Psychologie_vypracovane_otazky

sobnosti
popisuje a vysvětluje podobnosti i odlišnosti mezi lidmi tzn., čím se od sebe liší, jsou jedineční, neopakovatelní.
(motivace, potřeby, zájmy, ideály, hodnoty; schopnosti; temperament a cit; volní vlastnosti tj. charakter, vůle). Dále poznávání, pozornost, paměť, učení, myšlení)
3. Vývojová psychologie
se zabývá změnami v psychice člověka, které probíhají v čase.
4. Sociální psychologie
se věnuje zejména sociálním skupinám (rodina, třída, národ), vlivu skupin a společnosti na jedince. Sociálně psychologické otázky stojí na hrnici mezi psychologií a sociologií.
Vztah k jiným vědám
Filosofii
Je velice úzce spjata, jelikož po dlouhá století existovali jako jedna věda. Filosofie poskytla psychologii obecné základy pojmy, na základě kterých vykládali např. starořečtí materialisté pojem "duše". Poskytuje též vědeckou orientaci pro chápání vývoje výchovných procesů.
Pedagogika
Zkoumá zákonitosti lidské psychiky, pomáhá pedagogice při řešení problému pěstování a rozvoje psychických procesů a vlastností člověka (vývojová psychologie). Tomuto oboru se věnuje tzv. pedagogic. psychologie, která představuje aplikaci psycholog. poznatků do výchovy a vzdělávání v různých směrech, (stanovení metod a forem výuky, vztah mezi učitelem a žákem a mezi žáky navzájem). Zabývá se diagnost. příčin školní neúspěšnosti žáků, pomáhá při volbě přípravy na povolání.
Sociologie
poskytuje psychologii metodologické základy výzkumu, snaží se spolupracovat při řešení složitých metod. problémů, výzkumů atd.
Biologic. vědám a medicíně
tomuto oboru se věnuje tzv. klinická psychologie zabývající se především pacienty trpícimi dušev. chorobami. Pozornost věnuje také somatic. nemocným a prevenci chorob. Např. náročné život. situace mohou vést ke vzniku chorob srdce, žalud. vředům atd.
Psychologie jako soubor věd, proč je nutná klasifikace.
Které obory patří mezi vědy základní, které mezi vědy speciální (hraniční)
Speciální vědy
zoopsychologie, psychofyziologie, psychometrika, diferenciální psychologie, informační psych., psycholingvistika
aplikace psychologie v různých oblastech lidských činností, zejména ve školství, zdravotnictví a průmyslu.
Téma č. 4
Diferenciální psychologie.
- odvětví studující jednotlivé druhy, příčiny a účinky individuálních nebo skupinových rozdílů charakteristik (znaků); obor zabývající se rozdíly v psychických výkonech mezi lidmi.
- diferenciální psychologie je chápána buď jako jedna ze základních psychologických věd, nebo jako součást psychologie osobnosti
- diferenciální psychologie je základní teoretický přístup k poznání lidské psychiky, zajímající se o primární zákonitosti utváření individuálních rozdílů, neodmyslitelná komponenta všeobecnopsychologického přístupu, s kterým je v ustavičné interakci
- v psychologické literatuře se kromě pojmu diferenciální psychologie objevují jako synonymum označení individuální rozdíly a nověji psychologie lidských rozdílů
- pojem diferenciální psychologie není v psychologické literatuře přesně vymezený a ani se jednotně nepoužívá
- jejími průkopníky byli zejm. Alfréd Binet (1896, 1905) a William Stern (1900).
R. Schmid (1994): „Předmětem diferenciální psychologie jsou pozorovatelné a vyjádřené rozdíly (diference) v prožívání a chování individuí a skupin. Diferenciální psychologie je předně zaměřena na diagnostické pojetí těchto rozdílů a poté na vysvětlení, jakož i popisné modely příčiny, vzniku a existence individuálních rozdílů“.
- hlavní náplň určil William Stern (1900), když vytyčil tři hlavní okruhy problémů diferenciální psychologie
1. Co je podstata a jaký je rozsah rozdílů v psychickém životě individuí a skupin?
2. Jaké faktory determinují anebo ovlivňují tyto rozdíly?
3. Jak se rozdíly projevují?
- lidé se od sebe liší nejen svým fyzickým vzhledem a tělesnými charakteristikami, ale také psychologicky
- na otázku Čím mohou být tyto interindividuální psychické rozdíly způsobovány? se snaží odpovědět diferenciální psychologie
za základní faktory rozdílů v psychice člověka se pokládají dědičnost, příslušnost k určité kultuře, k určité rase, skupině a pohlaví
- za obsahové koncepty diferenciálně psychologického přístupu se považují vlastnosti chování, zvyky, vlastnosti dispozic, vlastnosti osobnosti či rysy a typy.
