Souřadnicové a výškové systémy používané v ČR, tachymetri, teodolit,...

měření délek v současnosti volíme mezi elektronickým dálkoměrem nebo přímém měřením pásmem. Měření nitkovým dálkoměrem zpravidla nevyhovuje pro svojí nízkou přesnost. Vrcholové úhly měříme přesnými teodolity minimálně v jedné skupině. V současnosti je ideální použít geodetickou totální stanici.
V případě absence elektronického dálkoměru, a tam kde měření pásmem je obtížné či nemožné (např. přes rybník) je možné zvolit jinou metodu určení nových bodů, jako je např. protínání z úhlů.
Výpočet oboustranně připojeného a orientovaného polygonového pořadu. Výpočet vetknutého polygonového pořadu.
Polygonový pořad oboustranně připojený a orientovaný - Návody ke cvičením z geodézie, Ing. Jaroslav Culek, CSc. a kol., str. 183
Polygonový pořad vetknutý - Návody ke cvičením z geodézie, Ing. Jaroslav Culek, CSc. a kol., str. 187
Základy teorie chyb a vyrovnávacího počtu. Charakteristika chyb: hrubé, systematické, náhodné. Gaussův zákon o hromadění chyb.
Hrubá chyba - se obvykle definuje jako chyba, která nesplňuje míru přesnosti, požadovanou v daném případě pro výsledek měření. Mírou přesnosti je krajní odchylka (největší přípustná odchylka) určená pro příslušný druh práce. Podle toho může být rozdíl mezi dvěmi měřeními té stejné délky pro určitý druh práce hrubou chybou, pro jiný druh jen nevyhnutelnou chybou. Například rozdíly mezi dvěmi měřeními, považované při mapování ve velkých mírách za hrubé chyby, mohou být při mapování v menších mírách jen nevyhnutelné chyby. Příčinou omylů a hrubých chyb nemusí být vždy nepozornost. Většinou vyplývají z únavy měřiče a jeho pomocníků na konci denní práce. Omyly a hrubé chyby však nejsou nebezpečné. Bezpečně se zjistí ještě dalším měřením a vyloučí se z výsledků měření.
Systematická chyba – chyba, která při větším počtu měření, prováděných za týchž podmínek téže hodnoty určité veličiny zůstává co do absolutní hodnoty a znaménka stejná, anebo která se při změně podmínek mění podle určité zákonitosti. Příčiny systematických chyb mohou být známé i neznámé. Systematickou chybu, kterou lze pomocí výpočtu nebo podle zkušenosti určit, je nutno vyloučit patřičnou korekcí. Se systematickými chybami, které sice nelze určit, ale jejichž hodnotu pokládáme ve srovnání s nejistotou měření za dostatečně malou, zachází se při výpočtu nejistoty měření jako s chybami náhodnými. Systematické chyby, které nelze určit, ale jejichž hodnota se považuje ve srovnání s nejistotou měření za dosti velkou, je nutno přibližně odhadnout a uvažovat při výpočtu nejistoty měření. Systematická chyba je obvykle proměnná s měřenou nebo ovlivňující veličinou.
Náhodná chyba – chyba měnící se náhodným způsobem při opakovaných měřeních téže veličiny za týchž podmínek. Nelze ji korigovat. Lze ji zmenšovat opakovaným měřením.
Teodolit. Osy teodolitu a osové podmínky. Měření směrů a úhlů (vodorovných, svislých).
Teodolity jsou geodetické přístroje, které slouží k měření a vytyčování vodorovných a svislých úhlů.
Mají-li být vodorovné a svislé úhly, měřené teodolitem správné, nestačí jenom přístroj horizontovat a centrovat. Musí být splněny ještě další podmínky, vyjádřené vzájemnou polohou os přístroje. Při měření vodorovných směrů (úhlů) je třeba, aby při sklápění dalekohledu teodolitu vytvořila záměrná přímka svislou rovinu. Při měření výškových (zenitových) úhlů přistupuje ještě podmínka, aby při vodorovné záměře bylo na svislém kruhu určité čtení odpovídající způsobu dělení a číslování. Při zkoumání správnosti přístroje je vhodné kontrolovat v tomto pořadí (přístroj je vybaven alhidádovou libelou):
a) osa libely L, použité k horizontaci je kolmá k ose alhidády V
b) ryska nitkového kříže je vodorovná, resp. svislá
c) záměrná (kolimační) osa Z je kolmá na vodorovnou (točnou) osu H
d) vodorovná (točná) osa H je kolmá na svislou osu alhidády V
e) vodorovné záměře odpovídá na svislém kruhu určité čtení,
f) optická olovnice je svislá
Měření délek - přímé, nepřímé. Systematické chyby. Zásady přímého měření délek. Optické a elektronické dálkoměry.
