Klíčové pojmy

je možné jednotlivým konkrétním výkonům přiřadit přímo již při jejich vzniku.
Nepřímé náklady: jsou to náklady, které vznikají při činnostech týkajících se všech druhů výkonů za určité období.
Členění nákladů dle závislosti na změně objemu výroby: patří mezi další důležitá třídění nákladů.
Fixní náklady: nezávisí na objemu výroby a jsou pevné (neměnné). Patří sem většina nákladů režijních ( nájemné, odpisy, mzdy nevýrobních zaměstnanců, leasingové splátky…).
Variabilní náklady: mění se v závislosti na objemu, mohou se vyvíjet buď stejně rychle jako objem výroby – proporcionální náklady, rychleji – nadproporcionální náklady, pomaleji – podproporcionální náklady.
Kalkulace nákladů: písemný přehled o jednotlivých položkách nákladů a jejich úhrnu na kalkulační jednici.
Všeobecný kalkulační vzorec: jeho položky jsou: přímé náklady – přímý materiál, přímé mzdy, ostatní přímé náklady, nepřímé (režijní náklady) – výrobní (provozní) režie, správní režie (ředitel, sekretářka), odbytová režie.
Kalkulace neúplných nákladů: kalkulují se pouze variabilní náklady, zbývající fixní režijní náklady se nepromítají do ceny výrobku, ale zahrnují se až do celkového výsledku za určité období. U výrobků není sledován zisk.
Výnosy: jsou peněžní částky, které podnik získal z veškerých svých činností za určité účetní období bez ohledu na to, zda v tomto období došlo k jejich inkasu (mohou mi ty peníze dlužit).
Příjmy: stejné jako výnosy, ale muselo již dojít k inkasu.
Výrobní podnik: zde jsou hlavní výnosy – tržby za prodej vlastních výrobků a služeb.
Obchodní podnik: zde jsou hlavní výnosy – obchodní rozpětí ( rozdíl mezi prodejní a nákupní cenou).
Bankovní podnik: zde jsou hlavní výnosy – rozdíl mezi úroky, které banka získá za poskytnuté úvěry a úroky, které zaplatí za vklady.
Provozní výnosy: získané z provozně-hospodářské (hlavní) činnosti podniku – tržby za prodej zboží, výkony (tržby za prodej vlastních výrobků a služeb, změna vnitropodnikových zásob vlastní výroby, aktivace), tržby z prodeje dlouhodobého majetku a materiálu, zúčtování rezerv a časového rozlišení provozních výnosů, ostatní provozní výnosy.
Finanční výnosy: získané z finančních investic, cenných papírů, vkladů a účastí.
Mimořádné výnosy:
Tržby: jsou hlavní složkou výnosů podniků. Jsou to peněžní částky, které podnik získal prodejem výrobků, zboží a poskytováním služeb. Slouží k úhradě nákladů a daní. Tvoří je: tržby za prodej zboží, za prodej vlastních výrobků a služeb, z prodeje dlouhodobého materiálu a majetku a z prodeje cenných papírů a vkladů. Mohou být zvyšovány: zvyšováním kvality svých výrobků, zaváděním nových výrobků, zlepšováním servisu, účinnou reklamou a zvyšováním cen produktů (pokud mu to trh dovolí).
Výsledek hospodaření: je to rozdíl mezi celkovými výnosy podniku a jeho celkovými náklady.
Zisk: výnosy převyšují náklady.
Ztráta: náklady převyšují výnosy.
Provozní výsledek hospodaření: rozdíl mezi provozními výnosy a provozními náklady
Finanční výsledek hospodaření: rozdíl mezi finančními výnosy a finančními náklady.
Mimořádný výsledek hospodaření:
Výsledek hospodaření za běžnou činnost: provozní výsledek hospodaření a finanční výsledek hospodaření.
Výsledek hospodaření po zdanění: odečteme-li od celkového výsledku hospodaření (zisku) před zdaněním daň z příjmu.
Daňový zisk: je určován daňovými zákony, které např. stanoví příjmy osvobozené od daně, odčitatelné nákladové položky atd.
Ekonomický zisk: zjistíme jako rozdíl mezi výnosy a ekonomickými náklady. Ekonomické náklady zahrnují kromě nákladů účetních též náklady oportunitní, které představují peněžní částky, o které jsme přišli. Ekonomický zisk by měl být základem podnikatele pro různá podnikatelská rozhodnutí.
