Judaismus, křes¶anství

19b
Tři nejvýznamější monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství, islám) a nové náboženské směry
Věci posvátné - věci vzbuzující absolutní úctuVěřící je člověk, který se hlásí k obsahu nějakého náboženství, věří tvrzením o kterých se však nemůže přesvědčit a které se týkají věcí, které nelze vidět ani slyšet ani cítit. Věří do té míry, že uctívá i nepochopitelná božstva a podřizuje se zásadám, pro které je schopen položit svůj život.Náboženství se nespokojují s tím, že přinášejí odpovědi na otázky o vzniku a smyslu života a nespokojují se ani s tím, že říkají co je dobré a co špatné. Modlitba - Člověk který se modlí by měl zároveń brát i dostávat. Dává tím, že chválí boha a dostává tím že si myslí, že dostává požehnání různého druhu. Při modlitbě používí slov, zpěvu, nebo mlčení. Projevuje se gesty nebo zůstává v nehybnosti. Někdy používá různé předměty, vůně, světla ajiné. Někdy se jedná také o takzv. extázi - je to duševní požitek člověka, který rozjímá nebo něco vzývá.Během staletí se utvářel celý systém chování a smluvených znaků - nazývají se obřady. Jsou jakousi pamětí různých společenství a cílem je zasvěcovat a vychovávat nové generace a předávat jim svou víru a tradice.Posvátná zvířata, rostliny,posvázná místa v přítrodě ( řeka, sopka)i vytvořená člověkem (pyramida, modly).Náboženství vyhlašují zákon jménem boha nebo bohů.Podle těchto zákonů se pak musí řídit všechno. Stanovuje také tresty pro ty, kteří jej poruší. V dnešní době se však společnost přestala být závislá na církevní moci, i když ještě exisují státy řízené ve jménu boha.
JUDAISMUS
Pojem judaismus (židovství) se nedá jednotně definovat. Popisuje nejen náboženství, nýbrž celkové kulturní, politické a filozofické prostředí.
Učení rabíni pohlíželi na židovskou obci jako na celek. Společná odpovědnost, společný osud a příbuzenství všech jejích příslušníků shrnovali uznačením "celek Izraele" (kelal Jisrael). Je to poukaz na jednotu nejen jako na společenskou realitu, ale také na její historické a duchovní aspekty. Za Žida je považován ten, kdo pochází ze židovské matky nebo přestoupil k židovství podle ortodoxní normy. Ve státě Izrael dnes platí toto tradované pravidlo jako právní základna pro definici židovské národnosti. Je ještě doplněno doložkou: "... ten, kdo se nehlásí k žádnému jinému náboženství." Židé odvozují svůj původ od Abraháma, jenž dostal od Boha příkaz vyjít z Uru v Chaldeji do země, kterou mu Bůh ukáže. Tato země je Božím zaslíbením toho, že Abrahámův rod ho pozná jako jednoho a jediného Boha a bude plnit jeho příkazy
Dnes existuje více židovských zastřešujících organizací na státní a světové úrovni, ale žádná si nedělá jedinečný nárok na zastoupení. Již ve středověku se vytvářely dva typy židovsko-náboženského života, které působí dodnes: sefardické židovství (viz Sefaradim) ve Španělsku a Aškenázové (viz Aškenazim) ve Francii a Německu. Dnešní židovství je však více určováno rozdíly, které vznikly skrze židovský vztah k osvícenství v 18. a 19. stol. Předně je tu ortodoxní židovství, které se samo raději nazývá "věrné tóře". Ortodoxní Židé vidí svůj lid jako zvláštního svědka před světem. Boží přikázání a pokyny a výroky rabínů (talmud) jsou přísně dodržovány (slavení šabatu, zákaz vepřového masa, oddělené požívání masných a mléčných výrobků - košer strava). Často se oblékají do černého a nosí zvláštní účes. "Liberální" nebo "reformní" židovství věří na pokrok v Božím zjevení a počítá se změnami během historického vývoje. Při bohoslužbách se používají hudební nástroje; existují ženy - rabínky, modlitby probíhají v národním jazyce. Předpisy o stravě nejsou závazné. Jako "konzervativní židovství" bychom mohli označit střední polohu. V otázkách zjevení smýšlí podobně kriticky jako liberálové, na rozdíl od nich však více zdůrazňují hebrejský jazyk a kulturu jako jednotící pouto.
KŘES(ANSTVÍ
Křesťané odvozují své jméno od Ježíše Krista.
