Vypracované okruhy otázek

ky se vynášejí obvykle ve větším měřítku (např. 1:100) než délky (např. 1:1000) - zvýraznění výškových poměrů lokality, do podélného profilu se navrhuje niveleta osy liniové stavby většinou tak, aby se násypy a výkopy přibližně rovnaly (minimální zemní práce).
- příčné řezy: jejich množství závisí na členitosti terénu, volba by měla umožnit co nejpřesnější výpočet kubatur, délka řezu na obě strany od osy stavby závisí na rozsahu zemních prací (20 – 200 m), v místě příčného řezu se vytyčí kolmice k ose stavby, nejčastěji pentagonálním hranolem, zaměřují se body příčného řezu tak, aby vystihovaly tvar terénu, tj. v místech, kde se terén znatelně láme, příčné řezy se zobrazují nejčastěji na milimetrový papír, měřítko pro výšky i délky bývá stejné (např. 1 : 100), aby je bylo možné využít pro výpočet kubatur, speciálním příkladem aplikace geometrické nivelace je hloubkové připojení pásmem, které se používá pro přenesení výšky do výkopu, kanalizace, dolu či výškové budovy.
TRIGONOMETRICKÉ MĚŘENÍ VÝŠEK.
- trig. určování výšek a převýšení je založeno na řešení trojúhelníka s uvážením fyzikálních vlastností Země a zemské atmosféry
- používá se, pokud není možné přímé měření výšky objektu, k určení výšek, popř. převýšení se měří šikmé nebo vodorovné délky a svislé úhly
- pokud nelze změřit délku přímo, určuje se početně z měřených úhlů a popř. také délek pomocných základen
- při měření je nutné vzít v úvahu, zda je možné měřit délku přímo či nepřímo (pomocí zvolené základny)
- určení výšky objektu:
- nepřímo měřená délka – je nutné ji určit početně, k tomu se volí pomocné základny – obecná základna nebo základna ve svislé rovině
- obecná základna – volí se tak, aby stanoviska, jejichž spojnice tvoří základnu a objekt, jehož výšku určujeme, tvořili přibližně rovnostranný trojúhelník, měří se délka základny z a vodorovné úhly ω1 a ω2
- délka s1 se vypočte sinovou větou:
- na stanovisku S1 se změří svislé úhly a může se počítat výška objektu, pro početní kontrolu je vhodné vypočítat stejným způsobem i délku s2 a na stanovisku S2 také změřit svislé úhly, z nichž se spočte taktéž výška objektu, za výslednou hodnotu se považuje aritmetický průměr
- určení výšky bodu – pokud známe nadmořskou výšku stanoviska přístroje, můžeme určit nadmořskou výšku bodu, známe výšku stanoviska A, výšku stroje, můžeme pak z měřených veličin určit výšku objektu h a chceme získat nadmořskou výšku bodu B, platí:
- známe nadmořskou výšku bodu A, na nějž jsme postavili nivelační lať, pomocná základna je zvolena ve svislé rovině obsahující bod A a bod B, jehož nadmořskou výšku chceme určit, na nivelační lati přečteme čtení l1 ze stanoviska S1 a čtení l2 ze stanoviska S2, z měřené délky základny a svislých úhlů můžeme vypočítat výšku objektu h, pro nadmořskou výšku platí:
- převýšení dvou bodů – převýšení bodů A a B se vypočítá podle:
- s je vodorovná délka, s´je šikmá délka, je výškový či hloubkový úhel, z je zenitový úhel, vs je výška stroje a vc je výška cíle, vzorec platí pro kratší délky, pro délky nad 200m je nutné zavést opravu ze zanedbání skutečného horizontu a opravu vlivu refrakce
HYDROSTATICKÁ NIVELACE, BAROMETRICKÁ NIVELACE.
HYDROSTATICKÁ N.:
- nenahradí velmi přesnou nivelaci, těžkopádnější, stabilizace speciálních značek je velmi nákladná, používá se ve stíněných prostorách, kde je obtížné realizovat nivelační záměru, a přes vodní toky.
- princip metody vychází z fyzikálního zákona o spojitých nádobách naplněných vhodnou kapalinou
- nádoby, které jsou spojeny hadicí, se umístí na body, jejichž převýšení chceme určit. Pro kapalinu platí Bernoulliho rovnice rovnováhy:
kde p1, p2 jsou atmosférické tlaky v nádobách, (1, (2 jsou hustoty kapalin, h1, h2 jsou relativní výšky kapaliny v nádobách, g je tíhové zrychlení.