- rozdíly v chování individuí se objevují už u zvířat
Věk, pohlaví, barva pleti, národnost, profese,
Pohlaví: - již od středověku byly zdůrazňovány psychologické rozdíly mezi muži a ženami
- role mužů a žen jsou v různých kulturách různé, např. u kmene Kvakiutlů jsou mužové ve vztahu k ženám pasivní, plaší a nejistí, ženy naopak jsou eroticky iniciativní; u kmene Manus vychovávají děti otcové a nikoli matky; u několika afrických kmenů je šití výlučně mužskou záležitostí misionáři, kteří se snažili naučit ženy těchto kmenů šít, vyvolali pohoršení.
- diference rolí mužů a žen jsou dány kulturou, jednoznačně biologicky je však určena role mužů a žen při plození potomstva
Rasové rozdíly: - lidská rasa nebo lidské plemeno je skupina lidí se souborem podobných, dědičně podmíněných znaků, kterými se liší od ostatních rasových skupin. Mezi atributy rasy, podle kterých se vyčleňuje konkrétní část populace patří:
biologické atributy – rasy lidí se dělí podle biologických znaků jako tvar lebky, růst vlasů, barva pleti, postava
kulturní atributy – rasy lidí se vytvořili specifické kulturní vzory
- základní rasy jsou:
europoidní rasa (kavkazská, euroasijská, europoidé, bílá rasa)
mongolidní rasa (žlutohnědá rasa, mongolidé)
negroidní rasa (černá rasa, ekvatoriální rasa)
Skupinová hierarchie atd.
Téma č. 5
Centrální nervový systém a psychika.
Na různých úrovních zpracovává interní a externí informace a podílí se na vypracování reakcí.
Nervová soustava - zajišťuje – u výše vyvinutých živočichů adaptaci organismu na životní podmínky. Její vývoj byl od nejjednodušších typů síťového u vývojově nižšího druhu živočichů až ke složitějšímu typu s centrální řídící soustavou – mozkem. Nejvyšší stupeň vývoje dosahuje nervová soustava u člověka.
Za základní funkce nervové soustavy lze považovat její koordinační a řídící činnost. Nervová soustava je funkčně nadřazena všem orgánům těla, analyzuje a syntetizuje informace přicházející z vnějšího i vnitřního prostředí a na této bázi (analyticko-syntetické ) zajišťuje jednotnou odpověď organismu na situace, v níž se nachází – je to integrační činnost.
Vázanost psychiky na neurohumorální poměry organismu.
Spolu se systémem žlaz s vnitřní sekrecí vytváří nervová soustava tzv. neuroendokrinní systém, jehož integrovanou činností se vytváří neurohumorální regulace funkčně nejvyšším orgánem celého organismu. Nervová soustava je svou řídící činností funkčně nejvyšším orgánem celého organismu a je srovnávána s činností telefonní centrály nebo, což je případnější, s organizací nějakého provozu.
Taková řídící činnost předpokládá příjem informací, jejich centrální zpracování a na základě toho pak vypracování účelné adaptivní odpovědi. K tomu je nutná struktura, kterou tvoří tyto složky:
1. receptory (umožňují příjem informací)
2. aferentní dráhy (umožňující dopravu informace do centra)
3. centrum vybavené analyzátory a rozhodovacími instancemi, kde se pak došlé informace přepojí na podněty k výkonným orgánům
4. eferentní dráhy – vedou impulsy k výkonným orgánům, (tj. žlazám a svalům)
5. efektory = výkonné orgány, které realizují adaptivní činnost
Růst, dědičnost, vztah mezi tělesnými a duševními vlastnostmi
Nejmenší jednotkou zděděné informace je gen, který obsahuje dědičnou substanci DNK (desoxyribonukleovou kyselinu). Funkční dědičná informace je řízení stavby a vývoje organismu, tj. i jeho chování. Toto chování determinují tzv. řídící geny, které ovlivňují produkci enzymů a hormonů: “Dědičnost způsobů chování spočívá v první řadě v dědičnosti stavebního plánu mozku”.
