Didaktika

běru nejdůležitějších pojmů na zdůraznění vztahů a
souvislostí, které mohou být důležité v dalším růstu poznání a při samostatném osvojování nových
vědomostí.
3. Obsah učiva musí byt založen na logických vztazích poznatků téhož oboru a oborů příbuzných.
Úroveň znalostí není dána množstvím informací, ale především úrovní jejích organizovanosti. Je
nutno vypustit druhořadé učivo a vyčlenit systém základních pojmů souvisejících s vědeckým
poznáním.
4. Obsah i struktura učiva musí důsledně vycházet z perspektivních tendencí vývoje vědních a
pracovních odvětví.
5. Učební osnovy musí důsledně respektovat integraci vzdělávacího obsahu. Obsah vzdělání je proto
nutné stanovit v celkovém pojetí, bez ohledu na jeho rozdělení do jednotlivých předmětů. Po
Vysoké učení technické v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

D I D A K T I K A

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
13
rozdělení učiva do jednotlivých předmětů je nutné realizovat vzájemné vazby správnými
mezipředmětovými vztahy.
6. V souvislosti s rozvojem vědy a na základě současné koncepce je nutný posun k učivu teoretičtějšího
charakteru v jednotě s praktickými činnostmi. Polytechnický charakter vzdělání nespočívá pouze v
technologických a praktických dovednostech, ale ve znalosti působení vědeckých zákonů, která
umožňuje jejich praktické využívání v praxi.
Řídící funkce osnov je zřejmá z jejich definice. Osnova vyjadřuje konkretizaci obecných cílů systému
výchovy a vzdělání do podoby specifických dílčích cílů. Tím umožňuje plánování a organizování celého
výchovně vzdělávacího procesu.
Úroveň formativního působení na žáka posuzujeme z hlediska míry, v jaké je žák schopen adaptovat se v
praxi a ve společnosti.
V rámci projektu vzdělání představuje osnova dokument s dílčí řídící funkcí.
Má-li učební osnova realizovat pedagogické cíle, nelze jí vytvářet izolovaně, ale je nutno brát v úvahu
také učební osnovy předmětů obsahově blízkých a postihnout vztahy mezi obsahem jednotlivých
vyučovacích předmětů , což má na starosti předmětová komise.

Při tvorbě učebních osnov je třeba dodržovat následující obecné zásady:
1. V učební osnově jasně vyjadřovat souvztažnost výchovně vzdělávacích cílů různé úrovně tak, jak to
vyplývá z postavení učební osnovy v závěru ZPD.
2. Ke koncipování učební osnovy nelze přistupovat izolovaně, ale je třeba vždy brát v úvahu celou
soustavu vyučovacích předmětů, která tvoří obsah vzdělání v daném studijním oboru,
3. Zdůraznit programovost (nezaměňovat s normativností).

Na základě rozboru učební osnovy a vzhledem k dosavadním zkušenostem by měla mít učební osnova
tuto strukturu :
1. Identifikační údaje
- název vydavatele dokumentu,
- název dokumentu,
- název vyučovacího předmětu,
- značka učební osnovy.
2. Pojetí předmětu
- celková charakteristika vyučovacího předmětu,
- výchovně vzdělávací cíle a úkoly předmětu ve vymezením věcném obsahu,
- obsah vyučovacího předmětu,
- mezipředmětové vztahy,
- funkce vyučovacího předmětu v rámci daného studijního oboru,
- organizace výuky,
- charakteristika metodické stránky ztvárnění obsahu učiva,
- doporučené metody a formy vyučování.
3. Rozpis učiva
- počet hodin týdně a celkový počet vyučovacích hodin za školní rok, počet vyučovacích hodin
jejichž obsah si určí sám učitel,
- dále má osnova tuto formu:
1. tématický celek časový údaj
1.1 téma
1.2 téma
1.2.1 podtéma
...
2. tématický celek časový údaj
2.1 téma
2.1.1 podtéma
...
...
Vysoké učení technické v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

