STUDIJNI MAERIALY

ající vzdáleností Jm1+Jm2, Při změně polohy bodu J se mění i hodnota uvedeného součtu. Jde zde o nalezení takové substituce vstupů, která znamená minimalizace dopravních nákladů.
Isard vytváří tzv. izonákladové čáry tedy čáry spojující v prostoru všechyn body mající stejný součet nákladů, odpovídající dané hodnotě. Promítnutí těchto nákladových čar do grafu je patrné z následujícího obrázku.
Je jasné, že přímky vzdálenější od počátku představují vyšší hodnotu nákladů. Do tohoto grafu je zakreslená transformační čára z lokalizačního trojúhelníku. Zde jako lomená čára HJKL respektující skutečnost, že ne všechny body v prostoru je možno k lokalizaci využít. V uvedeném případě je optimum v bodě J. tato poloha je považována za dílčí polohovou rovnováhu, nebo´t vzdálenost CJ byla považována výše za konstantní. Obdobně z lokalizačního trojúhelníku při uvažování konstantní hodnoty JM1 a v dalším případě hodnoty JM2 dostaneme transformační čáry k bodu m1 a M2. z takto vzniklých 3bodů dílčí prostorové rovnováhy experimentálně měníme původní transformační čáru HL, aby se transformační čáry od bodů C, M1, M2 přibližovaly. Z hlediska dopravních nákladů je skutečné lokalizační optimum v bodě kde se tyto transformační čáry kryjí. Tolik pokud jde o teoretickou koncepci.
Ve skutečnosti nejsou všechny dopravní sazby stejné. Prakticky se neprosazuje minimalizace dopravních nákladů, ale působí tendence lokalizovat firmu do vrcholu trojúhelníka, to znamená do místa spotřeby nebo ke zdroji surovin. Přitom bod minimálních dopravních nákladů nemusí být totožný s bodem minimálních celkových nákladů. To souvisí s dalším typem orientace na pracovní síly a jiné podobné náklady. Tento problém je řešen obdobně jako substituce dopravních vstupů a pracovních sil. Tento problém je řešen obdobně jako substituce dopravních vstupů a pracovních sil. Takovouto substituční analýzou dostaneme pro firmu polohu s minimálními celkovými náklady.
Stanovení minimálních celkových nákladů je nedostatečné a je nutno se zabývat i velikostí trhu. Koncepci tržních sítí přejímá Isard v podstatě od Lösche ale snaží se kvantifikovat velikost trhu ve vztahu k dopravním a ostatním nákladům a to z následujícího vztahu:
Rx – dopravní sazba na jednotku výrobku z místa výroby na hranice trhu
Sx – poloměr kruhu tvořícího hranice
I § jednotlivé suroviny
Bi – konstanta určující podíl surovin
Ri – dopravní sazba
Si- vzdálenost dopravy surovin
T- rozdíl mezi maximální cenou získatelnou od spotřebitele a ostatními náklady mimo dopravních.
Je zřejmé, že za této podmínky na hranici trhu firma nedosahuje zisk. Přitom spotřebitel uvnitř tržní zóny nemusí vždy zaplatit danou maximální cenu. Tím on sám a v celospolečenském měřítku i společnost dosahuje úsporu.
Poněkud odlišný přístup má francouzská škola prostorové ekonomiky. Hlavní představitel F. Peroux ve své teorii dominující ekonomiky vychází z toho, že hospodářský růst světa probíhá pod vlivem působení Dominicích ekonomik několika málo zemí na ostatní země.
Aplikací této teorie na problémy uspořádání ekonomických činností v prostoru je teorie pólů rozvoje. Jde v podstatě o teorii rozvoje, která mající za cíl vysvětlit celý proces infrastrukturálních změn v ekonomickém a sociálním systému. Východiskem teorie pólů je poznatek, že růst se neprojevuje všude naráz ale jen v určitých místech – pólech růstu, a to s různou intenzitou, šíří se různými způsoby a s různými konečnými efekty pro národní hospodářství.
