Domestikace

ohý skot Skytů apod.).
Zebu (Bos indicus) je odlišný od evropských plemen: užší lebka, dlouhé svislé uši, delší nohy a tukový hrb na zádech. Vznikl buď v Indii nebo JV Asii a pak byl přes Malou Asii importován do Afriky. Kosterní znak: poslední hrudní obratle mají rozvětvený neurální výběžek.
Prase domácí (Sus scrofa) je potomek prasete divokého. Prase divoké je dosud hojné zvíře mnoha zemí sev. Afriky, Evropy a Asie. Někde bylo (V. Británie) vyhubeno nadměrným odlovem a odlesněním. Nejlépe se mu daří v širokolistých opadavých lesích. Domestikace začala asi 7 000 let př. n. l. v záp. Asii, později se uplatnily i jiné rasy (dnes rozeznáváme 25 ras divokého prasete, některé jsou asi ferální ) 4-5 000 let př. n. l., kdy se farmáři začali stěhovat do Evropy, přinesli s sebou prase a skot a ty zde zatlačili kozy a ovce, protože na rozdíl od záp. Asie zde byla tehdy krajina dosti zalesněná, což spíše vyhovuje těmto druhům než Caprinům. Prase má obdobnou potravu i chování jako pes nebo člověk: vyhledává tělesný kontakt mezi jedinci (jinak u sudokopytníků vzácné), což souvisí asi s velkým množstvím mláďat ve vrhu.
Další zajímavý rys je obdobný šelmám: budování hnízda, dále velmi slabá konstituce mláďat při narození (na rozdíl od jiných sudokopytníků). Na rozdíl od přežvýkavců prase dlouho jí a dlouho spí, proto se jeho denní režim velmi dobře přizpůsobí člověku. Netvoří velká stáda jako kopytníci, dnešní divoká prasata mají rodiny cca do 10 samic. Již od pradávna byly 2 způsoby chovu: lesní pastva (menší dlouhonohá a tmavá zvířata) a stájový chov (již od římských dob holé, světlé a tučné). Ke konci 18. století byla přikřížena plemena JV Asie (lehčí, rychle rostoucí) do evropských chovů. Prase a pes byli v celé historii nejdůležitější domácí zvířata (pro maso) v JV Asii. Dodnes se popisuje na tichomořských ostrovech společné sání mléka ženy jejího dítěte a selete, zde je prase a pes nejdůležitější potrava, zatímco muslimové a hebrejci je považují za nečisté a nedotknutelné. Tato taboo jsou záhadou (např. v Evropě se cca 2 000 let nekonzumují psi, předtím byli normální potravou).
Kůň byl poslední z pěti nejrozšířenějších dom. zvířat domestikován, zároveň nejméně ovlivněn co do vzhledu: asi též menší genetická variabilita. Zpočátku asi domestikován pro maso, ale brzy pro transport (3 000 let př. n. l. v Asii a o 1 000 let později i v Evropě): toto zcela změnilo historii lidstva. V pozdním pleistocenu asi byl kůň divoký (Equs ferus) hojný na celé severní polokouli vč. Ameriky a byl hojně loven paleolitickým lovcem. S nástupem lesa a lovem byl úplně vybit v Americe a téměř i v Evropě. Ze zbytků populace asi mezi Ukrajinou a Turkestánem byl domestikován a tím zachráněn. Divoký buď zcela vyhynul (a tarpan je jen ferální kůň domácí) nebo se zachoval a jako tarpan byl vyhuben v 18. stol. v Polsku). Kůň Převalského je asi potomek jiného pleistocenního koně, který se zachoval v Mongolsku. Jedna skupina Equidů (vč. koně domácího) má sociální hyearchii a není teritoriální, druhá (zebra grávyho a osel africký) je teritoriální jako adaptace na polopouštní podmínky. Equs ferus a Equs caballus jsou sociálně hyearchičtí s vedoucím hřebcem, všichni chodí za ním. Proto se všichni hřebci (s vyjímkou chovných) musí kastrovat, a proto jízdní kalvárie jde snadno, když si člověk uvědomí pozici vedoucího hřebce (bez námahy). Již na sklonku doby bronzové existovalo malé keltské plemeno (pony) a velké skytské (arabský kůň), od Skytů (dnešní Ukrajina) se toto plemeno rozšířilo do Řecka a Říma.
Osel je, s vyjímkou kočky, jediné domácí zvíře domestikované z africké fauny. O časné historii toho víme málo, důvod je jako u koně velmi malý rozdíl v koster. pozůstatcích mezi divokou a domácí formou. Ale asi ve 4. tisíciletí př.n.l. byl osel chován Egypťany. Divoký předek, Equus africanus (osel africký) je nyní rozšířen jen v sev. Africe, ale byl dříve přítomný i v záp. Asii. Vytvářel 3 rasy: alžírskou (vyhubena, asi byla přikřížena k domácímu oslu: má silný ramenní tmavý pruh a pruhované nohy), nubickou (E. africanus africanus, je nyní asi též vyhubena: měla tmavý ramenní pruh, ale bez pruhovaných noh), somálskou (bez ramenního pruhu, ale s pruhovanýma nohama) žije dosud, ale vymírá, hl. v sev. Somálsku (E. a. somaliensis). Osel asijský (Equus hemionus) vytváří 6 ras, má kratší uši a delší nohy než africký osel (ale stejně jako africký osel i mezek má štětičkovitý ocas). Nejznámější poddruhy jsou onagen a kulan. Další samostatný druh osla je kiang (Equus kiang) z Tibetu: je největší a jako jak je přizpůsoben vysokým nadm. výškám. Kříženci: všechny druhy rodu Equus jsou navzájem křižitelní, ale plodné potomstvo má jen kříženec E. africanus s dom. oslem (E. asinus). Hosp. význam má jen mula (kobyla a samec osla): vydrží víc než rodiče, unese větší náklad než rodiče atd. (mula má oslí hlavu a koňský ocas, mezek naopak). Dříve se běžně křížili i koně a osli s onagerem v krajinách stř. Východu. Domestikace: osel domácí (E. asinus) vznikl z osla afrického a ne z onagera, přestože osel asijský onager byl zřejmě v záp. Asii též domestikován. Tedy osel domácí byl do Asie importován a zatlačil zřejmě domestikovaného onagera. Důkazem je plodná křižitelnost osla afrického s oslem domácím a neplodná s onagerem. Podobné je to i s koněm, který v této oblasti nejranějších domestikací nežil. Možná ale onager nebyl nikdy domestikován zcela. Tedy: jak osel, tak kůň byli již jako domestikovaní importováni do záp. Asie na zač. 3. tisíciletí př. n. l. I ostatní poddruhy asijského osla asi hrály značnou roli pro dávné o