stredoveka a renesancni filosofie

21.
FILOSOFIE V OBDOBÍ STŘEDOVĚKU A RENESANCE
středověká filosofie – její východiska (křesťanství, novoplatónismus) a rozdělení
patristika – charakteristika období, představitelé (Aurelius Augustinus)
scholastika – charakteristika období, spor o univerzálie; představitelé (Tomáš Akvinský)
charakteristika renesance a humanismu; renesanční přírodní filosofie a její představitelé
charakteristika reformace a její představitelé
sociální a politické koncepce – Machiavelli, Hobbes
Středověká filosofie - její východiska a rozdělení
Středověk bývá chápán jako meziobdobí mezi antikou a novověkem
Hlavním duchovním zdrojem středověké kultury bylo křesťanství (vzniká počátkem našeho letopočtu na izraelském území), jež vycházelo z existence Ježíše Krista a z přesvědčení, že dějiny i život lidstva jsou v rukou všemohoucího, milujícího a spravedlivého Boha, že cestou k němu je následování Krista, život v pravdě a lásce, úsilí o spravedlnost a službu, odpuštění a naději, že zlo a smrt nejsou posledním slovem lidské existence. Křesťanství se opíralo o misionářskou činnost apoštolů, prošlo tvrdým pronásledováním ze strany Říma až po uznání Konstantinem Velikým (323-337), dokázalo se prosadit v tvrdé konkurenci náboženských a filosofických proudů helénismu. Křesťanství se velmi rychle šířilo. Proniklo do nežidovského helénistického prostředí. Významně k tomu přispěl Pavel z Tarsu.
Východiskem pro středověkou křesťanskou filosofii byl novoplatónismus = poslední filosofický systém antiky. Jeho nejvýznamnějším představitelem je PLÓTÍNOS (205 -270):
Hlavní myšlenka: podstatou světa je Jedno = Bůh = Prótón (prvotní bytí), toto Jedno je naprosto dokonalé, je to absolutno. Z něho vše pochází. Bůh je tedy jedním a vším. Každému jednotlivému jsoucnu propůjčuje jeho jsoucnost a je proto také Dobrem. Člověk je jednotou duše a těla, cílem života je splynutí s Bohem. Co je Bůh? – nelze pochopit rozumem, neboť Bůh vše rozumové převyšuje. Cesta k Bohu = potlačení tělesné smyslovosti a očištění duše od nečistoty, která na ní lpí pro její styk s tělem.
Rozdělení středověké křesťanské filosofie do 2 etap:
PATRISTIKA – 2. - 8. století; patres = otcové, jak byli nazýváni význační myslitelé období
SCHOLASTIKA – 9. – 15. století; schola = škola, školní nauka
PATRISTIKA
V tomto období dochází postupně k utváření filosofického pojmového aparátu křesťanského myšlení, aby se křesťanské myšlenky přiblížily a zpřístupnily vzdělanému antickému světu. Aby mělo křesťanství vliv, bylo třeba vytvořit filosofickou obhajobu křesťanského myšlení (víry), která by vycházela z antické filosofie; tzn. snažili se vyjít z názorů antické filosofie a na nich postavit, zdůvodnit křesťanské myšlení; to ovšem znamenalo, že docházelo k přizpůsobování antických myšlenek požadavkům křesťanského myšlení.
V období patristiky tedy dochází k formulaci základních věroučných definic (dogmat), jež tvoří základ církevní tradice, z níž křesťanství čerpá dodnes.
Mezi hlavní filosofické problémy, které řeší tzv. církevní otcové patří:
učení o Bohu, Ježíši Kristu a učení o Boží trojici (dospěli k tvrzení o trojjedinosti Boha – Bůh jako Otec, Syn a Duch Svatý); vztah člověka a Boha, svoboda lidské vůle a Boží milost
vztah křesťanské moudrosti (zjevení) a moudrosti pohanské (antické filosofie); tj. vztah víry a rozumu – řešení tohoto vztahu se pohybovalo od odmítání lidského vědění a rozumu ve prospěch víry (např. Tertullianus: „Věřím, protože je to nesmyslné.“- názor, že křesťanskou víru nelze spojovat s rozumem; křesťanská víra je neslučitelná s antickou moudrostí) přes snahu objevit křesťanskou moudrost v antické filosofii a navázat na antickou kulturu, až ke gnostické snaze pomocí filosofie převést víru v tzv. gnózi (vyšší poznání).
církevní organizace – struktura církve, církevní instituce, bohoslužby, vnitřní život církve
Nejvýznamnějším představitelem období patristiky byl:
AURELIUS AUGUSTINUS (354 – 430)
teolog a filosof, nazýván také jako Sv. Augustinus; jeho otec byl pohan a matka křesťanka; po bouřlivém mládí a prostopášném životě se ve 32 letech nechává pokřtít a obrací se ke křesťanské víře, radikálně změnil styl života, stal se knězem a později biskupem v severoafrickém městě Hippo. V církvi udělal rychlou kariéru; jeho význam byl mimořádný, stal se vědeckou i morální autoritou své doby.
DÍLO:
Vyznání – popisuje a kritizuje své hříšné mládí, popisuje svou „cestu“ ke křesťanství
O Boží obci – v této knize rozvinul tezi o tom, že se v dějinách vytvářejí dvě společenství (obce). To společenství, jež se řídí láskou sobeckou (pozemská obec), je většinové, ale neperspektivní; je to dav hříšníků, předurčených k věčnému utrpení. Obec Boží se řídí láskou k Bohu a lidem, etickými hodnotami, je menšinová, ale je pozitivní silou vývoje lidstva; tito lidé jsou předurčeni k věčnému životu s Bohem.
ve FILOSOFII navázal na tradici novoplatónismu, ale jasně vyloučil vše, co odporovalo křesťanskému pojetí; tj. přepracoval ho ve prospěch křesťanství (vytvořil křesťanskou adaptaci novoplatónismu)
základními tématy A. myšlení: Bůh a člověk
Bůh je dokonalý a věčný. Bůh vše stvořil z ničeho podle své vůle (na základě svého svobodného rozhodnutí); Bůh je nad lidskou zkušeností.
Člověk je jednotou duše a těla; duše je nesmrtelná. Cílem člověka je směřovat k Bohu. Tak jako je Bůh jednotou trojího (Otce, Syna a Ducha Svatého), tak je také člověk jednotou paměti, rozumu a vůle.
Vztah rozumu a víry vyjadřuje myšlenkou: „Věř, abys rozuměl.“ – tj. úloha rozumu je uvedena do závislosti na víře.
Lidské poznání = poznání Boha a duše; Boha poznáváme právě sebepoznáním, ve své duši.
Učení o předurčenosti (predestinace) = Bůh rozhodne, kdo bude či nebude spasen. Jedna skupina lidí je tak předurčena ke spáse a věčnému životu, druhá (mnohem větší) skupina k zatracení. Spása je plně věcí Boží milosti.
Podle Augustina se pouze první člověk (Adam) narodil svobodný (se svobodnou vůlí rozhodovat se pro dobro či zlo), s možností řídit se absolutní Boží vůlí a dosáhnout tak nesmrtelnosti. Adam se však prohřešil a tak všichni lidé po něm jsou zatíženi dědičným hříchem, ztratili svobodu, hřeší a pokud nějaké dobro konají, konají ho z boží milosti (ne ze své vůle). Ve svém konání se lidé jen domnívají, že konají svobodně, ve skutečnosti vykonávají Boží vůli. Augustin tyto své názory později zmírňuje a říká, že Bůh neodmítá lidem svobodné rozhodování a v souladu s t