Demografie

ápadní Evropě po roce 1750
Třetí fáze (late-expanding phase): fáze se vyznačuje:
ustálením míry úmrtnosti na nízké úrovni,
poklesem míry porodnosti.
V důsledku toho se zpomaluje populační růst. Pokles porodnosti souvisí s komplexem podmínek, velký vliv má zejména nástup urbánně-industriální společnosti, v níž ekonomické náklady spojené s výchovou a vzděláváním dětí vedou ke zmenšení velikosti rodiny. V tomto procesu hrají důležitou roli také techniky kontroly a regulace porodnosti usnadňující plánování rodiny (antikoncepce apod.). Jistý význam mají také následující faktory:
téměř všechny narozené děti přežijí a dožijí se dospělosti,
zákaz dětské práce vede k omezení ekonomických benefitů rodin s větším počtem dětí.
K možným příčinám poklesu porodnosti lze počítat např. následující teorie:
stupeň urbanizace (urbanizační teorie): teze - na venkově jsou nižší náklady na výchovu dětí, děti se využívaly jako pracovní síla (pomocné práce), naopak ve městě je výchova dětí náročnější, rozšiřování rodiny brání i stísněné bytové prostory atd. => populace s vyšším podílem městského obyvatelstva mají méně dětí;
vliv ekonomických podmínek (teorie životní úrovně): teze – země nepříliš ekonomicky rozvinuté mají obecně vysokou úroveň porodnosti, naopak ekonomicky rozvinuté země s vysokou životní úrovní se vyznačují nízkou porodností, často se setkáváme i se zúženou reprodukcí; vztahy jsou však podstatně složitější (někdy se hovoří např. o emancipační teorii apod.);
vliv tradic;
vliv náboženství;
teorie preventivních prostředků – znalost a používání antikoncepčních prostředků (v poslední době vliv značného rozšíření hormonální antikoncepce) – ale pozor do značné míry se týká pouze ekonomicky rozvinutějších zemí, projevuje se významná souvislost se sociální strukturací, roli hraje prostorová strukturace (metropole × venkov) apod.;
vliv má i uplatňování pronatalitních × antinatalitních opatření (politiky).
Čtvrtá fáze (low-stationary phase): období, v němž se míry porodnosti i úmrtnosti ustálí na nízké úrovni. V důsledku toho dojde k velikostní stabilizaci populace (stacionární populace). Na zachování nízké úrovně porodnosti a malých rodin mají vliv zejména sociální, institucionální a ekonomické faktory.
Od první fáze (high-stationary phase) se toto období liší tím, že více variabilní je míra porodnosti. Skutečnost je zapříčiněna vlivem různých hospodářských a sociálních krizí – viz zářezy ve věkové pyramidě české populace.
Proces demografického přechodu probíhá ve světě diferencovaně, někdy bývají rozlišovány tři typy tohoto procesu:
francouzský typ - v tomto případě současně se snižováním úmrtnosti klesá i porodnost, důsledkem je poměrně malý přirozený přírůstek a pomalý růst celkového počtu obyvatel;
anglický typ je charakterizován trvalým poklesem úmrtnosti a zachováním dost vysoké úrovně porodnosti, která však v následujícím období prudce klesne. Přirozený přírůstek v tomto typu je dost velký a rychle roste i počet obyvatel dané populace;
japonsko-mexický typ - se snižováním úmrtnosti je spojen růst porodnosti, její pokles nastává až později. Důsledkem je velmi vysoký přirozený přírůstek a celkově rychlý růst počtu obyvatel.
Proces demografického přechodu je potřeba zasadit do širšího kontextu sociálních změn. Vedle změny demografických měr dochází také ke změnám:
věkové struktury,
struktury zaměstnanosti,
rozložení populace v prostoru atd.
Tyto změny mohou být dobře demonstrovány na příkladu švédské populace, jednak díky unikátním dlouhým řadám záznamů začínajících v roce 1750 a jednak díky její malé „narušenosti“ vlivy jako jsou války, epidemie apod.
Tab. 6: Demografický přechod ve Švédsku
Fáze
Období
Celková populace (mil.)
Hrubé míry na 1000
Věková struktura (%)
Struktura zaměst-nanosti (% v zem.)
Městská struktura (% v okolí Stockholmu)
hmp
hmú
děti (0-14)
Staří (65+)
do 1750
1,8
36
27
33
6
téměř 100
8
I
1810
2,5
33
26
32
5
téměř 100
7
II
1870
4,4
30
18
34
5
72
6
III
1930
6,3
14
12
25
9
39
13
IV
od 1975
8,2
13
11
20
15
7
19
Prostorový průběh demografického přechodu:
demografický přechod proběhl nejdříve v Evropě, kde se v průběhu 19. století prostorově šířil ze zemí západní Evropy do severní, jižní a východní Evropy,
dále proběhl v oblastech zasažených výraznými kolonizačními vlnami evropského vystěhovalectví (tzn. v severní Americe a v Austrálii) – zde lze jeho průběh časově zařadit do doby přelomu 19. a 20. století,
ve zbytku světa probíhal postupně až po druhé světové válce, tzn. v druhé polovině 20. století ( příčina kulminace tempa populačního růstu.