Pokud p1 = p2 a (1 = (2, bude výška hladin tvořit společnou hladinovou plochu.
BAROMETRICKÁ N.:
- metoda vychází z toho, že atmosférický tlak s rostoucí nadmořskou výškou klesá, změnou výšky o přibližně +11 m klesne tlak o přibližně 1 mm Hg = 1 torr (tzv. barometrický stupeň),
- princip metody je založen na měření barometrického tlaku vzduchu vyvolaného tíhou zemské atmosféry, výškový rozdíl dvou bodů se určí v závislosti na měřeném rozdílu barometrických tlaků
-
Babinetův vzorec (tlak b v torr, teplota t ve °C):
-
přesnost metody 1 m až 3 m, výhodná pro rychlost při určování velkých výškových rozdílů. používají se tzv. aneroidy (barometry).
- postupy měření:
<
Se dvěma přístroji - jeden aneroid zůstává celou dobu měření na výchozím bodě o známé nadmořské výšce a v pravidelném intervalu nebo ve smluvených okamžicích je měřen atmosférický tlak a teplota, druhý aneroid se nejprve na výchozím bodě porovná s prvním a pak se s ním postupně obcházejí body, jejichž výšku je třeba určit (měří se tlak, teplota, čas).
<
S jedním přístrojem - postupně se změří tlak a teplota na výchozím bodě a všech určovaných, méně přesné
TACHYMETRIE – POPIS METODY.
- tachymetrie - současné určení polohy i výšky podrobných bodů, nižší přesnost 0,3 – 0,5 m
- polohu podrobných bodů určujeme polárními souřadnicemi – vodorovným úhlem a délkou, výšku podrobných bodů určujeme trigonometricky
- nitková tachymetrie - síť stanovisek – většinou se buduje samostatně (pouze u malých lokalit s malými nároky na přesnost lze budovat s podrobným měřením), hustota stanovisek je závislá na přehlednosti terénu a na dosahu nitkového tachymetru, pro měřítko 1:1000 lze z jednoho stanoviska zaměřit území v okruhu 120 – 150 m (tj. max. vzdálenost stanovisek kolem 200 m), pro malé lokality se stanoviska budují v rámci polygonového pořadu, zpravidla uzavřeného, většinou nepřipojeného na body polohového pole, souřadnice se počítají v místní souřadnicové soustavě.
- velké lokality – polygonové pořady připojené na polohové (popřípadě i výškové) bodové pole, nebo trojúhelníkové řetězce.
- pro výškové určení hlavních stanovisek se použije technické nivelace., příp. trigonometrické určení
- podrobné body – subjektivní pojetí, nelze zcela konkretizovat.
- obecné zásady – body se volí nejprve na význačných čarách terénní kostry, dále všude tam, kde terén mění svůj sklon a svůj směr.
- měření začíná na jednom ze stanovisek na okraji lokality, přístroj se připraví a poté se změří jeho výška, následují orientace na sousední stanoviska, na jedno ze stanovisek se nastaví čtení 0 gon, což umožňuje odečítat přímo orientované směrníky, dále se přečte na latích laťový úsek, vymezený dálkoměrnými ryskami, hodnota střední rysky, vodorovný a svislý úhel (vše ve dvou polohách dalekohledu), následuje měření podrobných bodů výškopisu (v jedné poloze dalekohledu), na podrobných bode se z latí přečte laťový úsek a hodnota střední rysky, vodorovný a svislý úhel
- po změření všech podrobných bodů výškopisu se provede kontrolní zaměření na první orientační bod
- délka: l je laťový úsek, ε, z jsou svislé úhly, k je konstanta (100)
- výška: HS je výška stanoviska, vp je výška přístroje, vz je čtení střední rysky
VYHOTOVENÍ POLOHOPISNÉ A VÝŠKOPISNÉ MAPY.
