Psychologie_vypracovane_otazky

vyjadřují celkové psychické prožívání člověka v určitém okamžiku
POZORNOST
psychický stav projevující se soustředěním vnímání a dalších psychických procesů na jeden jev, případně na jednu činnost
 
VĚDOMÍ
psychický stav jedince, který je schopen reagovat na podněty, vnímat, prožívat, myslet a tyto procesy si uvědomovat; část psychiky, která zahrnuje vše, co si jedinec právě uvědomuje
Postup od jednoduchých ke složitějším.
Vědomí individuální a společenské.
Vědomí každého jednotlivce, přestože je vázáno na něho, je produktem společnosti. Tím, že společnost působí na člověka, jeho vědomí vytváří. Nemohlo se vyvinout samo od sebe, jinak než působením společnosti. Ta však nepůsobí na každého jednotlivce zvlášť, izolovaně. Společenské prostředí a vztahy působí na celé skupiny lidí, opakovaně, podobně či shodně. Část tohoto společenského působení se ve vědomí jednotlivce odráží individuelně a toto působení je vědomím jednotlivce odlišně přijímáno. Tím vědomí nabývá své individuelní stránky.
Struktura vědomí.
Podle F. Koukolíka by měl pojem vědomí znamenat bdělost, zaměřenou pozornost, pracovní (provozní) paměť nebo paměti, ale i sebeuvědomování a osobnost.
Psychologie osobnosti.
- popisuje a vysvětluje podobnosti i odlišnosti mezi lidmi tzn., čím se od sebe liší, jsou jedineční, neopakovatelní.
(motivace, potřeby, zájmy, ideály, hodnoty; schopnosti; temperament a cit; volní vlastnosti tj. charakter, vůle). Dále poznávání, pozornost, paměť, učení, myšlení)
- nabízí modely struktury a dynamiky duševního dění subjektu napomáhající k určení podstatných hledisek jedinečných kvalit subjektu.
Motivační vlastnosti, vlohy, schopnosti a dovednosti.
Co víme o temperamentu a charakteru.
Souhrn duševních, emočních, sociálních a fyzických znaků jedince; osobnost určuje jeho adaptaci na prostředí a jeho charakteristické způsoby chování a prožívání.
Temperament se často spojuje s charakterem neboli povahou člověka, což jsou určité mravní kvality osobnosti.Temperament vyjadřuje dynamické vlastnosti osobnosti, tedy dynamiku celého chování a prožívání. Dynamikou chování a prožívání se rozumí tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání, a jejich intenzita. Tedy takové vlastnosti jako je např. citová vzrušivost, svoboda střídání citů, impulsivnost, pasivita atd.
Typy temperamentu
* sangvinik
reakce přiměřené, přizpůsobivý, emočně vyrovnaný, nestálý, lehkovážný, veselé ladění, optimistický. Emočně stabilní extravert
* flegmatik
emočně celkem vyrovnaný, navenek lhostejný, reaguje pouze na silné podněty, vykazuje stálost a vcelku spokojenost, klid, hlubší vztahy jen k bližším osobám, bez velkých životních ambicí, nemá rád změny, v pohybu spíše úsporný. Emočně stabilní introvert
* melancholik
hluboké prožitky se spíše smutným laděním, strachem z budoucnosti, miluje klid, nesnáši vzruchy a hlučnost, city jsou trvalé, obtížně navazuje kontakty, ty, které naváže jsou trvalé a hluboké. Emočně labilní introvert
* cholerik
silně vzrušivý, výbuchy hněvu, agrese, impulzivní jednání, nerozvážnost, netrpělivý, panovačný, city jsou vyvolány snadno, navenek reaguje rychle, silně, často bez zábran. Emočně labilní extravert.
Charakter
Termínem charakter označujeme složku osobnosti, která se projevuje v jednání člověka. Charakterové vlastnosti se vztahují k morálním aspektům chování a jednání lidí.
Charakter je těsně spjat s dalšími složkami osobnosti, zejména s temperamentem. Formuje se působením výchovy a dalších společenských vlivů.
Charakter vyjadřuje vztah jedince
* k lidem a společnosti
* k práci
* k sobě samému
Podstata charakteru je hledána ve vůli, jindy v citech nebo ve způsobu jednání.
