podklady

ptimalizačních úloh je vyjádření optimální velikosti dodávky: (Harris-Wilsonův vzorec)
Do
=
(
2 * M * Nd
Ns
kdeDo – je optimální velikost dodávky – vyvolává nejnižší náklady na zásobování,
M – je plánovaná spotřeba materiálu za sledované období v kusech,
Nd – jsou náklady na dodávky v Kč
Ns – jsou náklady na skladování jednotky zásob ve sledovaném období v Kč.
Dodávkový cyklus lze vyjádřit takto:
Td
=
T * Do
M
kdetd – je dodávkový cyklus ve dnech, T – je počet dnů ve sledovaném období (365 dní).
V praxi velmi užívaným systémem řízení zásob je: diferencovaný přístup řízení zásob – metoda ABC
( Východiskem tohoto systému je, že je velmi pracné a neúčelné řídit všechny zásoby jednotně stejným způsobem, proto je účelnější zásoby diferencovat.
( Zásoby jsou tak členěny nejčastěji na tři skupiny A, B, C a kritériem pro rozčlenění zásob do jednotlivých skupin je rozsah jejich spotřeby, který vychází z těchto obecných poznatků:
skupina zásob A5-15% druhů materiálů, které se podílí na celkové spotřebě materiálu60-80%
skupina zásob B15-25%druhů materiálů, které se podílí na celkové spotřebě materiálu15-25%
skupina zásob C60-80%druhů materiálů, které se podílí na celkové spotřebě materiálu5-15%
( Z tohoto vyplývá, že prvořadou pozornost musíme věnovat skupině A.
( 7. ) VÝROBNÍ ČINNOST
Výroba podniků spočívá v transformaci výrobních faktorů (vstupů) ve výrobky (výstupy).
VF(VÝROBKY
Transformace probíhá jako výrobní proces, který se skládá z celé řady procesů:
a) procesů pracovních- přímá účast člověka,
b) procesů automatických- bez účasti člověka,
c) procesů přírodních- působí zde přírodní síly, pro které člověk připravil podmínky
Výrobu lez rozčlenit na několik etap:- předvýrobní etapa,
- výrobní etapa,
- odbytová etapa.
Výrobu členíme také do těchto základních skupin:- hlavní výroba
- vedlejší výroba (polotovary, náhradní díly, stroje)
- doplňková výroba (zpracování odpadů z předchozích výrob)
- přidružená výroba (případné využití volné kapacity)
( ta se do předchozích odlišuje svým charakterem
+ kromě tohoto můžou ještě v podniku existovat:- obslužné procesy (doprava, kontrola, balení, skladování)
- pomocné procesy (opravy, údržba strojů a budov)
( 7. ) VÝROBNÍ ČINNOST
…………………………
PRODUKČNÍ FUNKCE JAKO OBECNÝ ZÁKLAD EKONOMIKY VÝROBY
Mezi výrobky (závisle proměnná) a výrobními faktory (nezávisle proměnná) existuje závislost = PRODUKČNÍ FUNKCE (PF), která vyjadřuje technologickou stránku výroby. Nejlépe je tento vztah vyjádřen, když VF i produkce jsou v naturálních jednotkách.
Podle počtu faktorů rozlišujeme jednofaktorovou, dvoufaktorovou a více faktorovou produkční funkci.
JEDNOFAKTOROVÁ PRODUKČNÍ FUNKCE
Jednofaktorová produkční funkce (PF) představuje produkci, kdy výroba má jeden proměnný faktor.
Jednofaktorová PF je krátkodobá, vyjadřuje statické podmínky ve výrobě.
Q = f(x)kdeQ – je produkce v naturálních jednotkách,
x – je množství proměnného faktoru, když ostatní faktory jsou neměnné!
TYPY PRODUKČNÍ FUNKCE
Konstantní vztah mezi faktorem a produkcí – vyjadřuje neměnnou produktivnost faktoru. Každá další vynaložená jednotka faktoru přináší stejné množství dodatečné produkce.
Q = a + bxlineární závislost – každá dodatečná jednotka faktoru přináší stejnou dodatečnou jednotku produkce
Progresivní vztah mezi faktorem a produkcí – vyjadřuje rostoucí závislost, každá nově přidaná jednotka faktoru přináší větší (zvyšující se) objem produkce.
Q = a + bx + cx2- kvadratická funkce
Q = k * ax- exponenciální funkce
+ případně další funkce s rostoucí produkcí
Degresivní vztah mezi faktorem a produkcí – vyjadřuje klesající produktivnost faktoru. Každá další vynaložená jednotka faktoru přináší snižování faktoru produkce.