- výsledkem měření výškopisu jsou výškopisné měřické náčrtky, zápisníky podrobného měření a seznamy souřadnic daných bodů, těchto materiálů se použije k sestavení kartografického originálu mapy
- konstrukční práce na mapách velkého měřítka:
- originál výškopisu se vyhotovuje buď po mapových listech, nebo souvisle pro celou lokalitu, před vlastním vyhotovením kartografického originálu je třeba vyhotovit konstrukční list pro daný mapový list
- v konstrukčním listě se zobrazují – průsečíky sítě pravoúhlých souřadnic, rohy mapových listů a průsečíky souřadnicové sítě s rámem sítě, síť stanovisek (hlavních i vedlejších)
- následuje vykreslení situace (polohopisu) a konstrukce vrstevnic, plocha konstrukčního listu je rovnoměrně pokryta podrobnými body výškopisu s vyznačenými nadmořskými výškami, na základě těchto bodů se vyznačí průběh terénní kostry (hřbetnic, údolnic, poloha vrcholů, sedel, spočinků)
- interpolací získáme body, kterými budou procházet vrstevnice, pro interpolaci volíme dva sousední nejbližší body ležící na spádnici, mezi těmito body vyhledáváme body, jejichž výšky jsou dány základním intervalem vrstevnic (celými metry), pospojováním bodů o stejných výškách získáme vrstevnice
- v rovinatém terénu, kde vzdálenost mezi jednotlivými metrovými vrstevnicemi je příliš velká, a v místech, kde základní (metrové) vrstevnice nestačí k dokonalému výškovému znázornění terénu, se sestrojí další (pomocné) vrstevnice v intervalu 0,5 i 0,25 m
- pro zvýšení čitelnosti mapy se používají zdůrazněné vrstevnice v intervalu rovném pětinásobku základního intervalu
- vrstevnice se nezakreslují v plochách vodstva, skla, šrafovaných ploch a budov
- nadmořské výšky vrstevnic se uvádějí do přerušené vrstevnice, hlavou ve směru stoupání a umisťují se tak, aby bylo usnadněno čtení výškových poměrů na mapě, popisují se především zdůrazněné vrstevnice
- po vykreslení vrstevnic se výškopisné znázornění doplní o technické šrafy znázorňující menší plochy omezené ostrými hranami a kóty vyznačených terénních bodů
VYTYČENÍ POLOHY BODU – BĚŽNÉ METODY.
- polohu podrobných bodů polohopisu určujeme geodetickými metodami od sítě pevných bodů polohového pole, každý podrobný bod se promítá ze své obecné polohy na zemském povrchu na rovinu průmětny (vodorovná rovina) pravoúhlým promítáním.
- kritéria přesnosti podrobného měření a zobrazení polohopisu katastrální mapy, dosažení přesnosti zobrazení změny v kat. mapě v jiném systému než S-JTSK (dosažení přesnosti zobrazení podrobných bodů grafické formy mapy) – posouzení přesnosti zobrazení identických bodů, posouzení podle hodnoty Δd = dm – dk , dm je délka určená z hodnot odměřených na kat. mapě s přihlédnutím ke srážce mapy, dk je délka spojnice určená z přímého měření, pro mapu 1:2880 musí být Δd menší než: pro délky do 50 metrů - 2,66 m, pro délky nad 50 metrů - 2,96 m
 - výpočet ortogonální metody (měřické přímky) – kritériem je mezní odchylka mezi délkou měřické přímky měřenou a vypočtenou ze souřadnic: Δd = 0,012*(d)1/2 + 0,10, d - délka měřické přímky
 - kontrola poměrných – kritériem je mezní odchylka uMd mezi přímo měřenou délkou mezi dvěma podrobnými body a délkou vypočtenou ze souřadnic: uMd = 2*{0,21*[(d+12) / (d+20)]}, d - měřená délka
- tuto mezní odchylku musí splnit všechny měřené délky a současně dvě třetiny měřených délek musí vyhovět poloviční hodnotě této mezní odchylky.
 - výpočet výměr parcel – mezní odchylky pro mapu 1:2880 (P je plocha v m2): uMP = 0,90*(P)1/2 + 7 - výměra určená číselně (z přímo měřených měr nebo ze souřadnic v místním systému, uMP = 0,60*(P)1/2 + 8 - výměra určená nezávisle dvakrát graficky
 - výpočet výměr ve výpočetní skupině – mezní odchylky pro mapu 1:2880: uMP = 2*(0,60*(P)1/2 + 8) - mezní odchylka mezi dosavadní výměrou skupiny a výměrou novou
VYTYČENÍ PŘÍMKY, PRODLOUŽENÍ PŘÍMKY (PŘES PŘEKÁŽKY).
- vytyčení přímky od oka (obr. 10.1)- pro přímky do 200 m, je-li vidět mezi koncovými body, vytyčíme přímku pouhým zařazováním, na koncové body přímky postavíme do stojánků výtyčky, postavíme se za jeden koncový bod a figuranta se třetí výtyčkou zařadíme do směru, zařazení můžeme opakovat, přitom dosáhneme přesnost v zařazení výtyčky 3-5 cm.