Vývoj charakteru
typ charakteru období vývoje:
amorální kojenecký
prospěšný rané dětství
konformní pozdější dětství
iracionálně vědomý adolescence a dospělost
iracionálně altruistický adolescence a dospělost
amorální = výrazný egoismus s nedostatkem vnitřních zábran, nedostatek ohledů na druhé,
prospěšný = formální ohled na mínění ostatních, jako správné cháp jen to, co odpovídá pravidlům, impulzivní jednání, nemá vytvořeny abstraktní principy cti a odpovědnosti, atd.
konformní = dtto jako prospěšný, ale bez impulzivity, více vnitřní kontroly, méně egoismu, chování se uvolňuje
irac.věd. = představuje obraz charakteru osob, které přijali za své vzorce chování svých rodičů, ať už se jedná o vzorce dobré či špatné
irac.altr.= nejvyšší úroveň morál. vývoje, jedná s ohledem na danou situaci a možné důsledky pro jiné, zvažuje hledisko soc. dopadu svého jednání
Charakter člověka se formuje pod vlivem společenských vztahů a zejména působením výchovy a sebevýchovy. Charakter označujeme jako povahu.
Téma č. 8
Přístupy různých věd ke kategorii psychiky.
Vědomé procesy.
Vědomé procesy úzce souvisejí se soustředěním. Proto také kvalita naší vědomé činnosti závisí na schopnosti naší koncentrace. 
Můžeme si vybavovat informace, třídit je, analyzovat a vymýšlet varianty, rozhodovat. Ale pozor! V našem vědomí může být v daném okamžiku vždy pouze jedna myšlenka. Řešíme velmi rychlým přepínáním pozornosti z tématu na téma.
Společenské a individuální vědomí.
Pojetí vědomí ve filosofii, medicíně a psychologii. Psychologové a psychiatři často používají pojmu vědomí ve smyslu vědomí sebe, sebeuvědomování, „jáství“. Někteří filosofové a teologové používají starší pojem „duše“, aby připomněli i ty stránky lidské osoby, které nemají povahu vědění a poznávání.
Psychické procesy podvědomé a nevědomé.
Hlubinná psychologie vychází z názoru, že lidské projevy jsou složitou souhrou vědomých a nevědomých procesů. Snaží se proniknout do hluboko uložených prožitků člověka, do jeho podvědomí.
Pod pojmem nevědomí je možné si představit:
- aktivitu nebo psychický stav, jejich příčin si jedinec není vědom,
- momentální ztrátu vědomí, např. v kómatu,
- oblast iracionální dynamiky duševního dění, která vzniká obvykle jedincem potlačených tendencí.
Vědomí je pro nás snadno přístupné – představuje to, co si právě uvědomujeme.
Přínos hlubinné ps. a psychoanalýzy.
Psychoanalýza je jedním ze tří největších současných psychologických směrů. Jejím zakladatelem a tvůrcem je Sigmund Freud. Význam psychoanalýzy a její přínos pro celkový rozvoj psychologie spočívá zejména v tom, že Freud svým pojetím psychiky vnesl do psychologie vývojový přístup: psychika není statickým, jednou provždy daným systémem, ale souborem dynamických, v čase proměnlivých a vyvíjejících se vlastností. Zásadní Freudovo obohacení psychologické teorie představuje fenomén nevědomí.Další přínos psychoanalýzy představuje originální strukturní model rozvrstvení osobnosti člověka formou tří funkčních systémů: „Ono“ (Id) – „Já“ (Ego) – „Nadjá“ (Superego). Ono – je nevědomé, vládnou pudy a princip slasti; Já – reprezentuje rozum a uvážlivost, zahrnuje jak vědomé tak nevědomé složky. Superego – reprezentuje zvnitřněné hodnoty a morálku společnosti, obsahuje svědomí jedince a ideální ego.Významná přínos pro rozvoj psychologie především celistvým pojímáním psychiky v jejím vývojovém a dynamickém kontextu a upozorněním na významnou roli nevědomých vrstev psychiky a jejich podílu na řízení veškerého chování a prožívání člověka.
Jak chápe psychologie pojem osobnosti, jak jiné, např. příbuzné obory ( historie, právo, uměnovědy ).Rozumíme v podstatě každého člověka, který si je vědom sám sebe, což znamená, že o sobě mluví v 1. osobě čísla jednotného, stává se jí člověk kolem 3 roku života.
V souvislosti se životem osobnosti mluvíme o endogenních a exogenních faktorech.
Endogenní faktory:
- to co jsme zdědili od rodičů (dědičnost),
- to co se stalo se zárodečnou buňkou před oplozením (mutace),
- to co se stane s organismem mezi oplozením a porodem (nemoc matky)
- poruchy po narození
Exogenní faktory:
ty faktory, které formulují osobnost hlavně učením a kde se promítají vlivy výchovy, kultury, sociálního prostředí.
