Středověka filozofie

13. Středověká filozofie
- nové vývojové období ve filozofii
- světovým názorem se stává náboženství
- poznání přírody bylo zakázané
- úkolem bylo zdůvodňování náboženských pravd- dogmat
I. Období patristiky (1.- 8. stol. n.l.) = období církevních otců (lat. pater= otec)
- první pokusy o teologicko- filozofické vyjádření křesťanského náboženství
- položeny základy křesťanství
- dělení patristiky: a) první období- 1. a 2. stol.: apologetika (od apologia = obrana) → obhajoba
vznikajícího křesťanství proti pohanům
b) druhé období- 3. a 4. stol.: dogmatika (dogma = věčná pravda, o níž lze
pochybovat) → stanovení a formulace základních náboženských pravd
c) třetí období- 5.- 8. stol.: systematika → vytváření a zařazení do systému
- 3 okruhy otázek:
otázky teologické (učení o Bohu, jeho existenci a o všem, co se ho týká)
otázky christologické (učení o životě a díle Ježíše Krista)
otázky antropologické (problematika člověka a vše co se ho týká, dědičný hřích, svoboda lidské vůle)
Augustinus Aurelius (354- 430)
- měl největší vliv ze všech církevních Otců na vývoj filozofie až do 13. století
- matka byla křesťanka, otec poahn
- narodil se v Numidii (sev. Afrika)
- v mládí žil bouřlivým a rozmařilým životem
- odešel do Itálie- učil rétoriku a práva
- ve 33 letech přestoupil na víru- student teologie, kněz, biskup
- byl prvním velkým filozofem od dob klasického období řecké filozofie
- díla: Konfessiones = Vyznání
De civitatae dei = O Boží obci- životopis psaný formou motlitby
- teocentrismus- centrem všeho je Bůh- prvotní nejvyšší
podstatou- dobrem, nelze bez něj nic dělat
- predestinace- osud člověku předurčil Bůh
- vztah víry a rozumu- rozum musí být podřízen víře
- pravdu o Bohu můžeme poznat jedině vírou
- boží obec = církev, všichni církevní hodnostáři- poslání
ne povolání, žijí podle desatera, nehřeší
- světská obec- chtěl, aby zanikla a všichni žili spořádaně
a ne hříšně
II. Období scholastiky (9.-15.stol. n.l.) = období církevních škol → učilo se to, co se definovalo v patristice (lat. schola= škola, školní nauka)
- vnikaly církevní školy- předávaly a vyučovaly křesťanství
- druhé období středověké církevní filozofie
- znaky: *studium Aristotela- život, dílo, komentáře → návrat k antice
*spojení východní kultury s kulturou západní (křesťanství x islám)
*vznik univerzit (1. v Itálii ve 12. stol.) a církevních řádů
*vytváření encyklopedií= SUMY- snaha shromáždit veškeré poznatky do 1 celku
1) raná (8.- 12. stol.)
- problém: spor o „univerzálie“ → spor o poměru mezi podstatou a jevem, obecným a jednotlivým → podstatou sporu bylo, zda jsou obecné pojmy (ideje) reálné, zda skutečně existují, nebo jsou- li to jen pojmy, které reálně neexistují
a) Realisté
- z lat. reália = věcný, skutečný
- vycházeli z Platona
- obecné pojmy reálně existují- mají samostatnou objektivní existenci a jsou na konkrétních
věcech nezávislé
- existují „ante res“ = před věcmi a „in rebus“ = ve věcech
- stal se filosofickým základem katolicismu
- Anselm z Cantenbury- zastánce tzv. přirozené teologie
- hlásal podřízení rozumu víře- „Věřím abych porozuměl.“
- ontologický důkaz Boží existence - jsme-li schopni myslit pojem
nejdokonalejší bytosti (Boha), pak musí Bůh existovat,
neboť kdyby existoval jen v naší mysli, nebyl by dokonalý.
b) Nominalisté
- z lat. nomen = jméno
- obecné pojmy reálně neexistují- je to jen označení, název určitého předmětu= jméno
- oběktivně existují pouze předměty, reálné věci
- existují „post res“ = až po té věci
- Jan Rascellinus - zakladatel nominalismu - reálná skutečnost je z jednotlivin - univerzálie jsou nereálné, jsou to pouhá jména (samotná věc-míč existuje, námi
vytvořený název míč je vytvořená konstrukce, má nereálný podklad)