Kalkulace nákladů

t podniku složitá, stačí pro rozdělení nepřímých nákladů jedna rozvrhová základna, ale ve složitějších podmínkách výroby při jedné základně nelze vždy dostatečně dobře dodržet zásadu příčinné souvislosti mezi nepřímými náklady (protože jsou agregované, tzn. složené z nákladů různého druhu, různě se chovajících) a rozvrhovou základnou a výsledek kalkulace by nebyl dost objektivní. Proto se přistupuje k tzv. diferencované přirážkové kalkulaci. To znamená že se:
celkové nepřímé náklady rozdělí na několik částí – například podle druhů nákladů (mzdové, materiálové, finanční) nebo podle vztahu nákladových položek k objemu výkonů (variabilní, fixní) – a pro každou dílčí část se najde jiná rozvrhová základna, a to opět taková, která co nejlépe splňuje výše uvedené požadavky kladené na rozvrhové základny.
vytvoří několik uspořádacích účtů – kalkulačních úseků - pro zachycení nepřímých nákladů, např. několik úseků pro režijní náklady, a pro každý úsek se použije jiná rozvrhová základna. Tím se rozvržení nepřímých nákladů podstatně zpřesní, protože pro dílčí části nepřímých nákladů se lépe hledá příčinně související základna.
Snahou zpracovatele kalkulací by mělo být provést rozvržení nepřímých nákladů co nejobjektivnějším způsobem. Současně ale by zjišťování rozvrhových základen nemělo být příliš pracné a nákladné.
Po přidělení nepřímých nákladů k výkonům je možné dokončit kalkulaci celkových úplných nákladů výkonu a je možné přistoupit k řešení posledního problému, kterým je stanovení nákladů na jednotku výkonu.
Poslední úkol kalkulace nákladů na výkony:
Stanovení nákladů na jednotku výkonu
Při řešení tohoto problému se vychází z celkových nákladů na veškeré vyrobené množství sledovaného výrobku nebo služby a pro výpočet nákladů na jednotku výkonu slouží celkem tři základní metody:
metoda dělením – vzniká-li pouze jeden výrobek, celkové náklady se dělí celkovým vyrobeným množstvím
metoda zůstatková – vzniká-li více výrobků, z nichž jeden je z hlediska významu považován za hlavní, ostatní se považují za vedlejší, pak se z celkových nákladů úseku oddělí část na vedlejší výrobky, která je předem vypočtená a zbývající část nákladů – zůstatek se přisoudí hlavnímu výrobku. Následuje opět dělení nákladů na hlavní výrobky celkovým množstvím vyrobených hlavních výrobků.
náklady celkem - ocenění vedlejších výrobků
náklady na jednotku hlavního výrobku = --------------------------------------------------------
množství hlavního výrobku celkem
metoda rozčítací – vzniká-li více výrobků stejného významu; celkové náklady se rozdělí na tolik dílčích částí, kolik je výrobků. Dělení nákladů na dílčí části se provede pomocí poměrových čísel nebo procentních poměrů obdobně jak již bylo výše popsáno. U každé dílčí části následuje opět dělení nákladů jednotlivých dílčích částí příslušejícím množstvím výrobků, čímž se získají náklady na každý jednotlivý výrobek zvlášť.
Uvedené metody se mohou kombinovat. S kombinací se setkáváme u složitějších výrob organizovaných ve fázích nebo ve stupních.
Příklad: Budeme-li předpokládat vznik dvou výrobků – výrobku A a B v jednom procesu – ve výše uvedeném příkladu např. u výkonu 1. – a budou-li celkové náklady výkonu (procesu) označeny Nc, pak se podíly nákladů jednotlivých výrobků (NcA a NcB) určí následovně:
NcA = Nc * pA
NcB = Nc * pB
Náklady na jednotku výrobku se stanoví:
jNA = NcA : QA
jNB = NcB : QB
Př. :
Jsou-li úplné vlastní náklady výkonu 1. :
20 + 0,5 (podíl pom.č.1) + 0, 4 (podíl pom.č. 2) + 0,8 (podíl výrobní režie) + 0,2 + 0,1 = 22
Vznikají 2 druhy výrobků - A a B, vyrobené množství výrobků A je 6, pak :
pA = 0,6, pB = 0,4, pak Nc A = 22*0,6 = 13,2 a Nc B = 22*0,4 = 8,8
a dále jNA = 13,2 : 6 = 2,2
Výkonová kalkulace sestavená podle uvedeného postupu má určité nevýhody:
obsahuje agregované položky – tzn. např. položky složené z nákladů různého druhu (mat. i pracovní a někdy i finanční náklady současně v jednom číselném údaji – např. položka ostatní přímé náklady, nebo režijní náklady), nebo náklady různě se chovající při změně objemu výroby (např. v režijních nákladech může být obsažena část nákladů variabilních a část nákladů fixních). Tato skutečnost omezuje možnosti analýzy nákladů – u agregovaných položek se obtížněji hledají příčiny změn jejich velikosti, často příčiny ani nalézt nejde – čímž se omezují možnosti jejího využití při hodnocení hospodárnosti vynakládání produkčních zdrojů, ale i při rozhodování o změnách v rozsahu výroby nebo změně struktury výroby. Úplná kalkulace nákladů je z tohoto důvodu málo použitelná pro rozhodování do budoucnosti.
