Inženýrská pedagogika

ržují a
které soustavně podmiňují konkrétní podoby a způsoby jeho realizace.
Z tohoto hlediska je základem výchovného procesu vytvoření základního vztahu mezi subjektem (S)
a objektem (O).
Subjekt tvoří autorita, mající schopnost ovlivňovat druhé (zpravidla na základě znalostí, zkušeností,
postojů apod.). Většinou je to učitel, vychovatel, rodiče apod. (výchovný pracovník).
Objektem je ten, kdo je vychováván, tj. zpravidla žák, příp. učeň, chovanec apod. Jeho nezbytný
podíl na výchově spočívá v tom, že je ochoten přijímat ovlivňování výchovným pracovníkem a
spolupracovat s ním při formování a rozvoji své osobnosti.
Základním předpokladem pro vznik výchovného procesu je zpravidla ztotožnění se s cílem
výchovy, případně s jejím programem, který rozpracovává konkretizaci dílčích cílů a obsah výchovné
práce (pro jednotlivé učební předměty to zajišťují učební osnovy a pro výchovu v užším smyslu tzv.
nástin programu výchovy nebo osnovy výchovné práce).
Pro podrobnější zkoumání je možné rozlišovat diferencovaně výchovné činitele subjektu a
výchovné činitele objektu.
Činitelé subjektu - do jejich komplexu patří vedle školních činitelů také mimoškolní činitelé včetně
rodiny a společenských a státních činitelů - tedy vše, co na objekt cíleně a záměrně působí.
Činitelé objektu - skupiny žáků, třída, škola, zájmové instituce - zjednodušeně vše, co podléhá do
jisté míry volbě objektu.
VUT v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

I N Ž E N Ý R S K Á P E D A G O G I K A
6

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
V určitém stadiu výchovy se objekt může stát objekt natolik angažovaným činitelem
výchovného procesu, že se ztotožní se subjektem tj. objekt uvědoměle a cílevědomě usiluje o svůj
vlastní rozvoj. Toto stadium je podstatou výchovné fáze označované jako sebevýchova a
sebevzdělávání.

Pokud jde o výsledky výchovy setkáváme se při jejich vymezování s následujícími pojmy :
Vědomosti - jsou pochopená, v paměti uchovaná a do určitého systému uspořádaná fakta i s jejich
vzájemnými vztahy, souvislostmi a zevšeobecněním (tj. např. pojmy, pravidla, poučky, závěry,
zákony). Pro praktické využití je důležitá pohotovost a samostatnost, což je předpokladem k
vytvoření tzv. dynamické soustavy vědomostí.
Dovednosti - jsou praktické činnosti založené na uvědomělém využití určitých vědomostí. Častým
opakováním dovedností dochází k jejich automatizaci, čímž se mění v návyky.
Návyk - je zautomatizovaná dovednost.
Vědomosti, dovednosti a návyky tvoří organickou jednotu, v níž ovšem vedoucí úlohu mají
vědomosti.
Postoj - je určitý rys osobnosti, který se projevuje v trvalejším zaujímání vztahu ke skutečnosti
(kladného, záporného, lhostejného). K jeho vytvoření není rozhodující vždy jen míra znalostí, ale
vzniká a šíří se na základě sociálně psychologických vlivů nápodoby, sugesce apod.) Určité typy
postojů souvisejí s některými vývojovými obdobími a jsou pro ně příznačná (např. dětský
negativismus, pubertální opozice apod.)
Sklon - je opět rysem osobnosti, který spočívá v tendenci znovu směřovat k podobnému nebo témuž
způsobu myšlení nebo jednání. Tím dochází k určité stereotypnosti a situačně podmíněné
automatizaci činnosti, které říkáme zvyk.
Zvyk - je taková zautomatizovaná činnost, která se stala
člověku potřebou. Její neuspokojení vede k pocitu nedostatku.
Světový názor - je upevněná soustava zobecněných vědomostí, zkušeností a poznatků, které
charakterizují vztah člověka ke světu (může ovlivněn např. vztahem k náboženství, vědeckým
poznatkům apod.)
Přesvědčení - citově upevněná soustava názorů, které se staly součástí vnitřních motivů pro danou
činnost.
Mravnost (morálka - z lat.), mravní norma -
Mravní vědomí - vzniká osvojením a pochopením mravních norem, které se stanou kritériem
správnosti jednání.
Mravní vlastnost - je víceméně stálý rys osobnosti člověka, pro nějž je příznačná shoda jednání s
požadavkem mravních norem. Poznání mravních vlastností člověka nám umožňuje předvídat způsob
jeho myšlení, jednání a chování v určitých situacích, protože je řízeno mravními principy (zásadami),
které jsou v souladu s mravními normami.
Morální kodex - je soubor mravních norem, principů a požadavků na morálně politický rozvoj
člověka určité společnosti.
Zájem - je výrazný projev zaměřenosti osobnosti člověka určitým směrem (např. k určité činnosti,
předmětu, osobě apod.). Jeho velký výchovný význam spočívá v tom, že jeho prostřednictvím lze
účinně ovlivňovat rozvoj osobnosti člověka.
Schopnost - je předpoklad k úspěšnému vykonávání určité činnosti, který se vytvoří v procesu této
činnosti (na základě rozvoje příslušných vloh).
V průběhu výchovného procesu dochází v důsledku formování osobnosti člověka ke
změnám, které mají komplexní charakter a týkají se všech stránek lidské psychiky (tj. psychických
procesů poznávacích, citových a volních i psychických vlastností vychovávané osobnosti).