D I D A K T I K A

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
14
Při tvorbě koncepce osnovy je vhodnější volit koncepci volnější, která stanoví určitá rozmezí, pásma a
požadavky na dílčí cíle.
Je vhodné vytvořit:
• cíle nutné, jejichž splnění je závazné a nezbytné (základní učivo) a
• cíle možné, nezávazné (rozšiřující učivo).
Ve vnitřním členění osnovy je tedy nutné nalézt správné proporce mezi oběma krajnostmi - přílišná
rámcovitost nebo detailní rozpracovanost - a to tak, aby se vytvořil prostor pro tvůrčí práci učitele, která
by však měla určitým způsobem řízena k dosažení výchovně vzdělávacích cílů.
Doporučuje se, aby jednotlivé tématické celky byly členěny na pětihodinová témata. V osnovách
všeobecně vzdělávacích a základních odborných předmětů může být členění podrobnější, ve speciálních
předmětech, kde dochází k rychlým a častým změnám , by měly být osnovy méně podrobně členěny.
Je velmi vhodné učivo osnovat na třicet tři týdnů ve školním roce, což bylo stanoveno na základě
praktických zkušeností v pedagogické praxi.
Vysoké učení technické v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

D I D A K T I K A

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
15
SOUSTAVA DIDAKTICKÝCH ZÁSAD
Vyučovací proces
Vyučování není pouze předávání poznatků.
Má dvě stránky:
- obsahovou (stanovená učebním plánem a učebními osnovami),
- dějovou, která je označována jako vyučovací proces.
Vyučovací proces je souhrn činnosti učitele (vyučování) a činnosti žáka (učení) tj. učitel řídí učební činnost
žáka.

Vyučovací proces je zvláštním druhem poznávacího procesu, při kterém si žák pod vedením učitele
osvojuje poznatky a současně získává nové postoje, charakterové a morální rysy. Učební činnost žáků je
tedy současně činností poznávací i výchovnou. Vyučování je proces výchovně vzdělávací.


Didaktické zásady
Z objektivních zákonitostí jsou odvozeny didaktické zásady. Jsou to obecné požadavky, jejichž dodržování
zvyšuje účinnost vyučování. Za nejdůležitější didaktické zásady jsou obecně považovány následující:
Zásada uvědomělosti je charakterizována těmito požadavky:
- vytváření kladného postoje žáků k učení,
- aktivní osvojování vědomostí a dovedností,
- pochopení podstaty jevů,
- samostatné používání vědomostí a dovedností v praxi,
- aktivita a samostatnost žáků při vyučování.
Zásada názornosti vyžaduje:
- vytváření představ a pojmů na základě bezprostředního vnímání skutečnosti nebo jejího zobrazení.
Zásada soustavnosti předpokládá:
- podávat základy věd v pevném logickém uspořádání,
- řídit učení žáků tak, aby si osvojovali vědomosti v ucelené soustavě (v souvislostech).
Zásada přiměřenosti vyžaduje:
- aby obsah a rozsah učiva odpovídaly stupni psychického rozvoje a tělesným schopnostem žáků.
Zásada trvalosti je požadavek:
- aby si žák osvojené vědomosti a dovednosti bezpečně zapamatoval,
- aby si je mohl vždy v paměti vybavovat a prakticky používat.
Didaktické zásady tvoří ucelený systém, vzájemně se prolínají a doplňují. Mají význam nejen ve vlastním
vyučovacím procesu, ale měly by být respektovány při zpracování osnov a učebnic. Uvedené didaktické
zásady platí pro vyučování všem předmětům.
Vedle zásad didaktických (vyučovacích) jsou obdobně definovány zásady výchovné (pedagogické).


Učení se generalizacím
Jsou-li pojmy pro vyučování a učení silničními mapami, pak generalizace představují místa určení, jich by se
měl dobrý učitel pokusit dosáhnout. Generalizace (zobecnění) je výrok, který vyjadřuje vztahy mezi
dvěma nebo více pojmy. Zatímco pojem je většinou vyjádřen jedním nebo dvěma slovy, generalizace je
obvykle vyjádřena složitějším výrokem, často souvětím.
Následuje několik příkladů generalizací:
Kovy se při ohřívání rozpínají.
V malých městech bývá nižší zločinnost než ve velkoměstech.
Důchodci se obvykle účastní voleb častěji než voliči ve věku 18 až 21 let.
Dělení je operací inverzní k násobení.
Čím bujnější je v určité oblasti vegetace, tím méně prostoru zbývá pro jiné formy života.

