Otazka 3

a o filosofické hermeneutice. Problém dějinného vědomí. Praha 1994Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem. Praha 1994Člověk a řeč. Praha 1999Aktualita krásného. Praha 2003Gadamer napsal řadu prací o antické filosofii, o filosofii jazyka a o estetice, proslavil se však velkou prací Pravda a metoda (Wahrheit und Methode) z roku 1960. Téma „rozumění“ a filosofické hermeneutiky naznačil už Heidegger, teprve Gadamer je však zpracoval. Postavil se jednak proti názorům, které chtěly i v humanitních vědách zavést přírodovědecký způsob argumentace a dokazování, jednak proti starší hermeneutice Friedricha Schleiermachera a Wilhelma Diltheye, která chápala interpretaci jako vcítění, návrat k myšlenkám původního autora. Gadamer naproti tomu rozvinul myšlenku „hermeneutického kruhu“: ke každému textu člověk už přistupuje s jistým „před-porozuměním“, které se během četby kriticky mění, protože dochází ke „splývání horizontů“ a obzor čtenáře se rozšiřuje o čtené.
K bytnosti obrazu. Estetické a hermeneutické důsledky.Bytnost obrazu stojí jakoby uprostřed mezi dvěma krajnostmi. Těmito krajními podobami znázornění jsou čisté odkazování (bytnost znaku) a čisté zastupování (bytnost symbolu). V bytnosti obrazu jsou stopy obou těchto krajností. Znázorňování obrazu zahrnuje prvek odkazování na to, co se v něm znázorňuje. Viděli jsme, že nejzřetelněji se to ukazuje na zvláštních formách, jakou je např. portrét, ke kterému bytostně patří vztah k praobrazu. Obraz však není znakem, neboli znak není ničím jiným, než co vyžaduje jeho funkce, tj. odkazovat vně sebe. Ovšem aby tuto funkci mohl plnit, musí nejprve strhnout pozornost sám na sebe. Musí být nápadný, tj. zřetelně se odlišovat a znázorňovat se ve svém odkazujícím obsahu - tak jako plakát. Přesto znak, stejně jako plakát, není obrazem. Nesmí přitahovat pozornost tak, abychom na něm ulpěli, neboť má pouze zpřítomňovat něco nepřítomného, tj. mínit výlučně toto nepřítomné. Nesmí nás tedy pobízet k tomu, abychom ulpěli na jeho vlastním obrazném obsahu. Totéž platí o veškerých znacích, např. o dopravních značkách nebo záložkách apod. Rovněž tyto znaky v sobě mají něco schematického a abstraktního, protože nechtějí ukazovat sebe samé, nýbrž něco nepřítomného, např. blízkou zatáčku anebo stránku, do které jsme dočetli knížku.
(Také přirozené znaky, např. příznaky počasí, plní svou funkci odkazu pouze na základě abstrakce. Když se při pohledu na oblohu začneme těšit krásou nějakého úkazu a zdržíme se u něj, dochází ke změně našeho původního záměru, která způsobí, že znakovost nebeského úkazu ustoupí do pozadí.)Zdá se, že mezi všemi znaky přísluší památce nejvyšší míra vlastní skutečnosti. Míní sice něco minulého a v tom smyslu je skutečně znakem, je nám však sama drahocenná, neboť nám zpřítomňuje minulé jako součást toho, co minulé není. Přesto je zřejmé, že tento rys památky se nezakládá ve vlastním bytí předmětu vzpomínky. Památka má hodnotu památky jen pro toho, komu na minulosti samé již - a tedy ještě - záleží. Památky ztrácejí svou hodnotu, když minulost, kterou připomínají, již nemá žádný význam. Naopak o člověku, kterému památky nejen něco připomínají, nýbrž který z nich učinil předmět uctívání a žije minulostí stejně jako přítomností, říkáme, že má narušený vztah ke skutečnosti.Obraz tedy jistě není znakem. Ani památka nás vpravdě nenechává prodlévat u sebe samé, nýbrž u minulosti, kterou nám znázorňuje. Naopak obraz odkazuje na znázorněné pouze svým vlastním obsahem. Tím, že se pohroužíme do obrazu, ocitáme se zároveň u znázorněného předmětu. Obraz odkazuje tím, že nechává prodlet. Bytostná hodnota obrazu, kterou jsme zdůraznili, plyne z toho, že obraz není zcela oddělen od toho, co znázorňuje, nýbrž se podílí na jeho bytí. Jak jsme viděli, znázorněné přichází na obraze samo k sobě. Doznává přírůstek bytí. To však znamená, že je přítomno na obraze samém. Od této přítomnosti praobrazu na obraze abstrahuje pouze estetická reflexe - nazvali jsme ji „estetickým rozlišením“.Rozlišení mezi obrazem a znakem má tedy ontologický základ. Obraz se nevyčerpává ve své funkci odkazování, nýbrž se svým vlastním bytím účastní na tom, co zobrazuje. Touto ontologickou účastí se však nevyznačuje jen obraz, nýbrž také to, co nazýváme symbolem. Pro symbol stejně jako pro obraz platí, že neodkazuje na něco, co by zároveň nebylo přítomné v něm samém. Vyvstává tedy úkol odlišit způsob bytí obrazu od způsobu bytí symbolu.Rozlišení symbolu od znaku, které symbol sbližuje s obrazem, provedeme snadno. Znázorňující funkce symbolu netkví v pouhém odkazování na něco nepřítomného. Symbol spíše nechává vystoupit jako přítomné něco, co je přítomno v zásadě stále. Ukazuje to již původní smysl „symbolu“. Když se „symbolem“ označovalo poznávací znamení odloučených přátel nebo porůznu rozptýlených členů náboženské obce, tj. znamení, kterým se prokazuje soupatřičnost, jistě měl takový symbol znakovou funkci. Avšak přesto je víc než pouhým znakem. Soupatřičnost nejen naznačuje, nýbrž také vykazuje a viditelně znázorňuje. Tessera hospitalis je pozůstatek kdysi žitého života a svým bytím dosvědčuje to, co naznačuje, tj. nechává něco minulého být v přítomnosti a poznat je jako platné. Tím spíše platí o náboženských symbolech, že nefungují jen jako odznaky, nýbrž nesou takový smysl, kterému všichni rozumějí, který všechny spojuje, a proto také mohou přejímat znakovou funkci.