Podmínky výchovně vzdělávací práce

Průběh a především výsledky výchovy jsou závislé na výchovných podmínkách, v nichž
dochází k realizaci výchovných cílů.
Podmínky výchovy - jsou skutečnosti, v nichž výchova probíhá. Dělíme je na :
a) vnitřní tj. biologické a psychické
b) vnější tj. dané přírodním a sociálním prostředím
Jednostranné chápání podmínek výchovy vede k přeceňování nebo podceňování některých z
nich a tím k určitým extrémům, s nimiž se setkáváme v některých pedagogických směrech.
Příklady:
Pedologie - přeceňuje vliv dědičnosti a prostředí na úkor výchovy. To vede k fatalistickému přístupu
k výchově jak v oblasti biologické tak i sociální.
Pedocentrismus - přeceňuje vnitřní podmínky výchovy tj. přirozený zájem a spontánní aktivitu dítěte
na úkor pevného a cílevědomého vedení učitelem (představitelé - Rousseau, Tolstoj, Dewey, ...).
VUT v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

I N Ž E N Ý R S K Á P E D A G O G I K A
7

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
Sociálně pedagogické směry - považující za rozhodující vlivy podmínky sociální a kulturní - nikoliv
biologické. Ve výchově vidí základní předpoklad vývoje. Význam výchovy je pak hodnocen různě:
a) přeceňování - výchova je všemocná (Helvetius, Locke, Komenský)
b) podceňování - výchova je bezmocná (Schopenhauer, Lombroso)
c) kompromis - výchova není všemocná, ale má nesmírnou moc, dovedeme-li ji správně použít
(Bělinskij, Gercen, současná pedagogika)
Dialektické pojetí - považuje výchovu za nejdůležitějšího činitele při vytváření osobnosti člověka.
Vnitřní podmínky (tj. vrozené předpoklady - dispozice) představují jen potenciál možností
mnohoznačného vývoje, jehož konkrétní podobu určuje právě výchova.


