Globalizace

existence nadnárodních společností, se formovaly již v 19. a první polovině 20. století v souvislosti s dobýváním nerostného bohatství v rozvojových zemích, s cílem zajistit si přísun vstupních surovin pro domácí výrobu. Spadá sem tedy i období kolonialismu, kdy kolonie (formální i neformální) sloužily jako surovinové zázemí pro rozběh průmyslové revoluce v koloniálních velmocích a v pozdějším období jako odbytiště výrobků. Kolonie zároveň byly i místy pro reinvestování zisku. Již v polovině 19. století např. Velká Británie podporovala hospodářskou politiku volného trhu, vědoma si
svého náskoku v průmyslové výrobě. Po recesi hospodářství v roce 1873 začala řada významných státu vytvářet celní bariéry k podpoře domácího průmyslu.
Fáze 2 – vzorec výrobních aktivit se po II. světové válce vrátil do stavu ve 30. letech – toto územní rozložení výroby však už nevyhovovalo novým ekonomickým podmínkám založeným už na úsporách z rozsahu a specializaci. Po druhé světové válce některé firmy (hlavě americké, například Ford, General Motors či Exxon) začaly kupovat výrobní závody v jiných zemích, aby si zajistily místní trhy. Marshallův plán, NATO a rozmístění amerických jednotek v Německu umožňovalo americkým firmám zprostředkovat si informace o spotřebitelských požadavcích evropských trhů. Hlavním cílem takové expanze bylo přiblížení výroby k trhu se zbožím; budované výrobní kapacity sloužily především dodávkám na místní trhy.
Fáze 3 – proces ekonomické integrace v mezinárodním měřítku byl významně urychlen některými událostmi z konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let 20. století. Koncem šedesátých let se ve většině vyspělých zemí projevovalo zpomalení poválečného ekonomického růstu. Zároveň došlo k rozpadu systému regulace mezinárodního obchodu zakotveného na brettonwoodských dohodách (dohody OSN v r. 1944 – cílem bylo vytvoření hospodářského systémů vedoucího k rychlé poválečné obnově; tento systém podporoval internacionalizaci zajištěním stabilního ekonomického, a zejména finančního prostředí pro mezinárodní obchod; vytvořil systém pevných směnných kurzů hlavních světových měn). Ropná krize v první polovině 70. let a následující ekonomická recese vytvořily prostředí, vyžadující od firem radikální snižování nákladů. Firmy, které chtěly zvýšit nebo alespoň zachovat úroveň zisků a akumulace kapitálu, začaly aplikovat nové strategie rozvoje, charakterizované mezinárodní expanzí. V 70. letech vzrůstá silná konkurence tzv. NICs s levnou pracovní silou (NICs=newly industrialised countries; Korea, Mexiko, Taiwan, apod.). Evropské a japonské firmy vstupují na americký trh – to vedlo k další restrukturalizaci amerických firem a odstraňování duplikací mezi domácí a zahraniční výrobou.
Existuje mírný rozdíl mezi internacionalizací a globalizací. Internacionalizace je pouhým rozšířením ekonomických aktivit za státní hranice – to vede k většímu geografickému pokrytí, ale ne k výraznějším změnám ve struktuře ekonomických vazeb. Jinými slovy jde v případě internacionalizace o obchod s produkty vytvořenými v rámci národních hospodářství.
Globalizace už vede k výraznějšímu „přeskakování“ národních států, především díky nadnárodním společnostem operujícím bez nějakého skutečného vztahu k místu. V rámci globalizace se už určité oblasti proměňují, specializují v rámci globální dělby práce. Obě dvě varianty ko-existují.
Významným předpokladem pro vytvoření světového systému globálního obchodu byly deregulace, tj. opatření směřovaná k odstranění hlavních bariér volného obchodu. Postupné uvolňování zahraničního obchodu probíhalo v rámci jednání GATT (Všeobecné dohody o clech a obchodu – General Agreement on Tarrifs and Trade) – vytvoření globálního kasina, daňových rájů (Kypr, Kajmanské ostrovy). Zatím ovšem platí, že trhy zboží (např. evropský jednotný trh) jsou propojeny daleko více než trhy práce (ty často zůstávají sevřené národními hranicemi) – výjimkami mohou být trhy mozků.
Dalším z deregulačních opatření byl pak pokles významu sociálního státu a pronikání liberálních politik od 70. let 20. století – řada aktivit veřejného sektoru byla privatizována. Vrcholem je pak rozvíjející se systém pobídkových schémat, pomocí kterých se snaží národní či regionální úrovně přilákat zahraniční mobilní kapitál/investice.