Druhý způsob odlišení generalizací od jiných prvků učiva je porovnání s fakty. Jak generalizace, tak i fakta
jsou vyjádřeny výroky, ovšem fakta reprezentují informace o jednotlivých skutečnostech - o jednotlivých
Vysoké učení technické v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

D I D A K T I K A

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
16
lidech, věcech, konkrétních místech, o konkrétní době, o určité události. Kromě toho je pro fakta typické, že
je možno si je ověřit jediným pozorováním, provedením prostého pokusu nebo vyhledáním informace
v hodnověrných zdrojích. Následující příklady patří do kategorie fakt:

Rabštejn nad Střelou leží v západních Čechách.
Autorem známé Novosvětské symfonie je Antonín Dvořák.
Velryby jsou největší savci.
Parlament ČR se skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu.
Zlato má lepší kujnost než železo.

Generalizace se nedají ověřit jedním pozorováním: k jejich ověření je třeba opakovaných pokusů.
V některých případech je nutno vyhledat informace v mnoho zdrojích a porovnat je, než můžeme mít jistotu,
že určitá generalizace přesně odpovídá skutečnosti. Ovšem ani po takovém důkladném ověření pravdivosti
generalizace by nás nemělo překvapit, že někteří informovaní lidé s její přesností nesouhlasí. Koneckonců
přece víme, že generalizace vycházejí z pojmů. Abstraktní pojmy s nejasnými definicemi a vlastnostmi lze
jen stěží aplikovat na všechny případy, s nimiž se můžeme setkat.

Následující diagram názorně ukazuje rozdíly mezi fakty a generalizacemi:

Fakt Generalizace
Je konkrétní, určitý, není o něm pochyb. Není absolutní
(obsahuje určité výjimky a záludnosti).
Obvykle se dá ověřit jedním pozorováním nebo
vyhledáním informace.
K potvrzení je třeba mnoha experimentů.
Obvykle se týká jedné osoby, události nebo věci. Vyjadřuje vztahy mezi dvěma nebo více pojmy.
Týká se jednoho příkladu. Týká se mnoha příkladů.

Ačkoli generalizace jsou účinné nástroje, které nám usnadňují pochopení minulosti, přítomnosti a
budoucnosti, nesmíme je vykládat bezmyšlenkovitě. Z vědeckého pohledu jsou generalizace platné pouze
tehdy, pokud neexistují vnější zásahy, které by měnily vztahy mezi pojmy. Zamyslete se například nad
následující generalizací týkající se předchozích a budoucích výsledků při vzdělávání:
Pokud máme vybrat jeden nejvýznamnější, podle něhož lze předvídat studijní výsledky mladého člověka
(prospěch na střední, příp. vysoké škole), je jím nejvyšší dosažené vzdělání jeho rodičů.
Tato předpověď je přesná, pokud se ovšem nestane nic, co by změnilo vztahy mezi úrovní vzdělání rodičů
dítěte a předpokládanými studijními výsledky dítěte. Ovšem práce nastolení takové změny vztahů od
dobrého učitele očekáváme – měl by dítěti zprostředkovat takové vzdělání, kterým mu umožní co
nejkvalitnější intelektuální a citový růst a zrání. Dobrý učitel je tedy aktivní, zasahuje do okolností a mění je
ve prospěch svých žáků tak, aby dosáhli co nejlepších výsledků. Proto je třeba tuto generalizaci interpretovat
jako obecnou pravdu, která se sice ve většině případů prokáže jako pravdivá a přesná, nicméně není
zaručeno, že podle tohoto vzoru bude určen osud každého dítěte, ani že zásah ze strany školy nebo jiné
osoby, která je pro dítě důležitá, tuto situaci zásadním způsobem nezmění.
Následují další generalizace o školství a vzdělávání, které jsou přejaty z materiálů Ministerstva školství USA
s názvem What Works: Research about Teaching and Learning (Co se osvědčilo: Výzkum o vyučování a
učení, l986).

