Slatinany

dělské půdy.
Tento objekt ve Škrovádě je moderně vybudován a doplňuje tak soběstačnost výzkumné stanice.
V hřebčíně výzkumné stanice je udržováno stádo kladrubského vraníka v rozsahu 5 plemeníků a 40 klisen a
pak menší stádo 20 klisen českého teplokrevníka, používané převážně k pokusným účelům. Hlavní náplní je přirozeně
udržování chovu kladrubského vraníka. Vzhledem k jeho významu a ojedinělosti regeneračního procesu řekneme o
něm něco více.
Regenerační proces kladrubského vraníka patří k neodvážnějším genetickým akcím v širokém mezinárodním
měřítku; stal se i určitým vzorem pro záchranu ostatních plemen. Po likvidaci chovu kladrubských vraníků v třicátých
letech byli tito koně rozmístěni do různých církevních statků v Čechách i na Slovensku. A tak poslední zbylí jedinci,
vypátraní prof. Bílkem, se stali základem regenerace tohoto chovu.
Při zahájení regenerace byli k dispozici jen tři kladrubští hřebci:
- 530 Sacramoso XXX-3 Avara, nar. 12. 4. 1930 z matky 59 Sacramoso XXVII po Sacramoso XXIX,
Koně & jezdectví (jezdectvi.ic.cz)
2
- Sacramoso XXXI-Solo, nar. 25. 3. 1927 z 271 Sacramoso XXVII po Sacramoso XXIX,
- Sacramoso XXX, nar. 30. 3. 1927 z 266 Neapolitano Gratia po Sacramoso XXIX.
Jak je patrné, šlo vesměs o syny hřebce Sacramoso XXIX, z nichž se nejvíce v regeneraci uplatnil hřebec
Sacramoso XXXI-Solo.
Z klisen bylo k dispozici jen 7 kladrubských vranek, z nichž čistokrevné byly jen dvě; do stáda chovných
matek bylo nutné zařadit i klisny lipické a klisny kladrubského bělouše, které měly mezi předky kladrubského
vraníka. Regenerační proces probíhal ve velmi ztížených podmínkách v hřebčíně v Průhonicích v letech 1940 až
1946. Potom bylo stádo přemístěno do hřebčína ve Slatiňanech, v kterém se vytvořily podmínky příznivé jak pro
plemenářskou práci, tak pro technologii chovu koní. Regenerační proces probíhal téměř 35 let. V plemenitbě se
vystřídal větší počet hřebců, z nichž četní byli využiti jen ve velmi omezeném rozsahu.
V průběhu regeneračního procesu byla účinnou selekcí zkvalitňována chovná základna a současně zlepšovány
rozhodující výběrové znaky v intencích šlechtitelského záměru a specifikace chovného cíle. Při rozdělení
regeneračního procesu do šlechtitelských etap čtyř filiálních generací se ukázalo výrazné kontinuitní zlepšování
tělesného rámce, takže v poměrně krátké době se výška populace zvýšila (výška v kohoutku hůlková o 6,9 cm,
v kohoutku pásková o 7,6 cm). Úměrně s těmito znaky se zlepšovaly i obvody hrudníku a holeně. Rozdíly mezi koňmi
F
4
generace proti generaci parentální byly zcela jednoznačné.
Takový úspěch v 35letém období šlechtitelského procesu je zcela ojedinělý. Po počátečním rozředění podílu
kladrubské krve se záměrně řízenou plemenitbou postupně její podíl zvyšoval a dosáhl ekvivalentní hodnoty
s podílem kladrubské krve v populaci kladrubských běloušů, tedy s chovem, jehož existence byla na rozdíl od
kladrubských vraníků zachována.
Zhodnocení výsledků regeneračního procesu se tedy prokázalo, že rámec kladrubského vraníka se výrazně
zvýšil při udržení limitní koncentrace kladrubské krve, která se stabilizovala. Homogenita tělesných tvarů této
regenerované populace je na úrovni nejprochovanějších stád ve světovém měřítku. Dosažené výsledky, a to nejen
hodnocením exteriéru, ale i užitkovými vlastnostmi, tedy plně potvrzují úspěšnost genetického záměru regenerovat
téměř zaniklé plemeno. Typické znaky plemene byly zachovány při jeho určité modernizaci z hlediska zlepšení
dřívějších exteriérových nedostatků a zlepšení pohybového potenciálu.
V chovu kladrubského vraníka se využívá příbuzenská plemenitba. Koeficient příbuzenské plemenitby
v populaci dosahuje v průměru F
x
= 5,26% (s = 3,68; v = 70,2%). Tyto hodnoty jsou prakticky shodné s obdobnými
charakteristikami ve stádě kladrubského bělouše, v kterém F
x
= 4,74% (s = 3,40; v = 71,7%). Průměrné hodnoty F
x
nejsou příliš vysoké, avšak jsou podstatně vyšší než u