Slatinany

jiných plemen. Jejich proměnlivost (V) je však vysoká. Udržení
konstituční tvrdosti obou chovných stád při dlouhodobě využívané plemenitbě je v chovu značným úspěchem a
potvrzuje vysokou odbornost při šlechtění této naší původní populace.
O příbuzenské plemenitbě a jejím využití v chovu kladrubského koně jsme se zmíniliproto, že staleté udržování
této populace tak malého rozsahu je ve světě unikátní skutečností.
Při šlechtění kladrubského vraníka je rozlišována krevní báze obdobně jako v chovu kladrubského bělouše.
V intencích těchto záměrů byl tedy v r. 1973 importován z Holandska fríský hřebec Romke, prověřený již v tamním
chovu. Hřebec tohoto plemene byl vybrán proto, že fríský kůň holandského chovu je do určité míry geneticky
příbuzný s kladrubským koněm, neboť toto plemeno bylo v době španělské nadvlády v nizozemských provinciích
(1516 – 1648) ovlivněno španělskými hřebci, kteří byli v tamním chovu používáni, a to i po ukončení španělského
panství.
Druhý metodický postup k rozšíření krevní báze ve stádě kladrubského vraníka byl zaměřen na vzájemné
připařování mladých vybraných klisen hřebci kladrubského bělouše a opačný postup by měl být aplikován ve stádě
kladrubských běloušů. Tento postup bude patrně pro rozšiřování krevní základny neúčinnější, neboť genetická
struktura obou chovů kladrubského plemene je poněkud odlišná. Touto formou plemenitby by se výrazně snížil stupeň
inbrídingu při zachování všech typických vlastností plemene.
Kladrubský vraník byl téměř do doby likvidace v kladrubském hřebčíně chován ve dvou kmenech, a to
Sacramoso a Napoleone. Italsko-španělský vraník Sacramoso byl do Kladrub dovezen ze známého chovu
arcibiskupského hřebčína v Riess u Salcburku. Krevní linie založená tímto plemeníkem však později zanikla. Druhou
linii založil hřebec Sacramoso (nar. v r. 1800), který pocházel z chovu olomouckého arcibiskupství v Kroměříži. Jak
riesský hřebčín, tak arcibiskupský hřebčín olomoucký (v Hukvaldech) nakupovaly chovné jedince v polesinském
hřebčíně v blízkosti Verony, jehož majitelem byl markýz Sacramoso. Po něm se tedy jmenuje tento kmen koní, který
se podařilo udržet až do dnešního dne. Obě krevní linie Sacramosů chované v Riess i v chovech olomouckého
arcibiskupství byly spřízněné.
Italsko-španělský původ měl i zakladatel druhého kmene kladrubských vraníků, Napoleone, nar. v r. 1845.
Tento plemeník byl nakoupen v Římě v r. 1855. Mezi oběma kmeny, tedy mezi Sacramoso a Napoleone, byly určité
Koně & jezdectví (jezdectvi.ic.cz)
3
exteriérové rozdíly. Poslední plemeník, Napoleone VI., nar. v Kladrubech r. 1902, byl v r. 1922 z chovu vyřazen a
tím tento kmen vymřel.
Ve stádě kladrubského vraníka po vymření kmene Napoleone zůstal jen kmen Sacramoso. Poslední krevní linií
tohoto dřívějšího kmene je Sacramoso XXXIX, zařazený ve slatiňanském vraném stádě. Z původního kmene se
v současné době stala jen krevní linie. Z té vznikla druhá krevní linie, nazvaná Solo, a to podle matky Solo-Seniora.
Další krevní linii vytváří kladrubsko-lipický hřebec Siglavi Pakra a čtvrtá linie je vytvářena importovaným hřebcem
Romkem. Vytvoření těchto čtyř linií by bylo značným přínosem pro rozšíření krevní struktury stáda při jeho dalším
šlechtění.
Udržování kladrubských koní, kteří patří k význačným národním kulturním hodnotám, je nyní obdobně u
jiných vzácných plemen chovaných ve východoevropských zemích koordinováno centrem v Leningradě.
Výzkumná stanice pro chov koní je umístěna v areálu zámeckého parku v těsné blízkosti hipologického muzea.
Půvaby krásného parku s působivým rozmístěním vzácných listnatých i jehličnatých stromů vytvářejí dominantní
kulisu této stanici, takže i toto prostředí přispívá ke zvýšené návštěvnosti našich i zahraničních zájemců o chov
kladrubského vraníka.
V návaznosti na chovatelské úspěchy se mladí jezdci výzkumné stanice prosazují i ve sportovním ježdění; ale i
zápřahový sport má v činnosti stanice své opodstatnění.