Globální půdy

je jejich nejlepší ochrana, pokud jsou odlesněny ztrácí rychle organickou hmotu a tvrdnou.
Rozšíření: acrisoly pokrývají velké rozlohy v rovníkových tropech, vyskytují se hlavně ve vlhkých tropických a monzunových oblastech.
ALISOLY
Název: latina – alumen = kamenec
Charakteristika: jsou to půdy, které mají argicový B horizont. Jsou to kyselé půdy s vysokou hladinou Al a malým obsahem bází. Alisoly jsou podobné acrisolům, ale jsou méně zvětralé a obsahují vyšší podíl primárních minerálů.
Profil: skládá se z A – Bt – C horizontů.
Využití: přirozenými společenstvy těchto půd jsou světlé lesy, limitujícím faktorem pro zemědělské využití je toxicita Al v mělkých hloubkách. Při obhospodařování těchto půd jsou lepší dřeviny než jednoleté plodiny, např. v Malajsii a na Sumatře se na nich pěstují olejové palmy.
Rozšíření: alisoly se vyskytují zejména ve vlhkých tropech a subtropech zejména v JV Asii, západní Africe, centrální části Jižní Ameriky a na jihovýchodě USA.
LIXISOLY
Název: latina – lixivia = vymyté substance
Charakteristika: lixisoly se vyskytují na silně zvětralých a nezpevněných materiálech a jejich název se odvozuje od procesu vymytí jílu od povrchu do akumulačního horizontu. Lixisoly mají vyšší pH než většina ostatních zvětralých tropických půd a nízké obsahy přístupných živin. Mají malou stabilitu půdních agregátů, což vede ke slévání půdy a erozi.
Profil: se skládá z A – Bt – C horizontů. Argic B horizont bývá mnohdy červený nebo žlutý jako výsledek dehydratace Fe složek v suchém období.
Využití: nejlepším využitím těchto půd je jejich ponechání pod extenzivními loukami nebo lesem, při jejich zemědělském využívání jsou z důvodu protierozní ochrany upřednostňovány trvalé kultury před jednoletými.
Rozšíření: tyto půdy se vyvinuly v monzunových a semiaridních oblastech např. v Brazílii, Indii a v západní a jihovýchodní Africe.
SOLONČAKY
Název: ruština – sol = sůl, čak = solná oblast
Charakteristika: solončaky se tvoří v oblastech, kde alespoň po část roku převažuje výpar nad srážkami. Zdrojem zasolení půd jsou mineralizované podzemní vody, sedimentární horniny obsahující větší množství lehce rozpustných solí, případně použití zasolených závlahových vod na zemědělské půdách. Rozpuštěné soli se hromadí buď při povrchu (externí solončaky) nebo v určité hloubce pod povrchem (interní solončaky), což závisí na hloubce hladiny podzemní vody – mělká hladina ( externí (slaná voda může vystoupat až k povrchu), hlubší hladina ( interní solončaky. Vysoký obsah solí je nepříznivý z hlediska půdní chemie, následkem čehož je velmi omezená biologická aktivita těchto půd, která je minimální od obsahu solí cca 3 %.
Profil: solončaky mají buď A – C nebo A – B – C horizonty.
Využití: tyto půdy bývají stanovištěm řídkých travních porostů a halofytní vegetace. Pro své nepříznivé vlastnosti nejsou zemědělsky využitelné, vyjma extenzivních pastvin.
Rozšíření: solončaky jsou půdy aridních a semiaridních oblastí, jejich největší rozšíření je ve středovýchodní a střední Asii, severní Africe a v Severní Americe. Na jižní polokouli jsou uváděny zejména v Austrálii.
Oblasti solončaků se ve světě dále rozšiřují i v důsledku špatného managementu a nerespektováním ekologických limitů prostředí. Dnes je nacházíme např. tam, kde dříve byly prosperující starověké civilizace jako v deltě Nilu nebo na předním Východě.
SOLONCE
Název: ruština = lidový název
Charakteristika: jsou to půdy, které mají sorpční komplex silně nasycený Na. Diagnostickým znakem je B horizont s  minimálně 15 % výměnného Na.
Profil: se skládá z A – Btn – C nebo A – E – Btn – C horizontů.
