Klasifikace věd

00e9; organon, kde Bacon ukazuje na nedokonalosti Aristotelovy koncepce. V úvodu Nového organonu se objevilo heslo "vědění je moc", což dobře ilustruje Baconův pohled na vědu jako prostředek k ovládnutí přírody. S Baconovými úvahami o metodě se pojí především propagace experimentu, do kterého se snaží zavést určitý systém. S tím se spojuje několikanásobné ověřování, ne příliš unáhlené zobecnění výsledků a například také zaznamenávání získaných údajů do tabulek. Bacon se na rozdíl od svých předchůdců soustředil na objektivní charakter experimentu. Experiment měl sloužit k tomu, abychom zjistili, jak se příroda chová v určitých nových podmínkách, které sami vytvoříme.

Francis Bacon vytvořil jeden z nejvýznamnějších systémů klasifikace věd své doby. Základem jeho klasifikace věd byly historie, poezie a filozofie, přičemž každá tato oblast se ještě dále dělila. Pod historii spadaly přírodní vědy a lidské dějiny, poezie se dělila na epiku, dramatiku a mytologii a filozofie na filozofii přírodní a filozofii lidskou. Pod lidskou filozofii se dále řadily filozofie člověka (zabývala se vztahem těla a duše), filologie (lékařství, tělovýchova, malířství a hudba) a filozofie ducha (rozum, smysly, logika a etika). Přes svůj nepochybný pokrok oproti klasifikacím používaným ve středověku zůstalo Baconovo třídění stále založeno pouze na umělém přístupu. Změnou oproti starším klasifikacím bylo zařazení člověka do systému poznání. Baconův systém posloužil jako základ francouzským encyklopedistům (Diderot, Alembert).

Reprezentantem vítězství racionalizmu je René Descartes. Tento filozof žijící v první polovině 17. století je všeobecně uváděn jako zakladatel novověké filozofie a přírodovědy. V jeho době upadala autorita církve, a to úměrně s tím, jak se vyvíjela věda a rostly její úspěchy. Od Descartese vychází několik základních paradigmat, která později určovala pohled lidí na svět a která v určité podobě přetrvávají do dnešní doby. Jednou z Descartových nejzásadnějších myšlenek je ta, podle níž k filozofii patří její počátek absolutního zdůvodnění, který nestojí na dříve přijatých názorech či postojích. Na tomto absolutním, univerzálně platném zdůvodnění stojí u Descarta věda o přírodě, přičemž tato věda je matematická. Prvním, kdo spojil přírodovědu a matematiku, byl sice Galilei, ale obecnou podobu této vědě dal Descartes. Vytvořil tak první souvislý vědecký obraz světa v dějinách. Descartova filozofie měla okamžitě obrovský ohlas, což svědčí o tom, že se svojí koncepcí přišel právě tehdy, kdy pro ni byly příznivé podmínky. Středověký názor na svět byl překonán a hledal se nový, a ze všech jednotlivých dílů do nové mozaiky přispěl právě Descartes tím největším.

Descartes je někdy označován v první řadě za matematika a teprve poté za filozofa. Kromě základů nové filozofie položil také základy moderní fyziky. Důležitá při tom byla matematizace popisu dějů v přírodě. Jedním z důvodů, proč mohl Descartes uspět s matematizací fyziky, byla změna z kvalitativního a účelového pojetí dřívější fyziky ve fyziku nově pojatou, ve které záleželo na měření či kvantifikaci, jak jsem se již zmínil u Galileiho.

Závěrem je tedy možné říci, že konec středověkého myšlení byl nejvíce zapříčiněn vědou, a to především fyzikou a matematikou. V celkovém společenském klimatu 16. a 17. století to potom bylo několik předních osobností, které tento vývoj reprezentovaly. Nahromadění vědeckých poznatků a nutnost postavit novou vědu, která by nahradila přežitou vědu středověku, vyústily v nový pohled na zkoumání světa. Pravděpodobně nejvýznamnějším myslitelem této doby byl Descartes, který hledal metodu ve všech odvětvích a zavedl do filozofie množství takových argumentů a pojmů, které dodnes stojí v jejích základech. Na Descartese bezprostředně navazoval Isaac Newton, kterému Descartes svojí fyzikou připravil půdu. Od 17. století byl newtonovsko- karteziánský světonázor tím, který vládl v celé západní společnosti a formoval svět do podoby, v jaké se nachází dnes.