitá megasporangia, která obsahují 4 nebo vzácně 1 až 3 megaspory.
V horní části jsou víceméně ledvinitá mikrosporangia s velkým množstvím mikrospor.
Různotvaré výtrusy jsou triletní. Prokel je značně redukovaný a neopouští sporu.
Řídce trsnatá bylina se sterilními, hustě olistěnými krátkými lodyhami je vraneček
brvitý (Selaginella selaginoides). Vranečka švýcarská (Lycopodioides helveticum) má
tenké, vidličnatě větvené lodyhy.


Řád: Isoëtales - šídlatkotvaré
ČELEĎ: ISOËTACEAE REICHENB. - ŠÍDLATKOVITÉ
Jedná se o vytrvalé vodní byliny se zkráceným stonkem a přízemní růžicí šídlovitých
listů. Šídlatkovité jsou rozšířeny po celém světě.
Kořeny vyrůstají v zářezu na spodní straně stonku a jsou bez vlášení. Stonek je hlízovitě
zkrácený, druhotně tloustnoucí. Šídlovité listy mají na vnitřní straně blanitý víceméně
eliptický pajazýček. Jednotlivé výtrusnice jsou na vnitřní straně báze listu a jsou rozlišeny na
megasporangia a mikrosporangia. Triletní megaspory mají význačnou skulpturu. Mikrospory
jsou monoletní, víceméně hladké. Prokel je velmi drobný a zůstává v blanách megaspor a
mikrospor.
Šídlatka jezerní (Isoëtes lacustris) je vytrvalá vodní bylina, rostoucí v horských
oligotrofních jezerech, viz obr. 58. V Plešném jezeře se vyskytuje šídlatka ostnovýtrusná
(Isoëtes lacustris).






Oddělení: Equisetophyta - rostliny přesličkové
Řád: Equisetales - přesličkotvaré
ČELEĎ: EQUISETACEAE DC. - PŘESLIČKOVITÉ
Jsou to vytrvalé byliny s horizontálními, bohatě větvenými oddenky. Rostliny
přesličkové rostou téměř po celém světě, nerostou pouze v jižní části Ameriky, západní
Afriky, Austrálie a Oceánie. Řada druhů rodu Equisetum obsahuje piperidinové alkaloidy a
podle různého množství jsou více či méně jedovaté.
Lodyhy jsou článkované, v uzlinách s lodyžními pochvami. Lodyhy jsou křehké,
obvykle rýhované, s víceméně vystouplými žebry. V lodyze je vytvořena střední dutina,
kolem které jsou rozmístěny v kruhu valekulární dutiny (stojící proti rýhám). Cévní svazky
jsou uloženy v kruhu pod žebry mezi valekulárními dutinami. Pokožkové buňky jsou silně
inkrustovány oxidem křemičitým a kutikula je často s křemičitými hrbolky. Větve vyrůstají v
přeslenech v lodyžních uzlinách. Sterilní a plodné lodyhy bud' stejné, nebo morfologicky i
fenologicky odlišné.
Sporofyly mají tvar stopkatých šestibokých destiček, které jsou velmi těsně k sobě
přiložené a uspořádané v přeslenech ve výtrusnicový klas. Výtrusnice jsou po 5 až 6 na
spodním okraji sporofylu. Výtrusy jsou stejnotvaré, kulovité, zelené, se 4 páskovitými okolo
výtrusu spirálně obtočenými hapterami. Prokel je dvoudomý, zelený, lupenitý,
nepravidelného tvaru.
Ve vlhčích lesích, na lesních prameništích a rašelinných loukách roste přeslička lesní
(Equisetum sylvaticum). Na polích se často jako plevel vyskytuje přeslička rolní (Equisetum
arvense). Na vlhkých loukách, slatinách a na březích vod roste přeslička bahenní (Equisetum
palustre). Cídivka zimní (Hippochaete hyemalis) má lodyhy přímé, přezimující, oddenky
jsou černé. Rostliny cídivky větevnaté (Hippochaete ramosissima) jsou často bohatě trsnaté.
Lodyhy přímé až poléhavé nejsou přezimující,.
Oddělení: Polypodiophyta - rostliny kapradinové
Obdobně jako u mechorostů tak i v případě rostlin kapradinových dochází ke střídání
pohlavní a nepohlavní generace, k rodozměně. Rodozměna rostlin kapradinových je téměř
shodná s rodozměnou mechorostů s tím rozdílem, že obě fáze jsou schopné samostatného
života a také že fáze nepohlavní (sporofyt) tvoři mnohem větší a . zpravidla mnoholetou
rostlinu. Na straně druhé fáze pohlavní (gametofyt) je malá, často nepatrná rostlinka, většinou
krátkého trvání. Z výtrusu vyrůstá zprvu vláknitý, ale záhy lupenitý prokel. Prokel je
gametofytem. Na něm se tvoří zárodečníky s vaječnou buňkou (oosférou) a pelatky s
obrvenými spermatozoidy. Prokel kapradin roste na zemi nebo v půdě (u tropických epifytů
na kůře stromů). Spermatozoidy při přeplavení prokelu vodou doplavou k zárodečníkům a
jako u mechorostů splynou s oosférou. Vzniklá zygota (2 n) se dělí v diploidní rostlinu –
sporofyt. Sporofyt vyrůstá ze spodní částí prokelu a záhy zakoření. Po zakoření se vytvoří
oddenek a listy. Prokel mezitím většinou odumře a nová diploidni rostlina se samostatně
vyživuje, roste a v dospělosti vytváří výtrusnice. Ve výtrusnicích dochází k meiotickému
dělení a vznikají výtrusy (1 n). Tím je u kapraďorostů uzavřen cyklus, který se uskutečňuje
na dvou samostatně žijících rostlinách.
U kapraďorostů je možné rozlišit tři odlišné typy listů:
- sporofyl je specializovaný vějířovitý list, na němž se vyvíjí
pouze kupka z mnoha sporangii se sporangii (výtrusnicemi),
- trofofyl představuje zelený list, který nikdy nevytváří sporangia.
Tento list rostlinu pouze fotosynteticky vyživuje,
- sporotrofofyl (trofosporofyl) je list kapradiny, na němž se
vyvíjejí sporangia a zároveň plní i vyživovací funkci.


Řád: Ophioglossales- hadilkotvaré
ČELEĎ: OPHIOGLOSSACEAE (R. BR.) AGARDH – JAZYKOVITÉ
Jsou to vytrvalé byliny s krátkými oddenky. Zástupci této čeledi rostou většinou
v tropech, pouze ojediněle v mírném pásmu. Zárodek u těchto rostlin roste pod zemí
saprofyticky po několik let, než začne vytvářet kořeny a listy. Za rok se vyvine pouze jeden
list, ojediněle dva až čtyři listy, který ve své pochvě uzavírá základ listu příštího roku.
V některých letech se nadzemní část nevytváří.
Kořeny jsou masité, nevětvené, bez kořenového vlášení. Počet listů je obvykle jeden až
dva, ojediněle se mohou vyskytovat až čtyři listy, které nejsou v mládí spirálně stočené a
nepřezimují. Listy jsou rozdělené na zelenou sterilní část a nezelenou nebo zelenou fertilní
část. Přisedlé výtrusnice jsou eusporangiátní, bez ostěr. Výtrusnice nemají vyvinut prstenec.
Trilet