Cíl a obsah výchovy a vzdělávání

V dějinách pedagogiky lze nalézt doklady o tom, že si každá historická epocha vytvářela své
ideály výchovy, k nimž směřovala. Tak se v cílech a ideálech společnosti odrážely vždy základní
principy, na kterých byla vybudována. Tak vznikl např. ideál výchovy bojovníka, rytíře, filozofa,
úředníka, politika, duchovního, obchodníka, podnikatele, gentlemana, revolucionáře.
Cíl výchovy - má povahu společenského ideálu nebo projektu, k jehož uskutečnění směřuje úsilí
hlavních výchovných činitelů. Je stanoven vedoucími činiteli a institucemi společnosti, přičemž se
vychází z určitých filozofických a politických koncepcí.
Cílem výchovy je zformování vzdělaného a uvědomělého člověka, spoluvytvářejícího
(budujícího) společnost. Tento člověk musí být všestranně rozvinutým.
Všestranně rozvinutým člověkem - rozumíme člověka, jehož tělesné i duševní síly a schopnosti jsou
harmonicky vyvinuty, který má rozsáhlé všeobecné a polytechnické vzdělání a dané společnosti
odpovídající světový názor (vědecký ?). Při výchově by neměla být opomenuta ani výchova estetická.
Tohoto cíle výchovy dosáhneme, zaměříme-li se na všechny složky osobnosti.
Jednostranné pojetí cíle výchovy - spočívá v přeceňování významu některých a podceňování
rozvoje jiných vlastností osobnosti.
Intelektualistická pedagogika - zdůrazňuje především výchovu rozumu - intelektu a zanedbává
ostatní složky výchovy (např. Sokrates, Herbart)
Voluntaristická pedagogika - se zaměřuje převážně na výchovu vůle. To může být vůle k mravnímu
jednání, kdy člověk vítězí nad svými sklony a potřebami (viz např. něm. filozof Kant) nebo vůle k
praktickým činům, případně slepé poslušnosti (fašistická výchova).
Emocionální pedagogika - klade hlavní důraz na výchovu v citové oblasti.
Estetická pedagogika - se zaměřuje především na výchovu k uměleckému cítění.
Pedagogika hodnot (kultury) - zdůrazňuje teleologické určení duchovních hodnot člověka, přezírá
fyzické i psychické vlastnosti člověka.
(teleologismus - idealistický směr, vykládající světové dění jako výsledek sil, zaměřených k cíli
předem určenému. Všechny složky skutečnosti /i člověk/ obsahují v sobě princip, který je vede
vědomě /člověk/ i nevědomě k jejich cíli.)
Pojetí všestranné výchovy - se také vyvíjelo. Bylo jiné např. např. v antické výchově a je jiné v naší
současné pedagogice.

Složky výchovy
Výchova je jevem celistvým. Abychom však mohli lépe analyzovat a řídit tento složitý proces,
rozlišujeme v ní určité strukturní složky (stránky).
1) Výchova rozumová a světonázorová se základní funkcí filosoficko orientační,
2) výchova pracovní a polytechnická (např. s funkcí profesní),
3) výchova mravní s funkcí občanskou, partnerskou, rodičovskou, humanistickou, právní apod.
4) výchova estetická s funkcí kulturní, zájmovou zaměřenou na využití volného času, ekologickou
apod.
5) výchova tělesná s funkcí zdravotní, sportovní, brannou aj.

Cíle některých složek výchovy
- Výchova rozumová a světonázorová
a) vytváření vědomostí,
b) rozvoj myšlení
• Rozumová výchova je nejdůležitějším činitelem všestranného rozvoje osobnosti člověka, protože
vytváří základy pro realizaci dalších složek výchovy. Tvoří vlastní jádro vzdělání, na němž je
budována veškerá další lidská činnost (výrobní, vědecká, umělecká, výchovná apod.)
• Výchova pracovní a polytechnická
Spočívá v praktické, teoretické a morálně politické přípravě člověka k práci pro společnost.
VUT v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

I N Ž E N Ý R S K Á P E D A G O G I K A
8

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
Teoretická stránka - seznámení se základními principy soudobé výroby, spojování základů věd s
vědeckými zásadami výroby (hlavní zásady výrobních procesů, základní principy činnosti strojů)
Praktická stránka - dát pracovní návyky v zacházení s hlavními pracovními nástroji a základy v
obsluze strojů.
• Mravní výchova
Cílevědomě řízený proces utváření osobnosti člověka v duchu mravních norem společnosti. Z obsahu
mravní výchovy je nejdůležitější :
~ výchova k humanismu a demokracii,
~ výchova ke kladnému vztahu k práci,
~ výchova k uvědomělé kázni a kulturnímu chování,
~ výchova k pravdivosti, čestnosti, zodpovědnosti a zásadovosti v rozhodování,
~ výchova k opravdovému přátelství a vzájemné úctě.
• Estetická výchova
je zaměřena na formování a prožívání estetických vztahů ke skutečnosti. Úkolem je :
~ vychovávat ke smyslu pro krásu (věcí, přírody včetně ekologie, lidského jednání, společenských
vztahů),
~ vychovávat k dobrému vztahu k umění, učit chápat umělecká díla a rozumět jim,
~ rozvíjet uměleckou tvořivost každého člověka od jeho dětství.
• Tělesná výchova
usiluje o zajištění zdraví a tělesné zdatnosti občanů. Upevňuje charakterové vlastnosti člověka a
přispívá k jeho všestrannému rozvoji.

