Politicke_teorie

kulminuje v 60. letech, kdy se domnívají, že na západě došlo k degradaci rozumu (konzum, produkce). Společnosti, které slibovaly liberalismus se staly totalitními systémy.
Je to podle nich především snaha v první etapě tyto důsledky odmítnout a hledat řešení. V 60. letech dochází ke zveřejňování kritiky obojího, podněcuje to především studentskou generaci, všichni mají pocit, že konzumní společnost je to, co je dusí a dochází k prudkým revoltám. Jsou vedeny myšlenkami především H. Marcuseho a především jeho nejpopulárnější prácí nazvanou Jednorozměrný člověk. H. Marcuse řeší tejné problémy jako Erich Fromm. Člověk podléhá konzumu, není schopen samostatně uvažovat, společnost je na pokraji destrukce. To provokuje lidi i k násilnému odporu.
V 70. letech po dlouhých krizích let 60. přichází J. Habermas s novým problémem: komunikace mezi lidmi. Domnívá se, že jedním z problémů, který je třeba řešit je nedostatečná komunikace mezi lidmi a začíná se po různých psychoanalytických studiích orientovat na filosofii jazyka. Zároveň je to analýza, směřující k tomu, že komunikace není pouze verbální komunikace, ale vytváření vzájemných mezilidských vztahů. To souvisí s našim pohybem ve společnosti.
80. a 90. léta přinášejí nové problémy. Frankfurtská škola se začíná orientovat na nové problémy Evropy: identita a diferenciace Evropy, kulturní identita Evropy. Snaží se řešit nové pocity po integraci Evropy. Jednak sjednocování Evropy v rámci EU, problém sjednoceného německého národa (Německa) a otázka, proč se tak náhle (zejména na Balkáně) objevuje nacionalismus a zdali je vůbec nějaké řešení.
Poslední Habermasovy práce jsou zaměřeny na pojem demokracie a snahy nově definovat demokracii. Potřeba nově definovat to, o co usilujeme. Jeho definice má různé problémové důsledky, kdybychom se s nimi ztotožnily.
Max Horchheimer
významně se zapsal svojí rozsáhlou prací, nazvanou Dialektika osvícenství, kterou napsal spolu s Adornem. Práce vyšla v roce 1947. V této práci konstatuje, že osvícenství přináší právě určité rozumové problémy, na které musíme reagovat. Problémy rozumu se dají v kritické analýze vyřešit.
Theodor Adorno
se dostává do Frankfurtské školy v meziválečném období, spolu s ostatními emigruje. Mění si své příjmení, poněvadž znělo příliš židovsky. Vrací se zpět do Německa (1903 – 1969). Přecenil své síly a při horské túře ve Švýcarsku umírá (umírá předčasně).
Po návratu do Německa se stává oficiálním mluvčím politické levice, vstupuje na politickou scénu s tím, že se kromě klasických prací (osvícenství, filosofické analýzy) zabývá také úvahami o umění. Přispívá do časopisů a po 2. světové válce upozorňuje na hrozbu, že umění se tane zbožím. Právě této prodejnosti umění by se mělo čelit a umění by nemělo být součástí ekonomických vztahů.
Erich Fromm
pochází ze Židovské rodiny. Studoval Talmud, přesedlal na sociologii a psychologii. Začíná se zabývat psychoanalýzou. Po emigraci se nevrací do Evropy. Stěhuje se do Mexika. Zde se živí především psychoanalýzou. Občas také přednáší na univerzitách v USA. Přestože bydlí v Mexiku, jeho činnost je spojena především s USA.
Zabývá se klasickými otázkami, které se objevují ve všech jeho dílech.
Člověk a jeho problém v současné civilizaci: Mít nebo být, Strach ze svobody, Člověk a psychoanalýza.
Člověk jako obět manipulace státním aparátem.
Člověk v době války a těsně po válce.
Fromm zanevřel na své přátele ve Frankfurtské škole a rozchází se s nimi v době pobytu v USA, díky pracovní roztržce (sociální průzkum dělnictva před 2. světovou válkou).
Herbert Marcuse
Z dalších představitelů je Herbert Marcuse (1898 – 1979). Po válce se také nevrací z USA. Paradoxem je, že umírá v roce 1979 při výjimečné návštěvě Německa. Pro nás je zajímavý zejména prací Jednorozměrný člověk, která se stala v 60. letech „studentskou hymnou“. Člověk, zastižený důsledky civilizace. Tato jednorozměrnost lidského bytí znamená konec pozitivní společnosti.
H. Marcuse píše i práci, která nese název Psychoanalýza a politika. Je to pokus o zavedení psychoanalýzy do politiky. Snaží se zde zapojit působení pudů v politice jak se těmto pudům bránit. Tato práce nakonec směřuje ke klasickému tématu, zdali má politika brát ohled na pocit štěstí člověka. Zabývá se také otázkou, do jaké míry je možné použít násilí při prosazování svých názorů.
Domnívá se také, že ten kdo může přinést změnu v nejbližší době, je právě inteligence. Inteligence může reformami změnit společnost. Tato myšlenka se líbila především studentům.