Věcná blízkost znázornění na obraze a znázorňující funkce symbolu naznačuje, že zde má své původní místo pojem reprezentace, který jsme výše použili při popisu obrazu. V obou případech je přítomno samo to, co znázorňují. Přesto obraz jako takový není symbolem. Nejen, že symboly nemusejí mít podobu obrazu. Svou zastupitelskou funkci uskutečňují svým čistým bytím a sebeukazováním, o symbolizovaném však samy nic neříkají. Symboly musíme znát, stejně jako musíme znát znak, máme-li následovat jeho odkazování. V tomto smyslu pro reprezentované neznamenají žádný přírůstek bytí. K bytí znaku sice náleží, že se tímto způsobem zpřítomňuje v symbolech. Jeho vlastní bytí se však po obsahové stránce dále neurčuje tím, že jsou zde symboly a že se ukazují. Reprezentované zde již není, jsou-li zde symboly. Symboly jsou pouhými zástupci. Proto také vůbec nezáleží na jejich vlastním významu, byť by nějaký nesly. Jsou reprezentanty a svou bytostně reprezentující funkci získávají z toho, co mají reprezentovat.. Naopak obraz sice také reprezentuje, ale sám sebou, přebytkem významu, který přináší. To však znamená, že reprezentované – „praobraz" - je v něm přítomno více, vlastněji, tak, jak opravdu jest.
Symbolizované tedy jistě vyžaduje znázornění, neboť samo je nesmyslové, nekonečné a neznázornitelné, je však také schopno znázornění. Pouze proto, že samo je přítomno, může být přítomné v symbolu.Symbol tudíž nejen odkazuje, nýbrž také znázorňuje tím, že zastupuje. Zastupovat však znamená zpřítomňovat něco nepřítomného. Symbol tedy zastupuje tím, že reprezentuje, tj. bezprostředně zpřítomňuje. Jen proto, že symbol takto znázorňuje přítomnost toho, co zastupuje, můžeme mu jako takovému prokazovat úctu, která symbolizovanému přísluší. Symboly - např. náboženské symboly, vlajky nebo stejnokroje - natolik zastupují to, co uctíváme, že je v nich přítomno samo uctívané.Obraz tedy vskutku stojí uprostřed mezi znakem a symbolem. Jeho znázorňování netkví ani v čistém odkazování, ani v čistém zastupování. Právě toto středové postavení, které obrazu přísluší, jej pozvedá na jemu zcela vlastní bytostnou rovinu. Umělým znakům stejně jako symbolům se na rozdíl od obrazu nedostává jejich funkčního smyslu z jejich vlastního obsahu, nýbrž musí být jako znak nebo jako symbol pojaty. Tento původ smyslu jejich funkce nazýváme ustanovením. Pro určení bytostné hodnoty obrazu, kterou se nyní zabýváme, se jako rozhodující ukazuje skutečnost, že v případě obrazu k ničemu takovému nedochází.
Ustanovením rozumíme původ přijetí něčeho jako znaku, případně původ funkce symbolu. Také tzv. přirozené znaky, např. všechny známky a příznaky nějakého přírodního dění, jsou v tomto zásadním smyslu ustanovené, tj. známé jako znaky. Funkci znaku zastávají jen tehdy, když je považujeme za znaky. Považovat něco za znak však můžeme pouze na základě předchozího vzájemného propojení znaku s označovaným. Totéž platí pro všechny umělé znaky. V tomto případě dochází k přijetí něčeho jako znaku prostřednictvím úmluvy a tento akt, ve kterém má znak původ a kterým se znak zavádí, se v běžné řeči nazývá ustanovením. O ustanovení znaku se pak opírá jeho odkazující smysl, např. odkazující smysl dopravní značky se opírá o vyhlášku pravidel silničního provozu, odkazující smysl znaku, který má něco připomínat (památka), o smysl jeho uchování apod. Stejně tak symbol souvisí s ustanovením, které mu teprve propůjčuje povahu reprezentace. Jeho význam mu nepropůjčuje jeho vlastní bytostný obsah, nýbrž právě ustanovení, zavedení, zasvěcení, které dává význam tomu, co samo o sobě význam postrádá, např. výsostnému znaku, vlajce, náboženskému symbolu.
Vidíme nyní, že umělecké dílo nevděčí za svůj nejvlastnější význam ustanovení, a to ani tehdy, když bylo skutečně ustanoveno jako náboženský obraz či jako světský pomník. Jeho význam mu neuděluje teprve veřejný akt zasvěcení nebo odhalení, který toto dílo odevzdává jeho určení. Spiš platí, že dříve, než dílo převezme svou funkci pomníku, je již výtvorem s vlastní významovou funkcí jako obrazné anebo neobrazné znázornění. Ustanovení a zasvěcení pomníku - a ne náhodou mluvíme o náboženských a světských stavbách jako o stavebních památkách, pokud je posvětil dějinný odstup - tedy uskutečňuje pouze takovou funkci, která již spočívá ve vlastním obsahu samého díla.