Q = a + bx – cx2- kvadratická funkce
Q = a – b + c(x
+ další případné funkce s klesající mezní produkcí
OBECNÁ PRODUKČNÍ FUNKCE= jednotlivé typy vztahů se nejčastěji vyskytují v kombinaci – z nichž je nejčastější progresivně-degresivní typ.
matematické vyjádření:Q = a + bx + cx2 – dx3(polynomická funkce)
CHARAKTERISTIKY PRODUKČNÍ FUNKCE
Celková produkce
Průměrná produkce
Mezní produkce
Produkční pružnost (elasticita)
1) Celková produkce- vyjadřuje objem produkce při určité spotřebě výrobního faktoru (VF) a je dána hodnotami PF.
Q = f(x)
2) Průměrná produkce- představuje množství produkce připadající v průměru na jednotku faktoru od zahájení výroby. Je dána poměrem mezi množstvím produkce a jí odpovídajícího množství faktoru.
PP = Q / x
3) Mezní produkce- vyjadřuje přírůstek produkce na jednotku přírůstku faktoru.
Q = (Q / (x(x ( MP = (Q / (x (= Q´)

4) Elasticita produkce- vyjadřuje procentní změnu v produkci vyvolanou jednoprocentní změnou ve faktoru.
bodová podle derivace:Pp = (MP´) * x / Q
( součin mezní produkce a podíl souřadnic bodu, který se počítá
- Elasticitu produkce lze vyjádřit také ve tvaru:Pp = MP / PP
- Základní hodnotou pružnosti produkce je:Pp = 1
+ když je hodnota:Pp < 1 - nepružná, neelastická
+ když je hodnota:Pp > 1 - pružná, elastická, reaguje na zvýšení „x“
PRODUKČNÍ FUNKCE = vyjadřuje maximální objem produkce, který podnik může vyrobit z daného množství výrobního faktoru (VF) = maximální technické možnosti.
Objem produkce vyjádřený PF je v praxi označován jako výrobní kapacita podniku.
EKONOMICKÉ VYUŽITÍ PRODUKČNÍ FUNKCE
Pro rozbor potřebujeme znát cenu výrobního faktoru (VF) a cenu produkce (p) ( poté zjišťujeme maximalizaci zisku.
U jednofaktorové PF progresivně-degresivního typu pro stanovení výše vkladu proměnného faktoru s ekonomického hlediska platí:
maximálního zisku je dosaženo tehdy, když se MP rovná cenovému poměru VF a produkce
(Q / (x = Px / PQ((Q * PQ = ( x * Px
přírůstek ceny produkcepřírůstek nákladu faktoru
MP(´) = Px / PQ
OPTIMÁLNÍ KOMBINACE VÝROBNÍCH FAKTORŮ
- Předpokládáme dvoufaktorovou produkční funkci (PF):Q = f(x,y)x,y jsou proměnné VF.
Dále předpokládáme, že lze jeden výrobní faktor substituovat (nahradit) druhým výrobním faktorem a tak stanovit tzv. mezní míru technické substituce:
MMZF = (y /(x
- „Mezní míra záměny faktorů“ – nám říká, o kolik může být snížen rozsah faktoru „y“, když se zvýší faktor „x“ o jednotku, aby celkový rozsah produkce zůstal nezměněn.
A/ OPTIMÁLNÍ KOMBINACE VÝROBNÍCH FAKTORŮ Z HLEDISKA MINIMÁLNÍCH NÁKLADŮ
- Musíme znát ceny výrobních faktorů:Px a Py
( Izonákladové funkce (N1, N2,….)- představují veškeré možné kombinace výrobních faktorů x a y, které při daných cenách faktoru Px a Py vyvolají určité náklady N1, N2,…….
( Izokvanty (K1, K2,…….)- charakterizují veškeré možné kombinace výrobních faktorů x a y, které umožňují vyrobit určité množství produkce, tj. Q je stejné
Izonákladové funkce lze nahradit přímkami cen ( přímky cen mají sklon v obráceném poměru cen výrobních faktorů:
Px (y
Py (x( z toho vyplývá opačný sklon přímky
Izonákladové funkce – přímky cen – při stejných cenách VF a různých disponibilních výrobních faktorech (nákladech) jsou rovnoběžné a liší se jen polohou.
Optimální kombinace výrobních nákladů z hlediska minimálních nákladů je dosaženo v bodě dotyku izonákladové funkce posouvané vpravo vzhůru a izokvanty.
Algebraicky vyjádřeno:minima nákladů dosáhneme tehdy, když:
MPx / Px = Mpy / PyneboMPx / Mpy = Py / Py
mezní produkce 1. faktoru a jehopoměr mezních produkcí se rovná
ceny se rovná tomuto poměru u 2. faktorucenovému poměru těchto faktorů
B/ OPTIMÁLNÍ KOMBINACE VÝROBNÍCH FAKTORŮ Z HLEDISKA MAXIMÁLNÍHO ZISKU
Maximalizace zisku dosáhneme tehdy, když každý výrobní faktor (VF) je spotřebováván v takovém množství, že jeho cena se rovná meznímu výnosu z tohoto faktoru.