V oblasti politicko-ekonomické globalizace je frekventovaným tématem postupné snižování významu národního státu. Relativní pokles významu státu jako ekonomické jednotky bývá však často přeceňován – stát stále ještě hraje významnou roli při nastavení základního prostředí (např. právního, daňového, apod.). Tyto regulační nástroje však, jak uvádí, jsou stále častěji delegovány na regionální či lokální úroveň (rescaling), popřípadě jsou „odsávány“ shora integračními procesy (přesun vybraných kompetencí členských států EU na evropské orgány).
Nadnárodní firmy
Národní státy jsou hlavními hráči globálního politického řádu, velké korporace velkými hráči globálního ekonomického řádu. Všechny národní státy ve vyspělých oblastech světa jsou odkázány na průmyslovou produkci utvářející bohatství, ze kterého se odvíjejí daňové příjmy státu.
Od konce 2. světové války, a zejména pak od 80. let 20. století, však vedla rozsáhlá internacionalizace vlastnictví a řízení velkých firem k narůstající vzájemné propojenosti a integraci produkce zboží a služeb na nadnárodní úrovni. Vůdčími aktéry globalizace jsou nadnárodní společnosti (NNS, MNCs, TNCs).
Vznik společností s obchodními zájmy mimo území jejich domovských zemí byl součástí už ranných fází vzniku mezinárodní ekonomiky. Už v 15. století vznikaly v Evropě první obchodní společnosti s mezinárodním rozpětím. Společnosti jako např. East India Company, Hudson’s Bay Company a další vytvořily velká obchodní impéria s globálním dosahem. Jejich důvodem vzniku a fungování však byl obchod, nikoli výroba. Firmy, které lokalizovaly výrobu mimo území mateřského státu, se pouze velice zvolna začaly objevovat v druhé polovině 19. století a k jejich většímu rozmachu došlo až před I. světovou válkou (zejména americké, britské firmy., resp. firmy z kontinentální Evropy).
V současnosti se nejenom hospodářství jednotlivých států, ale i světová ekonomika se výrazně koncentrují a začínají být dominovány několika málo velkými firmami. Mnohé sektory světové produkce - např. výroba agrochemikálií - jsou tzv. oligopoly, ovládány třemi nebo čtyřmi koncerny s dominantním postavením. Podílejí se na 1/5 až 1/4 produkce v tržních ekonomikách. Jejich globální záběr jim umožňuje daleko efektivněji reagovat na výkyvy světového trhu.
Obrat řady největších firem je větší než hrubý národní produkt řady národních ekonomik – otevírá se tak možnost stimulace či destabilizace států prostřednictvím finančních operací.
Obecně lze rozdělit nadnárodní firmu do tří úrovní. Ústředí na nejvyšší úrovni se zabývá především dlouhodobým plánováním korporátních aktivit, jde o kreativní nerutinní činnost spojenou s potřebou vysoké mobility (dopravně dostupná centra) a častých face-to-face kontaktů (velké metropole). Na druhé hierarchické úrovni leží rutinní administrativní činnosti, jejichž dostupnost může být zprostředkována nepřímo pomocí telekomunikací. Na třetí hierarchické úrovni leží rutinní organizace práce ve výrobní pobočce – lokalizace závisí především na kvalitě a dostupnosti pracovní síly.
Giddens cituje rozdělení nadnárodních koncernů do 3 typů:
etnocentrické – strategie firmy je určována či naplňována z ústředí v místě jejího vzniku. Dceřinné pobočky jsou jakýmisi kulturními klony s uniformními standardy a normami;
polycentrické – pobočky jsou relativně nezávislé na ústředí a mohou praktikovat relativně autonomní politiku;
geocentrické – jejich manažerské struktury jsou zcela mezinárodní, manažeři se dle potřeby pohybují z jednoho státu do druhého.
Globalizace finančního trhu
Vedle nadnárodní organizace produkce došlo v posledních desetiletích k vytvoření nového mezinárodního finančního systému, založeného na kontinuálním 24- hodinovém obchodování s měnami, akciemi a dalšími finančními produkty, zejména prostřednictvím tří největších finančních center v New Yorku, Londýně a Tokiu. Globalizace finančních trhů začala vytvořením eurodolarových trhů v sedmdesátých letech (reakce na nárůst cen ropy a hromadění tzv. petrodolarů z