Téma č. 9
Definice pociťování a vnímání.
Vnímání patří mezi základní poznávací procesy.
„Jeho prostřednictvím poznáváme to, co právě působí na naše smysly. Zatímco vjem je zobrazením celého předmětu nebo děje, počitek odráží jen jeho některé části.”
Je to psychický proces, při němž na naše smyslové orgány (zrakové, sluchové, chuťové, čichové, hmatové) působí určitý podnět.
Je ovlivněno pamětí, vlastnostmi, myšlením, zkušenostmi jedince. Vnímání proto nezávisí jen na podnětech z okolního světa, ale závisí také na tom, jak dokážeme odraz podnětů zpracovat.
Vnímání zachycuje to, co právě působí na smysly. Poskytuje informace o okolním světě. O vnějším světě (chuť, barva, ...) i o světě vnitřním (bolest, ...).
Můžeme říci, že je to subjektivní odraz objektivní reality. Umožňuje nám základní orientaci v prostředí, ve kterém se v daný okamžik pohybujeme. (Zachycuje to, co zrovna v daném okamžiku působí na naše smyslové orgány). Výsledky vnímání jsou vjemy.
Výsledkem pociťování je počitek.
Počitek závisí na našich smyslových orgánech, je silně individuální, je zde značná závislost na náladě či vyčerpanosti. Přináší informace o jednotlivých, izolovaných vlastnostech předmětů a jevů, které bezprostředně na smyslové orgány působí. Představuje elementární informaci, jakou je například vůně, velikost nebo tvar. Tyto elementární jevy se však zřídkakdy vyskytují takto izolovaně-na autě nevnímáme izolovaně jen např. modrou barvu, ale vnímáme zároveň velikost a tvar.
Rozdíly mezi oběma procesy.
Počet a složitost smyslových orgánů
Lidské smysly rozlišeny na: chuť, zrak, čich, sluch, kožní čití (teplota, bolest, tlak), tělové smysly (kinestezie). Tyto smysly mají společnou vlastnost a tou je citlivost, což je velmi zajímavá a velmi překvapivá vlastnost našich smyslů. Projevuje se díky změnám v prostředí, ve kterém se pohybujeme.
Světelné, zvukové, tepelné podněty vnímáme pomocí takzvaných receptorů, z nichž se informace přenáší do centrálního nervového systému.
“Vnímání povrchového a hlubokého čití:- dotyk, tlak a vibrace
- teplo, chlad a bolest”
Čich – čichový epitel sliznice stropu dutiny nosní
Chuť – chuťové pohárky
Zrak – oční koule (oko)
Sluch – vnější ucho (boltec, zvukovod, bubínek), vnitřní ucho (kostěný labyrint), střední ucho (kladívko, kovadlinka, třmínek)
Počitkové prahy
“Aby mohl vzniknout počitek, musí mít podnět určitou intenzitu. Minimální intenzita podnětu, která již může vyvolat počitek se nazývá dolní počitkový práh. Pod touto hranicí již podněty nejsme schopni zaregistrovat-jsou tzv.podprahové. Tyto podněty přesto na psychiku působí, aniž bychom si je uvědomovali. Směrem k vyšší intenzitě podnětu rozlišujeme horní počitkový práh, nad kterým již počitky nevznikají, nebo je vnímáme ve změněné kvalitě-např.silný nadprahový podnět zvuku působí bolest - hovoříme o nich jako o nadprahových. Horní a dolní počitkové prahy se nazývají absolutní prahy.” Na prahy působí vliv únavy, útlumu, stáří.
Význam experimentů Lipské laboratoře.
Roku 1879 vzniká v Lipsku první psychologická laboratoř, jejímž zakladatel je německý filosof, fysiolog a psycholog Wilhelm Wundt. Tímto se psychologie oddělila od ostatních věd a stala se samostatnou vědní disciplínou. Dříve byla součástí hlavně náboženství, filosofie a medicíny. A jestliže měla být uznána jako samostatná věda, bylo potřeba prokázat, že i v psychologii můžeme využít vědeckých metod a to především experimentu. (Tzn., že i v psychologii můžeme pracovat experimentálně). A tuto metodu zavedl právě Wundt. Ve druhé polovině 19.století se psychologie začíná "rozrůzňovat" a dochází ke vzniku různých nových směrů, škol, a to na základě toho, co by vůbec mělo být jako předmět zkoumání .