VUT v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

I N Ž E N Ý R S K Á P E D A G O G I K A
9

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
INŽENÝRSKÁ PEDAGOGIKA

PŘEDMĚT INŽENÝRSKÉ PEDAGOGIKY

Vyučovací proces a jeho nositelé

Každý pedagogický proces je v podstatě systém komunikačního působení. V tomto systému
působí řada faktorů, které můžeme označit jako pedagogické proměnné.
Vyčerpávající analýzu systému komunikačního působení lze provést na základě obecné teorie
systémů. Z tohoto pohledu se také budeme zabývat komunikačními vztahy a faktory, ovlivňujícími
vyučovací proces.
Základním faktorem přípravy systematické výuky je přesné vymezení cíle, kterého má být
dosaženo a který by měl být závěrem každého pedagogického snažení. To znamená, že je třeba vždy
vymezit požadovaný stav, kterého chceme prostřednictvím přednášky nebo učebnice dosáhnout.
Výukový prostor, tj. vymezený počet hodin, technické vybavení učebny a pod., dovoluje
předat k danému tématu jen omezený rozsah informací - tak je možno charakterizovat další faktor -
učivo. Proto nesmírnou pedagogickou cenu má schopnost pedagoga soustředit se na nejdůležitější a
podstatné jevy.
Aby přenos informací byl co nejúčinnější, je třeba znát výchozí stav znalostí předmětu
pedagogického působení (studenta, žáka). To bývá účelem různých vstupních testů na začátku studia.
Na základě těchto a dalších psychologických a sociologických poznatků je třeba upravit rozsah
informací a formu jejich předávání. Psychologická a sociologická hlediska při předávání informací
jsou dalším faktorem ve vyučovacím procesu.
Účinnost přenosu informací lze zvýšit i promyšleným použitím vhodné audiovizuální
techniky, což bude předmětem později následujícího pojednání o technologii vyučování.
Způsoby, kterými lze účinně dosáhnout zadaných cílů označíme jako metody sdělování
(přednáška, cvičení, seminář, forma mluveného projevu atd.).
V následujícím výkladu si nejdříve vymezíme pojem "inženýrská pedagogika" a v dalším
podrobíme bližší analýze jednotlivé, výše zmíněné faktory vyučovacího procesu.
Za inženýrskou pedagogiku se považují veškeré činnosti směřující ke zlepšení výuky technických
(odborných) disciplín a související s cíli obsahem a formami této výuky.
Jedná se tedy o interakci techniky (odborných věd) a pedagogiky. Nezbytné odborné
vědomosti poskytují inženýrské pedagogice jednotlivé technické (odborné) disciplíny, např.
elektrotechnika, strojírenství, stavebnictví atd. Poznatky pedagogiky a didaktiky se využívají při
vytváření příslušných poznatkových systémů pro vyučování nebo pro uspořádání výuky vůbec.
Přitom se uplatní i společně s poznatky dalších disciplín, např. psychologií, sociologií, teorií
informací.

















Charakteristickým rysem každého odborného vyučování je tedy vzájemné prolínání odborných a
didaktických hledisek, jinak - způsob presentace předmětu vyučování.
Předmětem inženýrské pedagogiky je pak vědecké zkoumání a realizace cílů a obsahu technických
předmětů, kdy se učivo určitými prostředky přenáší do znalostí příjemců v závislosti na sociálním a
kulturním charakteru prostředí.
Psychologie
Didaktika
Technika
(odborná
disciplína)
Teorie
if í
Metody
a poznatky
didaktiky
Fakta,
jevy,
pojmy
INŽENÝRSKÁ
PEDAGOGIKA
VUT v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

I N Ž E N Ý R S K Á P E D A G O G I K A
10

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
Pojetí inženýrské pedagogiky (IP)
Přesto, že v pedagogice jako vědě existuje celá řada škol a směrů je v nich možno vymezit dva hlavní
směry či přístupy:

filosofický kybernetický
využívá fenomenologicko-
poznávací metody
využívá metody technických věd

Předkládané pojetí je kombinací obou směrů. Vychází z tradičního filosofického přístupu k
pedagogice avšak s ohledem na předmět výuky respektuje specifika technických věd. Tento
kyberneticko-pedagogický přístup, založený na teorii systémů využívá koncepce regulačního obvodu.
Smyslem uvedeného pojetí IP nemá a nesmí být přetechnizovaný přístup k výuce (např. přehnané
využívání didaktické. techniky). Je třeba stále zachovávat inspirativní a tvůrčí charakter vyučovacího
procesu realizovaného prostřednictvím osobnosti učitele.

