Pojem a vznik práva

musí nastat, aby se subjekt stal nositelem konkrétních, právní normou předpokládaných práv a povinností (např. Z kupní smlouvy vzniká kupujícímu povinnost zaplatit kupní cenu = kupní smlouva).
Podmínky, na které zákon váže vznik subjektivních práv a povinností v něm obecně předvídaných, se nazývají PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI. Je to skutečnost s níž zákon spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností.
Dělení právních skutečností:
- autonomní PS – spočívající ve volním chování lidí s nimiž právní norma spojuje vznik právních následků, nazývají se úkony. Úkony dělíme na právní (chování směřující k právnímu dovolenému důsledku – smlouva, závěť) a protiprávní (chování, které porušuje zákon)
- právní skutečnost na lidské vůli nezávislé
– právní události nespočívající ve volním jednání lidí (smrt, narození, uplynutí času, povodeň)
- protiprávní stavy (důsledky nezaviněné události, které jsou v rozporu se zákonem)
- jiné v zákoně stanovené skutečnosti (nález ztracené věci)
POJEM A STRUKTURA PRÁVNÍ NORMY
NORMOU obecně rozumíme stanovení určitého modelu, vzoru toho co má být. Existují různé druhy norem, např. technické, společenské, výrobní a jiné.
PRÁVNÍ NORMA - patří do systému společenských norem.
- obecně závazné pravidlo chování vyhlášené ve zvláštní formě, jehož dodržování je vynutitelné státní mocí.
- jejími znaky jsou regulativnost, právní závaznost, obecnost a vynutitelnost státní mocí
- bývá vyjádřena v právním předpisů
Struktura právních norem:
- každá norma má svou vnitřní strukturu
- můžeme říct, že se právní norma ve své vnitřní struktuře člení na část:
- podmiňující = hypotézu a podmíněnou = dispozici a sankci
Tradiční struktura právní normy je hypotéza, dispozice a sankce.
Hypotéza – je podmiňující skutková část, označujeme jí ty právní skutečnosti, s jejichž přítomností je spojen vznik, změna či zánik práv a povinností upravených dispozicí právní normy
Dispozice – je normativní část, vyjadřuje co má být, nastane-li hypotéza.
- vlastní pravidlo chování, tj. práva a povinnosti, které vzniknou, naplní-li se podmínky uvedené v hypotéze.
Sankce – normativní část, vyjadřuje co má být, nastane-li hypotéza a nebude splněna dispozice.
Je-li naplněna hypotéza má být dispozice.
Je-li naplněna hypotéza a nenastala dispozice má být sankce.
Některé právní normy obsahují více hypotéz, jiné více sankcí, některé obsahují pouze hypotézu a dispozici.
Klasifikace právních norem:
a) podle právní síly, tzn. že právní normy jsou hierarchicky uspořádány od nejvyšších po nejnižší. Předpis nižší právní síly nesmí odporovat předpisu vyšší právní síly (mezinárodní smlouva, ústava a ústavní zákony, zákony a obecně závazné vyhlášky zastupitelstev, vládní nařízení a vyhlášky ministerstev)
b) podle orgánu, který je vydal
- prvotní – vydané orgánem který je vybaven zákonodárnou pravomocí, upravují vztahy dosud neupravené, nebo-li originální normy
- druhotné – odvozené, slouží ke konkretizaci vydaných zákonů. Nejsou vydán orgánem vybaveným zákonodárnou pravomocí (v našem právním řádě jde o vládní vyhlášky a nařízení ministerstev)
-2-
c) podle povahy hypotézy – právní normy s obecnou hypotézou (nájemní smlouva)
- právní normy se speciální hypotézou (smlouva o nájmu bytu)
Ve vzájemném vztahu obecné a speciální normy platí, že speciální normy mají přednost před obecnými.