Již Perroux však zaznamenává rozdíl mezi růstem a rozvojem. Zdůrazňuje vzestup výroby v daném centru. Díky odrazu v příjmech a spotřebě lze přitáhnout další služby a činnosti a tím zvýšit přitažlivost pro okolní oblasti. Rozvoj může být omezen faktory jako je špatná zemědělská struktura, nedostatečná infrastruktura apod.
Pól růstu nepřispívá ke změně socioekonomické rovnováhy, ale pouze zlepšuje situaci jejich obyvatel růstem jejich příjmů. Naproti tomu pól rozvoje formuje novou společnost jiným přístupem lidí a otevírá nové cesty s inovacím.
Položme otázku co je hnací silou pólů růstu. Může to být nejen firma nebo průmyslový sektor, jak bylo uvažováno autory dříve, ale i prvek infrastruktury.
Podle N. Hanbena má mít hnací jednotka tyto charakteristiky:
být relativně velká – pro zajištění dostatečně znatelných účinků na ekonomii
mít relativně rychle se rozrůstající sektor – tj. nosné odvětví, dnes např.kosmický výzkum, biotechnologie
mít dostatečnou kvantitu a kvalitu – aby se prosadila na trhu a zajistila růst oblasti a příslušné efekty.
Hnací jednotka však nemůže existovat sama o sobě, ale v dané lokalitě se vytváří „průmyslový komplex“ pro určitou skupinu činností – a to nejen produkce ale i marketing, výzkum, apod. V dané oblasti dále musí existovat „osa rozvoje“ představující veškerou pomocnou infrastrukturu zejména pro pohyb zboží – přístav, letiště, univerzita….
Póly růstu vyvolávají v oblasti své působnosti toky zboží a služeb. Při hlavních pólech vzniká řada pólů vedlejších a odvozených a jednotlivé činnosti se polarizují.
Pro bližší vysvětlení uveďme klasifikaci forem polarizace v pólů růstu podle L. Davina. Která rozlišuje polarizace :
technickou
příjmovou
psychologickou
geografickou
technická polarizace
Vniká, když daná činnost přitahuje jiné subjekty zabývající se předchozími a následujícími činnostmi v technologickém řetězci výroby. Ekonomické výhody koncentrovaného rozvoje spadají do dvou kategorií:
technické efekty – blízkost dodavatelů a zákazníků
externí efekty – výrobní náklady se snižují využitím, specializovaných činností jiných podniků
Obecně intenzitu polarizačních činností určují 4 hlavní faktory:
podíl na celkovém růstu průmyslu
počet etap ve výrobním procesu
stupeň mezisektorových vazeb průmyslových odvětví
pestrost oblastní ekonomické struktury
polarizace příjmů
Společně s tokem zboží musí být vzata do úvahy i ekonomická část oběhu tj. tok výdajů a jejich efektů. Prostřednictvím výdajů spotřebitelů jsou k výrobcům přenášeny ceny zaplacené za faktory výroby. Stupeň polarizace je tedy ovlivňován:
podílem spotřeby v oblasti
velikostí výdajů mimo oblast
velikostí zisku podnikatelů, který zůstává v rámci dané skupiny
rozsahem a rozmanitostí ekonomických aktivit
psychologická polarizace
tato forma polarizace se projevuje uplatněním:
iniciačního účinku – umístění dominantní firmy vyvolá přesuny i u malých firem
informací o možnostech umístění – atmosféra optimismus, anticipuje budoucí poptávku vyvolává současné investice a tím současnou poptávku
zlepšené práce infrastruktury – např. území s dobrým spojením je žádoucí pro obyvatelstvo i firmy
Geografická polarizace
Její význam vyplývá z polohy centra. Závisí na geografických podmínkách, tj. klimatu, přírodních podmínkách využitelnosti krajiny, životní prostředí apod.
vývoj v socialistických zemích
za socialismu bylo za základní kritérium správnosti té či oné varianty rozvoje a rozmístění výrobních sil považováno dosažení uvažovaného přírůstku národního důchodu s nejmenším objemem vynaložené společenské práce. Aplikace tohoto principu, s přihlédnutím k místním specifickým podmínkám, bylo důležitým úkolem centrálních plánovacích orgánů jednotlivých zemí budujících socialismus.
