témata

eb. Tento
systém vznikne kombinací podélného a příčného systému (obousměrný systém) – nosné stěny jsou orientovány v obou směrech. Svislé síly se podílí na stabilitě objektu jako celku pro působení větru v podélném i příčném směru. U výškových staveb se obvodové trakty navrhují po obvodě stabilizačního jádra.
Dilatační spáry: Dilatační spáry se navrhují ve všech místech, kde následkem objemových
změn zdiva způsobených změnami teploty a vlhkosti, jednak dotvarováním a u zdiva z betonových tvárnic jejich obvykle značným smršťováním může dojít ke vzniku a rozevření trhlin ve zdivu nebo ke vzájemným posunům nosných zděných prvků (stěn), ohrožujícím spolehlivost zděné konstrukce. Největší přípustné vodorovné vzdálenosti mezi dilatačními spárami pro zděné stěny z betonových tvárnic závisejí na velikosti a časovém průběhu smršťování betonových tvárnic. Pokud zděná konstrukce souvisí s konstrukcí z jiného materiálu, pro který jsou stanoveny jiné mezní vzdálenosti dilatačních spár, platí vždy
hodnoty nižší.
Rozdělovací spáry: Rozdělovací spáry můžeme považovat za specifický druh dilatačních spár, které určují velikost dilatačních celků z hlediska rozdílného sedání jednotlivých částí objektu. Při řešení konstrukce je třeba brát ohled nejen na možný rozdíl poklesů jednotlivých dilatačních celků, ale i případné naklonění.
Ztužující prvky: K zabezpečení funkce konstrukce v souvislosti s prostorovou tuhostí slouží
ztužující prvky jako jsou věnce a větrové nosníky. Věnec má probíhat po všech obvodových stěnách i po všech příčných a podélných stěnách, které se podílí na přenosu vodorovného zatížení od větru.Věnec může být také využit k roznášení soustředěných reakcí stropních trámů a překladů. Větrový nosník: Používá se u stropních konstrukcí které nemají dostatečnou tuhost pro přenášení vodorovného účinku od zatížení větrem. A opatří se větrovým nosníkem, který zajistí opření hlavy zdi. Větrový nosník se opírá o ztužující stěny kolmé k uvažované stěn_ a dimenzuje se jako vodorovný nosník.
Zděné halové objekty: U jednopodlažních halových objektů spočívá na podélných stěnách konstrukce střechy. S ohledem na požadavky provozu bývají rozestupy mezi příčnými ztužujícími stěnami značné. Při vodorovném zatížení nemůže stropní konstrukce, která je relativně měkká ve své rovině, zabránit většímu průhybu stěny – konstrukce se chová jako pružná soustava.
Zděné vícepodlažní objekty: Statický model nosných prvků vícepodlažních zděných objektů se stanovuje na základě celkového prostorového působení konstrukce. Stanovení statického modelu ovlivňuje zejména:· typ konstrukčního systému,· systém podélných nosných stěn,· systém příčných nosných stěn,· systém obousměrný,· tuhost stropních desek v jejich rovině.
Podélný systém nosných zdí vyztužený příčnými stěnami: Tuhé stropní tabule (nepoddajné ve své rovin_) brání při působení svislého excentrického zatížení od stropů volnému posunu obvodových zdí a tvoří tak jejich podpory. Po dokončení hrubé stavby tvoří stěna spojitý nosník s podporami v místech rozepření stropy. Na stěny působí mimo jejich vlastní tíhy, také tíha krovu, římsy, balkonů a jednotlivých stropů. Vlastní tíha stěny s konstantní tloušťkou ve všech podlažích nebo symetricky rozšiřované nemá za následek vznik momentu, ale pouze
zvětšení normálové síly. Zatížení od stropů působí naproti tomu obvykle excentricky.
Objekty bez příčných (ztužujících) stěn: zdivo je v úrovni jednotlivých podlaží rozepřeno tuhými stropními konstrukcemi. Tlak větru se z obvodových zdí přenáší přes kloubově připojené stropy (působí jako rozpěry nebo táhla) i do ostatních zdí. Celkový ohybový moment se rozděluje na jednotlivé stěny v poměru jejich ohybových tuhostí. Jednotlivé stěny působí jako konzoly vetknuté do základů. Velmi záleží na tom, zda se objekt považuje za uzavřený, otevřený nebo částečně otevřený.