Vyučovací proces

Vyučování je proces, při němž se činností učitele někdo učí. Vyučovací proces probíhá jako
komunikace mezi dvěma systémy učitel-žák (žáci). Při této komunikaci, dochází zpravidla převážně k
jednosměrné výměně informací směrem od učitele k žákům, jindy více či méně oběma směry.
Z těchto úvah vyplývá, že IP chápe vyučování jako proces, který jako každý jiný podléhá určitým
zákonitostem a je ve svém průběhu určován celou řadou faktorů.

Činitelé ovlivňující vyučovací proces
Faktory ovlivňující vyučování lze vymezit pomocí několika otázek, které formuloval již
J.A.Komenský. Jde o otázky proč, co, s čím, kdo, kde, jak se bude vyučovat.
Působení činitelů, ovlivňujících vyučovací proces lze naznačit následujícím schématem :























Veličiny C,U,P,M,S jsou označovány jako tzv. pedagogické proměnné.
Při přípravě vyučování vyvstává před učitelem především didaktický úkol - hledat na základě
daných proměnných C,U,P,M,S vhodnou podobu veličiny V. Jinými slovy - základní otázkou pro
učitele je, která vyučovací metoda (M) umožňuje dosáhnout při daném učivu (U), daném mediu (M),
při určitých adresátech (P) a daném působení sociálně kulturního prostředí (S) stanovený cíl
vyučování (C).

Psychostruktura (kdo je vyučován -
psycholog. a biolog.okolnosti)
Systém,
který učí
Systém,
který se učí
PROČ
CO
KDO
S ČÍM
KDE
JAK
Cíl učení (proč se vyučuje)
Učivo (co se vyučuje - učivo)
Média (vyučovací prostředky)
Sociostruktura (v jakém
sociokulturním prostředí se učí)
Vyučovací metody (jaké vyučovací
metody
se používají)
VUT v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

I N Ž E N Ý R S K Á P E D A G O G I K A
11

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
CÍLE VÝUKY A UČENÍ VE VYUČOVÁNÍ ODBORNÝM PŘEDMĚTŮM

Cíl jako složka vyučovacího procesu sdružuje prvky systému především z hlediska jejich
záměrových a řídících funkcí. Cíle jsou východiskem výchovně vzdělávací činnosti a jejího řízení.
Cíle mohou být uplatňovány v různých rovinách z hlediska:
- obecnosti - cíle obecné a zvláštní,
- celistvosti - cíle celkové a dílčí (nutné a pomocné),
- postupnosti - cíle etapové a finální,
- významnosti - cíle hlavní a vedlejší,
- časového určení - cíle blízké a vzdálené.
Každý výchovně vzdělávací cíl se uskutečňuje prostřednictvím konkrétního obsahu. Tzn. že
při tvorbě cílů v jednotlivých učebních předmětech bude vždy záležet na konkrétním obsahu určitého
učebního předmětu. Vztahy mezi cílem a obsahem vytváří cílově obsahovou komponentu
vyučovacího procesu.
Při analýze učební látky libovolného předmětu spočívá systémový přístup v tom, že
zkoumáme především strukturu, tj. jednotlivé učební prvky (obsah) a vztahy mezi nimi, abychom
zjistili, jak určují působení celého systému, tj. splnění cílů a úkolů učebního předmětu, stanovených
pro vyučovací proces.
Konkrétně vytyčený cíl slouží nejen řídící práci učitele, ale napomáhá v učební činnosti
žákům, jako motivační a aktivační činitel. Žák, který ví co se od něj vyžaduje a očekává, snáze
mobilizuje volní úsilí, zodpovědnost za dosažení cíle. Aktivita, houževnatost, obětavost, spolupráce
atd. se pak promítají ve svých důsledcích i do výchovné a sebevýchovné složky.