Kriteriální funkce: zisk je kritériem pro rozhodování o všech základních otázkách ekonomiky podniku (o objemu výroby, nových výrobcích, investicích…).
Rozvojová funkce: zisk je hlavním zdrojem akumulace, tj. tvorby finančních zdrojů pro další rozvoj podniku.
Rozdělovací funkce: zisk je základem rozdělování důchodů mezi vlastníky (dividendy), investory (úroky) a stát (daně).
Motivační funkce: zisk je motivem veškerého podnikání.
Bod zvratu: = kritický bod rentability, bod krytí nákladů, bod zisku, bod vyrovnání, mrtvý bod, nulový bod, anglicky break even point. Objem výroby, který odpovídá průsečíku přímky tržeb a přímky nákladů.
Analýza bodu zvratu: postup jak tento bod nalézt. (T = N, c * Q = F + v * Q, Qbz = F / (c – v)).
Příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku: rozdíl mezi cenou výrobku c a jeho variabilními náklady v.
Stejnorodá výroba:
Různorodá výroba: podnik vyrábí např. desítky různých druhů, jak tomu je u strojírenských, potravinářských, konfekčních a podobných podniků.
Výkaz zisku a ztráty: = výsledovka, přehled o výnosech, nákladech a výsledku hospodaření podniku. Spolu s roční rozvahou a cash flow tvoří základní finanční výkazy podniku.
Výroba: je činnost, při které se za pomoci výrobních faktorů získávají určité výrobky nebo služby. Patří sem všechny činnosti, které podnik zabezpečuje (výrobní, investiční, finanční, obchodní, personální, správní…).
Výrobní proces: měl by se uskutečňovat při nejnižších možných výrobních nákladech a nejkratších průběžných dobách. Probíhá v etapách: a) předvýrobní (vývoj, konstrukční a technologická příprava výrobků a výroby, zajištění materiálu, přípravků…) b) výrobní, kde hovoříme o hlavní výrobě ( výrobky tvoří hlavní náplň výroby), vedlejší výrobě (výroba polotovarů a náhradních dílů) a přidružené výrobě (charakter výroby se zpravidla liší – zpravidla využíváme odpadu z hlavní výroby) c) odbytovou (v jakém stavu budou výrobky při odbytu – demontované, zabalené…). Pomocné procesory (výroba energie, údržba strojů a budov) a obslužné procesory (kontrola – vstupní, mezioperační, výstupní, doprava, skladování – stará se o dostatek materiálu pro výrobu).
Plánování výroby: Zahrnuje: Plánování výrobního programu: znamená určit „co“ a „v jakém množství“ budeme vyrábět, je určen na základě marketingového průzkumu a na velikosti poptávky. Výrobní program se neustále mění. Krátkodobý plán může zabezpečit pouze malé změny výrobního programu (např. konstrukční), dlouhodobý plán zabezpečuje rozsáhlé změny výrobního programu a vyžaduje velké finanční prostředky. Plánování výrobního procesu: přistoupíme k výběru technologie, surovin a materiálu. Cílem je vyrábět v požadované kvalitě s co nejmenšími náklady. Součástí je stanovení optimální výrobní dávky (ta je taková, při které jsou jednotkové náklady minimální), vypracování lhůtového plánu (stanovit začátek a konec při výrobě přijatých zakázek, výsledkem je stanovení průběžné doby výroby) a provedení kapacitního propočtu. Plánování zajištění výrobních faktorů pro výrobu: zpracovat plán nákupu, zpracovat investiční plán a plán práce včetně plánu zvyšování kvalifikace.
Výrobní kapacita: umožňuje stanovit maximální objem produkce. Kapacitní propočty slouží k získání následujících informací: jaký druh a kolik výrobních kapacit je potřeba, rozmístění výrobních kapacit (snaha o plynulý tok výrobních kapacit) a potřebu výrobních kapacit v příslušné době (čase).
Časový fond: je plánovaný počet dnů nebo hodin za rok. Rozlišujeme: a) kalendářní časový fond (je dán počtem dní v roce, při výpočtu výrobní kapacity v nepřetržitých výrobních procesech) b) nominální časový fond (z kalendářního časového fondu odečteme nepracovní dny – sobota, neděle, svátky, případně celozávodní dovolené) c) využitelný časový fond (z nominálního časového fondu odečteme plánované prostoje – opravy, údržby).
