Uvod_do_studia_literarni_vdy_II

ralismus
směr v humanitních vědách, vychází z pojmu funkční struktury - hierarchicky uspořádaný systém
v jazykovědě navázal na Saussura, šlo především o důraz na jazyk jako současný celek
prosadil se v českém prostředí mezi členy Pražského lingvistického kroužku, zejména v tvorbě Mukařovského (literární teoretik a estetik)
český strukturalismus vycházel z Saussurova učení o znaku
Hermeneutika
směr ve filozofii, vychází z "rozumění" společenským a kulturním jevům, navazuje na pojem ???, který používal její předchůdce Dilthy
hlavní představitel - Gadamer
rozšířila se ve středověku na základě zkoumání Bible
Jauss - žák Gadamera - Horizont očekávání a porozumění → očekávání a porozumění se musí protnout
Dekonstruktivismus
J. Derrida - 60 . léta 20. století
lit. dílo není úhlednou strukturou, ale je neuspořádané
ukazují na labilnost lit. stavby, rozboření konstrukce
Poststrukturalismus
zvýrazňuje úlohu čtenáře v komunikačním procesu, čtenář je vnímatel, dříve to byl autor
Postmodernismus
závěrečná etapa vývoje moderního umění nebo začátek nové etapy v dějinách umění
charakteristický rys → spojování odlišných stylových prvků
sklon k mystifikacím, objevuje se zde koláž
Pražský lingvistický kroužek
vznikl v Praze roku 1926
členové: Vilém Mathesius, Bohumil Trnka, Roman Jacobson (lingvista a literární badatel), René Wellek (teatrolog), Bohuslav Havránek, Vladimír Skalička, Nikolaj Trubeckoj
věnovali se fonologii a poetice
inspirováni Sassurem
sdružení jazykovědců a literárních teoretiků, kteří rozpracovali strukturně funkční zkoumání jazyka a literatury
literární dílo más tavbu, strukturu a ???? vývoj
každý prvek má svou funkci
Fenomenologie
nauka o zření podstat, fil. metoda
Roman Ingarden (PL) → soustřeďuje se na samotný text
redukce předmětu (= uzávorkovaná)
VII. Literární kritika a její disciplíny
Literární kritika - její hlavní metodou je srovnávání, že jedno dílo je lepší než druhé, a proč tomu tak je
kritika = objektivní zhodnocení nového uměleckého díla
je jí blízko aliologie (nauka o hodnotách a hodnocení)
žánry: recenze (okamžitá reakce), kritická stať (soubor studií), imaginární rozhovor
na jejím základě pracuje lit. historik
lit. kritik nemusí být literátem
vyjadřuje se hodnocením lit., lit. hist. to dává dohromady + vyjadřuje to, co lit. kritika odepsala
Dělíme ji na klasickou neboli tradiční (zakladatel K. H. Borovský, jeho nejznámější kritika na dílo Tyla Poslední Čech), představitelem byl F. X. Šalda.
Požadavky:kritikovy názory jsou doložené, každá kritika je subjektivní, nerozebíráme dílo jako izolovaný objekt, ale zařadíme ho do souvislosti podle kontextu, autor musí kritiku přijmout klidně, i kritika je tvůrčí činnost.
Forma - použití uměleckého stylu, metafor a dalších prostředků.
literární kritika - literárněvědná disciplína zabývající se interpretací a hodnocením literárních děl
Opírá se o literární teorii, literární historii, o filozofii a estetiku.
Počátky literární kritiky spadají do antiky, kdy se v dílech antických autorů objevovaly reflexe literárního života (Aristofanés, Lúkiános). Jako činnost odborná se literární kritika vyvíjela v podobě filologické kritiky a hermeneutiky. Kritický zájem o literaturu sílil za renesance, zejm. v podobě polemik (J. Blahoslav Filipika proti misomusům), a v klasicismu (básnické polemiky, satiry, literární pamflety, travestie a parodie). V osvícenství se literární kritika stala výrazem úsilí o zvědečtění kritiky, zejm. v oblasti filozofie a historie (J. Dobrovský).
Jako zvláštní literární druh se literární kritika vytvořila v první polovině 19. století. K významným představitelům české literární kritiky 20. století patřili např. M. Marten, F. X. Šalda, B. Václavek, V. Teige, V. Černý, M. Jungmann, E. Goldstücker. Oficiální česká literární kritika v období komunismu byla poznamenána tendenčními interpretacemi (L. Štoll, V. Rzounek, * 1921, M. Blahynka, H. Hrzalová, * 1929). Ineditní literární kritiku představoval zejména J. Lopatka.