Měření délek patří k nejstarším činnostem zeměměřiče vůbec. Délkou rozumíme vodorovnou vzdálenost mezi dvěma body. Pro další výpočty se redukují do nulového horizontu a převádějí do zobrazovací roviny (v případě České republiky do S-JTSK). Délkovou jednotkou je podle ČSN 01 1300 metr, který je definován jako: Metr je délka dráhy, kterou uletí světelný paprsek ve vzduchoprázdnu za 1/299 792 458 s.
Přímé měření délek - pásmem
latěmi
dráty
Mezi nejjednodušší možnost, jak určit vzdálenost mezi dvěma body, patří krokování. Nevýhodou je malá relativní přesnost udávaná 1 : 50 až 1 : 100 a také použitelnost pouze v rovinném terénu. Pro hrubý odhad vzdálenosti je tato metoda dostačující a často použitelná. Její přesnost se dá poněkud zlepšit tím, že lidský krok nenásobíme průměrnou hodnotou 0,75 m (nebo dvojkroku 1,50 m) , ale změříme si délku deseti vlastních kroků. Desetina této vzdálenosti je skutečná délka vlastního kroku. Nejčastější pomůckou pro přímé měření délek je pásmo.
Pásma rozlišujeme:
podle jejich délky- 20 m
- 30 m - nejběžněji používané
- 50 m
Nepřímé měření délek - optickými dálkoměrys latínitkové
dvojobrazové
s konstantní délkou latě
autoredukčnídvojobrazové
diagramové
bez latě autoredukční základnové
mechanickými dálkoměry
fyzikálními dálkoměryinterferenční
elektronickéradiolokační
fázovéradiové
světelné
Nepřímo můžeme délky měřit pomocí fyzikálních metod specielně vyvinutými přístroji, které souhrnně nazýváme dálkoměry. Podle toho, kterou z fyzikálních metod použijeme, dělíme dálkoměry na optické nebo elektronické.
V plochém terénu bez překážek je třeba k měření dvou pomocníků. Měří-li se délky v členitém terénu, zvedá přední pomocník konec pásma do takové výšky, aby pásmo bylo vodorovné. Měřič kontroluje do oka vodorovnost měřidla a dbá na přesné přiřazení a provážení pásma.
Při přímém měření je nutno dodržovat tyto zásady: délky se měří zásadně po svahu, každá délka se měří zásadně dvakrát.
Elektronické dálkoměry
K elektronickému měření délek se využívají vlny rádiové nebo světelného záření, a to viditelného i infračerveného. Z tohoto hlediska se dělí elektronické dálkoměry na radiové a světelné.
Optické dálkoměry
Základní myšlenkou optického měření délek je určení zprostředkujících veličin pro řešení pravoúhlého nebo rovnoramenného trojúhelníka v němž se délka s určí ze známých veličin - základny a dálkoměrného (paraliktického) úhlu.
Podrobné měření polohopisu. Metoda pravoúhlých souřadnic, polárních souřadnic, konstrukčních oměrných, protínání.
Polohu podrobných bodů polohopisu určujeme geodetickými metodami od sítě pevných bodů polohového pole. Každý podrobný bod se promítá ze své obecné polohy na zemském povrchu na rovinu průmětny (vodorovná rovina) pravoúhlým promítáním.
Polární metoda
Tato metoda měření polohopisu je v současnosti nejrozšířenější metodou určování podrobných bodů polohopisu. podstatou této metody je určování lokálních polárních souřadnic (vodorovný úhel, vodorovná délka) od měřického bodu k podrobnému bodu (viz obr. 7.8). Vodorovný úhel musí mít jedno rameno ve směru na jiný měřický bod. Měřické body musí mít mezi sebou jednotný vztah, stejně jako u metody ortogonální. Bývají určeny buď ve státním pravoúhlém systému S – JTSK nebo výjimečně v jednotném místním systému. Lokální polární souřadnice podrobných bodů na jednotlivých měřických bodech tak lze převést do jednotné matematické soustavy.
Trigonometrické určování výšek. Vliv rozdílu mezi skutečným a zdánlivým horizontem, vliv vertikální refrakce.
Spočívá v řešení pravoúhlého trojúhelníka, ve kterém měříme úhel a délku. Hledanou hodnotou je velikost svislé odvěsny – převýšení (viz obr. 4.1).
Tachymetrie.
Tachymetrie - současné určení polohy i výšky podrobných bodů, nižší přesnost 0,3 – 0,5 m
Nitková tachymetrie - síť stanovisek – většinou se buduje samostatně ( pouze u malých lokalit s malými nároky na přesnost lze budovat s podrobným měřením). Hustota stanovisek je závislá na přehlednosti terénu a na dosahu nitkového tachymetru. Pro měřítko 1:1000 lze z jednoho stanoviska zaměřit území v okruhu 120 – 150 m ( tj. max. vzdálenost stanovisek