Regiony

principech.
Hranice nicméně nejsou pasivními oddělovači sociálních entit. Jedinci je využívají pro vyjádření exkluze a inkluze – my a oni a tím posilují vědomí sounáležitosti k nějaké identitě.
Hranice mají dvojí roli – stabilizují prostor pro ty, kdo žijí uvnitř a zároveň pro ty vně. Hranice jsou sociálními konstrukcemi, které si vytvořili lidé – k vyjádření moci nad nějakým územím či pro sociální rozdělení. Někdy
Symbolické vymezení je nezbytné pro získání identity regionu. Patří sem např. pojmenování, které umožňuje, aby se region stal předmětem politických či akademických debat či každodenního „používání“ v řeči. Politické elity nálepkují konkrétní či symbolické krajiny, aby je rozdělily, kontrolovali. Nepatří sem pouze jména, ale i jiné prvky jako prapory, loga, rituály. Symbolismus se často stává nezbytnou součástí nacionalismu.
Hranice a symboly jsou důležité pro vytváření regionů, ale potřebné jsou i instituce (politické, ekonomické a kulturní) nebo dokonce formální organizace (administrativa) schopné obnovovat územní celistvost regionu a jeho symboliku. Některé instituce mají dlouhou životnost (firmy, vzdělávací zařízení, média, úřady) některé kratší (kulturní události). Některé instituce jsou úzce svázány s daným územím (vojsko, policie) jiné poněkud volněji (školy, média).
Hierarchie (nodálních) regionů
Například Hampl (1996) rozeznává šest hierarchických úrovní regionu:
lokální úroveň – odpovídá jednotlivým sídelním útvarům s dominantní obytnou funkcí doplněnou vybranými prvky práce a služeb. Sídla, resp. obce jsou převážně vztahově neuzavřené celky (silná vyjížďka a dojížďka za prací a službami) – v minulosti byly ovšem vztahově uzavřené s vnitřní polaritou (sídelní útvar a zemědělské a lesní zázemí).
mikroregionální úroveň – odpovídá elementárním nodálním regionům a z hlediska každodenního pohybu obyvatel jde o relativně uzavřené vztahové jednotky. Polarita střediska a zázemí je klíčovým integračním faktorem a je spojena s územní dělbou práce: koncentrace obyvatel a především pracovních příležitostí a obslužných funkcí ve středisku na jedné straně a obytných funkcí a primérních aktivit v zázemí na straně druhé. Propojení obou části je realizováno každodenní dojížďkou za prací a službami.
vyšší regionální úroveň – odpovídá relativně velkým regionům (makroregiony v rámci státu) s výrazným velkoměstským centrem. Polarita jádra a zázemí je v podstatě obdobou základních nodálních regionů, byť ve složitější a komplexnější variantě – jádro má často charakter areálu, v rámci makroregionu existuje určitá hierarchie středisek. Vztahová uzavřenost se týká dlouhodobějších pohybů obyvatelstva – migrace, studium na vysokých školách, a částečně i vazeb mezi podniky či institucemi (výrobní kooperace, dosah regionálních bank, regionálních médií, apod.).
národní úroveň – odpovídá úrovni národních států, na níž dochází k relativní (a stále snižované) uzavřenosti většiny ekonomických a kulturních vazeb. Dochází zde také k formování celé hierarchie nodálních středisek, ale i metropolitních areálů. Jádrem jsou hlavní a vedlejší metropolitní areály spojené navzájem koncentračními osami.
nadnárodní (subglobální) úroveň – odpovídá velkým geografickým útvarům např. západoevropský „modrý banán“, povodí Gangy).
globální úroveň – např. dělení bohatý sever vs. chudý jih.
HUMÁNNÍ GEOGRAFIE
regiony, regionalizace