Romantismus ve světě a u nás

kem → pod jménem pan Madelaine se usadí a stane se starostou menšího města, pomáhá jeho občanům a dbá na rozkvět města → postará se mj. o nešťastnou Fantinu, kterou bída dohnala k prostituci a před její smrtí jí slíbí, že se ujme její dcery Cossetty → policista Javert má však pochybnosti o jeho minulosti → po zatčení muže považovaného za uprchlého Valjeana, pravý Valjean odhalí svou totožnost a prchá do Paříže → Javertovým přičiněním je opět poslán na galeje, ale podaří se mu uprchnout → stará se o Cossettu, ale musí se stále skrývat, protože policista Javert po něm neustále pátrá → usídlí se v Plimetově ulici, kde se do Cossetty zamiluje student Marius Pontmercy → v roce 1832 vypuknou v ulici Saint-Denis nepokoje a na barikádě zde spolu bojují Valjean, Maruis a uličník Gavroche → Valjean zachrání život ke smrti odsouzenému Javertovi a po obsazení barikády odnese na ramennou pařížskými stokami zraněného Maria → Javert znovu objeví Valjeana, ale nemůže ho zatknout, protože si uvědomuje jho mravní převahu, zároveň si však uvědomuje, že zrazuje své služební povinnosti a vrhá se do Seiny → Marius se uzdraví a ožení se s Cossettou, když však zjistí Valjeanovu minulost, zpřetrhá s ním veškeré kontakty → nakonec pochopí, že jemu vděčí za svůj život a vrací se právě ve chvíli, kdy Valjean umírá ve světle hořících svícnů od biskupa Myriela.
- mnohokrát byl zdramatizován a zfilmován
- dobrodružný děj s řadou záhad, tajuplností, záměn, převleků, skrývání, střídání dramatických, lyrických a úvahových pasáží, humor
2. Alfred de Musset (1810 - 1857)
Zpověď dítěte svého věku - román líčící osudy mladého šlechtice Oktavia, který je postižen „nemocí století“ = pocit osamělosti a beznaděje společensky nezakotvené mladé generace → Oktavianus po velkém milostném zklamání nenalézá východisko ve zhýralém životě zlaté mládeže a odjíždí na venkov, kde se seznamuje s krásnou Brigitou Piersonovou, vdovou o něco straší než on → delší dobu se s ní stýká, stávají se přáteli a Oktavianus ji začíná milovat → Brigita se nějaký čas jeho citu brání, ale nakonec ho opětuje → Oktavianus Brigitu neustále trápí podezíráním z nevěry a žárlivými výstupy, jen aby se poté mohl afektovaně usmiřovat → rozpory se prohlubují po odjezdu obou milenců do Paříže → Oktavianus nakonec svými výčitkami a podezíráním vztah rozbíjí a ač ho Brigita neustále miluje dohání ji ke vztahu k jinému muži a sám ji opouští s představou, že jeho bolest vyléčí Bůh.
- určité autobiografické rysy, Musset jej napsal po rozchodu s George Sandovou, s níž poržíval obdobné citové pochody jako Oktavianus s Brigitou
- přecitlivělost, zjitřená fantazie nitra člověka
1. Henri Beyle = Stendhal (1783 - 1842)
- mistr psychologického románu
- postavy jsou velice realistické – schopný, hezký, inteligentní, ctižádostivý, chudý muž je hlavní postavou → prožívá vnitřní boj a rozhodne se pro kariéru → přes ženy, vztahy a postel
Červený a černý - dvoudílný román → je to příběh růstu a pádu Juliána Sorela, jehož podnětem byla skutečná událost
- dřevařský synek Julián Sorel se nechce spokojit s nízkým společenským postavením svého neurozeného původu, a proto v touze po penězích a kariéře používá k dosažení svých cílů přetvářky, úskoky a milostné pletky → nejprve je vychovatel v rodině starosty a plánovitě se stane milencem jeho ženy, zatouží i po vojenské kariéře, ale po pádu Napoleona se rozhodne pro kněžskou sutanu → v semináři vyniká, ale po střetu s představenými se stane tajemníkem markýze de la Mole → svede jeho dceru Matyldu, která s ním čeká dítě a markýz svoluje ke svatbě → zhrzená starostova žena však v dopise prozradí markýzovy Juliánovu minulost a jeho pokrytectví → při schůzce v kostele se Julián pokusí svou bývalou milenku zabít, výstřelem z pistole ji těžce poraní a je odsouzen k smrti → v soudním přelíčení vyjeví porotcům pohrdání společností
- touha po majetku a moci, věcný, myšlenková jasnost, ironický náhled
Kartouza parmská - kartouza = věznice
- hlavní postava je Fabrizzio del Dongo, který později žije v klášteře, protože je oklamán světem
Český romantismus