Nejvyšším funkčním systémem integrujícím činnost organismu je nervová soustava. Nižší úroveň integrace reprezentuje endokrinní systém, tj. systém žlaz s vnitřní sekrecí, který ne základě uvolňování hormonů do extracelulární tekutiny, odkud přecházejí do krevního oběhu, reguluje životní procesy (výživu, růst) a vylaďuje organismus k určitým aktivitám ( např. u volně žijících zvířat pohlavní hormony v krvi disponují organismus k sexuálnímu chování).
J. Altman (1966) identifikoval čtyři třídy biologicky založeného chování, tj. chování, v němž lze shledat biologicky účelné kořeny:
1. typ ekonomického chování, kam patří všechny druhy chování sloužící homeostatickému udržování integrace jedince (jídlo, pití, ale také hromadění zásob, migrace apod).
2. typ reproduktivního chování, které souvisí se zachováním druhu (kopulace a sdružené činnosti, budování hnízda, různé druhy rodičovského chování atd)
3. typ sociálního chování, tj. činnosti umožňující vytváření a udržování skupin
4. typ “edukačního” chování, tj. formy chování, které umožňují “obohacování percepčního a operacionálního repertoáru jedince, a tím přispívají k tomu, aby ovládl své prostředí” (předání zkušenosti z generace na generaci, z rodičů na děti).
V chování organismu se projevuje princip homeostázy, tj. stálosti vnitřního prostředí.
Téma č. 6
Činitelé psychického vývoje.
Současná psychologie se skládá z několika zákl. disciplín, z nichž jednu tvoří vývojová psychologie, která studuje psychiku z vývojového hlediska. Zkoumá psycholog. charakteristiky člověka od početí až do smrti, zabývá se zvláštnostmi jednotlivých věkových období a změnami v chování a prožívání jedince. Dále zjišťováním zákonitostí, které lze v jeho vývoji odhalit. Jde zejména o to, že:
* vývoj je proces, v němž se vyvíjí celý organismus i psychika člověka
* jednotlivá stádia na sebe navazují
* vývoj není časově rovnoměrný, ale s postupujícím věkem se zpomaluje
* změny dané vývojem se vždy projevují v kontextu osobnosti
* vývoj je socializační proces
* v průběhu procesu si jedinec stále více uvědomuje sebe sama.
Můžeme si říci, že vývoj člověka je interakcí základních činitelů:
* biologických - vývoje - vrozené dispozice
* sociálních - výchovy a prostředí
Můžeme také konstatovat, že v dětství a ve stáří, je vliv biolog. faktorů na vývoj člověka větší než vliv faktorů sociálních.
Hlavní činitelé vývoje:
-biogenetický základ,
-prostředí (přírodní, materiální, sociální, výchova),
-aktivita vyvíjejícího se jedince – biologická a sociální determinace psychiky,
podstatu psychického vývoje formuloval výstižně již W. Stern (1914) ve svém principu konvergence: „Duševní vývoj není pouhé vystupování vrozených vlastností, ale také nikoli pouhé přijímání vnějších vlivů, nýbrž konvergence vnitřních vloh s vnějšími podmínkami vývoje."
Vývoj jedince:
         tento vývoj je procesem adaptace na podmínky životního prostředí
         probíhá jako interakce vnitřních vloh a vnějších vlivů
         přičemž se uplatňuje dědičný přenos vlastností
Biologická determinovanost nervového systému.
Co je vrozené a co je dědičné.
Funkční dědičná informace je řízení stavby a vývoje organismu, tj. i jeho chování. Toto chování determinují tzv. řídící geny, které ovlivňují produkci enzymů a hormonů: “Dědičnost způsobů chování spočívá v první řadě v dědičnosti stavebního plánu mozku”.
Co víme o dědičnosti psychických znaků a vlastností.
Schopnosti jsou psychické vlastnosti osobnosti, které člověku umožňují naučit se různým činnostem a vykonávat je. Nejsou vrozené, ale rozvíjí se na základě vloh. Záleží zde na množství podnětů s nimiž se jedinec ve svém vývoji setkává ( např. při hře, sportu, učení, práci).
Sociální a kulturní determinovanost. Historické aspekty. Materiální poměry společností, národů, států. Nezměnitelná fatalita skutečnosti, že se narodíme do určitých sociálních a kulturních poměrů. Sociální a kulturní poměry konkrétní rodiny.
Vliv školy a profese, způsobů vládnutí, tj. politické situace.