Objekty s příčnými (ztužujícími) stěnami: zdivo je v úrovni jednotlivých podlaží rozepřeno tuhými stropními konstrukcemi. V těchto případech nemá zatížení větrem většinou rozhodující vliv pro stanovení rozměrů stěn kolmých ke směru působení větru. Obvodová stěna se posuzuje v rozmezí jednoho podlaží i jako celá konstrukce. Ve výškovém rozmezí jednoho podlaží se může stěna uvažovat jako oboustranně částečně vetknutý nosník.
Příčný systém nosných zdí: U příčného systému jsou rozestupy mezi jednotlivými zdmi poměrně malé. Obvodové podélné stěny bývají výplňové (málo tuhé proti vybočení z vlastní
roviny) a mají funkci pouze tepelně-izolační. Příčné stěny jsou nosné. Účinky zatížení od větru se přenášejí přes obvodové stěny do základových konstrukcí. Stropní deska mezi příčnými zdmi bývá tuze spojena se ztužujícími věnci umístěnými po celém obvodě desky.
Objekty s vnitřním skeletem: U zděných objektů s větším proměnným (užitným) zatížením (např.sklady) se mohou střední zdi nahradit rámovými konstrukcemi. Kloubové uložení stropních konstrukcí v obvodových traktech na konzolových příčlích železobetonové vnitřní rámové konstrukce dovoluje vyrovnávat rozdílné sedání vnitřních podpor a obvodových zdí a nestejné stlačení zdiva a železobetonových stojek rámu. Při posouzení na vodorovné zatížení se obvodová stěna uvažuje jako konzola a vložená pole působí jako rozpěry, které zajišťují stejný průhyb konzoly a patrového rámu.
Zděné skelety: Pro nižší občanské objekty se někdy používá zděný skelet, skládající se ze zděných sloupů a železobetonových stropů. Spoj mezi pilíři a stropní deskou nemůže ve velké míře zaručit přenášení momentů, proto se uvažuje s kloubovým připojením. Stropy se považují za tuhé tabule, které i při vychýlení nebo pootočení nedovolí změnu vzdáleností
sloupů v místech, kde jsou na nich uloženy. Z toho vyplývá podíl vodorovných zatížení připadající na jednotlivé sloupy a také přídavné namáhání na které se musí posoudit stropní tabule. Sloupy se uvažují jako konzoly a posuzují se na kombinaci šikmého ohybu s tlakem, popř. i na kroucení. Velmi důležité je řádné spojení sloupů se stropy a jejich průběžnost. I při nejnepříznivější kombinaci zatížení se nesmí porušit spára mezi sloupy a stropem. Jako vhodná konstrukční úprava se jeví svázání sloupů se stropy pomocí kotev.
Prefabrikované keramické dílce: princip provedení je stejný jako u konstrukcí betonovaných na místě, ale celý proces probíhá ve výrobně na podložce. Je to pohodlnější a je možno použít mechanizace při ukládání tvarovek. Provedení je kvalitnější. Odpadá nutnost bednění. Prefabrikáty jsou opatřeny úchyty pro přepravu. Panely se ukládají na stěny srovnané maltové lože. Doporučená délka uložení je 115mm. Panely jsou ihned po uložení staticky nosné.
Polomontované vodorovné kce: tyto stropní konstrukce se sestavují na stavbě z nosníků a vložek. Následně se zalévají betonem součastně s věnci. Umožňují zastropení členitých půdorysů. Nosníky mohou být z železobetonu nebo z předpjatého betonu. Převážně jsou však keramobetonové vyztužené svařovanou prostorovou výztuží.
Stropy hurdis: vyrábějí se již sto let. Šířka 250mm a výška 80mm. Vyrábějí se v délkách 1080 a 1180mm a jsou vylehčeny dutinami. Mají buď rovná nebo šikmá čela. Pro osazení desek s šikmými čely se vyrábějí patky. Patří do skupiny polomontovaných kcí. Výhoda: nevyžadují provizorní podepření a není nutné nadbetonování.
Zděné klenby: patří mezi nejstarší stropní a halové kce. Zděné klenby jsou nosné stavební prvky, které se vyskytují ve starších objektech bytového fondu. Klenby byly významnými nosnými konstrukcemi mostního stavitelství. Je to oblouková nosná kce z cihel nebo kamene. Dle geometrie dělíme na: valená, klášterní, neckovitá, zrcadlová, křížová, lunetová.