československo 1918-39

couzsko-československá smlouva pochází z roku 1924). Malá dohoda byla oslabována rozpory hospodářských zájmů, snahy o oživení nepomohly odcizování těchto států ve třicátých letech.
Hlavní politická seskupení dvacátých let: skupina Hradu (kolem Masaryka, ovlivňovala hlavně zahraniční politiku), Pětka (představitelé nejvýznamnějších stran; mimoparlamentní instituce, která v důvěrných jednáních rozhodovala o všech zásadních politických otázkách), skupina Živnostenské banky kolem J. Preisse, Čs. strana agrární (měla podporu venkovského obyvatelstva), sociální demokraté, Národní demokracie (podporována průmyslovými a finančními kruhy a částí české nacionalisticky zaměřené inteligence), Čs. strana socialistická (měla podporu v Sokole a legionářích), Čs. strana lidová (voličstvo hlavně katolické), Slovenská ľudová strana (na Slovensku měla velký vliv, požadovala autonomii Slovenska), KSČ, Čs. živnostenskoobchodnická strana středostavovská, Svaz německých zemědělců, Německá křesťanskosociální strana lidová, Sudetoněmecká strana (vznikla až roku 1933 po zakázání německých nacionálních stran).
Příznivý hospodářský vývoj netrval dlouho. Agrární krize v roce 1928 zasáhla zemědělskou výrobu orientovanou na vývoz (cukrovarnictví). Od podzimu 1929 vypukla světová hospodářská krize, u nás zachvátila nejdříve spotřební průmysl, po roce 1931 postihla i ostatní odvětví. Krize vyvrcholila v létě 1933. Vývoz poklesl na třetinu, průmyslová výroba na 60% úrovně z roku 1929, nezaměstnanost rostla a v březnu 1933 dosáhla skoro jednoho miliónu nezaměstnaných. Udržalova vláda neměla program na řešení krize a při řešení výbuchů sociální nespokojenosti (hladové demonstrace, stávky) sahala k represivním opatřením.
V letech 1932-1935 byla u moci vláda Jana Malypetra. Pokračovala vláda široké koalice. Stát zasahoval do hospodářství: zvyšoval agrární cla, reguloval vývoz a dovoz a zavedl obilní monopol. Zákon o mimořádné moci nařizovací vyřadil z rozhodování o hospodářství parlament. Malypetr vypracoval koncepci řešení krize a jejích dopadů: zvýšení příspěvků v nezaměstnanosti, nouzové stravovací akce, komunální a veřejné práce…
Po parlamentních volbách 1935 se největší politickou stranou stala Sudetoněmecká strana. Klima ve státě se radikalizovalo, sociální radikalizace byla doprovázena nacionalistickou. Pravým křídlem národní demokracie byly vyprovokovány protiněmecké nepokoje. Národní obec fašistická se pod vedením R. Gajdy pokusila o puč útokem na kasárny v Brně-Židenicích, vše bylo potlačeno. Národní liga J. Stříbrného se orientovala fašisticky a Hlinkova ľudová strana pořádala autonomistické akce. Komunista Gottwald, který pořádal kampaň proti Masarykově zvolení prezidentem, se jen útěkem do SSSR zachránil před vězením. V Sudetech, které zvláště postihla hospodářská krize, rostlo obviňování z diskriminace Němců, z neřešení problémů, sílily autonomistické a nacionalistické nálady.
Světová hospodářská krize měla vliv na rozpad spojeneckých systémů. Hospodářství a posléze i politika našich balkánských spojenců se ocitly pod vlivem Německa, k moci se dostaly královské diktatury. Pokus Německa o vytvoření celní unie s Rakouskem nevyšel díky akci Společnosti národů iniciované Československem. Rozložil se francouzský spojenecký systém. ČSR uzavřelo spojeneckou smlouvu se SSSR (1935). Britové vůči Německu uplatňovali politiku appeasementu – ustupování a usmiřování. Německo vystoupilo ze Společnosti národů, obsadilo demilitarizované Porýní a uzavřelo pakt s Itálií (1936).
K letům 1935-1938 se datuje vláda Milana Hodžy. V roce 1935 Masaryk odstoupil a Edvard Beneš byl zvolen druhým prezidentem ČSR. Hodža se snažil o aktivizaci Malé dohody. Dohoda o národnostním vyrovnání (1937) měla zlepšit hospodářskou a sociální situaci v pohraničí a upravit zde státní správu, ale Sudetoněmecká strana ji nepřijala. Hitler žádá připojení Sudet k říši, v březnu 1938 zabírá Rakousko, což oslabuje obranyschopnost ČSR.
K dubnu 1938 se váží tzv. Karlovarské požadavky, které vyhlásil předseda SDP Konrad Henlein. Požadoval: uznání úplné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem, vytvoření německého národního území s německou samosprávou, úplnou svobodu přiznání se k německému světovému názoru – nacionálnímu socialismu. SDP chystal podmínky pro německý válečný vpád do ČSR.
V květnu proběhla částečná mobilizace. Mise lorda Runcimana zjistila, že spolužití Čechů a Němců není možné. Pokus o převrat v pohraničí byl potlačen, vláda zakázala SDP. Představitelé velmocí se 15.9.1938 sešli v Berchtesgadenu a prakticky se podřídili Hitlerovým požadavkům na odstoupení pohraničních oblastí s více než 50% Němců. Jednání pokračovalo v Bad Godesbergu, kde Hitler požadoval i splnění územních nároků Polska a Maďarska. Čs. vláda odmítla tyto požadavky a vyhlásila všeobecnou mobilizaci.
Na Mnichovské konferenci (29.9.-30.9.1938; účast: Hitler, Mussolini, Chamberlain, Daladier) byla podepsána bez přítomnosti ČSR dohoda plně akceptující německé požadavky. E. Beneš výsledek konference z obavy před osamocenou válkou s Německem přijal (přesila Německa, nedostatečné opevnění, malá naděje na pomoc zvenčí). ČSR muselo odstoupit Německu své pohraničí, Polsku Těšínsko a dva okresy a Maďarsku jižní území Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Mezi 30.9.1938 a 15.3.1939 existovala tzv. druhá republika. Obsazení pohraničí znamenalo výrazné průmyslové ztráty. Hitler se záhy vyslovil pro definitivní likvidaci ČSR. Beneš 5.10.1938 abdikoval a opustil zemi. Zanikl demokratický charakter státu, vzrůstala agresivita českých fašistických organizací. Střídala se vláda generála Jana Syrového a vláda Rudolfa Berana. Prezidentem byl zvolen Emil Hácha. Byla jmenována slovenská autonomní vláda a autonomní vláda Podkarpatské Rusi. Po zplnomocňovacím zákonu vláda vládla pomocí nařízení a parlament ztratil de facto moc. Komunistická strana byla zakázána a ke konci roku přešla do ilegality.