Na vlastnosti osobnosti mají vliv především malé společenské skupiny, jako je rodina, škola, školní třída, pracovní skupina, sportovní tým apod. a dále profesní činnosti. Jsou známy rozdíly mezi sportující a nesportující mládeží, kdy sportovci bývají družnější, ochotnější pomáhat, otevřenější, sebevědomější, nezávislejší, sebekritičtější a méně neurotičtí, zřejmě jde o výsledek každodenních výkonů a zpětné vazby o nich. Rozdíly mezi těmi, kteří léta museli obtížně cestovat do školy a těmi, kteří měli školu za rohem apod. většinou si však člověk vybírá zájmy a povolání podle zaměření vzniklého v mládí a zvolená profese či zájmová činnost zpětně posiluje původní rysy např. sklon k vysvětlování – vést druhé – stálé poučování druhých – nepříjemný pocit z jiné než vedoucí role.
Téma č. 7
Co zkoumá obecná psychologie a psychologie osobnosti.
Obecná psychologie se zabývá nejzákladnějšími poznatky (vznik a vývoj, všeobec. zákonitosti lidské psychiky, pojmosloví).- vytváří základ psychologie určením předmětu, vymezením psychologie jako vědy, metodolog. základy, teorie psychiky atd. Z ní se pak odvíjí celý systém zákl. a aplik.psych.věd.
Psychologie osobnosti popisuje a vysvětluje podobnosti i odlišnosti mezi lidmi tzn., čím se od sebe liší, jsou jedineční, neopakovatelní.(motivace, potřeby, zájmy, ideály, hodnoty; schopnosti; temperament a cit; volní vlastnosti tj. charakter, vůle). Dále poznávání, pozornost, paměť, učení, myšlení)
Psychické funkce:Vnímání, paměť, myšlení
Vnímání Definice:
Základní psychická funkce, která umožňuje poznávat dění kolem a sebe sama
Aktuální odraz reality v našem vědomí
Základní pojmy:
na periferní část receptoru působí podnět, který vyvolá vzruch
vzruch  veden drahami do mozku, kde v příslušné oblasti vyvolá podráždění  –  počitek
Současně působí více podnětů, tj. více počitků, které se spojují s minulou zkušeností a vzniká výsledný komplexní  vjem
Emoce, emotivita 
Definice:
Emoce vyjadřují subjektivní vtah člověka k jeho vlastním porjevům a jevům a situací v okolí , mají hodnotící význam
Základní pojmy:
Afektivita –pohotovst k emočním reakcím
Emotivita- celková dlouhodobá emoční charakteristika jedinceCharakteristiky emocí:Tělesné projevy emocí:
subjektivnost,- mimika
Polarita- hlasový výraz
Aktuálnost- vegetativní změny
dynamičnost - hormonální změny
Procesy, stavy a vlastnosti.
Psychické vlastnosti – relativně trvalé charakteristiky jedince, kterými se vyznačuje a které ovlivňují chování, prožívání či myšlení; na jejich základě můžeme předvídat, jak se asi člověk zachová, jak bude jednat apod. (např. intelektová schopnost, temperament). Psychické vlastnosti člověka projevující se v jeho chování a jednání; příznačné pro určitého jedince, odlišují ho od ostatních (např. družnost – uzavřenost, dominance – submisivita, svědomitost – nezodpovědnost, sebedůvěra – sebepodceňování).- psychické vlastnosti osobnosti: temperament, schopnosti, charakter, motivy a postoje, volní vlastnostiTemperament: z lat. temperamentum = poměr
soubor převážně vrozených psychických vlastností, které určují dynamiku celého prožívání a chování osobnosti (mohou se ale měnit výchovou); projevuje se zejm. způsobem reagování člověka a tím, jak snadno reakce vznikají, jak jsou silné a jak rychle se střídají
tzv. sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik (viz. konec otázky)
Kretschmer: Pravděpodobně prvním pokusem o osobnostní typologii byla typologie Hippokratova (cholerik, sangvinik, flegmatik, melancholik). Další byla známá Kretschmerova typologie (astetik, pyknik, atletik)
Pyknici, astenici, atletici
- se dělí dle těla atd.
Pyknik bývá obtloustlý ale optimistický.
Astenik je vychrtlý, odtažitý
Atletik je atletický a vyrovnaný
Introvert a extrovert
Introvert bývá samotář a většinou je plachý,ale prožívá emoce a tak je ve větší společnosti je nejistý. Není moc otevřený a spíš se věnuje svému nitru než okolí.