d) podle povahy dispozice členíme na:
- kogentní = přikazovací, subjekty se nemohou odchýlit od normy
- dispozitivní – norma platí pokud se strany nedohodnou jinak
e) podle sankce – perfektní (obsahují sankci) a imperfektní (chybí li sankce)
f) podle právních odvětví – podle charakteru upravovaných společenských vztahů
g) podle postavení v systému právní regulace
normy hmotného práva – bezprostřední práva a povinnosti subjektů právních vztahů
normy procesního práva – upravují postup soudu či jiných subjektů při uplatňování práv a povinností z hmotné právní normy vyplývající
h) podle působnosti
časová – PN jsou zpravidla časově neomezené. Jejich účinnost zaniká d e r o g a c í (vydáním právní normy téže právní síly, pozdější ruší dřívější)
místní – označuje území na kterém norma platí
osobní – označuje okruh osob jimž je norma určena
věcná - charakterizuje jaké věci se norma týká
i) právní normy odkazující a blanketové
blanketové – delegují státní orgán aby stanovil vlastní normativní obsah blanketové normy
odkazující – zákonodárce odkazuje na již existující určitou normu
j) zmocňovací právní normy
generální – zmocňují vládu k vydávání nařízení
konkrétní – pouze pro určitý případ
k) intertemporální právní normy reagují na skutečnost, že téměř každá nová právní norma řeší otázky, které už byly upraveny nějakou dřívější normou. Tuto situaci řeší nový předpis v intertemporálních (přechodných) ustanovených.
l) kolizní právní normy – v právních vztazích s mezinárodním prvkem
- je nutné vymezit vztah práva vnitrostátního a jiných zahraničních právních řádů. Určí se, který řád bude na daný konkrétní vztah aplikován.
PLATNOST A ÚČINNOST PRÁVNÍC NOREM
Platnost – vyjadřuje skutečnost, že se PN stala součástí platného právního řádu.
- aby norma nabyla platnosti musí:
- být vydána příslušným zákonodárným orgánem
- musí být navržena, projednána a přijata zákonným postupem
-3-
- musí mít náležitou formu
- musí být vyhlášena způsobem v zákonem stanoveným
Platnosti nabývá PN dnem vyhlášení. Samotným nabytím platnosti však právní norma ještě nepůsobí vnik práv a povinností, to se stane až nabytím účinnosti.
Účinnost – tzn. že z ní adresátům vznikají práva a povinnosti = že se musíme podle ní chovat a dodržovat ji.
- ustanovení o účinnosti je zpravidla zařazeno v závěrečných ustanoveních. Není-li takový údaj obsažen, nabývá norma účinnosti 15 dnů po vyhlášení. Doba mezi platností a účinností je legislativní lhůta (vacatio legis). Tato doba slouží k možnosti seznámení se s obsahem normy.
Retroaktivita – zpětná účinnost práva je až na výjimky nepřípustná
- v našem právním řádu je s jednou výjimkou stanovena v oblasti trestního práva: „Trestnost činu se posuzuje podle práva platného v době kdy byl spáchán.“ Výjimkou je: „Podle pozdějšího zákona se posuzuje je tehdy, je-li to pro pachatele příznivější“
PRÁVNÍ VZTAHY A PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST
PRÁVNÍ VZTAHY
- takové typy vztahů mezi lidmi v nichž tito vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností upravených právem.
- mohou být dvoustranné nebo vícestranné podle počtu subjektů. Dále je členíme na:
relativní – na obou stranách vztahu vystupuje určitý počet subjektů
absolutní – v nich je jeden subjekt, má absolutní právo nebo povinnost
VZNIK PRÁVNÍHO VZTAHU
- ze zákona samého vznikají PV pouze výjimečně
- nejčastěji k jejich vzniku nestačí jen existence právní normy, musí přistoupit právní skutečnost
- předpokladem PV je existence právní normy a zpravidla též určitá právní skutečnost či skutečnosti.
PRVKY PRÁVNÍHO VZTAHU:
a) subjekty – osoba fyzická – musí mít způsobilost mít práva a povinnosti (vznikají narozením a končí smrtí), způsobilost k právním úkonům a způsobilost k protiprávním úkonům.