Produktivita: je to efektivnost využívání výrobních faktorů ve výrobě. S produktivitou je úzce spojena i kvalita, její zvyšování nesmí být prováděno na úkor zákazníky požadované kvality. Úroveň produktivity je dána poměrem množství produkce k objemu užitných vstupů za dané období.
Produktivita práce: v praxi se používá nejčastěji, užívá se u stejného druhu práce a dá se vyjádřit poměrem: Pp celková = přidaná hodnota / počet pracovníků (odpracovaných hodin), kde přidaná hodnota = hodnota produkce – náklady na suroviny, materiál, služby, Pp parciální = čistá produkce (přidaná hodnota bez odpisů) / počet pracovníků (odpracovaných hodin). Růst produktivity práce je podmínkou růstu podniku a mzdový nárůst musí být vždy podložen růstem produktivity práce.
Útvar nákup: má hlavní funkci v tom, že zajišťuje všechny dodávky surovin, výrobků či součástek, polotovarů, výrobních i režijních materiálů a nářadí tak, aby všechny činnosti probíhaly v plánovaném čase a objemu. Postupuje se: zjistí potřebu nakupovaného materiálu (podle objednávek), provede přehled o možných dodavatelích (kdo je schopen dodat, zjistím podmínky → vyberu), provede výběr dodavatelů a stanoví jim podmínky dodávky (vystaví objednávku), zabezpečí převzetí dodávky s ohledem na požadovanou kvalitu (vyšetřením) a kvantitu, zajistí uskladnění dodávky, zabezpečí úhradu dodávky, eviduje vratné obaly a zabezpečí likvidaci obalů nevrtaných (dnes přísně sledované).
Řízení zásob: je udržování zásob na úrovni, která odpovídá potřebám výrobní i nevýrobní činnosti podniku, vázanost finančních prostředků by měla být co nejnižší. Vliv má i cena dopravy, balení, skladování a příprava.
Skladování: zahrnuje vlastní skladovací proces, ale také balení, obrátkovost jednotlivých skladovaných položek, příjem do skladu, dopravu, manipulaci, třídění. Moderní způsoby skladování se neobejdou bez výškového regálového skladování, vyřešení paletizace a kontejnerizace.
Just-in-Time: cílem této metody je, aby odběratel nemusel udržovat prakticky žádnou zásobu. Předpokladem k úspěšnému uplatnění této metody je: zavedení přísné kontroly kvality u dodavatele, dodržování režimu pravidelných a spolehlivých dodávek, vytvoření fungujícího logistického systému v dopravě a manipulaci s materiálem, dokonalá vzájemná informovanost i v operativním managementu, precizní uzavření a dodržování smluv o dodávkách a plná důvěra mezi dodavatelem a odběratelem.
Prodej: = odbyt. Trh prodávajícího nahrazen trhem kupujícího. Musíme zjišťovat potřeby trhu (zákazníků) a následně hledat cesty, jak je zajistit. Tyto činnosti nenazývají marketing. Do procesu odbytového prodeje patří: plán prodeje (obchodní plán, co budeme vyrábět, např. na určité období), příjem zakázek (zakázkové řízení), kontakt se zákazníky, analýza prodeje, vlastní distribuce, řízení zásob hotových výrobků, balení a vypracování podkladů pro fakturaci (někdy je součástí fakturačního úseku).
Obchodní plán: sestavuje se na základě tržní situace podniku. Má tyto kroky: a) nejdříve se posoudí, jak se jednotlivé kroky výroby podílejí na obratu, zisku, cash flow a jaká je skladba zákazníků, pozornost je věnována i konkurentům b) sestavení tržní prognózy (odhad, jak se budou měnit trendy) c) stanovení cílů např. objem tržeb, dosažení daného podílu na trhu… d) sestavíme marketingový mix e) sestavení rozpočtu (porovnány příjmy a výdaje, které jsou spojené s dosažením požadované výše odbytu).
Marketingový mix: zahrnuje oblast: výrobků ( co budeme vyrábět, parametry výrobku), cen (jaké ceny, zda slevy apod., co ceny konkurentů), propagace (formy prodeje, reklamy), distribuce (prodej ve vlastních prodejnách, velkoobchodní síť, zásilkový prodej, prodej přímý, přes dealery).
Vnitřní příjemci objednávek: typickým představitelem je prodavač v maloobchodě. Zákazník vybírá zboží bez přítomnosti prodejce.
Dodavatelé objednávek: typickým příkladem je dodávka do domu (např. noviny, časopisy), spolehlivost dodávek ovlivňuje zisk či ztrátu.