V sovětském svazu bylo ve 20 letech původně uvažováno o rozpracování Weberovy teorie pro podmínky socialistické ekonomiky. Ale tuhá centralizace řízení a administrativní způsob plánování lokalizační teorie nepotřeboval. Zásady pro rozmisťování výrobních sil byly definovány pouze na obecné úrovni a to takto:
přibližovat výrobu k surovinovým a energetickým zdrojů a místům spotřeby hotových výrobků
plánovat dělbu práce mezi oblastmi v souladu s komplexním rozvojem jejich hospodářství
likvidovat nerovnost mezi národy
odstranit rozdíl mezi městem a vesnicí
zabezpečit obranyschopnost země.
Též práce na ekonomickém rajónování země měly zcela formální charakter a na počátku války byly zcela zastaveny.
Teoretické přístupy dotýkající se problematiky lokalizace průmyslu se objevují v pracích Kolosovského. V jeho teorii výrobních komplexů je hlavní pozornost věnována vnitřním a vnějším vazbám, jejich pochopení vede k vysvětlení daného rozmístění výrobních činností v hranicích komplexu. Výroba průmyslových výrobků vytváří „výrobních cyklus“ skládající se z řady odlišných výrobních procesů. Mezi těmito procesy jsou dva druhy funkčních vztahů – vertikální a horizontální. Vertikální směřují od suroviny k hotovému výrobku, horizontální směřují ven za rámec daného cyklu. V určitém rajonu je současně několik výrobních cyklů a jejich soubor vytváří „územně výrobní komplexů. Jednotlivé cykly mají z celostátního pohledu různý význam, který určuje jeho profil. Kolosovského teorie byla formálně odmítnuta s odůvodněním na přílišný technicismus. Jeho pojmový aparát však byl postupně převzat.
Na počátku 60let je v práci Institutu ekonomiky akademie věd učiněn pokus o určení nejdůležitějších lokalizačních faktorů ovlivňujících efektivnost rozmístění jednotlivých odvětví národního hospodářství a stanovení míry jejich vlivu.
Jako lokalizační faktory jsou uvažovány:
stávající rozmístění výrobních kapacit
rozmístění spotřebitelů produkce
rozmístění surovinové základny
rozmístění energetických zdrojů
společenské formy organizace výroby – koncentrace, specializace, kooperace
technický pokrok
rozmístění zdrojů pracovních sil
úroveň ekonomického rozvoje oblastí.
rozbor je prováděn podle jednotlivých odvětví. Nakonec jsou výroby tříděny do skupina podle toho, zda inklinují ke zdrojům surovin, laciného paliva nebo oblastem spotřeby a nebo zdrojům pracovních sil. Hlavním nedostatek této práce spočívá v tom, že údaje zprůměrňované za určité odvětví nemohou být pro praktickou lokalizaci konkrétních výrobních jednotek použity.
Uvedené nedostatky se snažil odstranit A. Probst, který doporučoval zjišťovat údaje nejen za odvětví, ale i za obory a jednotlivé výroby. Pro jednotlivé výroby doporučoval jednak uvažovat rozdílné technologie a organizaci výroby a jednak závislost výrob na přírodních a ekonomických podmínkách popsat podrobnou soustavu ukazatelů.
Ani Probstovi se však nepodařilo odstranit základní problém aplikovat výsledků rozborů odvozených při lokalizaci nových výrobních podniků a odvětví.
V ostatních socialistických zemích byl vývoj poznamenán tímto sovětským modelem. Vycházelo se ze zásad centrálního plánování a byly zpracovány regionální plány rozvoje. U nás Plán rozvoje severočeského kraje. Šlo však o určitý výtah ze státního plánu sledovaný příslušnou vládní komisí a to v činnosti s SPK. Navíc postrádal jakékoliv ekonomické hodnocení navrhovaných řešení.