Klíčové pojmy

ích manažerů.
Finanční řízení: hlavní úkoly jsou: a) získávat kapitál (peníze, fondy) pro běžné i mimořádné spotřeby podniku a rozhodovat o jeho struktuře a jejích změnách (získat, úvěr, vydat akcie nebo obligace, restrukturalizovat zdroje, …) b) rozhodovat o umístění kapitálu (nakoupit aktiva a financovat něžnou činnost podniku, vývoj nových výrobků a nových technologií, vracet vypůjčený kapitál investorům, volný kapitál investovat do pozemků a jiných hmotných statků nebo do akcií a jiných cenných papírů) c) rozhodovat o rozdělení zisku (reinvestovat jej nebo vyplatit ve formě dividend, tj. navrhovat dividendovou politiku – u akciových společností) d) prognózovat, plánovat, zaznamenávat, analyzovat, kontrolovat a řídit hospodářskou stránku činnosti podniku, aby byla zajištěna jeho finanční stabilita.
Faktor času: peněžní jednotka vyplacená nebo přijatá v různých časových okamžicích má rozdílnou hodnotu. Koruna dnešní je cennější než koruna získaná později (např. za rok), neboť tu, kterou máme dnes, můžeme investovat tak, aby nám přinesla úrok (zisk).
Faktor rizika: obvykle varianta s větším rizikem přináší i větší zisk a varianta s menším rizikem přináší menší zisk. Riziko představuje nebezpečí, že očekávané výnosy nebudou získávány, nebo dokonce, že investovaný kapitál bude zcela ztracen.
Pravidla pro finanční rozhodování: a) při stejném riziku se preferuje vždy větší výnos před výnosem menším b) při stejném výnosu se preferuje vždy menší riziko před rizikem větším c) za větší riziko se požaduje větší výnos d) preferují se peníze obdržené dříve před stejnou částkou obdrženou později e) motivací investovat do určité akce je očekávání většího výnosu, než by přineslo investování do jiné akce, ovšem s přihlédnutím k míře rizika.
Vlastní zdroje: se považují vklady vlastníků, odpisy, disponibilní zisk po zdanění a úhradě dividend a zdroje z prodeje nepeněžních částí majetku.
Cizí zdroje: jsou to všechny přírůstky dluhů (úvěry, dluhopisy), event. dotace na rozvoj poskytnuté státem, účelovými fondy, nadacemi a také leasingové financování.
Krátkodobé zdroje: jsou to zdroje splatné do 1 roku.
Dlouhodobé zdroje: jsou to zdroje s delší dobou splatnosti. (vlastní zdroje jsou trvalé zdroje s neomezenou splatností).
Interní zdroje: jsou to odpisy, zisk po úhradě daní a dividend a dlouhodobé finanční rezervy.
Externí zdroje: jsou to zdroje získané mimo vnitřní činnost podniku, patří sem všechny druhy dluhů, dotací, ale také zdroje získané vklady vlastníků.
Samofinancování: je to financování pomocí interních finančních zdrojů.
Strategie: z řečtiny „umění velitele, válečné umění“. Posloupnost kroků a činností, které směřují k dosažení vytyčených cílů. Vyjadřuje základní představy o tom, jakou cestou budou firemní cíle dosaženy, předurčuje budoucí činnosti podniku.
Strategické myšlení: je základní podmínkou k vypracování strategie podniku. Máme několik principů strategického myšlení (viz. níže).
Variantnost: strategii je třeba vypracovat ve více variantách, které budou reagovat na možné a předpokládané změny v okolí podniku. Mezi jednotlivými variantami musí být kompatibilita (podobnost).
Permanentnost: proces strategie je potřeba neustále sledovat a vyhodnocovat, zda probíhá v souladu s předpoklady.
Globální systémový přístup: při zpracování strategie musíme přihlížet k celosvětovému vývoji ve všech oblastech (ekonomika, vědecko-technický rozvoj, ekologie, politická situace, …).
Tvůrčí a interdisciplinární přístup: strategie musí zabezpečovat výrobu výrobků, které uspokojují potřeby trhu a jsou srovnatelné s konkurenčními výrobky pokud se týká kvality a ceny. Při zpracování strategie vycházíme z poznatků a metod celé řady vědních disciplín.
Vědomí práce s časem: strategie musí zabezpečit zkracování průběžné doby ve všech etapách od vývoje až po výrobu.