- osoba právnická – sdružení FO či jiných PO za účelem dosažení hospodářského, politického či jiného cíle.
b) obsah – tvoří práva a povinnosti subjektů
Právo – možnost chovat se určitým způsobem a požadovat totéž od druhých
Povinnost – nutnost subjektu chovat se tak, jak norma přikazuje
c) předmět (objekt) – tvoří věci, práva a tzv. nehmotné statky k nimž směřují práva a
povinnosti
PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST
- uplatnění nepříznivých právních následků vůči tomu, kdo porušil právní normu.
Odpovědnost = nepříznivé důsledky při porušení PN
Porušením právní povinnosti vzniká právní delikt, tento se skládá z těchto prvků:
- objekt deliktu – tvoří hodnoty,jevy a společenské vztahy chráněné právem
- subjekt deliktu – osoba, která se dopustila protiprávního jednání
- objektivní stránka deliktu – určitý akt navenek projeveného chování, které zahrnuje protiprávní jednání, škodlivý následek a příčinnou souvislost.
- subjektivní stránka deliktu – zahrnuje vnitřní znaky deliktu, týkající se psychiky delikventa, především problému zavinění.
ZAVINĚNÍM rozumíme vnitřní psychický vztah rušitele k protiprávnímu jednání. Z hlediska zavinění rozlišujeme odpovědnosti:
subjektivní - za zavinění – v případě, ž je delikventovi prokázáno zavinění
- při zavinění rozlišujeme :
- úmysl – přímý – věděl, že způsobí škodlivý následek a způsobit ho chtěl
- nepřímý – věděl a pro případ, že tento důsledek způsobí s tím byl srozuměn

-2-
- nedbalost – vědomá – věděl, že může způsobit škodlivý následek, ale spoléhal, že se tak nestane
- nevědomá – nevěděl, že může způsobit takový následek, ač to vědět mohl a měl
objektivní – bez zřetele k zavinění – vzniká odpovědnost i když nedošlo k zaviněnému porušení povinností
- objektivní odpovědnost s liberačními důvody, té se může zprostit použitím liberačních (osvobozujících) důvodů
- objektivní odpovědnost absolutní – té se subjekt v žádném případě nezprostí
Právní odpovědnost plní následující funkce:
- preventivní – hrozba sankcí odvrací od protiprávního jednání
- reparační – účelem uplatnění odpovědnosti je odčinit škodlivý následek
- satisfakční – je-li způsobena újma nemateriální, má vyvození odpovědnosti poskytnout satisfakci – zadostiučinění
- represivní – úkolem je porušitele práva potrestat
PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST může být uplatňována státní mocí:
- jen v případech stanovených zákonem
- jen způsobem, který stanoví zákon
- její rozsah a meze nelze měnit jinak než zákonem
DELIKTY A JEJICH ČLENĚNÍ
DELIKT vzniká porušením právní povinnosti. Člení se na:
a) veřejnoprávní – trestné činy – pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný. Zásadně je vyžadováno úmyslné zavinění, u některých zákon stanoví, že stačí zavinění z nedbalosti.
- přestupky a jiné správní delikty – pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně, stupeň nebezpečnosti je však nepatrný
b)soukromoprávní – delikty vznikají při porušení povinností plynoucích ze soukromoprávních norem. Sankcí je tu náhrada škody, odstranění vad, vydání bezdůvodného obohacení.
c) disciplinární – spočívají v porušení disciplíny vyplývající z pracovních nebo služebních vztahů. Je uplatňována uvnitř organizace, uplatňují ji a sankce ukládají nadřízení (důtka, písemné napomenutí, dočasné snížení mzdy, odvolání z funkce, atd.)
APLIKACE A INTERPRETACE PRÁVA
APLIKACE PRÁVA JAKO STADIUM JEHO REALIZACE
- úlohou a posláním práva ve společnosti je co nejefektivnější regulace společenských vztahů. V procesu tohoto působení rozeznáváme:
tvorbu práva – vznik a přijímání právních norem, tj. vznik právního řádu určitého státu
realizaci práva – uskutečňování, provádění práva. Jde o transformaci pravá psaného v právní jednání. Základními formami realizace práva jsou:
soukromoprávní úkony - právní jednání FO a PO
veřejnoprávní akty - realizace práva státními orgány vydáním individuálního právního aktu = aplikace práva
interní instrukce - akty řízení, konkretizace nadřízeným orgánem pro potřeby orgánu podřízeného

APLIKACE PRÁVA – uskutečňování práva státními orgány. Činnost kdy rozhodují o právech a povinnostech konkrétních subjektů v konkrétních případech. Výsledkem činnosti státního orgánu je INDIVIDUÁLNÍ PRÁVNÍ AKT.
