Rodina v dnešním světě

řená rodina, která byla současně základní organizační i výrobní jednotkou a v níž vedle vlastních rodičů trvale zůstávali a společně pracovali a bydleli i všichni synové a jejich manželky a popřípadě i všichni sloužící a jejich rodiny. V čele rodiny stál otec – patriarcha, který byl současně i hlavou, vládcem celého rozvětveného příbuzenstva. Takováto rodina byla pochopitelně ekonomicky skoro soběstačná, měla svou přísnou, většinou věkem určenou hierarchii vztahů a poslušnost vůči rodičům v ní byla základní ctností, povinností a nezbytností, neboť mimo rodinu byl člověk ztracen. Rodina nejen vychovávala každého jedince, ale plně určovala i jeho společenské postavení, dávala mu "sociální status", určovala, zda bude celý život svobodným, či poddaným, byla nejmocnější skupinou nátlaku i ochrany, jistoty, neboť se o svého člena starala v době nemoci i stáří, přejímala odpovědnost i za jeho děti, případné sirotky, byla správní, politickou, hospodářskou jednotkou i institucí sociálního zabezpečení zároveň.Opačným extrémem, zcela protichůdným otevřené velkorodině, je dnešní malá, tzv. jádrová neboli nukleární rodina, skládající se pouze z rodičů a dětí, rodina, jejíž členové žijí odděleně od ostatního příbuzenstva a jsou soustředěni především na sebe sama. V takovéto rodině se již nevyrábí, za prací se chodí mimo domov a členové rodiny na sobě často ani nejsou ekonomicky závislí. Většinu funkcí, které zastávala rodina v minulosti, totiž již převzala společnost, a rodina je tím jakoby nahrazena. Dítě může dnes přežít i bez rodiny a příbuzenstva, neboť péči o ně může převzít kojenecký ústav vydržovaný státem, vzdělání mu dá škola, v nemoci ho zabezpečí lékařská služba a sociální pojištění a ve stáří se o něj postarají v domově důchodců. Rodina je tedy nahrazena. Ale jen jakoby nahrazena. Pravdou je, že čím je společnost rozvinutější, čím je bohatší a lépe organizovaná, tím více funkcí původní rodiny přejímá, ale přejímá pouze funkce ekonomické, ne funkce emocionální, skutečně lidské, vztahové. Dítě bez rodiny sice přežije, nezemře, ale bez mateřské lásky nesmírně strádá, a jen výjimečně je opravdu zcela normální. Řadu funkcí sice dnes rodina opravdu ztratila, ale ty nejdůležitější, pro rodinu nejvlastnější, jí zůstaly i nadále. Ba naopak se prohloubily. V moderním světě ochuzeném anonymitou vztahů potřebují lidé vědět, pro koho jsou nezbytní, kým jsou milováni a pro koho vlastně existují. V rodině se totiž děti nejen rodí, ale rodina uspokojuje i jejich emocionální potřeby, rodina jim poskytuje intimní soužití, bezpečí, jistotu a současně předává další generaci i kulturní dědictví, tradice a normy sociálního chování. Dnešní rodina je přímo citovým azylem pro všechny své členy, dospělé i děti, je místem, kde člověk na rozdíl od ostatní společnosti není hodnocen podle své funkce či podle pracovního výkonu, ale podle svého příbuzenského vztahu, kde je milován ne pro to, co ve společnosti znamená a o čem rozhoduje, ale proto, že prostě je. Moderní člověk v rodině nachází oddych, uvolnění po práci, rodina je pro něho kompenzací funkčně podmíněných a odcizených vztahů, které ve společnosti převládají, je nejdůležitějším zázemím pro celý další život každého jedince. A v tomto smyslu nejenže neodumírá, ale naopak její význam neobvykle stoupá. Ovšemže tím, že rodina ztratila své dřívější hospodářské a sociální funkce a převzala na sebe tolik úkolů, stala se sama subtilnější, křehčí a zranitelnější. A proto chybí-li v ní cit, škodí to ještě více než v minulosti, kdy citový vztah byl často něčím podružným. Dnes se stala láska partnerů a láska k dětem primárním základem rodiny. Ztratí-li se toto