Využití: mezi limitující vlastnosti využití solonců patří vysoká koncentrace rozpustných solí, alkalická reakce, toxický vliv uhličitanu sodného a nepříznivé fyzikální a hydrologické vlastnosti. V mnoha částech světa jsou tyto půdy ponechány ladem, nebo jsou zejména v řídce osídlených semiaridních oblastech využity pro extenzivní pastvu.
Rozšíření: solonce se vyskytují zejména v rovinatějších terénech v semiaridních, mírných a subtropických oblastech. Solonce se vyskytují často společně se solončaky, můžeme je najít prakticky na všech kontinentech.
GYPSISOLY
Název: latina – gypsum = sádra
Charakteristika: jsou to půdy, které mají do hloubky maximálně 125 cm gypsic nebo petrogypsic horizont. Gypsic horizont – je sekundárně obohacený o CaSO4, jeho mocnost je nejméně 15 cm; petrogypsic horizont – je sádrovcový horizont, který je tak silně cementovaný, že znemožňuje pronikání kořenů rostlin. Gypsisoly se tvoří rozpouštěním sádry ze zvětralých materiálů s jejím následným transportem půdní vodou a vysrážením v hlubších vrstvách půdy.
Profil: u gypsisolů se tvoří A – B – C horizonty s ochricovým A horizontem, pod kterým je buď cambic nebo argic B horizont. K akumulaci CaSO4 dochází hlavně v B horizontu a pod ním.
Využití: zemědělské využití těchto půd je limitované obsahem sádry v půdním profilu.
Rozšíření: vyskytují se ve stejných oblastech jako calcisoly tzn. v aridních a semiaridních oblastech, ale na menších výměrách. Jsou rozšířeny hlavně na Středním Východě, v Austrálii a na jihozápadě USA.
CALCISOLY
Název: latina – calcis = vápno
Charakteristika: jsou to půdy, které mají nejméně do hloubky 125 cm calcic nebo petrocalcic horizont. Calcic horizont je horizontem akumulace CaCO3, tato akumulace se může nacházet v C horizontu, může však být i v B nebo A horizontu; petrocalcic horizont je souvisle cementovaný CaCO3 a místy i MgCO3. Jsou to staré půdy, jejichž vývoj je zpomalován suchým prostředím.
Profil: vyvinul se u nich profil A – B – C horizontů. Mělký ochric A horizont s nízkým obsahem organických látek se nachází nad cambic nebo argic B horizontem. Obsah konkrecí v  B a C horizontu se označuje Bck a Cck.
Využití: pokud tyto půdy nejsou zavlažovány, tak se zpravidla využívají jako extenzivní pastviny, při optimální závlaze mohou být využívány pro pěstování polních plodin, které snášejí vyšší obsahy vápníku (např. vojtěška, čirok, …). Calcisoly které jsou hodně kamenité nebo mají petrocalcic horizont v mělkých hloubkách nejsou hospodářsky využívané.
Rozšíření: tato skupina půd se vyskytuje často společně se solončaky a gypsisoly v aridních a semiaridních subtropech.
KAŠTANOZEMĚ
Název: latina – castanea = kaštan, ruština – zemlja = zem, půda
Charakteristika: jsou to půdy, které mají mollic A horizont a dále alespoň jeden z horizontů: calcic, petrocalcic, gypsic, petrogypsic. Jsou to půdy, které mají tmavě hnědou barvu. Vyvíjejí se v oblastech suchého a teplého klimatu s převahou nízké a na druhy skromné vegetace s malou produkcí biomasy. Značná část vegetace každoročně odumírá a stává se zdrojem organických látek pro půdu. K akumulaci CaCO3 nebo sádrovce dochází v hloubkách od 1 do 2 m.

Profil: A – B – C. Pod A horizontem, který mívá mocnost asi 50 cm, se nachází B horizont. Calcic a gypsic horizonty bývají typické pro sušší oblasti jejich výskytu.
Využití: hlavní překážkou využití těchto půd je nedostatek vody a proto jsou rozsáhlé plochy pokryté těmito půdami využívány jako extenzivní pastviny. Tam kde se využívají pro pěstování rostlin, je nutné je zavlažovat.
Rozšíření: hlavními oblastmi jejich výskytu jsou jižní části bývalého Sovětského svazu, USA, Mexiko a jih Brazílie.