Ježíš Kristus se narodil v Betlémě v Judském království zbožnému židovskému páru Marii (vstoupil do ní Duch svatý) a Josefovi, potomkům krále Davida. Bylo to mezi r. 6 a 4 př. n. l. za vlády Heroda Antipy. Vyrůstal v Nazaretu v Galileji a ve 30 letech byl v řece Jordánu pokřťen prorokem nazývaným Jan Křtitel. Jan kázal a křtil lidi na znamení pokání za hříchy. Hlásal příchod kohosi významnějšího než byl on sám. Po uvěznění Jana Křtitele shromáždil Ježíš Kristus kolem sebe 12 učedníků (apoštolů) a vydal se na venkov kázat, učit a uzdravovat nemocné. Ježíš byl obávaný pro kritiku židovských představených. Ohlašoval příchod božího řádu a zvěstoval lidem potřebu kát se za hříchy a věřit v radostnou zvěst božího království. Ve 33 letech byl židovskou radou obviněn z rouhání, zatčen (zrada Jidáše polibkem na Olivetské hoře), a předveden před Piláta Pontského. Ani Herodes, správce Galileje, na něm neshledal nic, za co by měl být popraven. O svátcích (Pesachu) býval propuštěn 1 vězeň, navrhli tedy lidu Ježíše a Barabáše, který byl vězněn pro vzpouru a vraždu. Velekněží a starší však podnítili zástup, aby si vyžádal Barabáše. Po bičování a ukřižování byl Ježíš pohřben do soukromého hrobu jednoho z jeho učedníků, ale když měl být po svátcích pomazán, hrob byl prázdný. Ježíš vstal 3 dny po ukřižování z mrtvých a během 40 dnů se několikrát zjevil věřícím a svým učedníkům. Proto křesťané věří v živého Krista. Krucifix a kříž se staly symbolem utrpení Spasitele. Pátek a neděle, dny ukřižování a zmrtvýchvstání, se staly „svatými dny.”
Ježíš Kristus je zároveň syn Boha i člověka. V jeho osobě Bůh sestoupil na zem, aby lidi pozdvihl k Bohu. Vzal na sebe lidskou nedokonalost ale i zodpovědnost za lidské hříchy. Svou smrtí dosáhl vykoupení. Zemřel však proto, aby opět povstal k novému životu – vzkříšení.
Po smrti Ježíše Krista se jeho následovníci shromáždili v Jeruzalémě, aby očekávali příchod Ducha božího. Za 10 dní se Duch zjevil a Petr (vůdce apoštolů) oslovil zástupy lidí. Řekl jim, že Ježíš Kristus byl očekávaný Mesiáš a vyzval je, aby se zřekli hříchu a nechali se pokřtít. 3000 lidí uposlechlo.
Z Jeruzaléma se začala církev šířit dále. Koncem 1. st. už měla mnoho stoupenců v Malé Asii, Makedonii, Řecku a Římě. Na rozšíření měl zásluhu hlavně Pavel – 1. významný křesťanský misionář, který začal šířit zvěst o Ježíši Kristovi – evangelium. I přes překážky a pronásledování se křesťanství stále šířilo, takže ke konci 2. st se už její působení rozrostlo po celém Středomoří do Egypta a severní Afriky. Křesťanství přinášelo důvod k životu i víru v život posmrtný.
V pojetí křesťanství jsou všichni lidé dětmi Boha a bratry a sestrami, ve třech knihách Mojžíšových je psáno: „Miluj bližního svého jako sebe samého“. vztah života k mimosmyslovému, transcedentnímu Bohu a k cíli, jímž je vykoupení, vede k devalvaci světa, odvratu od světa, také vztah k pozemské vrchnosti je viděn zcela ve světle Boha, je třeba ji poslouchat, protože byla ustanovena Bohem, cíl člověka je však v říši, která není z tohoto světa, má charakter neodvolatelné jedinečnosti v Božím plánu spásy, to, že se Bůch stal člověkem v Kristu na základě svobodného aktu Boží milosti, je jedinečnou dějinnou událostí.
Náboženství svatoperského Mithry, uctívání egyptské Ísis, kult Adonisův,nižší vrstvy, z nichž první křesťané pocházeli, byly dotčeny klasickým vzděláním jen povrchně, vzdělanci jako Tacitus ebo stoický císař Marcus Aurelius chovali vůči křesřanskému učení, ve kterém viděli pouze návrat k barbarské pověrčivosti, hlubokou nenávist.