Vnější příjemci objednávek: navštěvují zákazníka s cílem reagovat na jeho požadavky, zboží nedodávají.
Prodejci – misionáři: úkolem není uzavřít obchod, ale přesvědčit zákazníka, aby upřednostnil výrobky prodejce např. činnost farmaceutických zástupců, kteří navštěvují lékaře s cíle, aby předepisovali jimi vyráběné léky.
Sjednavatelé nových objednávek: úkolem je získat nové potencionální zákazníky, kteří od prodejcovi společnosti dosud nenakupují.
Prodejci pro organizaci: úkolem je udržovat dlouhodobé vztahy se zákazníky, činnost vykonávána zpravidla týmově, za asistence výrobních a asistenčních odborníků.
Prodejci pro spotřebitele: prodej fyzických výrobků a služeb např. důchodové pojištění.
Prodejci zajišťující technickou podporu: u vysoce odborných produktů a složitých jednání, asistují prodejcům výrobní a finanční odborníci např. u velmi významných klientů, jinak jen v případě potřeby např. hypotéka.
Reklamní obchodníci: poskytují rady k vystavenému zboží, uskutečňují prodejní propagaci, kontrolují stavy zásob a udržují kontakt s vedoucími obchodu.
Investice: jsou z hlediska makroekonomického pojetí kapitálová aktiva tvořená statky, které nejsou bezprostředně spotřebovány, ale spotřebovávají se postupně a slouží k výrobě jiných spotřebních nebo kapitálových statků (pořízení investice není nikdy daňovým výdajem, do daní to dostanu pomocí odpisů).
Hrubé investice: = ∑ nových investičních statků + stávající investiční statky.
Čisté investice: = hrubé investice – opotřebení investic (odpisy) (musíme investovat minimálně stejně velkou částku jako odpisy).
Investice hmotné: tvoří nebo rozšiřují výrobní kapacitu.
Investice finanční: cenné papíry, obligace, akcie, poskytnuté půjčky, …
Investice nehmotné: know how, výdaje na výzkum, výdaje na vzdělání, …
Podnikové pojetí investic: ve výrobních podnicích tvoří převážnou část investiční činnosti pořizování hmotných investic. Jsou to výdaje na výstavbu, obnovu, modernizaci či rekonstrukci majetku podniku. Tyto jednorázové výdaje přinesou peněžní příjmy podniku během budoucích období, zpravidla delších než 1 rok. Správně zvolení investice přináší takový výnos, který ji nejen plně uhradí, ale přinese i zisk. Odpisy lze v tomto případě charakterizovat jako fixní náklady, které při nedostatečném využívání investic zvyšují průměrné náklady na jednotlivé výrobky.
Investiční plán: je sestaven tak, aby zabezpečil naplnění dlouhodobých cílů podniku stanovených ve strategickém podnikatelském plánu. Řídí se jím investiční činnost.
Investiční projekt: je v něm rozveden investiční plán. Má věcnou i ekonomickou stránku pořízení investic. Věcná stránka: co má být pořízeno nebo obnoveno, kdo zajistí projektovou dokumentaci a kdo bude realizovat dodávku, časový průběh dodávky nebo výstavby. Ekonomická stránka: rozhodnutí o způsobu financování (vlastní zdroje, úvěr, leasing) a vyhodnocení efektivnosti projektu.
Investor: organizace, která financuje investici a pro niž se investice realizuje.
Projektant: organizace, která zpracovává projekt výstavby včetně rozpočtu.
Dodavatel: dodávku zabezpečuje buď vlastní výstavbou nebo dovozem.
Vlastní zdroje financování: vklady vlastníků nebo účastníků (akcie), nerozdělený zisk, odpisy, výnosy z prodeje a likvidace hmotného majetku a zásob (zbavování nepotřebných zásob a majetku).
Cizí zdroje financování: investiční úvěr od banky, obligace vydané a prodané (cenný papír, dlouhodobý, pevně sjednaný zisk), splátkový prodej (já to beru na splátky, ale moje je to hned), leasing (finanční nájem s následnou koupí – splácím to, ale moje je to, až to koupím).

Financování: získávání a rozdělování (alokaci) finančních zdrojů (fondů). U malých firem se o financování stará sám majitel, popř. hospodář nebo pokladník, u větších firem hlavní účetní, u velkých firem finanční ředitel s celým štábem finančn