československo 1918-39

ČESKOSLOVENSKO 1918 – 1939.
28.10.1918 byla vyhlášena československá republika. Martinská deklarace (30.10.1918) žádá právo na sebeurčení slovenského národa a vyjadřuje vůli slovenského národa žít ve společném státě s Čechy. Na mírové konferenci v Paříži (1919) vítězné válčící státy s omezenými zájmy (tedy i ČSR) mohly jen přednést své požadavky. ČSR přebrala část dluhu Rakouska-Uherska, zaplatila rodový a státní majetek Rakouska-Uherska, zaplatila poplatek za osvobození a uhradila dluhy za legie.
ČSR uzavřela několik mírových smluv: Versailleskou smlouvu s Německem (1919), Saintgermainskou smlouvu s Rakouskem (1919), Trianonskou smlouvu s Maďarskem (1920) a smlouvu s Polskem (1920) o rozdělení Těšínska.
Krátce po vyhlášení republiky docházelo k německým snahám o odtržení. Sudetští Němci již dříve usilovali o vytvoření samostatných provincií z území, obývaných většinou německého obyvatelstva a jejich připojení k Rakouské republice. Tzv. Deutschböhmen s centrem v Liberci byla vyhlášena 29.10.1918 německými poslanci ve Vídni, schválena byla Národním shromážděním Rakouské republiky. V čele provizorní zemské vlády stáli zemští hejtmanové.
Na severní Moravě byl vyhlášen Sudetenland (30.10.1918), na jižní Moravě Deutschsüdmähren (3.12.1918) a v jižních Čechách Böhmerwaldgau (3.12.1918). Prohlásily se za součást Německého Rakouska, usilujícího o připojení k německé říši. Národní výbor československý rozkázal obsadit pohraničí vojensky, což se také stalo. Němečtí průmyslníci si nakonec uvědomili výhody příslušnosti ke státu, zůstal v nich však pocit nedobrovolnosti a hořkosti ze ztráty předchozí nadřazenosti.
Dramaticky se vyvíjela situace na Slovensku. Vedly se stálé spory o to, zda Maďaři mají či nemají vyklidit Slovensko. Ministr s plnou mocí Vavro Šrobár musel řešit špatnou situaci ve školství (neexistovala žádná vysoká či střední slovenská škola), byrokracie byla z velké většiny maďarská. V Maďarsku vznikla republika rad – diktatura sovětského typu, snažila se obnovit historické hranice Uher. Šrobár proto vyhlásil na Slovensku stanné právo a byl vydán rozkaz k obsazení území až k demarkační linii. Ta byla někde překročena, což se stalo záminkou k maďarskému útoku; maďarská Rudá armáda obsadila dvě třetiny Slovenska. V červnu 1919 se stanovily definitivní hranice mezi Maďarskem a ČSR a maďarská armáda opustila území.
Území Podkarpatské Rusi se maďarská vláda snažila udržet sliby autonomie. Většina rusínské politické reprezentace v USA pod vedením H. Žatkoviče však chtěla připojení k ČSR. V Podkarpatské Rusi se objevovaly roztříštěné názory, preferující připojení k Ukrajině nebo k Maďarsku. Výhody připojení Podkarpatské Rusi k ČSR: větší stabilita středoevropského prostoru proti bolševizaci a společná hranice ČSR s Rumunskem. Vše se nakonec vyřešilo smlouvou mezi ČSR a Dohodou o připojení a autonomii Podkarpatské Rusi. Toto zaostalé území mělo mít sněm, guvernéra a zastoupení v čs. Národním shromáždění. Guvernér Žatkovič byl značně závislý na československé vládě.
ČSR vedla spor s Polskem o Těšínsko. Poláci obsadili Těšínsko, Oravu a Spiš, vláda do sporných území vyslala vojsko. Vše vyvrcholilo ozbrojeným konfliktem koncem ledna 1919. Roku 1920 bylo Těšínsko rozděleno Radou vyslanců: ČSR připadla bohumínsko-košická trať a uhelný revír, Polsku východní část Těšínska a část Oravy a Spiše, hlavní město Těšín bylo rozděleno.
ČSR se tedy skládala z Čech, Moravy, Českého Slezska, Vitorazska, Valticka, Hlučínska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Národnostní složení země: 51% Čechů, 23% Němců, 15% Slováků, dále pak Maďaři, Rusíni, Ukrajinci, Rusové, Židé, Rumuni a jiné národnosti. Státním jazykem byla čeština a slovenština. Menšiny se částečně chránily – na území, kde měla menšina více než 20% zastoupení, mohla užívat mateřského jazyka ve styku s úřady. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi kvůli jejich vzdělanostní zaostalosti figuroval ve zdejší správě velký počet Čechů s odpovídající kvalifikací – Slováci to neviděli rádi.
V ekonomice se projevovaly negativní hospodářské důsledky způsobené rozpadem dříve jednotného hospodářského prostoru, přerušily se vazby a spoje. České země přesto byly průmyslově velmi rozvinuté, narozdíl od Slovenska a Podkarpatské Rusi, které platily za vyloženě agrární země. Převládala těžba uhlí a spotřební průmysl, rostla nezaměstnanost. Průmyslová a zemědělská výroba dosahovala sotva poloviny předválečné úrovně, nefungovala doprava, rostla inflace, projevoval se katastrofální nedostatek potravin. Nejvážnější problémy se vyskytly v oblastech s vysokou koncentrací obyvatel.
Funkci dočasné vlády plnil Národní výbor československý (Rašín, Švehla, Soukup, Stříbrný). Měl moc zákonodárnou i výkonnou, rozhodl o vytvoření revolučního Národního shromáždění a vydal prozatímní ústavu. Revoluční Národní shromáždění mělo 254 členů podle volebního klíče z roku 1911 (a přibralo 40 slovenských zástupců). Na první schůzi (14.11.1918) sesadilo habsbursko-lotrinskou dynastii z českého trůnu, za státní formu určilo republiku, Masaryka zvolilo prezidentem republiku a zvolilo také první vládu v čele s Karlem Kramářem. Shromáždění mělo zabezpečit fungování státu, vypracovat ústavu a připravit volby do demokratického zastupitelského sboru.
První vláda se nazývala vládou všenárodní koalice, vstoupily do ní české politické strany i slovenští představitelé. Vláda musela řešit všeobecný nedostatek zboží a potravin (což vyvolávalo hladové bouře), bojovala s černým trhem a proti inflaci, obnovovala zničené hospodářství a narušenou síť železniční dopravy, uklidňovala lidové vrstvy, radikalizované bolševickou ideologií. V červnu 1919 se v českých zemích uskutečnily volby do obecních zastupitelstvech, po výsledcích voleb podala Kramářova vláda demisi.
Další vládou byla vláda rudozelené koalice s předsedou sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem. Snažila se odstranit následky války a vytvářet předpoklady pro hospo