Jürgen Habermas
Člověk, který je u studentů méně populární je Jürgen Habermas (1929). Vystudoval filosofii, psychologii, germanistiku. V současné době je profesorem ve Frankfurtu. Přednáší politickou filosofii. Ve svém působení sám prochází názorovými vývoji. Na počátku se hlásí k Marxismu. V současné době se prosazuje za ultralevicového intelektuála a skupina, která se kolem něj pohybuje je směsicí různých názorů.
V druhé etapě svého působení v KTFŠ se zabývá filosofií jazyka. Dochází k tomu, že zkoumání lidské řeči nás vedou k úvahám, do jaké míry komunikujeme srozumitelně, pravdivě, správně (ve smyslu morálním) a hodnověrně. Habermas vytváří systém diskurzu (vedení diskuse kde se snažíme dosažení konsensu na základě racionální argumentace). Analýza jazyka směřuje k větší toleranci mezi lidmi, snaha najít společné momenty, určitým způsobem se tolerovat.
V poslední etapě 70. a 80. let se zabývá otázkou dominantnosti peněz a moci ve společnosti. 90. léta bychom mohli u Habermase zařadit do třech problémových okruhů:
intersubjektivní teorie formování identity (hledání toho, jaké tradice převezmeme, na čem z minulosti budeme stavět – co z toho vezmeme jako dobré a špatné);
postnacionální politická kultura (člověk svou kulturu obhajuje a pěstuje bez ohledu na národ a na stát)
permanentní demokratická revoluce (neustálé vedení dialogu, ve kterém se vytváří obecná vůle).
Habermas má osobního nepřítele v Karlu Popperovi. Velice jedovatě a ironicky kritizuje Habermasovy práce. Partnerem k dialogu je mu francouzský představitel Jacques Derrida. Je mu blízký především v otázkách analýzy jazyka a komunikace, v analýzách střední Evropy. Domnívají se, že střední Evropa rok 1989 nevyužila, šance, která jim byla dána byla promarněna. Některé práce J. Derridy jsou přeloženy do češtiny, např. Politika a přátelství.
Axel Honneth (1949) je nejmladším představitelem Frankfurtské školy. Pokračuje jako žák Habermasův v teoriích jazyka. Vrací se k etickým otázkám současné doby. S tím, že česky vyšla jeho práce Sociální filosofie a postmoderní etika. V této práci se zabývá otázkami dobrého života (Aristoteles). Domnívá se, že je třeba řešit přízemní problém: dokud člověk žije, aby byl uznáván, žil v lásce, aby byla uznávána práva člověka a vzájemná solidarita. Pro člověka rozpracovává všechny možné otázky: sebeúcta, právní normy,… aby byl právním způsobem vymezen prostor pro etiku. Právní systém musí být takový, aby pro etické rozhodnutí člověka byla jasná odpověď.
Přednáška č. 7
4. 4. 2000
7. Liberalismus. Koncepce role státu a člověka ve společnosti.
Diskuse o sociální spravedlnosti (Hayek, Rawls, Nozick).
Liberalismus jako pojem se v politické teorii začíná používat v 19. století. Jako hnutí vznikl liberalismus již dříve.
Liberalismus vyjadřuje směr, který je zaměřen proti absolutistickým monarchiím. Používá se jako označení hnutí, které chce zastupitelskou formu vlády.
Posléze kromě těchto státoprávních otázek se pojem liberalismus používá na označení představitelů a teoretiků, které kladou důraz na osobní svobodu individua, ale především na moment vytvořit mu podmínky pro svobodné rozhodování, pro svobodu.
Samotný pojem liberál je známý již od 14. století a používá se v přeneseném slova smyslu obdobně na označení volnomyšlenkáře (člověk, vyjadřující netradičně to, co zažívá). Z těchto pojmů se nám postupně vytváří seskupení lidí, kteří se snaží pracovat a vytvořit model státoprávního uspořádání, který je pak nazván liberální demokracie.
Liberální demokracie je v tomto pojetí pojata jako státní zřízení, kde je minimální role státu a kde se vytváří pouze mantinely pro člověka a jeho svobodnou realizaci (volba povolání, vzdělání,…). Než liberalismus prošel touto cestou od 19. do 20. století, prochází určitými etapami. Je zažito dvojí dělení:
liberalismus klasický, který je spojen především s  Jamesem Millem, Johnem Stuartem Millem a Adamem Smithem. Tento klasický liberalismus se snaží, aby stát zasahoval do života člověka co nejméně, pokud možno vůbec. K tomuto pojetí klasického liberalismu se vrací především neoliberalismus 20. století, který je představován především Hayekem a M. Friedmanem. Je to návaznost ponechání člověka jeho osudu, za který si může každý člověk sám.