-apologeti tj. obránci - první významný apologeta byl JUSTIN MUČEDNÍK nar. okolo r. 100 a zem. r. 165 jako mučedník své církve v Římě, také TERTULLIANUS (160 - 220) , je mu připisován výrok credo quia absurdum est - věřím (právě) proto, že je to protismyslné tj. že pravda víry spočívá ve zcela jiné sféře než ve sféře přístupné myšlení, To klade pravdu víry výše než výsledky myšlení ,
2. a 3. století KLEMÉNS (zemřel r. 217) a ORIGENÉS (184 - 254) druhý žádá od teologa, aby prostudoval spisy starých filosofů a všem věnoval přiměřenou pozornost, spojení křesťaanských a novoplatónských myšlenek, dílo O ZÁKLADECH
-latinský překlad bible (Vulgáta) od Jeronýma
GNOSTUKOVÉ (gnose řecky poznání)
- duchovní proud, který zčásti vyšel z myšlenek a předpokladů samotného křesťanství a zčásti se snažil sjednotit křesťanské a nekřesťanské elementy,ti, kdo přiznávají zvláštní místo židovství,jsou označováni jako představitelé židovské gnose, hl. BASILEIDÉS (okolo r. 125) a VALENTINOS (okolo r. 150) , dále gnose pohanská upřednostňující myšlenky pohanské a
gnose křesťanská (MARKIÓN ze Sinópy)
hereze (bludná učení)
theodiceje, otázka ospravedlnění Boha a původu a významu zla ve světě, gnostikové ji řeší tak, že Boha stvořitele odlišují od Boha vykupitele, pak jsou dva: svrchovaně dobrotiví
vykupitel a jemu podřízený, ba někdy nepřátelský stvořitel světa (demiurg)
- duše člověka je pouze bojišťem, na kterém se odehrává věčný spor dobrého a zlého principu, stavěli výše poznání než víru a mohli se odvolávat např. na Pavlovo:“Duch zkoumá všechno, i hlubiny Boží“.
mystika (od řeckého myein = zavírat oči) spočívá v popření smyslového světa i logiky rozumu a v nevědomém, opojném nebo extatickém sjednocení s Bohem, také gnostické poznání Boha není rozumové poznání, ale je třeba je chápat jako poznání mystické
Manichejci
Ostře odmítá židovství a spojuje perské a indické ideje s křesťanskými
-založen Peršanem Mání (latinsky Manichaeus) nar. r. 215 a ukřižován r. 273
-existence dvou říší: říše světla ovládaná božským Otcem světla a říše tmy ovládaná Otcem tmy, vyžaduje askezi - odlišení vyvolených vědoucích (žádné požívání masa, žádný požitek pohlavní, žádná nízká tělesná práce), od pouhých posluchačů neboli uctívačů
zavržení Starého zákona a člověku předpisuje, aby podle Kristova návodu své vykoupení uskutečnil sám
ARIUS A ATHANASIUS
Arius byl učený presbyter z Alexandrie, navazoval na Órigena v tezi, že Syn Boží není bytostně totožný s Bohem Otcem, ale je mu podřízen, je pouhým prostředníkem
Athanasius, nejprve sekretář biskupa pak jako nástupce sesazeného Aria sám biskup alexandrijský (zem. r. 373) proti Ariovi že Syn Boží je od věčnosti jedné bytnosti s Otcem
- když se na nicejském koncilu svolaném císařem Konstantinem r. 325 střetli Athanasius zvítězil
potírání gnose se věnoval IRENAE (zem. asi 202) v díle ODHALENÍ A VYVRÁCENÍ FALEŠNÉHO POZNÁNÍ
-bůh se pohanům zjevuje hlasem svědomí, Židům zákonem a proroky, křesťanům Kristem
-odmítání pohanské filosofie TERTULLIANEM a CYPRIÁNEM (biskup v Kartágu, nar. okolo r. 200 a umírajícího mučednickou smrtí r. 258) ve svém spise O JEDNOTĚ KATOLICKÉ CÍRKVE
AURELIUS AUGUSTINUS (nar. r. 354 zem. r. 430)
Deset let patřil k manichejcům, v r. 387 přestoupil na křesťanství pod dojmem kázání biskupa Ambrosia (Ambrože) z Milána, byl jmenovám biskupem v Hippo Regius v severní Africe, spisem nazvaným PROTI AKADEMIKŮM vystoupil proti skeptikům
-VYZNÁNÍ (Confessiones), O SVOBODĚ VŮLE, O TROJICI, O OBCI BOŽÍ
Podnětem k napsání O obci boží bylo vyplenění Říma gótským vojskem krále Alaricha (r. 410) Augustin polemizuje s názorem, že Řím padl protože se vzdal svých starých bohů přijetím křesťanství
-poznání Boha a