ČERNOZEMĚ
Název: ruština – čornyj = černý, zemlja = zem, půda
Charakteristika: horní část profilu tvoří mollic A horizont a dále je v profilu těsně nad půdotvorným substrátem calcic horizont. Tyto půdy se tvoří ve stepních oblastech s kontinentálním klimatem, vyznačujícím se horkým létem a chladnou zimou. Dominantním procesem při vzniku černozemí je akumulace humusu a přeměna organických látek. V období příznivých teplotních a vlhkostních poměrů během léta dochází k rozkladu odumřelých částí rostlin a ke zvýšené mineralizaci. V další části roku v zimě dochází k promrzání a vysychání půdního profilu, které je spojeno s  polymerizací organických látek a tvorbou huminových kyselin. Humus se v půdě stabilizuje vytvořením tzv. jílovitohumusového komplexu, při jehož vzniku se spojují huminové kyseliny s jílovitou složkou půdy. Černozemě mají dobré fyzikální, chemické i biologické vlastnosti. Hydrologický režim se vyznačuje vyrovnanou bilancí mezi srážkami a výparem. Černozemě mají stabilní agregátovou strukturu, takže objem pórů dosahuje hodnoty kolem 50 %. Mají vysokou sorpční kapacitu a velké nasycení bázemi.
Profil: A horizont mívá mocnost 30 – 80 cm (může však být i hlubší) a pod ním se nachází horizont s vyšší koncentrací práškového CaCO3 nebo calcic případně petrocalcic horizont.
Využití: černozemě jsou většinou zorněny a intenzivně zemědělsky využívány.

Rozšíření: černozemě navazují svým rozšířením na zónu kaštanozemí, vyskytují se zejména v Evropě, Asii a Severní Americe.
PHAEOZEMĚ
Název: řečtina – phaios = šerý, tmavý, ruština – zemlja = zem, půda

Charakteristika: půdy této skupiny mají mollic A horizont, v jeho podloží však chybí horizont bohatý na CaCO3, který je typický pro černozemě. Vznikají na eolických uloženinách – na spraších a dalších nezpevněných bazických materiálech v teplých až chladných humidnějších oblastech. Vyvíjí se v podmínkách s ročním přebytkem srážek, kdy po větší část roku dochází k prosakování vody profilem. V profilu chybí CaCO3, vyplavování však není tak intenzivní, aby docházelo k významnému snížení obsahu bází. Tyto půdy mají vysoký obsah organických látek, dobrou sorpční schopnost a s tím související nasycenost bázemi.
Profil: phaeozemě mají hnědý až šedý mollic horizont 30 – 50 cm mocný, který spočívá na cambic B horizontu nebo přímo na matečné hornině (C horizontu); případně mohou mít argic B horizont, který je považován za relikt dřívějšího vývoje k luvisolům.
Využití: phaeozemě jsou považovány za velmi dobré zemědělské půdy, intenzivně jsou obdělávány v USA, zejména při pěstování sóji, kukuřice a pšenice.
Rozšíření: phaeozemě se vyskytují hlavně v severoamerických prérijních oblastech, v pampách Argentiny a ve stepích východní Asie.
GREYZEMĚ
Název: angličtina – grey = šedý, ruština – zemlja = zem, půda
Charakteristika: jsou to půdy s šedým zbarvením, které mají mollic A horizont a argic B horizont. Šedá barva mollic horizontu vzniká jeho degradací v kyselejším prostředí pod lesními porosty, kde dochází k rozrušování jílovitohumusového komplexu a vybělování A horizontu přesunem jílu do B horizontu.
Profil: šedozemě mají A – Bt – C horizonty.
Využití: jsou to půdy využívané jak k zemědělské, tak k lesnické produkci.
Rozšíření: šedozemě se vyskytují na severní polokouli (Severní Amerika, Evropa, Asie), kde zaujímají přechodné oblasti mezi černozeměmi a luvisoly (illimerizovanými) půdami – tedy oblasti od stepí po smíšené lesy.
LUVISOLY
Název: latina – luvere = vymývat, proplavovat
Charakteristika: jejich název pochází od dominantního procesu, kterým je vymývání jílu a jeho přesunu do akumulačního B horizontu. Luvisoly mají příznivé fyzikální vlastnosti, bývají pórovité a dobře provzdušněné.
Profil: má A – Bt – C horizonty. Mezi A a B horizontem se může vyskytovat E horizont. Typická je přítomnost argic B horizontu, který se tvoří translokací jílů.