citové pouto – důvod její existence – báze, na níž stojí, se jakoby vytratí. Význam rodiny v moderní době tedy ještě vlastně stoupl, neboť rodině dnes zůstaly funkce, v nichž je naprosto nenahraditelná. Tyto funkce však nemohou existovat ve vzduchoprázdnu, jsou vázány na společné činnosti členů rodiny, na množství společně stráveného času ve společném prostoru.4.3 VýchovaV moderní době přestala být rodina základní výrobní jednotkou a toto její změněné postavení ve výrobním procesu proniklo i do změn v postavení a významu jejích členů. Dítě se z dřívějšího, převážně okrajového postavení dostalo přímo do centra pozornosti rodičů, stalo se často nejdůležitějším cílem a smyslem rodinných vztahů. Tomuto cíli se podřídila i výchova, která přestala být pouhým donucováním a přizpůsobováním dítěte společenským tradicím a vůli rodičů, ale začal se zdůrazňovat specifičnost dítěte, jeho svébytnost a respektování jeho osobitosti. Přínos dítěte dávno již není viděn v jeho ekonomickém příspěvku rodině či v pozdějším existenčním zajištění starých rodičů, ale především v prožívání dětství, v obohacení vztahů a citové vazbě a v lásce k němu. Význam dítěte není tedy kladen až do budoucnosti, ale je prožíván rodiči již dnes, v přítomnosti. Dítěti je věnována mnohem větší péče společnosti i rodiny a pedagogové, psychologové, sociální pracovníci i rodiče přemýšlejí o dítěti a snaží se mu poskytnout to nejlepší a nejdokonalejší. Protože v moderním světě je všechno v pohybu, vše se mění, nemají rodiče ani společnost a odpovědné instituce často zcela jasné představy, metody, ba ani cíle a vzory, jimiž chtějí dítě vychovávat. Rozvodů přibývá, škola, rozhlas, televize a různé jiné instituce vzdělávají děti a přebírají za jejich výchovu také odpovědnost, a současně někteří sociologové píší o renesanci neboli znovuvzkříšení rodiny a jejích funkcí a o novém významu rodinné výchovy. Kupodivu mají také pravdu, neboť rodina se pro dospělé a děti stává jakýmsi azylem intimnosti, citovosti a psychické regenerace, který je chrání před odcizujícím vlivem světa velkých anonymních společenství a institucí. S prodloužením období potřebného k získání vzdělání a odborné kvalifikace prodlužuje se i doba závislosti dětí na rodičích, a tím i období, kdy je možné jejich ovlivňování. Rodina probouzí v dítěti zájmy, různé záliby a dovednosti, a ovlivňuje tak na celý život i náplň jeho soukromého života a formu prožívání volného času, předává mu a upevňuje v něm kvality, které mají význam v tzv. primárních skupinách neboli skupinách, kde se všichni osobně znají, kde nejsou nadřízení a podřízení a lidé nejsou na sobě funkčně závislí. Zatímco dřívější velká neboli otevřená rodina byla nositelkou národní kultury, v ní se uchovávaly a další generaci předávaly i různé celonárodní zvyklosti a tradice, dnešní rodina může a musí tradovat pouze hodnoty a zvyky individuálního rodinného života, zájmy a kvality intimního citového vztahu. To je sice méně, ale zároveň i více.Rodina tím dává dítěti příležitost a probouzí jeho zájmy, nejen zprostředkovává přijetí kulturních a morálních hodnot, které uznávají rodiče, ale umožňuje dětem i všem svým členům transformovat, zažít neboli strávit prožitky a dojmy z „cizího“ světa v intimním prostředí, vyprávět, znovu si uvědomit, co během dne kdo viděl a zažil, zhodnotit to a slyšet názor ostatních, sobě blízkých lidí. Událost, prožitek dítěte či kteréhokoliv člena rodiny se pak stává jakýmsi společným vlastnictvím celé rodiny a někdy jen nepatrná připomínka po letech vybaví celou historku – a vzpomínka se stane spojnicí mezi sourozenci již roztroušenými po světě a třeba už zesnulými rodiči. Rodina by proto měla předávat