- vytyčení přímky teodolitem (obr. 10.2) - teodolit pečlivě centrujeme nad jedním koncovým bodem a zacílíme na druhý koncový bod, povolíme pouze hrubou vertikální ustanovku, sklápíme dalekohled a zařazujeme figuranta na mezibody, pro hrubé zařazení použijeme výtyčku, potom zařadíme dřevěný kolík, do kterého nakonec zatluče podle našich pokynů hřebíček, přesnost mezibodů se tím oproti předchozímu případu asi 10 krát zlepší.
VYTYČENÍ PŘÍMKY DANÉHO SPÁDU NIVELAČNÍM PŘÍSTROJEM.
- tuto úlohu lze realizovat ve dvou variantách:
- přímka má rovnoměrný spád mezi jejími koncovými body – spád se vypočítá z jejich vzájemné vzdálenosti a převýšení s = h/d
- přímka, která má předem daný spád – spád se udává v % nebo v promile
- vytyčení je možné provést pomocí nivelačního přístroje nebo teodolitu
- před vlastním výškovým vytyčením je třeba vytyčit a stabilizovat mezilehlé body přímky, jejich hustotu určujeme podle požadované přesnosti
- přímka má počáteční bod A s nadmořskou výškou HA, nivelační přístroj postavíme bokem od přímky a od výškového bodu N, jehož nadmořskou výšku známe, určíme nadmořskou výšku koncových a mezilehlých bodů přímky, na základě daného spádu a vzdáleností bodů vypočítáme nadmořské výšky mezilehlých bodů a koncového bodu
- rozdíly projektovaných a skutečných nadmořských výšek se vyznačí ve vytyčovacím výkresu
VYTYČENÍ PŘÍMKY DANÉHO SPÁDU TEODOLITEM.
- teodolit centrujeme a horizontujeme nad bodem A, odměříme výšku přístroje hp a vypočítáme výšku horizontu přístroje Hp = HA+hp
- na výškovém kruhu nastavíme úhel ( odpovídající požadovanému sklonu vytyčované přímky, který vypočítáme podle vztahu:
- potom na latích, které postupně stavíme na jednotlivé mezilehlé a koncový bod přímky, určíme čtení li
- výškový rozdíl mezi výškou hlavy kolíku a vytyčovanou přímkou vypočítáme:
- bez úhlového měření
- je třeba dbát na možnou přítomnost kolimační chyby přístroje a provádět vytyčení v obou polohách dalekohledu
VYTYČENÍ ROVINY DANÉHO SPÁDU.
- v zájmové lokalitě vytyčíme a stabilizujeme čtvercovou síť a pomocí plošné nivelace určíme výšky jednotlivých vrcholů sítě
- tyto vrcholy mohou být buď kladné (násyp), nebo záporné (výkop), hodnoty výškových rozdílů zapíšeme do vytyčovacího výkresu
- obvykle jsou zadány dva body A a B výchozí (řídící) přímky, kterou prochází rovina s daným spádem
- výšku nivelety určíme jako průměr výšek všech bodů čtvercové sítě
- vypočítáme projektované hodnoty a určíme rozdíly projektovaných a naměřených výšek jednotlivých bodů čtvercové sítě a ty vyznačíme do vytyčovacího výkresu
KRUŽNICOVÝ OBLOUK.
- kruhový oblouk je daný obvykle směrem tečen t1 a t2 a poloměrem r, úhel tečen určíme přímo měřením v bodě V, nebo nepřímými metodami.
- na vytyčení kruhového oblouku s daným poloměrem se musí: určit středový úhel α, vypočítat vytyčovací prvky hlavních bodů oblouku, které tvoří začátek oblouku, vrchol oblouku a konec oblouku, v některých případech vypočítat vytyčovací prvky pomocné tečny vedené obvykle vrcholem oblouku a vypočítat vytyčovací prvky podrobných bodů oblouku.
VYTYČOVÁNÍ PODROBNÝCH BODŮ KRUŽNICOVÉHO OBLOUKU POLÁRNÍMI SOUŘADNICEMI.
- tato metoda měření polohopisu je v současnosti nejrozšířenější metodou určování podrobných bodů polohopisu, podstatou této metody je určování lokálních polárních souřadnic (vodorovný úhel, vodorovná délka) od měřického bodu k podrobnému bodu (viz obr. 7.8), vodorovný úhel musí mít jedno rameno ve směru na jiný měřický bod, měřické body musí mít mezi sebou jednotný vztah, stejně jako u metody ortogonální, bývají určeny buď ve státním pravoúhlém systému S – JTSK nebo výjimečně v jednotném místním systému, lokální polární souřadnice podrobných bodů na jednotlivých měřických bodech tak lze převést do jednotné matematické soustavy
- základním parametrem je úhel tečen τ daný směrovým řešením trasy, a poloměr R
- středový úhel:
- délka tečny:
- vytyčovací polární úhel a délka z polárního stanoviska jsou dány rovnicemi:
KATASTR NEMOVITOSTÍ. ZÁKLADNÍ POJMY – MAPA DKM A KM-D, NEMOVISTOST, POZEMEK, PARCELA, HRANICE, HRANIČNÍ ZNAK, DRUH POZEMKU, BPEJ, LV, VÝMĚRA, VĚČNÉ BŘEMENO, KATASTRÁLNÍ ÚZEMÍ, OBECNÍ VÝMĚRA POZEMKU A VÝPOČET VÝMĚR.
