Nervová soustava

y, vrozená vada cévnaté vrstvy - živnatky, vyklenutí, zašpičatění nebo ztenčení rohovky či některá nádorová onemocnění.
Sluch
Sluch je po zraku druhým nejdůležitějším smyslem. Umožňuje nejen vnímání zvuků a prostorovou orientaci, ale i dorozumívání, tj. styk s ostatními lidmi.
Sluchový orgán je složité ústrojí, které je citlivé na řadu vnitřních i vnějších vlivů a je z tohoto důvodu také velmi zranitelné.
Ucho se zabývá nejen slyšením, ale také polohou a rovnováhou a sestává z vnějšího, středního a vnitřního ucha. Vnější ucho je viditelný lalok, který chrání zvukovod. Ušní lalok nejen že chrání ucho, ale působí také jako vyhledávač směrového rozsahu a usměrňuje zvuk k bubínku.  Zvukovod je chráněn chloupky a potními žlázami, které vylučují maz zachycující částečky cizích těles. Střední ucho obsahuje tři nejmenší kostičky v lidském těle - kladívko, kovadlinku a třmínek. Tyto kůstky spojují bubínek s vnitřním uchem, které obsahuje hlemýžď (kochlea)- orgán sluchu.
Podnětem pro sluch jsou zvukové vlny, tj. podélné kmitání molekul vzduchu. Prostřednictvím sluchu jsme schopni rozeznat zvuky a tóny, jejich intenzitu, výšku, zabarvení, směr, odkud přicházejí. Člověk slyší a rozlišuje při středních hlasitostech tóny od kmitočtu 16 Hz přibližně do 20 000 Hz. Maximální citlivost lidského sluchu je možné pozorovat u tónů v rozsahu 1000 - 3 000 Hz.
Poškození sluchu
Sluchové vady je možné dělit podle období vzniku na vrozené a získané, případně podle místa poškození. Při postižení zevního ucha se může jednat o deformaci nebo nevyvinutí boltce a zevního zvukovodu.
Nedostatečný vývoj středního a vnitřního ucha má za následek nedoslýchavost až hluchotu.
Získané sluchové vady vznikají po těžších zánětech středního ucha, v důsledku porušení sluchového nervu např. spálovým bacilem nebo virem. Tím může být např. vir chřipky, spalniček nebo příušnic. K poškození také může dojít po zánětu mozkových blan, po úrazech, případně vlivem léků, které mohou poškodit sluchový nerv. Nezanedbatelným nebezpečím je tzv. akustické trauma v důsledku výbuchu nebo výstřelu v bezprostřední blízkosti ucha, nebo také vlivem poslechu hlučné hudby.
Čich
Čich je stejně jako chuť chemickým smyslem, kterým neustále monitorujeme své okolí. Prostřednictvím čichu jsme při dýchání informováni o  aktuální kvalitě okolního ovzduší a o případném hrozícím nebezpečí. Čich je též významnou součástí dalšího základního smyslu, kterým je chuť.
Náš čichový orgán se skládá ze dvou základních částí, tj. z vlastních čichových buněk v nosní sliznici a čichového centra umístěného v mozku.
Čichové ústrojí zaujímá strop nosní dutiny, horní skořepu a odpovídající část nosní přepážky. Podnětem pro čich jsou prchavé látky obsažené ve vdechovaném vzduchu.
Člověk dokáže rozlišit několik tisíc čichových kvalit, ale vůně a pachy se často nedají jako podněty přesně klasifikovat. Tzv. čisté čichové pocity poskytuje přibližně jen padesát látek. Ty je možné rozdělit na vůně či pachy, a to kořenné, květinové, ovocné, pryskyřičné, hnilobné a spáleninové. Většina látek svou vůní vyvolává pocity smíšené a velmi často spojené s drážděním dalších čidel, např. chuťových.
Chuť
Chuť je velmi úzce propojena s čichem, má ale menší citlivost než čich. Ztráta čichu tak může způsobit omezení či dokonce ztrátu vnímání chuti. Podobný efekt mají i některé léky a ke ztrátě chuti též může dojít vlivem nedostatku zinku v organismu. 
Hlavními orgány chuti jsou chuťové pohárky umístěné ve vláskovitých papilách, které vybíhají z horního povrchu jazyka a které je možné nalézt též ve sliznici měkkého patra zadní stěny hltanu.
Specifické oblasti jazyka zjišťují detekci jednotlivých chutí – hořké cítíme v zadní části jazyka, kyselost po stranách, slanost vpředu a sladkost na jeho špičce.
Hmat
Ze všech lidských smyslů je k poznávání okolního světa pravděpodobně nejlépe vybaven hmat. Čidla pro vnímání hmatu jsou totiž rozmístěna po celém těle a v záplavě rozličných impulsů přicházejících neustále do mozku je i proud zpráv o bezprostředním styku našeho těla s okolím.
Pocit hmatu je spojen se specifickým druhem smyslových čidel uložených uvnitř kůže v různých úrovních. Volná nervová zakončení reagují na jemný tlak. Uzavřená nervová zakončení zaznamenávají tlak bezprostředně a jiná reagují na vibrace a natažení. Tepelná čidla reagují na pocity horka či chladu a dávají tak znamení mozku, aby upravil tělesnou teplotu.