Domestikace

DOMESTIKACE
Každého savce lze ochočit, chováme-li ho od mládí. Projeví se změny jak v chování, tak v morfologii (lépe jsou patrny na dalších generacích, když se podaří plemenitba). Morfolog. změny jsou často jen pozdržením juvenilních znaků do dospělosti než genetic. změny, a proto jsou dosti obecné i u nepříbuzných druhů (zkracování čelistí, usazování podkožního tuku, zkroucení ocasu apod.). Navíc přistupuje umělý výběr člověkem, daný spíše ekonomickými, kulturními a estetickými hledisky než přežitím druhu jako u přírod. výběru.
Pes domácí (Canis familiaris) zdomácněl před 12 000 lety, možná i dříve. Společná strategie s člověkem vedla k podobným sociálním strukturám. Více než 400 plemen psů, navíc divoké druhy čel. Canidae: liška a šakal v Evropě, kojot v SA, mnoho druhů „lišek“ v JA, pes hyenovitý v Af., dhoul v Asii.
Ovce mají komplikovanou taxonomii. Více než 40 ras je popisováno, které se v současné době sdružují do 8 druhů rodu Ovis a jsou úspěš. obyvatelé hors. oblastí Evropy, Asie a Ameriky. Ovis orientalis (ovce kruhorohá) je asi předek jak ovce domácí (Ovis aries), tak muflona (Ovis musimon). Muflon dříve žil divoce v Srdinii a na Korsice a byl vysazen úspěšně leckde po světě. Je asi potomek prvních domestikovaných ovcí, které přinesli s sebou neolitičtí farmáři při kolonizaci vých. středomoří, cca 7 tis. let př. n. l. Urial (Ovis vignei) je v horách od Íránu po sz. Indii. Ovis orientalis (ovce kruhorohá) žije v horách M. Asie a jako muflon je tmavý a má málo zkroucené rohy. Argali (Ovis ammon) žije v horách stř. Asie a má mohutné rohy spíše do stran. Jak urial , tak argali se mohl zúčastnit přikřížením k tvorbě ovce domácí, ale mají jiný počet chromozomů. Ovci lze snadno zdomácnět: má stejně jako člověk domovské území (tj. oblast, kde se pohybují, živí aj.), ale uvnitř něj nebrání teritorium (jako teritorální živočichové, které nelze domestikovat - jeleni, gazely - přestože u prehistor. lovce tvořily většinu potravy), navíc jejich sociální struktura je stejná jako u člověka, tj. dominance jedince (pastevec). Teritoriální zvířata lze pouze držet v zajetí, ne domestikovat. Další nevýhodou jiných kopytníků je sklon podléhat panice (až zemřít v šoku) a rychlý běh. Domestikace ovce se udála 7-8 tis. let př. n. l. v záp. Asii a rychle se rozšíříla do Evropy (Řecko) a na sever Asie a na východ až na Dál. Východ.
Koza je živočich Evropy, Asie a Etiopie, nikdy nepronikla tak na sever jako ovce, nemohla tedy přejít Beringovu úžinu, když tu byl pevninský most a tudíž nikdy přirozeně nežila na SA kontinentě. Žily ve vysokých horách, dovedou používat skromnou pastvu na keřích (i trnitých) a tudíž vhodně doplňovaly ovce (ty preferují trávu). Divoké kozy se rozlišují do 4 druhů: koza bezoárová (Capra aegagrus) z hor Malé Asie má rohy jednoduše dozadu a ven zahnuté s ostrým předním kýlem, je hlavním předkem kozy domácí. Capra falconeri (koza šrouborohá) je rozšířena nyní jen v některých horách centr. Asie, asi není předkem kozy domácí, protože nemá přední kýl na rohu. Rohy jsou spirálně stočeny nahoru. Capra ibex (kozorožec horský) má rohy s nápadnými příč. zduřeninami. Žije v několika poddruzích od Španělska po Bajkal a Kašmír. Capra cylindricornis (kozorožec kavkazský) má rohy kruhového průřezu. Domestikace koz nastala o něco později než ovcí, ale brzy se stala koza důležitější. Ibex sice nebyl domestikován, ale byl často loven nomády stř. Asie, Ruska.
Skot poskytuje velmi mnohostranný užitek. Dojení mléka je však poměrně mladého data, dodnes mnoho národů (jv. Asie, stř. Afrika) není ve velkém procentu schopno absorbovat laktózu. Např. staří Římané nepili mléko a jejich potomci mají jinou fyziologii než seveřani podnes. Původ skotu domácího je v praturovi: úspěšné lesní zvíře široce rozšířené na sev. polokouli na konci pleistocenu a v raném holocenu ve starém světě mezi 30. 60. rovnoběžkou, poslední zastřelen zač. 17. století v Polsku. Středoevropské rasy byly černé, na jih světlejší zbarvení.
Asijský skot: hrbatý skot zebu (Bos indicus) vznikl z Bos namadicus (možná poddruh Bos primigenius), který žil v Indii. Zebu byl člověkem rozšířen po velké části Asie (hl. JV.) a Afriky. Bos gaurus (gaur) divoce žije v Indii a JV Asii, je předkem mithana (Bos frontalis) (Asám, Barma, Nepál). Bos javanicus (banteng) je divoce žijící vzácný (několik populací na Jávě), domestikací vznikl skot bali (Bali, Jáva, Borneo). Bos sauveli (kouprey) - málo známý a vymírající divoký tur Kambodže. Bos mutus (jak divoký) žije velmi vzácně v horách Tibetu a Nepálu. Předek jaka domácího (Bos grunniens), ten se chová ve stejných oblastech, kde žije jeho divoký předek.
Buvoli: Bubalus arnee (Buvol indický) je nyní vymírající divoký předek buvola domácího (Bubalus bubalis) a je nyní omezen na JV Asii, dříve žil zřejmě až do záp. Asie. Druhy rodu Anoa jsou vzácní drobní buvoli (3 druhy) žijící nyní na Celébes a Filipínách. Buvol africký (Syncerus caffer) nebyl nikdy domestikován.
Bizoni: evropský Bison bonasus a americký Bison bison jsou křižitelné plodné potomstvo, proto by bylo lepší je uvádět jako poddruhy jednoho druhu: Bison bison.
Skot domácí (Bos taurus) počátky domestikace záhadné, šlo o velké zvíře obtížně ochočitelné. Možná, že podobně jako u Asijského divokého skotu bylo lákáno k lidským sídlům solí. Také chov byl problematický: skot ničil pole a vodní zdroje a v noci lákal predátory (vlci, lvi). Proto v časných fázích domestikace vidíme veliké zmenšování tělesné velikosti skotu (zakrslý skot z dnešních hledisek). Již v době bronzové byla řada plemen (lyrorohý skot Egypťanů, bezr