Extrovert je společenský typ,rád se baví a je otevřený.Je aktivní a společnost mu nedělá problém.
Psychické procesy osobnosti: - poznávací (kognitivní) procesy – vnímání, představa, fantazie, myšlení, řeč:vnímání
psych. proces, který zachycuje to, co zrovna v daném okamžiku působí na naše smyslové orgány
 
představy
názorný obraz něčeho, co v daném okamžiku nepůsobí na naše smyslové orgány, zakládá se na minulém vnímání, méně výstižná než bezprostřední vjem
 
fantazie
psych. proces, kdy vytváříme relativně nové představy, základem jsou zkušenosti, ale často značně pozměněné nebo zkombinované do celků, které se ve skutečnosti nevyskytují
rekonstrukční – představa vytvořena na podkladě slovního popisu nebo znázornění
tvůrčí – vytvoření nových představ, např. v umělecké tvorbě
 
myšlení
schopnost člověka na základě smyslového poznání a spolu s ním poznávat obecné, zákonité, podstatné souvislosti a na základě toho určovat cíle své činnosti
řeč – nástroj myšlení, vyjadřuje myšlenky a umožňuje je sdílet s dalšími lidmi a komunikovat
- procesy paměti (paměť - zapamatování, uchování, vybavení; učení)PAMĚŤ
jedna z nejdůležitějších vlastností člověka; soubor procesů, které umožňují osvojení informací, jejich uchování a vybavení
paměťové procesy:
uložení do paměti = zapamatování – spontánní / bezděčné
uchování v paměti
vybavení a znovupoznání uchovaného
krátkodobá/dlouhodobá, logická/mechanická, bezděčná/záměrná
UČENÍ
aktivní a tvořivý proces, který rozšiřuje vrozené dispozice a možnosti jedince; smyslem je získávání, osvojování a upevňování nových zkušeností a tím přizpůsobování se novým situacím
uskutečňuje se na základě tzv. podmiňování
výsledky učení: vědomosti, dovednosti, návyky
druhy: senzomotorické, vědomostní, intelektové, sociální
nejen lidská specifika, učí se i zvířata, ale lidské učení je efektivnější
efektivita závisí na vnějších podmínkách, psych.stavu jedince i na metodách učení
- motivační procesy (citové a volní)
CITY (EMOCE)
psychické procesy, které hodnotí různé skutečnosti, situace, události, průběh a výsledky činnosti jedince; vyjadřují prožívání subjektivního stavu a vztahu k působícím podmětům
mohou podněcovat a motivovat k určité činnosti stejně jako potřeby, zároveň doprovázejí průběh činnosti, uspokojování nebo neuspokojování potřeb atd.
projevují se mimikou, gestikulací atp.
vzrušivé a tlumivé, aktivující a deaktivující, libé a nelibé, nižší a vyšší
ambivalence – jev, kdy jedinec zažívá zároveň kladné i rozporuplné emoce
charakter. znaky: subjektivnost, spontánnost, předmětnost, aktuálnost, polarita, vliv na další psychické procesy
citové poruchy: citová labilita, averze (silný pocit nelibosti), fobie (chorobný strach provázený úzkostí), komplex (např. méněcennosti)
druhy emocí:
morální – vyjadřují hodnocení činů z hlediska morálky, jedná-li jedinec v rozporu s morálkou, prožívá pocit viny (výčitky svědomí)
afekty – spojeny s ohrožením nebo uspokojením zákl. biol. potřeb, mohou aktivizovat k vyššímu výkonu
estetické – prožíváme zejména při hodnocení krásy a ošklivosti
intelektuální – provázejí poznávání a řešení problémů, jsou důležitým motivem při učení
sociální – objevují se ve vztahu k lidem a soc. skupinám (sdílení radosti a smutku, láska, úcta, obdiv apod.)
nálada – citový stav, na rozdíl od emočních procesů má delší trvání (hodiny až dny)
VŮLE
psychické procesy a vlastnosti, které zajišťují řízení činnosti a dosahování cílů, zejm. v situacích, kdy je potřeba se rozhodnout mezi několika možnostmi nebo překonávat překážky
 
KONFLIKT
komplikace podnícení k činnosti a udržení jejího průběhu až k uspokojení potřeby
4 druhy: k. dvou pozitivních sil, k. dvou negativních sil, k. mezi pozitivní a negativní silou, dvojitý k. pozitivních a negativních sil
PSYCHICKÉ STAVY OSOBNOSTI
přechodné, mění se podle času a situace,