Generalizace související se vzděláváním obecně
1. Čím lépe si škola vedla při zavádění změn v minulosti, tím lepší má předpoklady pro zavedení
doporučovaných změn ve vzdělávání v současnosti a budoucnosti.
2. Daří-li se zvyšovat ve vyučování podíl času strávený činnostmi přímo souvisejícími s cíli vyučování,
zlepšují se vzdělávací výsledky žáků.
3. Pokud budou učitelé vyjadřovat vysoké očekávání a požadovat lepší výkony, žáci dosáhnou lepších
studijních výsledků.
Vysoké učení technické v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

D I D A K T I K A

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
17
4. Pokud v případě deduktivní výuky učitel přesně vysvětlí, co se od žáků očekává, a předvede jim kroky
potřebné ke splnění určitého akademického úkolu, žáci se naučí víc.
5. Studijní výsledky žáků se zlepší tím, že když učitelé kladou ve třídě takové otázky, k jejichž
zodpovězení žákům nestačí pouhé zapamatování či vybavení určitých informací, ale když jsou nuceni
informace vykládat, analyzovat, syntetizovat a hodnotit.

Generalizace související se specifickými vyučovacími předměty
1. Matematika: Použití materiálních objektů při výuce matematiky v nižších ročnících základní školy
zlepšuje výsledky učení.
2. Fyzika: Použití aplikační výuky ve formě experimentů usnadňuje pochopení fyzikálních pojmů.
3. Výuka komunikace / slohu: Dobří učitelé používají při slohu tohoto řetězce: koncepce, kompozice,
revize a editace. Počítač se osvědčil jako hodnotný nástroj při výuce slohu.
4. Pochopení smyslu čteného textu: Žáci dosahují lepších výsledků tehdy, když učitel před zadáním textu
ke čtení podá strukturovaný přehled informací, s nimiž se žáci v textu setkají, a po dokončení čtení
uzavře cvičení souhrnnou diskusí.
5. Dějepis: Individuální a skupinové výzkumy projektovou metodou jsou efektivním způsobem studia
historie a motivují žáky k tomu, aby si k dějepisu jako školnímu předmětu vytvořili lepší vztah.


Sestavení vyučovací hodiny
Jednou ze zásad pedagogovy práce by mělo být, že nepoužívá určitou metodu nebo strukturu hodiny, ale že
ji podle konkrétní situace vytváří.
Přesto na každou vyučovací hodinu jsou určité shodné požadavky. Z toho vyplývají i požadavky pro
přípravu učitele na vyučování.
Učitel se musí na každou vyučovací hodinu řádně připravit. Vyučováním si žák osvojuje učební látku. Tento
proces osvojování učitel řídí. Musí si proto uvědomit, které věci jsou podstatné (nezbytné) a které jsou
podružné (nejsou nutné k zapamatování, ale někdy účelné pro výklad).
Učitel si musí ujasnit :
• co má umět říci on,
• co nejlepší (nadaní) žáci,
• co musí umět všichni.

Za základní podmínky cílevědomé výchovně vzdělávací práce lze považovat:
- jasný cíl,
- promyšlenou cestu,
- vhodné prostředky.

V tomto smyslu je možno navrhnout následující postup při přípravě na vyučování:
I. Příprava na hodinu:
1. Tematický plán
2. Prostudování učiva
3. Volba vhodných pomůcek
4. Příprava vhodných příkladů pro výklad nového učiva
5. Promyšlení příkladů zadání pro žáky
6) Pro případné zkoušení připravit jména žáků a otázky
II. Průběh hodiny:
1. Pozdrav, letmá kontrola třídy standardní
2. Kontrola absence, zápis do třídní knihy činnost
3. Sdělení tématu hodiny
4. Opakování se žáky
5. Zkoušení u tabule (uložených témat)
6. Výklad nového učiva
III. Závěr hodiny:
1. Shrnutí probraného učiva
Vysoké učení technické v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

D I D A K T I K A

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
18
2. Vymezení rozsahu učiva v učebnici
3. Zadání domácího cvičení

Při přípravě na vyučování se doporučuje dbát těchto zásad:
a) vycházet ze zjištěných kladů a nedostatků dosavadní výuky (promyslet možnosti zvýšení účinnosti
výuky proti předchozí vyučovací hodině),
b) uvědomit si zásady, které je třeba zvláště dodržet,
c) vycházet z metodických pokynů, zejména pro práci s novými učebními pomůckami,
d) vytvářet takový režim vyučování, aby zajišťoval trvalé znalosti žáků.

