Kolón, typy kadencí, melodémy

ukončujícím melodémem, který je umístěn na taktu s posledním větným přízvukem.
Kólon
Jedná se o větní úsek, jenž tvoří významový i zvukový celek vyslovovaný nebo vyslovitelný jedním dechem od nadechnutí k nadechnutí. Zřejmě je to nejvyšší zvuková jednotka, ve které se spontánně uplatňují rytmické vlastnosti řeči. Touto členění je nazýváno frázování řeči. Větný úsek (kólon) je tvořen nejméně jedním přízvukovým taktem, častěji ho ale tvoří několik taktů a představuje nějaký gramaticky a zpravidla významový celek.
Výpověď = komunikační jednotka, která má grafickou formu obvykle věty, je tvořena buď jedním větním úsekem nebo několika větnými úseky.
Př.: Krátké objasnění / vyžaduje starý název/ metafyzika.
Věta je rozdělena na 3 větné úseky a to intonačně.
Intonační rozdělení:
Rozdělení úsekovým přízvukem
Rozdělení melodickým průběhem – zvýšení či snížení výšky hlasového tónu
Rozdělení pauzami – rozdělení při výrazné
Poslední částí výpovědi je koncový úsek, který je vyznačen eventuálně o něco silnějším větným přízvukem a výraznějším melodickým pohybem. V souvislém textu je zřejmě vyznačen pauzou a v textu grafickou tečkou.
Historie kólonu
Jako první formuloval jednotku promluvového úseku (kólonu) František Daneš v zásadní studii „Intonace a věta ve spisovné češtině“. Termín PROMLUVOVÝ ÚSEK však poprvé použil Mathesius roku 1947.
Daneš uvádí úsek jako základní zvukovou jednotku, odlišuje vrstvu taktu a úseku a též vymezuje vztahy úsekového členění v syntaktické stavbě. Daneš popisuje zvukovou podobu úseku jako komplex, jehož hlavní složky tvoří zvukové signály hranice mezi úseky a intonační centrum. K hranicím úseku řadí pauzu a intonační průběh. Intonační centrum je zvuková prominence (tradiční termín je větný přízvuk), které se realizuje komplexem zvukových prostředků, z nichž základní je intonace. Daneš též předpokládá, že v každém úseku je jedno slovo, jehož přízvučná slabika je zvukovým centrem celého úseku.
Mezi zvukové signály hranice úseku řadíme melodickou kadenci stoupavou, klesavou či nějakou z forem konkluzivní kadence. (tabulka – Celkově lze říci, že pro posluchače nejvýraznějšími zvukovými charakteristikami, které se nacházejí v místě hranice mezi úseky jsou pauza, konec melodické kadence…) Ale existují také typy zvukově nečleněných celků. Těsným spojením, které se obvykle nečlení je především vazba přívlastku se jménem typy velký dům, každý člověk, vazba příslovce se slovesem typu dobře vidí, ještě nešel, vazba příslovce s adjektivem nebo příslovce typu velmi dobře, velmi dobrý, slovesné vazby typu dát radu, které tvoří jediný významový celek.
Důležité je však členění textu na kólony. Rozčlenění textu na promluvové úseky může být někdy jediným prostředkem, který určuje význam textu. Umístění předělu rozhoduje o tom, jakým způsobem se vytvářejí v povědomím posluchače větné dvojice. Nejznámějším případem je rozdíl těsného a volného přívlastku, který je zachycen v interpunkci.
Příklad: Předěl je určen…?
Sešli se k poradě ? o výchovných problémech ? s novými zaměstnanci.
Stála tu největší ? správní budova.
Podobu úsekového členění v textu ovlivňuje také vzájemná podmíněnost některých úsekových předělů. Základem je snaha vytvářet hierarchii zvukových hranic shodně s hierarchií syntaktické stavby.
Př.: V prvních letech /našeho manželství// jsem se snažil rozumět všemu// co moje žena říkala.