Analýza okolí podniku: dostatek informací o makrookolí (demografické, ekonomické, vědeckotechnické, politické a právní faktory) i mikrookolí (zákazníci, konkurenti, dodavatelé).
Analýza trhu: nejprve se stanoví strategické období (pro něž bude strategie zpracována), poté segmenty trhu (výrobky a služby s kterými se hodlá uplatnit), pak faktory ovlivňující poptávku po produktech (členíme je do dvou skupin: „podnikem neovlivnitelné“ a „podnikem ovlivnitelné“), poté odhad cílené poptávky (podnik usiluje o to, aby se zmocnil co největšího cílené poptávky), poté analýza konkurence (sledovat, co dělá), faktory ovlivňující nabídku (abychom mohli odhadnout, do jaké míry může být nabídka ovlivňována konkurenty nově vstupujícími na trh).
Analýza vědecko-technického rozvoje: zaměřena na všechny oblasti, které ovlivňují činnost podniku. Může jít o oblast výroby (nové konstrukce, technologie, organizace), oběhu (nové informační a distribuční systémy), financování (nové metody účasti na burze) atd.
Analýza regionu: je základem odhadu potřeby energetických a ekologických investic. Zahrnuje především analýzu demografického vývoje a schopnosti okolí zabezpečit potřebné pracovníky.
Analýza ekonomického a právního systému: je nutno analyzovat vlivy současných i budoucích legislativních změn a hospodářské politiky centra (např. zahraniční investor si to musí zjistit o dané zemi).
Příležitosti a hrozby: z předchozích částí analýzy okolí lze odvodit příležitosti, které bude podnik ve strategickém období mít, i hrozby, které jej budou ve strategickém období ohrožovat.
Analýza silných a slabých stránek: silnými stránkami je to, co podnik dělá lépe než jiní. Opakem jsou slabé stránky podniku.
Specifické přednosti podniku: je to vlastnost podniku, kterou se podnik odlišuje od jiných, zejména konkurenčních podniků a která mu umožní dlouhodobě dosahovat v určité oblasti nadprůměrný výsledek a zajišťovat tak jeho konkurenceschopnost.
Vize podniku: základní představa o budoucí podobě podniku (co chce podnik ve strategickém období poskytnout svým majitelům – růst ceny, akcií, dividend, zisk…, svým pracovníkům – vývoj mezd, osobní a kvalifikační růst, sociální záruky…, svým zákazníkům – jaké budou jeho produkty, jaké služby poskytne…), základní hypotézy a scénáře budoucího rozvoje (tyto hypotézy se vypracují ve více variantách, minimálně v realistické a pesimistické), základní strategické rozhodnutí o tempu tržeb a jejich sortimentní struktura (tempo rozvoje svých služeb), formulace dílčích strategií podniku (strategie cenová, materiálové a energetické náročnosti a nákladové produkce, hospodaření s hmotným a nehmotným majetkem, finanční, rozdělení zisku a použití zdrojů, strategie úvěrů), ekonomické důsledky jednotlivých variant strategie (výpočet základních ekonomických ukazatelů při různých variantách strategie), základní představy o organizaci podniku (základní struktura organizace a řízení podniku).
Strategické cíle: stav, jehož má být v určité budoucnosti dosaženo. Ovlivňuje budoucí existenci podniku, jeho vývoj a efektivnost. Musí být „SMART“ – specifický (musí se lišit), měřitelný, akceptovatelný (proveditelný), reálný a termínovaný (určený včase).
Cíle na trhu: vztahují se k uspokojení poptávky odběratelů.
Cíle ekonomické: vztahují se k vytváření ekonomického efektu.
Cíle majetkové: vztahují se k rozvoji hmotného a nehmotného majetku podniku.
Strategické operace: jsou činnosti směřující ke splnění strategických cílů. Mohou to být např.: a) závažné investiční akce b) spolupráce se zahraničními partnery c) závažná finanční rozhodnutí d) budování systému prodeje e) zahájení výroby nových projektů f) zásadní organizační změny podniku g) zavedení nového systému nákupu a řízení zásob h) zavedení nového systému odměňování, motivace a stimulace pracovníků.
Forma strategie: velmi stručná. Hlavním požadavkem je jasnost, srozumitelnost a pochopitelnost formulací, protože strategie je určena jednak pro majitele podniku, jednak pro široký pracovní kolektiv spolupracovníků a musí vzbudit zájem o rozvoj podniku.