W. Wundt je tedy zakladatelem nejen psychologie jako samostatného vědního oboru, ale hlavně psychologie experimentální. Spekulativní metody nahradil právě experimentem. Čerpal jak ze zdrojů filosofie, tak i ze zdrojů fyziologie. Z filosofie prosazuje zdůrazňování významu zkušenosti (která je zdrojem vědění a která je získávána díky smyslovým orgánům) a z fyziologie prosazuje poznatky o nervové soustavě. (Předmětem zkoumání experimentální psychologie jsou tedy účinky léků na vědomí, smyslové počitky, paměť, apod.).
Vztah mezi podněty a počitky.
Vzruchová aktivita.
Vzruchová aktivita vzniká v nervových zakončeních v místě poškození. Dostředivými nervovými vlákny se přenáší do míchy. V míše se tato informace dostává synaptickým přenosem na vzestupné nervové dráhy, které ji po zpracování vedou do mozku, kde je bolest vnímána a vytváří se na ni reakce.
Základní jednotkou nervového systému je nervová buňka - neuron. Dva základní děje, které probíhají v nervové buňce jsou podráždění (vzruch) a útlum.Do těla nervové buňky je vzruchová energie přiváděna výběžky, tzv. dendrity. Z buňky je odváděna výběžkem, který se nazývá neurit -axon. Spojení mezi neuritem a dendrity jiné nervové buňky se nazývá synapse. Synapse převádějí a "polarizují" vzruchy mezi neurony.
Prostřednictvím tzv. reflexního oblouku organismus odpovídá na změny vnitřního a vnějšího prostředí. Každá změna vyvolá podnět (vzruch) ve smyslovém čidlu - receptoru, který je prostřednictví dostředivých periferních nervů převeden do centrální nervové soustavy.
Rozdílné přístupy asociační a tvarové psychologie.
Asociační psychologie:
Psychologický směr 18. a 19. století.; představa, že celý psychologický život vzniká spojováním prvků jako mozaika z drobných kamínků. Zabývá se otázkou, jak se mohou události nebo myšlenky spojovat v mysli 1 s druhou, aby výsledkem bylo učení.
Zakladateli tohoto směru jsou David Hume a David Hartley. V první pol. 19. století – James Mill, avšak významnějším myslitelem byl jeho syn John Stuart Mill.
Je to nejstarší teorie učení, má 2 základní principy:
všechny poznatky mají svůj původ v počitku (vidím, slyším, hmatám, cítím)
jednotlivé poznatky se nám v mysli spojují = asociují; tak vzniká pojem
Spojováním představ začínáme myslet. Asociace mohou vyplývat např. z protikladu (= spojování položek, které obsahují opačné vlastnosti), z blízkosti (= spojování položek, které se vyskytují vedle ve skoro stejném čase), z podobnosti (= spojování položek, které mají podobné rysy nebo vlastnosti).Hermann Ebbinghaus, na konci 19. století poprvé aplikoval asocianistické principy.
Edward Lee Thorndike – jeho klíčem k vytváření asociací je odměna, tento princip nazval „zákon účinku“. Př. Budeme-li dětem za správné vyřešení příkladu v matematice dávat sladkosti, naučí se je dobře řešit, protože si vytvoří asociace mezi sladkostmi a správným řešením.
Tvarová psychologie (gestaltismus):
Kolem r. 1912 se v Německu začíná prosazovat gestaltická (tvarová) psychologie, která byla jedním z nejostřejších kritiků behaviorismu a také se kriticky stavěli k psychologii Wilhelma Wundta.
Název vznikl podle německého slova gestalt, což znamená tvar nebo celek, ale u nás se toto slovo zpravidla nepřekládá. České označení „tvarová psychologie“ se někdy vztahuje jen na berlínskou školu.
Centrem zájmu bylo vnímání. Gestaltičtí psychologové se zabývali vnímáním pohybu, velikosti, sledovali proměny barev při změnách osvětlení a tím položili základy současného výzkumu v oblasti kognitivní psychologie.
Tvrdí, že psychologické změny nejlépe pochopíme, jestliže je budeme vnímat jako uspořádané a strukturované celky (nikoliv rozkládání na části).
Vliv této psychologie se nejvíce projevil v oblasti výzkumu vnímání vzhledu a tvarů.
Zakladateli tvarové psychologie byli Max Wertheimer a Wolfgang Köhler.
Terminologii obohatil dánský psycholog Edgar Rubin, který popsal členění percepčního pole na figuru a pozadí (na figuru zaměřujeme svoji pozornost a zdá se být zřetelnější a bližší než pozadí).
