Budhismus

neměnnou podstatu, není ani bůh, ani věčná hmota, existují jen jakési základní elementy – které se spojují a zanikají, jsou okamžikové. Důležité je vědomí, nikoli vnější realita. Osvobození, o něž člověk usiluje, je individuální záležitostí.
Kolem přelomu letopočtu se vydělila MAHÁJÁNA (velký vůz). Obsahuje mnoho náboženských prvků včetně toho, že Buddha není jen historickou, ale také božskou postavou. Rozvinuté jsou obřady, mystika, slavnosti, ale také sociální cítění, myšlenka nenásilí a soucitu s tvorstvem.
Existuje také ještě třetí proud – TANTRAJÁNA. Tantry jsou tajné nauky, slova či znaky, které mají duchovní energii a význam. Důležité místo zaujímá nauka o převtělování (reinkarnaci), zachycená v „Tibetské knize mrtvých“. Tantrajána se rozvíjela od 6.století našeho letopočtu zejména v Tibetu. Je to syntéza mahajány a domácích tibetských tradic.
Dnešní tibetský buddhismus se nazývá také LAMAISMUS. Lámové jsou mniši a duchovní. Duchovními a politickými vůdci Tibetu jsou „velcí lámové“ – pančenláma a dalajláma.


BUDDHISTICKÁ OBEC
OBEC (samghó)
Buddha vybízel krátce před svou smrtí mnichy, aby světlo a útočiště nehledali nikde jinde než v sobě a v jeho učení. Toto učení, tento zákon je měl sloučit v sdružení, kterému se říkalo obec (zvaná samgó). Každá obec dostávala jméno podle kraje či města.
K obci náleželi mniši a mnišky. Laikové byli s obcí spojeni jen volně.
Buddhovi stoupenci měli zachovávat 5 přikázání (nezabíjet živé tvory; nebrat to, co mi nikdo nedává; nepěstovat nepovolený pohlavní styk; nemluvit křivě a nepít opojné nápoje ani nepožívat omamné látky).
Laici měli pak také dávat mnichům almužnu, a tak jim tím usnadňovat žebrotu. Někteří také zakládali kláštery. Doporučovala se také účast při slavnosti, které se říkalo „lepósatho“.
Příslušníci obce byli oslovováni Buddhou jako BHIKKHAVÉ, což znamená „žebráci“. Od ostatních byli nazýváni SAKJAPUTTIJASAMANÁ, což znamená „asketi syna z rodu Sakjú“.
Označení buddhisté bylo stoupencům dáno až později. Mnichové se mezi sebou oslovovali ávusó, což znamená „bratře“.
V obci nebyli žádné ústřední autority. V každé obci byl ale nějaký starší mnich, kterého si všichni mniši vážili a s  důvěrou se na něj obraceli (byl něco jako „prototyp“ pozdějšího opata ).
MNICHOVÉ
Mnichové se dělili na dvě třídy asketů. První z nich byli tzv.kajícníci. Bydleli po větší část roku v horách a jen v době dešťů se uchylovali k lidským obydlím. Nikdy nežebrali, živili se kořínky a lesními plody. Druhou třídu tvořili asketi a myslitelé. Bydleli též stranou lidských obydlí, ale procházeli krajem a poučovali lid. Holili si vlasy i vousy a nosili nádobu na almužnu, do které žebrali.
Soukromý majetek mnichové neměli. V obci měla panovat zásada úplné rovnosti a společného majetku. Všichni mnichové měli stejná práva i povinnosti. Jediným rozdílem mezi nimi byl stupeň stáří a stupeň svatosti, který se určoval podle toho, jak daleko kdo ušel na cestě vedoucí k spasení.
Přijetí do mnišské obce bylo původně velmi jednoduché. Buddha zpočátku přijímal nové členy sám prostými slovy : „Pojď mnichu, dobře bylo zvěstováno učení, žij svatým životem, abys úplně ukončil utrpení“. Později se přijímací proces stal složitějším.
MNIŠKY

Buddhismus připustil do řádu též ženy. Nazývali se mnišky. Byli závislé na mniších, kteří je v učení utvrzovali a rovněž přij