MAPA DKM (digitální katastrální mapa)
- je to databáze uložená v počítači, která vznikla díky novému přímému měření za pomoci geodetických přístrojů a pomůcek nebo s využitím fotogrammetrických metod
- obsahuje seznam souřadnic všech polohopisných bodů, návod kresby, jak se tyto body mají spojit a názvosloví
- může vzniknout rovněž digitalizací mapy vyhotovené v systému S-JTSK
- lze snadno aktualizovat
KM-D (digitalizovaná mapa)
- digitalizovaná mapa vzniká digitalizací map bývalého pozemkového katastru, které nebyly vyhotoveny v systému JTSK
- jedná se především o mapy v sáhovém měřítku 1 : 2 880, které mají nižší přesnost a velmi nízkou geometrickou kvalitu
- tato digitalizace je rovněž méně přesná, než metody používané při tvorbě DKM.
NEMOVITOST
- pozemek a stavba spojená se zemí pevným základem
- předmětem katastru nemovitostí jsou všechny pozemky, vybrané nadzemní budovy spojené se zemí základem a byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky
POZEMEK
- přirozená část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popř. rozhraním způsobu využití pozemku
PARCELA
- obraz pozemku, který je geometricky a polohově určen, zobrazen svislým průmětem hranic v katastrální mapě a označen parcelním číslem
- stavební parcelou je pozemek evidovaný v druhu pozemku "zastavěné plochy a nádvoří"
- pozemkovou parcelou je pozemek, který není stavební parcelou
HRANICE
- je v terénu i na mapě vyznačena lomovými hraničními body
- rozeznáváme a na mapě vyznačujeme podle významu a způsobu střežení hranice státní, krajské, okresní, obecní, hranice katastrálních území, dále existují hranice pohyblivé, převzaté, hranice chráněného území, ochranného pásma, podzemní a sporné
DRUH POZEMKU
- závazně stanovená charakteristika účelu užívání pozemku: orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty, které tvoří zemědělské pozemky, dále lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy a nádvoří, ostatní plochy
BPEJ (bonitovaná půdně ekologická jednotka)
- základní mapovací a oceňovací jednotka zemědělských půd, tj. specifický územní celek s konkrétními vlastnostmi, vyjádřenými pětimístným číselným kódem, který vyjadřuje rozdílné produkční a ekonomické efekty zemědělského území
LV (list vlastnictví)
- obsahuje údaje katastru nemovitostí o vlastníku a jiném oprávněném, o nemovitostech, které jsou evidovány v jeho vlastnictví, o podrobnějších údajích katastru nemovitostí, které se váží k vlastníkovi nebo k nemovitostem a k jednotkám (bytům a nebytovým prostorám) v jeho vlastnictví
- označuje se číslem listu vlastnictví, listy vlastnictví jsou číslovány od jedničky s tím, že je vyhrazeno číslo 1 - pro bývalé místní národní výbory, 2 – pro okresní úřady, 10001 – pro obce, 10002 – pro Pozemkový fond, 11000 – pro neznámého vlastníka
VÝMĚRA
- je vyjádření plošného obsahu průmětu pozemku do zobrazovací roviny v plošných metrických jednotkách
- její velikost vyplývá z geometrického určení pozemku a zaokrouhluje se na celé čtvereční metry
- je evidována s přesností danou metodami, kterými byla zjištěna, jejím zpřesněním nejsou dotčeny právní vztahy k pozemku
- výměra není závazným údajem KN pro právní úkony
VĚČNÉ BŘEMENO
- věcná práva omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat
- práva odpovídající věcnému břemeni jsou buď spojena s vlastnictvím nemovitosti, nebo patří určité osobě, ale přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele
- vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona, k nabytí práv smlouvou je nutný vklad do katastru nemovitostí, zaniknout mohou rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona, ale také za situace trvalých změn, kdy věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby (Občanský zák