Nevýhoda agregovaných položek se dá částečně odstranit tím, že jednotlivé položky kalkulačního vzorce budou rozvedeny podrobněji. Zvláště vhodné je podrobněji rozvést ostatní přímé náklady a všechny režijní položky. Budeme-li nepřímé náklady členit podle druhů, získáme podrobnější údaje pro kontrolu hospodárnosti a pro analýzu vlivu faktorů působících na celkové náklady výkonu.
Při podrobnějším rozvedení agregovaných položek na jednotlivé druhy můžeme také následně lépe určit charakter nákladu vzhledem k objemu výroby – jak se bude chovat, když se objem výroby v dalším období zvýší nebo sníží – a upravenou výkonovou kalkulaci pak můžeme lépe využít při rozhodovacích úlohách.
Využití kalkulací pro cenovou tvorbu
Úplné náklady mohou být u výrobce také základem pro stanovení ceny tržního produktu.
cena limitní = variabilní náklady na jednotku výkonu
cena technická = úplné vlastní náklady na jednotku výkonu
cena cílová = úplné vlastní náklady na jednotku výkonu + zisková přirážka
jsou to „vnitřní ceny výrobce“ = příprava pro jednání s odběrateli, základ
pro stanovení ceny
Závěr
Využití kalkulací úplných nákladů výkonu
hodnocení výše a vývoje nákladovosti a rentability jednotlivých útvarů, činností a jejich výsledků (produkce, služeb)
hodnocení významu útvarů, činností a jejich výsledků
kontrola průběhu výrobních a nevýrobních činností v podniku
hodnocení hospodárnosti vynakládání produkčních zdrojů a hledání rezerv pro snižování nákladů na jednotku produkce (porovnání s plánem, s normami a normativy, s minulostí, s analogickými podmínkami jiných podniků)
tvorba cen tržní produkce (na tomto základě stanovená cena vyhovuje v neměnných podmínkách, tj. při stejné materiálové a pracovní náročnosti výrobku a při stejném ostatním technickém vybavení, ale také při stejném objemu výroby)
tvorba cen vnitropodnikových výrobků vlastní výroby pro oceňování jejich spotřeby a oceňování stavů zásob - úplné náklady výkonu se využívají ke zjišťování plánované nebo skutečně dosažené efektivnosti – porovnáním s cenou lze určit zisk a zhodnotit rentabilitu. Lze zjišťovat a hodnotit rentabilitu výkonu (výrobního procesu), rentabilitu hlavního výrobku a také rentabilitu z realizace hlavního výrobku.
Výhody výsledných kalkulací úplných nákladů
vyjadřují metodicky srovnatelným způsobem skutečné (skutečnosti se blížící) náklady na výkony podniku
odrážejí tržní situaci v oblasti získávání a využívání produkčních zdrojů (protože jsou zpracovány na základě běžných tržních cen, odrážejících stav trhu produkčních zdrojů a získaných výsledků, s pracovními dovednostmi, technickými prostředky a technologickými postupy odpovídajícími době a ostatním podnikatelským podmínkám)
Nevýhody výsledných kalkulací:
uzavírají se až po skončení procesu, takže jsou málo využitelné pro operativní řízení
výsledek je ovlivněn zvolenými způsoby oceňování, rozvrhování nepřímých nákladů a použitými metodami kalkulace nákladů na jednotku výkonu
vztahují se pouze k danému zjištěnému množství a nejsou využitelné pro rozhodování o změnách struktury výroby, o rozšiřování nebo zužování struktury výroby, o změnách rozsahu výroby, o změnách výrobních postupů – tj. o záměně surovin, využívání časového fondu, pořizování obnovovacích nebo rozvojových investic a pod.