- doba první poloviny 19.st. - nástup absolutistického teroru (tlak policie na kulturní veřejný život) → dále se to prohlubuje
- do popředí jde měšťák → nastupující kapitalismus
- reaguje na klasicismus a osvícenství
1. Karel Hynek Mácha (1810 - 1836)
- s Májem nebyl přijat nadšeně – je uznán až v 60.letech ► Májovci v čele s Nerudou, ale před tím byl propagovaný na Slovensku → tam ho vynesli na vrchol, u nás ale nebyl tak uznán
- Máj byla jediná vydaná kniha → vše ostatní bylo buď publikováno časopisecky (Tylovy Květy) nebo vydáno po autorově smrti a nebo zůstalo v rukopisech
- pocházel z řemeslnické rodiny
- byl sečtělý, vzdělaný, dokončoval studium práv → po dokončení Máje nastoupil na místo koncipienta v kanceláři litoměřického advokáta Durase
- tvořil lyrickou poezii, historickou prózu, dramata, dojmy c cest, lyricko-epické povídky
- skutečnost se kterou se potkává přetváří v umělecké obrazy
- měl rád túry po horách → v dílech se objevuje skepse, pesimismus ovšem bez rpotipólu
- byl hercem ochotnického divadla v Tylově družině
setkal se s Jungmanem
- manželku si idealizoval → neustále se rozcházeli a dávali dohromady (průměrná žena, herečka, ale viděl v ní vzor)
- měli spolu dítě
- v Máji promítal stresy ze vztahu
- měli výrazné existeční problémy
- 2 verze smrti: při hašení požáru dostal zápal plic × cholera (záhadný způsob)
Obrazy ze života mého, Večer na Bezdězu - povídky
Márinka - lyrizovaná próza, blížící se k povídce
- dívka, která zaujala Máchu, dívka byla krásná a nadaná, ale ona na konci umírá → kontrast života a smrti
Cikáni - román vyprávějící o mladém cikánovi, který zavraždí svého otce, protože mu svede milou a tím mu zničí lásku
Kat - román, jež nebl dokončen
- má 4 díly → chtěl zpracovat historickou tematiku
Máj - vydán roku 1836, lyricko-epická báseň
- kompozice: 4 zpěvy a 2 intermeza (vložení, odtržení, odlehčení, ale motiv souvisí)
jak hudební dílo vypadá je podtrženo veršem
oxymoron = dvě slova, která se vylučují
2 předzpěvy
retropektiva – návrta do minulosti
intermezzo - půlnoc, sbor duchů čeká na návrat ducha
- jazyk je složitý
- záměr: kritika společnosti, odraz jeho rozbolestněného nitra
- moto: „Dalekáť cesta má, marné volání.“
- náznakovost, báseň popisuje máj jako měsíc lásky a příroda podtrhuje ten cit
- básnické rostředky: přímá řeč, epiteton konstans, metafory, personifikace, přirovnání, gradace, melodičnost a zvukosled (vícekrát se objevuje 1 písmeno - u), zvukomalba
I. zpěv - básník na nás chce zapůsobit citovým líčením Jarmily
- v závěru vrací básník vstupný milostný motiv
- sugestivní - volá Jarmilu, která se utopila a je to něco co se nedá naplnit
- dívka čeká na Viléma, ale ten nepřichází – posel jí řekne, že bude popravený za vraždu otce, který spal s Jarmilou
„Byl opět večer – první máj
večerní máj – byl lásky čas,
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.“
II. zpěv - dívá se v cele na hvězdy – nemá svobodu, pocit, že nikam nepatří
- otec ho vyhnal a svedl mu Jarmilu→ stal se loupežníkem = „strašný lesů pán“
- myslí na Jarmilu jestli mu odpustí → neví že je mrtvá ► křivda a vzdor
- co bude po smrti? tvrdí že nic
- práce s tématem plynutí času → kapky stékají po stěnách
- přemýšlí zda je to pomsta pro otce, že odvrhl nebo pro něj, že ho zabil
- přichází hlídač a řekne mu vše o Jarmile → po tom co mu řekne se už nikdy nemůže usmát
I. intermezzo → vsuvka - obřad, kdy sbor duchů a tzv. solisté mu slibují své dary, když k nim přijde
III. zpěv - barvité líčení krajiny
- kontrast – krásná příroda × Vilém (vězeň)
- cesta na popraviště – on se modlí a lidé s ním → naposledy se rozhlédne po krajině → vyznává ji lásku „Kudy plynete ku dlouhém dálném břehu
i tak kde svého naleznete břehu
ach zemi krásnou, zemi milovanou
kolébku mou, hrob můj
matku mou, vlastně jedinou
i v dědictví mi danou!
Šírou tou zemi, zemi jedinou!“
II. intermezzo - klidná krajina a nářky duchů
- Vilém byl po popravě vpleten do dřevěného kola
- žalozpěv loupežníků, že jim odešel pán
IV. zpěv - do děje vstupuje sám autor a navštíví místo tragédie, svěřuje se, že příběh Jarmily a Viléma jen alegoricky vyjadřuje jeho životní pocit
- na konci zpěvu politoval kromě Viléma a Jarmily i sebe
„Hynku!, Viléme!!, Jarmilo!!!“