VIII. Literární historie, periodizace, kritéria periodizace, periodizační mezníky, literárněhistorické koncepce, teorie literární historie (René Wellek)
Literární historie - založena na představě evoluce lit. - vývoj lit. druhů - na konci 19. st. představa, že lit. druhy jsou něco jako živočišné druhy, lit. se vyvíjí v úsecích oddělených mezníky (pol. situace)
Literatura se vyvíjí v úsecích rozdělenými mezníky (politické situace)
Periodizační kritéria - podle směrů, manifestů, např. od romantismu k dekadenci, od Byrona k Dickensovi
Periodizace = rozdělení na časové úseky, období
IX. Literární teorie a její disciplíny
Literární teorie je pojímána jako disciplína určená svými vztahy k ostatním humanitním vědám (filosofii, estetice, lingvistice, historii, psychologii), jejíž  předmětem je reflexe myšlení o literatuře, ne však přímo výklad literárních děl. Literární teorie se zabývá například přelomovými jevy v literárněvědném myšlení: problematikou ruského formalismu, strukturalismu (pražského a francouzského), zvl. studie Romana Jakobsona,  Paula Valéryho; fenomenologie R. Ingardena; dále angloamerické „nové kritiky“; dále recepční estetiky, archetipální kritiky, rétorické kritiky a diskursivní analýzy (Kenneth Burke)...atd
X. Literární teorie a poetika, teoretická poetika, historická poetika, generální poetika
literární teorie má 2 složky:
OBECNÁ ČÁST lit. teorie
KONKRÉTNÍ ČÁST lit. teorie
obecné základní vývoje lit. a výstavby lit. díla → teoretická a historická poetika
formalistická lit. historie - vývoj forem lit.
žánrová systematika - uspořádání lit. žánrů do tříd, postmoderna žánr. hranice narušuje
ŽÁNR - charakterizován binárními prvky (je/neí)
imanentní metody
HERMENEUTIKA - přenáší akcent na čtenáře
žánrové povědomí - každý určující představu o určujícím žánru, liší se kvalitou a kvantitou četby, inteligence...
Obecná část jazykové lit. teorie
zabývá se vším obecným, co je s lit. spojeno
LIT. VĚDNÉ METODY
poetika - lit morfologie (o tvaru lit. díla)
historická poetika - vývoj lit. jako vývoj jejich tvarů (formy) - imanentní
teoretická poetika - obecné studium tvarů, bez vývoje
generální poetika - zkoumá obecní tvary nejen lit. díla (i sochařství)
XI. Genologie - teorie a historie literárních žánrů
vznik na konci 30. let, kd yPaul van Tieghen (lit. teoretik, estetik, komparatista) ve článku Otázka literárních žánrů volá po vzniku vědy o lit. žánrech
především v Polsku - S. Shwarczynská, J. Kleiner - na univerzitách v Krakově a Lvově
koncem 50. let - ??? → založen časopis ???
žánrová systematika - nejdůležitější román
dívá se na lit. jako na lit. žánry, není lit. bez žánrů
rozlišuje:genotyp - to, co je spol. pro povídku, román...
fenotyp - to, co je individuální (Kavkův román...)
franc. lit. hist. Ferdinand Brunetiére řekl, že lit. žánry se podobají živým organismům (rodí se i umírají)
XII. Literární komparatistika, její vývoj a metody
stojí na pomezí literární teorie a historie
Komparace
metoda poznání, samostatná disciplína
v lit. vědě je obvzlášť důležitá
formuje se v 19. st. ve Francii - Joseph Text, Rusko - A.N. Veselovský
je to nauka s vyhraněným okruhem problémů
Tematologie
pozitivní fáze, zkoumá témat. souvislosti v lit. různých dob
Morfologie
srovnávání vzniku lit. žánrů, důležité je, jaké kontakty jsou srovnávané - Mácha četl Byrona, jindy žádný jiný kontakt nebyl => studujeme, čím se ta díla podobají bez kontaktu → 2 přístupy:
kontaktologie - na základě přímého kontaktu lit. autorů
typologie - studium látky - podobnost bez ohledu na kontakt
srovnáváním zjistíme, co mají společného a čím se liší
vždy 2 komponenty - to, co chci poznat, na pozadí něčeho jiného, s komponenty souvisí problémy: metatextu (text o textu, citáty) a kvazimetatextu (odvolání se na nez. text)
hlavním cílem je vytvořit představy o světě lit.
OBECNÁ LIT. - výsledek zkoumání více než 2 nár. lit.
LIT. SKUPINY - sdružení lit. j