Využití: luvisoly patří mezi úrodné půdy, které bývají zemědělsky obhospodařované. V oblastech s mírným klimatem se na nich pěstují obiloviny, cukrovka nebo krmné plodiny.
Rozšíření: tyto půdy se vyvíjejí v rovinatých nebo mírně svažitých polohách v oblastech mírného klimatu nebo v teplých oblastech se střídáním suchého a vlhkého období, kde přirozenou vegetací jsou opadavé nebo smíšené lesy, případně travní porosty. Větší rozlohy zaujímají zejména v Rusku, USA, střední Evropě, ale i ve Středomoří nebo v Austrálii.
PODZOLUVISOLY
Název: složen ze dvou názvů jiných půd – podzolů a luvisolů
Charakteristika: stejně jako předchozí skupina luvisoly, tak i podzoluvisoly mají argic B horizont. Tyto půdy mají vybělený eluviální horizont se známkami podzolů a současně iluviální horizont luvisolů. Povrchovou část tvoří tmavý ale mělký ochric A horizont. Pod ním se vyvíjí v důsledku klimatu bohatého na srážky eluviální E horizont nad iluviálním B horizontem. Změna v textuře mezi horizonty ztěžuje prosakování vody – jílem bohatý málo propustný B horizont může zabraňovat dalšímu pohybu vody, která nad ním stagnuje a dochází k oglejení.
Profil: půdotvorným procesem se tvoří profil, který se skládá z A – E – Bt – C horizontů.
Rozšíření: podzoluvisoly jsou přítomny v širokém pásu od Polska až po centrální Sibiř.
Využití: tyto půdy jsou v tajze převážně kryty lesními porosty, pokud jsou zemědělsky využívány, tak se jedná převážně o pastviny. Jižním a západním směrem přibývá v tomto pruhu podíl orné půdy.
PLANOSOLY
Název: latina – planus = plochý, rovný
Charakteristika: jsou to půdy s  albikovým horizontem, který ostře přechází do podložního slabě propustného horizontu. Vyvíjejí se zejména na uloženinách s vyšším obsahem jílu. Fyzikální vlastnosti povrchového horizontu nebývají dobré – v suché sezóně tvrdne, ve vlhku je blátivý.
Profil: jejich profil má většinou A – E – B – C horizonty. Svrchní část profilu tvoří ochric nebo umbric A horizont. Přemisťováním jílu se pod ním vytvořil vybělený a hruběji texturovaný E horizont, který ostře přechází do jílem obohaceného argic B horizontu.
Využití: je limitováno nadbytkem vody ve vlhké sezóně a naopak nedostatkem vody v suchém období. Značné oblasti těchto půd jsou pokryty travními porosty, případně i se stromovým patrem. V jižní Asii se na planosolech pěstuje rýže.
Rozšíření: planosoly vznikají v subtropickém až mírném klimatu, kde se střídají období vlhka a sucha, největší výskyt mají v Jižní Americe a Austrálii.
PODZOLY
Název: ruština – pod = pod, zola = popel
Charakteristika: jejich název je odvozen od podpovrchového E horizontu, který může vlivem silného vybělení organickými kyselinami připomínat popel – má popelavě šedou barvu. Tyto půdy se vyskytují zejména pod jehličnatými lesy, vřesovišti a borůvkami, jejichž opad je obtížně rozložitelný. Organické látky se pak hromadí na povrchu půdy v podobě surového humusu, ve kterém se postupně tvoří organické sloučeniny, které z půdních minerálů uvolňují Fe a Al. Procesem podzolizace vzniká spodic B horizont obohacovaný mobilizovanými sloučeninami humusu a Fe a Al.
Profil: popsanými procesy se tvoří profil s Ah – E – Bhs – C horizonty.
Využití: limitujícím faktorem pro využití podzolů je nízký obsah živin, kyselá reakce, malá biologická aktivita – z těchto důvodů jsou to půdy neatraktivní pro zemědělství a většinou jsou pokryty lesními porosty. Po chemické stránce jsou podzoly půdy chudé, což souvisí se silným promýváním profilu a nízkou sorpční kapacitou.
Rozšíření: tyto půdy se vyskytují většinou v mírných a boreálních oblastech severní polokoule, na malých plochách se vyskytují i v tropech. Největší plochy podzolů jsou v Severní Americe, Skandinávii a Rusku.
FG
- -