především individuální tradice, nezpronevěřovat se úloze, v níž je nenahraditelná a nezastupitelná. Jinak řečeno, spíše než učit děti poučkám a matematice – tedy suplovat školu – měla by rodina předávat historky ze života prarodičů, osobní prožitky z historických událostí a vůbec přiblížit tak vlastní mládí rodičů, aby si rodiče a děti nezůstali vzájemně cizinci. Je třeba, aby dítě vědělo, jak se jeho rodiče dívají a dívali na to a ono, jaký mají a měli světový názor, a mohlo s ním konfrontovat svůj vlastní postoj, a ne se dozvídat o minulosti a práci rodičů jen z výměru důchodu nebo až z projevu bývalých přátel nad rakví v krematoriu.4.4 Pojem a předmět rodinného právaZ nejobecnějšího hlediska můžeme rodinné právo v objektivním smyslu vymezit jako souhrn právních norem, které regulují manželské a rodinné vztahy.Zatímco tedy právní normy jen zcela výjimečně definují rodinu v právním smyslu, čelné místo ve všech rodinněprávních úpravách zaujímá prohlášení zákonodárce o tom, co považuje za manželství. Manželství je zásadně chápáno jako právní vztah mezi mužem a ženou (nikoli mezi osobami téhož pohlaví), který vzniká za splnění zákonných podmínek, předepsanou formou, má zákonem stanovený obsah a zaniká jen na základě zákonem stanovených důvodů. Jeho nejdůležitějším společenským účelem je zabezpečení výchovy a výživy nezletilých dětí, které se v tomto svazku narodí.Pokud jde o vzájemný vztah manželství a rodiny, pak tyto pojmy nejsou synonyma, ale manželství je základem, z něhož rodina vzniká. Tomu by nasvědčovala dikce čl. II základních zásad zákona o rodině, podle něhož rodina založená manželstvím je základním článkem společnosti. Třeba však podotknout, že rodina nevzniká pouze na základě manželství, ale o rodinu půjde i tehdy, jestliže rodiče dítěte budou spolu žít bez toho, že by uzavřeli manželství, jako rodinu chápeme i soužití jen jednoho rodiče s dítětem apod. Jestliže jsme rodinné právo vymezovali jako souhrn právních vztahů upravujících vztahy v manželství a rodině, vyplývá nám z toho i tradiční vymezení předmětu právní úpravy. Předmětem rodinného práva jsou tři základní druhy rodinněprávních vztahů, a to:vztahy mezi manžely vznikají na základě svobodného a dobrovolného prohlášení muže a ženy, že spolu vstupují do manželství. Zákon o rodině podrobně upravuje podmínky vzniku manželství, včetně problematiky manželství neplatného a zdánlivého. Obecně formuluje základní práva a povinnosti manželů osobního charakteru. Z majetkových vztahů mezi manžely upravuje zákon o rodině pouze institut vzájemné vyživovací povinnosti mezi manžely, ostatní majetkové vztahy jsou upraveny v občanském zákoníku jako bezpodílové spoluvlastnictví manželů, společné nájemní vztahy apod… Manželství může zaniknout pouze zákonem předepsaným způsobem.vztahy mezi rodiči a dětmi tvoří těžiště právní úpravy rodinného práva. Zákon o rodině podrobně upravuje způsoby určení otcovství k dítěti, a to na základě tří vyvratitelných právních domněnek. Obsahem právního vztahu mezi rodiči a dětmi jsou jejich vzájemná práva a povinnosti. Zde je právní úprava zákona poměrně stručná, spoléhající na normy morálky. Prostřednictvím právního vztahu mezi rodiči a dětmi, založeném na pokrevním příbuzenství, vznikají i další rodinněprávní vztahy mezi blízkými příbuznými. Zákon upravuje právní vztah mezi prarodiči a dětmi jen ve velmi omezeném rozsahu v rámci vyživovací povinnosti. Rovněž právní vztah mezi sourozenci je v zákoně omezen pouze na zákaz uzavření manželství, jinak další práva a povinnosti mezi sourozenci nejsou upravena. S ohledem na opakovaná manželství může žít dítě v rodině nejenom s vlastními rodiči, ale s tzv. nevlastním rodičem. Rodič