Naprostá většina zemí světa je dnes v konečné čtvrté fázi demografického přechodu (( příčina předpokládaného poklesu tempa populačního růstu v první polovině 21. století)-výjimky:
východní Afrika zůstává zřetelně v první etapě (hrubá míra úmrtnosti přesahuje 15 ‰ a také hrubá míra porodnosti překračuje 30 ‰),
střední a západní Afrika leží těsně u hranic mezi první a druhou etapou,
Oceánie (Melanésie, Mikronésie a Polynésie dohromady) se nachází na hranici vstupu do třetí etapy.
Kritika teorie demografického přechodu
Problém spočívá v tom, že často se některé tendence demografického vývoje zaznamenané v Evropě mechanicky přenášejí na vývoj v ostatních částech světa. Demografické procesy těchto zemí však mají specifické podmínky a znaky:
demografický přechod v nich nastupuje za mnohem vyšší porodnosti a úmrtnosti než tomu bylo v předindustriálních evropských zemích;
úmrtnost se v důsledku implantace některých faktorů a podmínek snižuje v nepoměrně kratším období, což způsobuje extrémně vysoké populační přírůstky - termín "populační exploze";
navíc úvodní fáze demografického přechodu probíhají ve srovnání s Evropou mnohem rychleji, což vede k tomu, že se zde nestačí transformovat ostatní složky společenského vývoje (zabezpečení potravin, vzdělání, kulturní vyspělost obyvatelstva, struktura ekonomiky, urbanizace aj.).
Z tohoto důvodů lze předpokládat určité nepřesnosti populačních prognóz OSN.
Protože přednesená charakteristika procesu demografického přechodu a jeho fázování bylo sestaveno na základě dosavadních poznatků z vývoje převážně v evropských zemích, lze předpokládat, že současný a budoucí vývoj demografických procesů hlavně v Africe, Asii a Latinské Americe přinese nové poznatky o vývoji populací v odlišných podmínkách (stav hospodářství, přeměna agrární struktury společnosti na průmyslovou, rozvoj nevýrobních aktivit, uplatňování lidských práv, práva žen, růst vzdělanosti, růst životní úrovně, …) a teorie demografického přechodu bude muset být do jisté míry modifikována.
Další kritika teorie demografického přechodu:
model nezohledňuje vliv migrací - ten přitom může být zejména v menších územních jednotkách značný, např. přistěhují-li se do nějakého území mladí migranti, může to vést k významnému zvýšení přirozeného přírůstku;
ne všechny západoevropské země a některé jiné regiony světa se před rokem 1750 vyznačovaly nízkým tempem růstu populace, už v období od poloviny 15. do počátku 17. století byl zaznamenán poměrně rychlý populační růst;
změny ve druhé fázi (early-expanding phase) nemohou být připisovány pouze industrializaci a urbanizaci společnosti, předmětem diskusí je váha vlivu lékařských zlepšení před rokem 1900, diskutuje se o tom, jestli na pokles úmrtnosti nemělo větší vliv zlepšení výživy a zvýšení příjmů.
Druhý demografický přechod
Poměrně nová myšlenka tzv. druhého demografického přechodu (publikována byla poprvé v roce 1986 - Lesthaeghe a van de Kaa), měla primárně sloužit k vysvětlení dramatického poklesu plodnosti v Evropě od poloviny 60. let – jde tedy o pokus teoreticky vysvětlit příčiny dalšího poklesu plodnosti a dalších demografických jevů v MDR.
Její myšlenkový základ však jde ještě dále a týká se obecně úvah o velikosti rodiny, teorie argumentuje tím, že v současnosti stojíme na počátku nové éry v demografické historii. Nový režim je přitom, zdá se, spojen s kompletní změnou postojů a norem, jež může být označena jako posun od „altruismu“ k „individualismu“:
první demografický přechod byl zaměřen na rodinu a potomstvo a v jeho rámci šlo především o zajištění vysokého životního standardu a zabezpečení dobrých životních šancí příští generace – altruismus (děti byly chápány jako výraz úspěšnosti rodiny),
druhý přechod, zdá se, zdůrazňuje práva a životní naplnění jednotlivců (individualismus - rodiče se sami snaží o svoji osobní individuální úspěšnost ve společenském postavení a děti jim v tomto smyslu mohou připadat jako omezující činitel či dokonce jako překážka).
Významné změny spojované s druhým demografickým přechodem:
radikální proměna postavení ženy ve společnosti - ženy mají dnes daleko větší svobodu a šanci zvolit si vlastní uplatnění, v minulosti byla tato možnost v důsledku vysoké plodnosti omezena; tato skutečnost se kombinuje s:
emancipací žen v oblasti vyššího vzdělání, pracovního trhu a finanční nezávislosti,
vývojem jednoduše použitelné a spolehlivé antikoncepce,
novými postoji k potratům.
v důsledku toho se zvýšila různorodost způsobů a uspořádání života a snížila se atraktivnost modelu tradiční domácnosti (růst četnosti rozvodů, nesezdaných soužití, lidí bez partnerského vztahu, homosexuální vztahy atd.).
z hlediska dlouhodobého demografického vývoje je však nejdůležitější zvýšení podílu bezdětných žen a odklad těhotenství a rození dětí do vyššího reprodukčního věku ženy.
Druhý demografický přechod je dosud územně omezen pouze na oblast Evropy, kde již v současné době výrazně ovlivňuje většinu demografických charakteristik.
Odpověď na otázku, jestli se bude prostorově šířit i do dalších částí světa, není jednoduchá, je stálým předmětem diskusí a polemik mezi demografy. Konstatovat však lze s poměrně velkou jistotou, že uplatnění tohoto procesu v méně rozvinutých regionech je naprosto nepravděpodobné.