Účetnictví: je informační systém, k jehož metodickým prvkům patří rozvaha a bilanční princip, účet a soustava účtů, podvojnost a souvztažnost účetních zápisů, účetní dokumentace, systematická a analytická evidence, účetní knihy, účetní zápisy předvahy, inventarizace a oceňování. Podnikové účetnictví se zaměřuje na sledování ekonomických procesů za účetní jednotku.
Princip podvojnosti: znamená to, že každá hospodářská operace vstupující do účetnictví vyvolá změnu vždy na dvou účtech – na jednom účtu na straně Má dáti, na druhém účtu na straně Dal.
Účetní knihy: deník (v němž se účetní zápisy uspořádají z hlediska časového (chronologicky) a jímž se prokazují zúčtování všech účetních případů v účetním období), hlavní kniha (v níž se účetní zápisy uspořádají z hlediska věcného (systematicky)), knihy analytických úvěrů (v nichž se podrobně rozvádějí účetní zápisy hlavní knihy)).
Účetní závěrka: představuje závěrečný soubor informací získaný z účetnictví jednoho účetního období. Sestavení účetní závěrky je završením a tečkou za celým účetním obdobím. Skládá se z: rozvahy, výkazu zisku a ztrát a přílohy. Výkazy se předkládají příslušnému finančnímu úřadu spolu s daňovým přiznáním jako příloha k daňovému přiznání.
Přímé daně: zatěžují subjekty dle jejich skutečné důchodové a majetkové situace.
Nepřímé daně: subjekt neplatí z vlastního příjmu, ale přenáší je na subjekt jiný, kterým je vždy konečný spotřebitel.
Daň z příjmu: (přímé, důchodové) obsahuje dvě daně – daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob. Dani z příjmu fyzických osob podléhají téměř všechny zdanitelné příjmy (mimo příjmy podléhající dani dědické a darovací, příjmy osvobozené a příjmy, kde byla provedena srážka daně u zdroje). Dani z příjmu právnických osob podléhají veškeré právnické osoby s výjimkou veřejných obchodních společností, současné době činí 28% a podle záměrů hospodářské politiky se bude i nadále snižovat až na 24%.
Daň z nemovitostí: (přímé, majetkové) zahrnuje daň z pozemků (vybírá se ze zemědělské půdy, ze stavebních pozemků a z ostatních pozemků. Základem daně je výměra v metrech čtverečních), daň ze staveb (vypočítává se ze skutečné zastavěné plochy stavby v metrech čtverečních a sazba daně je pevná, ale i diferenciovaná podle typu stavby a účelu použití).
Daň silniční: (přímé, majetkové) platí se zejména z dopravních prostředků, pokud jsou používány k podnikání. Sazba daně je pevná i diferenciovaná, základem daně u osobních vozidel je zdvihový objem motoru a u užitkových vozidel celková hmotnost a počet náprav – čím méně náprav, tím větší daň.
Daň dědická a darovací: (přímé, majetkové) jsou jednorázovou daní, která se vyměřuje při bezúplatném převodu majetku.
Daň z převodu nemovitostí: (přímé, majetkové) platí se při úplatném převodu nebo přechodu vlastnictví k nemovitostem.
Daň z přidané hodnoty: (nepřímé, univerzální) plátci jsou podnikatelské subjekty. Základní sazba je 19% a snížená 5%.
Spotřební daň: (nepřímé, selektivní) této dani podléhá výroba a dovoz 5-ti komodit (tabákové výrobky, víno, pivo, líh a uhlovodíková paliva a maziva), základem daně je počet jednotek vyrobeného nebo dovezeného zboží. Při vývozu zboží, které podléhá spotřební dani má vývozce nárok na vrácení zaplacené daně.
Daň k ochraně životního prostředí: dosud není stanovena, ale pravděpodobně bude patřit k selektivní dani.
Procentní rozbor: kromě absolutních hodnot posuzuje jejich procentní podíl z celku a sleduje jejich vývoj v jednotlivých obdobích, nebo se provádí srovnání s jinými – konkurenčními podniky.
Poměrové ukazatele: představují podíl dvou absolutních ukazatelů, např. ukazatel likvidity (= schopnost firmy vyrovnat své závazky), což je poměr oběžných aktiv ke krátkodobým závazkům nebo ukazatel rentability tržeb, což je poměr čistého zisku k tržbám.