Postup při aplikaci práva:
nejdříve je třeba zjistit skutkový stav dané věci (zjištění objektivní pravdy)
vyhledat právní normu, která na tuto faktickou skutkovou podstatu dopadá. Nalézt skutkovou podstatu zákonnou a provést s u b s u m p c i (přiřazení skutkové podstaty faktické skutkové podstatě zákonné)
vydání rozhodnutí
INDIVIDUÁLNÍ PRÁVNÍ AKT
- je vyvrcholením aplikační činnosti, výsledkem rozhodování státního orgánu. Je aktem aplikace práva = zavazuje individuálně
NORMATIVNÍ PRÁVNÍ AKT
- ukládá práva a povinnosti obecně, do budoucna neurčenému počtu subjektů. Je obecně závazný, je pramenem práva.
Členění IPA:
- podle účinků, které vyvolávají: - konstitutivní (jimi se zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti dotčených subjektů)
- deklarativní ( konstatují existenci nebo neexistenci právního vztahu)
- podle podnětu z něhož byly vydány: - z vnějšího podnětu (na žádost)
- z vlastní iniciativy státního orgánu (z úřední povinnosti)
- podle postavení státního orgánu v nově vzniklém právním vztahu:
státní orgán je účastníkem tohoto vztahu (např. přijetí na VŠ)
stání orgán není účastníkem tohoto vztahu
Náležitosti IPA:
Záhlaví – označení kdo jej vydává, v jaké věci a komu je určen
Výrok – vlastní rozhodnutí státního orgánu s odvoláním na právní předpis podle nějž bylo rozhodnuto
-2-
Odůvodnění – vysvětlení, právní hodnocení skutku
Poučení o odvolání – určuje zde je proti vydanému rozhodnutí přípustný řádný opravný prostředek
Datum rozhodnutí s uvedením funkce, jména a podpisu toho, kdo rozhodl
U IPA rozlišujeme:
- právní moc – IPA je v právní moci tehdy, pokud ho není již možné napadnou řádným opravným prostředkem
- vykonatelnost – možnost vykonat plnění ke kterému IPA zavazuje. Vykonatelnost IPA zpravidla nastává po jeho nabytí právní moci
IPA má konkrétní podobu rozsudku soudu, platebního rozkazu, daňového platebního výměru, stavebního povolení, živnostenského listu, apod.
INTERPRETACE PRÁVA – pojem, druhy a význam
- porozumět právnickému textu, pochopit jeho smysl je nesmírně důležité. I změna interpunkčního znaménka může mít dalekosáhlý význam. Důležitou roli při aplikaci práva hraje jeho interpretace nebo-li VÝKLAD.
VÝKLADEM - rozumíme duševní tvořivou činnost směřující k objasnění smyslu právních norem za účelem, aby obecná norma byla správně aplikována na konkrétní případ.
význam výkladu práva postihl římský právník Celsus: Poznat zákony to neznamená zapamatovat si jejich slova, ale pochopit jejich význam a působení.
Při výkladu s zejména zjišťuje:
význam daného normativního ustanovení
jeho místo v systému práva
Druhy výkladů dělíme na:
1. podle subjektu, který výklad provádí
výklad autentický je výkladem autora
legální – provádí ho orgán zmocněný k tomu zákonem. Tento druh výkladu v našem právu není v současnosti uplatňován.