Px = MVPxa současněPy = MVPykde MVP – je mezní výnos produkce
Tohoto postupu se v praxi využívá nejčastěji při výběru nejvýhodnější technologie, resp. při hodnocení použití různých materiálů.
Kromě optimalizace výrobních faktorů řeší i optimální strukturu produkce.
K řešení těchto složitých úloh se nejčastěji používá metod lineárního programování.
( 8. ) INVESTIČNÍ ČINNOST PODNIKU
( Problematika posuzování efektivnosti investic
INVESTIČNÍ ČINNOST = vynaložení zdrojů za účelem získání užitků, které jsou očekávány v delším (budoucím) období.
INVESTICE- rozlišujeme tři základní skupiny investic:
1) Kapitálové investice (věcné, hmotné, fyzické)= investice do HIM (hmotného investičního majetku)
2) Nehmotné investice= investice do NIM (nehmotného investičního majetku)
3) Finanční investice= nákup cenných papírů s dobou držení delší než 1 rok
ROZHODOVÁNÍ O INVESTICÍCH– patří mezi strategické rozhodování podniku, neboť investiční činností se rozhoduje o velikosti a struktuře IM (investičního majetku) a tím i o zdrojích jeho krytí (K).
( Nás zajímají především ekonomické stránky investiční činnosti.
( 8.1. ) PODSTATA A POSTUP V HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI INVESTIC
Podstatou hodnocení investic je porovnávání kapitálových výdajů s kapitálovými příjmy, které investice přinese.
Jde vlastně o rozpočtování:a) jednorázových nákladů na investici, tedy kapitálových výdajů „K“,
b) očekávaných příjmů z investice, tj. tzv. kapitálových příjmů „P“, a to za celou dobu předpokládané životnosti investice
POSTUP HODNOCENÍ INVESTIC je následující:
určení jednorázových nákladů na investici,
odhad očekávaných příjmů z investice,
určení nákladů na kapitál,
výpočet současné hodnoty očekávaných příjmů
ad 1) Určení jednorázových nákladů na investici
Kapitálový výdaj „K“ = výdaj, jehož doba splatnosti (návratnosti) je delší než 1 rok.
Poměrně přesné bývá určení investičních nákladů na stroje a výrobní zařízení, neboť tyto jsou tvořeny cenou pořízení + náklady dopravy + náklady na montáž.
Určení ostatních nákladů, především stavebních nákladů, nákladů na výzkum a vývoj, přeškolení pracovníků, už tak přesné nebývá a mnohdy se skutečnost výrazně odlišuje od předpokladů.
Kapitálové výdaje jsou tvořeny těmito výdaji:
+ výdaje na pořízení pozemků, budov, strojů a výrobního zařízení, dopravních prostředků, apod.
+ výdaje na pořízení trvale vázaného oběžného majetku
+ výdaje na výzkum, vývoj, školení, atd.
ad 2) Odhad očekávaných příjmů z investice
Kapitálové příjmy „P“ = mají dvě složky: čistý zisk (CZ) a odpisy (O) plynoucí z investice.
Při jejich zjišťování vycházíme z:
(+) očekávaných tržeb (T) a tím i fyzického objemu vyrobených a prodaných výrobků a jejich cen
(-) dále je nutno určit náklady (N) – hlavním nástrojem při jejich zjišťování je sestavování předběžných kalkulací
(=) rozdílem tržeb a nákladů (T-N) zjistíme zisk (Z) - za očekávaný příjem z investice (P) můžeme uvažovat až zisk
po zdanění, tj. čistý zisk (CZ)
Ročními očekávanými příjmy z investice rozumíme: součet ročních čistých zisků (CZ) a ročních odpisů (O).
ad 3) Určení nákladů na kapitál
Náklady na kapitál „i“ = při hodnocení efektivnosti investice musíme uvažovat náklady na kapitál ze dvou pohledů:
pokud je investice (I) financována z vlastních zdrojů ( nákladem na kapitál je požadovaný výnos z tohoto kapitálu (ten by se měl shodovat s výnosovými úroky při uložení peněz v bance),
pokud je investice (I) financována z úvěru ( nákladem na kapitál je úrok z úvěru.
( V praxi dochází ke kombinaci obou variant – podle složení kapitálu se vyjadřuje průměrná míra kapitálových nákladů podniku a pro účely hodnocení efektivnosti investic se často označuje jako podniková diskontní míra.
( Tu vypočteme jako vážený aritmetický průměr míry nákladů jednotlivých složek kapitálu a jejich podílu na celkovém kapitálu.
( Tento postup, tj. uvažování nákladů na kapitál nám zaručuje, že nová investice v podniku nezhorší dosavadní dosahovanou výnosnost podniku.
ad 4) Výpočet současné čisté hodnoty očekávaných příjmů
Současná hodnota příjmů „SHP“ =
předpokládáme, že kapitálové výdaje (K) jsou zpravidla vynaloženy v poměrně krátké době (do 1 roku