Zákonitosti a principy vnímání v asociační a tvarové psychologii.
Kognitivní ps., práce mozku a psychiky s informacemi.
Předmětem studia kognitivní psychologie jsou mentální (myšlenkové, rozumové, duševní, psychické), ale především poznávací procesy.
Zabývá se otázkami, jak lidé vnímají informace, jak se je učí, přemýšlí o nich a jak si je pamatují.
Kognitivní psycholog zkoumá, jak lidé vnímají různé tvary, jak se učí jazyk, jak přemýšlejí, proč si lidé některé informace pamatují a jiné zapomenou.
Kognitivisté vycházejí z názoru, že lidské chování je určováno plánem, jak dosáhnout určitých cílů.
Téma č. 10 Definice pozornosti.
Je to zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj, směřující k co nejpřesnějšímu vědomému vnímání. Je charakterizována trvalostí, pružností, intenzitou a rozsahem.
Stupeň bdělosti (lucidity) ve vztahu k pozornosti.
Zaměřenost a výběrovost.
Zaměřenost - soustředíme-li se na jeden předmět, ostatní si v tu chvíli neuvědomujeme (korové buňky, které zajišťují činnost, na kterou se právě soustředíme, jsou ve stavu zvýšeného podráždění , kdežto ostatní korové buňky přecházejí do útlumu)
Výběrovost - soustřeďujeme se na to, co je pro nás zajímavé. Někdo se zajímá o automobilismus, jiný o přírodu apod.
Zaměření (soustředění) duševní činnosti na určitou činnost, děj, objekt. Je charakterizována individuálností (pozornost každého může být upoutávána něčím jiným, jinak, s jinou intenzitou), výběrovostí (při záměrné pozornosti vnímá jedinec to, co potřebuje nebo vnímat chce, při bezděčné to, co se dostane do centra pozornosti, ostatní může vnímat okrajově nebo nevnímat), situačností (každý jedinec může stejnou situaci vnímat jinak a s různou intenzitou).
Pozornost vnitřní a vnější.
Za vnitřní činitele pozornosti lze pokládat především aktuální motivy činnosti, zejména potřeby (hladovějící člověk si všímá různých jídel, která se nabízejí ke konzumaci, pátrá po jídle), zájmové zaměření (člověk zajímající se o historické památky si na výletě všímá různých historických objektů, nebo se vydává na zájezdy, aby je spatřil) a aktuální praxi (podnikatel věnuje pozornost svým konkurentům, zboží, které vyrábějí, novým recepturám, výrobním inovacím apod.). Za vnější činitele pozornosti se pokládají takové vlastnosti podnětů jako jsou již zmíněná novost, náhlost, neobvyklost, ale i kontrastnost a relativní intenzita (v tichu si všimněme i jen celkem nepatrně hlučného zvuku, v hlučném prostředí náhle vzniknuvšího silného zvuku, ve skupině dětí je nápadný starý člověk, nebo v houfu lidí nějak nápadně, kontrastně oblečená osoba) a opakující se podněty.
Faktory udržující pozornost, její tenacitu.
Jsou léky a přípravky, které zvyšují zásobení mozku krví a kyslíkem – podporují mozkový a periferní krevní oběh tím zlepšují tokové vlastnosti krve (snižuje viskozitu krve a usnadňuje průtok krve cévami). Tonizují činnost centrálního nervového systému, působí proti vyčerpání. Zlepšují bdělost a ostražitost, zvyšují duševní kapacitu, zlepšují elektrochemický přenos nervových vzruchů a ovlivňuje látkovou výměnu nervových buněk, zvyšují využití glukózy a kyslíku buňkami centrální nervové soustavy, zvyšuje průtok krve mozkem.
Složky pozornosti.
Co je koncentrace a distribuce.
„Koncentrace pozornosti na určitý předmět či děj má velký praktický význam pro vyučování i pro mnohé pracovní činnosti, např. v dopravě. Proto se psychologie věnuje výzkumu věkových a individuálních rozdílů ve schopnosti krátkodobé i dlouhodobé koncentrace pozornosti (a praktickému testování této schopnosti), vlivu únavy, drog a jiných činitelů, metod, jak získat a udržet pozornost studentů, atd. Mnoho dopravních nehod je zaviněno tím, že řidič sice umí koncentrovat pozornost, ale nedokáže ji udržet.“
Od oscilace pozornosti se rozlišuje distribuce pozornosti. Jedná se o rozdělení