Oficiální(interní) – provádí vedoucí pro svoje podřízené. Je závazný pro linii služební podřízenosti
Výklad orgánu aplikující právo
Judikatura (publikovaná rozhodnutí vyšších soudů) – slouží ke sjednocování rozhodovací činnosti soudů. Nejvyšší sou vydává tzv. Sbírku rozhodnutí Nejvyššího soudu
Výklad vědecký – představují odborná právnická díla
2. podle použité metody
- výklad jazykový – smysl slov a vět se objasňuje podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel
- výklad logický – smysl normy zajišťuje pomocí vědeckých poznatků a pravidel formální logiky. Např. důkaz vyloučením (důkaz opaku) = neoznámení trestných činů podle § 168 je trestné, důkazem z opaku odvodíme, že neoznámení jiných trestných činů trestné není.
- výklad systematický – při použití této metody se tak smysl právní normy zjišťuje srovnáním s jinými normami
- výklad historický – zkoumá historické podmínky a okolnosti vzniku normy
- funkcionalistický (teologický) výklad = účelový – každá právní norma vzniká za účelem řešení určitého problému. Interpretace musí tudíž respektovat a naplňovat účel, za kterým byla vytvořena.
3. podle rozsahu výkladu
- výklad doslovný – adekvátní, kdy výklad normy je adekvátní textu
- výklad zužující – právní norma se vykládá úžeji než vyplývá z jejího textu (jen vyjímečně)
- výklad rozšiřující – právní norma se vykládá šířeji než vyplývá z jejího textu ( vyjímečně)
MEZERY V PRÁVU A POUŽITÍ ANALOGIE
- při aplikaci práva může dojít k situaci, že určitý konkrétní případ, který má správní orgán rozhodnout není právem upraven. Platí zásada, že soudce i jiný správní orgán je povinen o věci rozhodnout a to na základě jistých právních zásad a právní metodou. V některých
-2-
odvětvích práva připouští rozhodovat věci právem výslovně neupravené aplikováním práva podle analogie.
Analogie (podobnost) – použití právní normy upravující případ nejblíže podobný. Rozeznává se: - Analogia legis – analogie zákona, podobné ustanovení hledá uvnitř dané normy
- Analogia iuris – analogie práva, tehdy, nenajde-li se v dané normě obdobné
ustanovení. Pak se hledá kdekoliv v právním řádu.
Analogie pomáhá překlenout mezery v právu. Vyloučeno je použití analogie v trestním právu hmotném (při posuzování trestnosti činu a při stanovení trestu). Aplikace práva podle analogie se připouští v soukromém, především pak občanském právu. V systému anglosaského práva jsou mezery v právu řešeny precedenčním soudním rozhodováním.
PRÁVO JAKO SYSTÉM A JEHO ČLENĚNÍ
- existence lidstva je spojena s užíváním práva jako souboru obecných pravidel chování vynutitelných státní mocí. Právo vyžaduje určité systémové uspořádání a zpřehlednění = systém práva.
SYSTÉMEM rozumíme množinu činných prvků, které jsou charakterizovány vzájemnými vztahy, určitou strukturou a závislostí prvků navzájem. Jakákoliv změna musí proto respektovat systémové uspořádání a vzájemné vazby, jinak nebude fungovat ani systém ani jeho jednotlivé prvky.
SYSTÉM PRÁVA – rozumíme tím uspořádání prvků určitého právního řádu. Jeho jednotlivé prvky jsou provázány a zajišťují jeho fungování. Předpokladem fungování právního řádu je souladnost = bezrozpornost jeho prvků. Rozpornost prvků (právních norem) vnáší do právního řádu zmatek. V praxi k tomuto někdy dochází. Její odstranění je možné jen legislativní úpravou.
ZÁKLADNÍ PRVKY OBJEKTIVNÍHO PRÁVA:
právní norma – základní stavební jednotka práva, obecně závazné pravidlo chování
vyjádřené ve státem stanovené formě, je vynutitelné státní mocí
právní institut – souhrn právních norem, které regulují okruh společenských vztahů
stejného druhu
právní odvětví – vyšší skladební jednotka. Vyděluje se ze systému práva podle charakteru
společenských vztahů, které upravuje. Hovoří se pak o právu občanském,
pracovním, , obchodním, ústavním, trestním, daňovém, atd.