Ukazatele přidané hodnoty: vyjadřují, jak je zvyšována hodnota pro akcionáře, jinými slovy např. provozní zisk po zdanění musí být vyšší, než jsou náklady na kapitál (= úroky placené vnějším investorům a výnosy požadovanými akcionáři).
Výrobní podniky: podniky, které se zabývají výrobou. Můžeme je rozčlenit: a) dle předmětu činnosti – sektor zemědělství (zemědělství, rybolov a lesní hospodářství), sektor průmyslu (těžební a zpracovatelský průmysl, výroba energie a její distribuce, stavebnictví), sektor služeb (obchod, peněžnictví a pojišťovnictví, doprava a spoje, školství, zdravotnictví) b) dle stupně zpracování – podniky prvovýroby a podniky druhovýroby c) dle výrobního množství – podniky s kusovou výrobou, podniky se sériovou výrobou a podniky s hromadnou výrobou d) dle velikosti – podniky malovýrobní a podniky velkovýrobní.
Bankovní systém: banky plní v tržní ekonomice nezastupitelnou roli: finanční zprostředkování, emisi bezhotovostních peněz a platební styk. Jejich činnost se řídí zákonem o bankách. Založení banky je podmíněno udělením souhlasu (licence) od ČNB – tvoří 1. stupeň, 2. stupeň tvoří síť komerčních bank.
Česká národní banka: je bankou centrální a jejím hlavním posláním je pečovat o měnovou stabilitu. Dále emituje hotové peníze (bankovky a mince)) a provádí bankovní dohled.
Univerzální banky: (spořitelny) nabízejí celou řadu bankovních produktů, které lze rozdělit do 4 stupňů: finančně úvěrové bankovní produkty, depozitní (tj. vkladové) bankovní produkty, platební bankovní produkty a produkty investičního bankovnictví.
Stavební spořitelny: specializují se na stavební spoření. Tento druh spoření ostatní banky nemohou poskytovat.
Hypoteční banky: mají licenci na vydávání hypotečních zástavních listů.
Česká exportní banka: poskytuje vývozní úvěry ke státní podpoře vývozu.
Českomoravská záruční a rozvojová banka: podporuje vznik a rozvoj malých a středních podniků a dále podporuje rozvoj měst a obcí, regionů a bydlení.
Spořitelní družstva: poskytují bankovní služby výhradně svým členům. Nevztahuje se na ně zákon o bankách a nepodléhají bankovnímu dohledu ČNB.
Podniky infrastruktury: patří sem podniky, které zabezpečují sociální a ekonomický rozvoj společnosti. Potřebují zpravidla vysoký kapitál, jehož návratnost je dlouhá. Patří sem podniky zabezpečující dopravu a spoje, energetiku, vodní hospodářství, školství, zdravotnictví, výzkumné instituce aj. Ekonomické dosahují ze své činnosti zisku a sociální jsou neziskové, zpravidla dotované státem.
Obchodní podniky: zabezpečují nákup a prodej zboží a služeb. Můžeme je rozčlenit: a) dle předmětu podnikání – obchod se spotřebním zbožím a obchod se zbožím pro další podnikání b) dle působnosti – vnitřní obchod (regionální a celostátní) a zahraniční obchod c) dle druhu obchodní činnosti – prostředníci (maloobchod, velkoobchod) a zprostředkovatelé.
Drobný podnik: je ten podnik, který zaměstnává méně než 10 zaměstnanců a čtvrtinu a více kapitálu nebo hlasovacích práv nesmí vlastnit podnik nebo společně více podniků, které nesplňují kritéria malých a středních podniků.
Malý podnik: je podnik, který zaměstnává méně než 50 pracovníků, jehož čistý obrat činil 250 mil. Kč a jehož aktiva v rozvaze nepřesahují 180 mil. Kč.
Střední podnik: je podnik, který zaměstnává méně než 250 pracovníků, jehož čistý obrat za poslední účetní období nepřesahuje 1,45 mld. Kč.
Podniky s mezinárodní účastí: Můžeme je rozčlenit: a) bez kapitálové spoluúčasti – obchodní zástupce, representant, prodej licence, výměnný obchod (barter, kompenzační, zpětný nákup, paralelní obchod), kooperace b) s kapitálovou spoluúčastí – přímé investice a joint ventura (= společný podnik).