Shrnutí:
- Při přípravě na vyučovací hodinu se vychází z tématického plánu - z rozvrhu témat do jednotlivých
hodin.
- Pak se provede příprava hodiny
a) po stránce obsahové - hlavní pojmy, zákony, poučky
b) po stránce metodické - logika vykladu, didaktické metody, metodické obraty
c) použité pomůcky
- Provede se zhodnocení ukončené hodiny.


Specifické organizační formy vyučovací hodiny
Laboratorní cvičení má specifickou organizační formu, v níž se uplatňuje individuální nebo skupinová práce
žáků, při které se ověřují vědomosti a utvářejí dovednosti a návyky.
Organizační struktura laboratorního cvičení: Učitel vybere vhodné úlohy pro měření a formuluje cíle těchto
úloh. Dále připraví dostatečný počet měřících pracovišť, organizuje práci žáků, provádí krátkou úvodní
instruktáž, v průběhu laboratorního cvičení kontroluje samostatnou práci žáků a na závěr cvičení provede
zhodnocení celkové práce a dosažených výsledků.
Výklad k jednotlivým úlohám měření musí předcházet praktickému měření. Žáci přicházejí do laboratoře
teoreticky připraveni a znají i cíle prováděného laboratorního cvičení. Ve vlastním cvičení se doba
instruktáže omezuje na minimum, protože těžiště této vyučovací formy je v samostatné práci žáků. Učitel
provádí úvodní kontrolu zaměřenou na teoretické znalosti. Průběžná a závěrečná kontrola se týká
samostatnosti práce žáků.
V laboratorním cvičení je třída rozdělena na skupiny, z nichž každá má vedoucího učitele. Počet žáků ve
skupině je stanoven bezpečnostními předpisy. V rámci každé skupiny jsou žáci rozděleni do podskupin,
jejichž počet je dán druhem měření a vybavením laboratoře.
O průběhu měření vedou žáci podrobný záznam, který slouží jako podklad pro vypracování zprávy o
měření. Zpráva obsahuje úkol měření, popis, schéma uspořádání (zapojení) a postup při měření,použité
přístroje, naměřené a vypočtené hodnoty, sestavené do tabulek grafů, příklad výpočtu a zhodnocení měření.
Protokolem rozumíme zprávu o výsledcích všech předepsaných zkoušek provedených na měřeném objektu
podle příslušných norem.
Úkolem vyučujícího před zahájením měření, je přesvědčit se o teoretických znalostech měřené úlohy a
zkontrolovat zapojení přístrojů. V průběhu cvičení vyučující upozorňuje na chyby, kterých se žáci při
měření dopouštějí a kontroluje správnost naměřených hodnot.
Vyučující v laboratorních cvičeních vede žáky k šetrnému zacházení s měřícími přístroji, k odpovědnosti za
výsledky a přesnost měření. Při měření stále sleduje bezpečnost práce a upozorňuje na možná nebezpečí
úrazu. Učitel laboratorních měření elektrotechnických předmětů musí mít zkoušku z bezpečnostních
předpisů a jejich znalost si musí stále doplňovat.



Exkurze
představuje vyučovací formu, která se uskutečňuje zpravidla mimo školu. Motivačně zaměřená exkurze
informativně žáky seznamuje s výrobní problematikou a bývá zařazena na začátku určitého tématického
Vysoké učení technické v Brně
Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií
Doplňující pedagogické studium

D I D A K T I K A

Zpracovala: Ing. Helena Pálková, PAED IGIP
19
celku. Tématická exkurze dokresluje obsah probraného učiva a poukazuje na vztah teoretické složky ke
složce aplikační.
Organizace exkurze zahrnuje :
- Přípravnou část - organizační zajištění exkurze, seznámení žáků s cílem exkurze, obsahovou
náplní a vztahem k tématickým celkům. V zásadě by se měl učitel předem seznámit s místem
exkurze.
-