Vedle toho se formuje tzv. moderní liberalismus. Tento model je spojen s 20. stoletím, především s obdobím po 2. světové válce, kdy nejen Evropa, ale i Amerika buduje model sociálního státu. Přichází s představou, že člověk nezvládá všechno a proto stát má určitou sociální roli. Nevytváří pouze mantinely jako u klasického liberalismu, ale zvažuje se a analyzuje se sociální role státu (ten člověku pomáhá v určitých situacích a je jeho oporou). Moderní liberalismus kvete zhruba do 70. let (pak přichází ropná krize, hroutí se modely sociálních států) a ke slovu se dostává oprášený Hayek a už je to nová podoba: Teatcherová, Klaus, Reagan, kteří oprašují nejenom Hayeka, ale i Smitha. Ukázalo se, že model sociálního státu není dobrý, je to „nesmysl“ na který nikdo nemá peníze a proto je nutné se vrátit zpět k tvrdému volnému trhu.
Nyní žijeme na konci 20 století a dotýkáme se otázek, zdali stát potřebujeme a jak. U nás se stát rozbujel.
Od 70. let se uvnitř liberalismu rozproudila diskuse, jaká je nová role státu.
Zatvrzení liberálové, např. John Rawls a jeho práce Teorie spravedlnosti (1971) a práce Roberta Nozicka nazvaná Anarchismus a utopie (1971). Tyto práce představují pokusy o nové modely států. Na tyto navazuje celá řada kritiků, kteří reagují na 70. léta a vedou liberalismus dál. V současné době liberalismus vede uvnitř sebe diskusi jak dál, má-li smysl hovořit o sociální spravedlnosti, nebo vše zůstává na osobním rozhodnutí a zodpovědnosti člověka (nechat ho na pospas volnému trhu, aby se vypořádal sám se svými silami).
Problémy, kterými se liberalismus zabývá
Liberalismus od svého vzniku řeší neustále ty samé problémy:
Člověk jako jednotlivec. Liberalismus chrání člověka před masou, kolektivismem, státem. Nejdůležitějším pojmem pro život je člověk, pojem jednotlivec a pro jeho rozvoj, štěstí, realizaci je třeba udělat maximum.
Pojem osobní svoboda jako nejvyšší politická hodnota. K tomuto pojetí svobody se dopracovali v tom směru, že pro svobodu je třeba vytvořit prostor (nestačí jako pouhé právo) pro svobodu, a to je pro liberalismus nejdůležitější práce.
Rozlišují svobodu od něčeho (člověk by měl být svoboden především od státu) a naopak svobodu k něčemu (aby člověk mohl rozvinout a realizovat své schopnosti).
Sociální spravedlnost. O založení tohoto pojmu jako nesmyslného (který nacházíme právě u Hayeka: SS se neslučuje s pojmem liberalismus) až po to, že povinností státu je zajišťovat spravedlnost v tom, že část nadprodukce je přerozdělena mezi chudší. Diskutuje se o tom, zdali má právo stát na nás žádat daně, nebo je vše co získáme naše a má-li nás právo někdo nutit, abychom část svého zisku darovali státu.
Občanská společnost: liberalismu jde o to, aby oddělil společnost a stát. V liberalismu je společnost je volné seskupení individuí, které mají potřebu se s někým jiným kontaktovat. Je to určitá občanská společnost jako smlouva (budou dodržovat pravidla). Vzniká otázka, co je pak stát? Je stát také společenská smlouva? Jaký je vztah státu a občanské společnosti, je to totéž? Klasičtí liberálové tvrdí, že ne.

Stát. Liberální stát se dostal na konci 20. století zhruba k tomu, co známe z Lockových úvah (tvrdí, že stát má pouze kontrolovat dodržování přirozených práv člověka). Liberální stát je ochranné sdružení, které chrání jednotlivce (vytváří zákony pro podnikání, atd.). Stát má minimální roli.
Kromě tohoto dělení na klasický a moderní liberalismus, liberalismus si volí i určitá témata a podle toho rozdělujeme:
Liberalismus ekonomický, který je charakterizován volným trhem, ochranou soukromého vlastnictví, odpovědností jednotlivce.
Společensko – politický liberalismus, kde je snaha vytvořit model státu, který by liberálům obecně vyhovoval; tzn. vytvořit liberální demokracii, vykázat stát do patřičných rolích: vytvořit ústavu, aby byl člověk chráněn a byla zachována jeho volnost.
Filosoficko – etický liberalismus řeší otázku svobody člověka a problémy z toho plynoucí, tzn. do jaké míry můžeme být svobodní, jak se chovat v dobrovolné komunitě, ve společnosti.
Počátky klasického liberalismu
Klasický liberalismus navazuje především na přirozeno právní školu 17. století (Hobbes, Lock – každý člověk má právo na svobodu, majetek a na život, Jeferson) a je určitým způsobem rozvinut do ekonomického liberalismu 18. století Adamem Smithem a jeho prací Bohatství národů. Smith překládá vizi (která nás pronásleduje dodnes), že vše zařídí neviditelná ruka trhu. V ekonomice máme nechat vše běžet. Rovnováha společnosti se vytvoří sama a tudíž stát není potřebný, není nutný. Nejdůležitější je, aby měl člověk prostor pro svou realizaci.
Adam Smith je doplněn určitým způsobem v 19. století utilitarismem. Měli bychom spíš uvažovat, co je pro nás užitečné, prospěšné a to ovlivňovat. Utilitarismus (James Mill, Bentham) nám přináší právě myšlenky užitečnosti pro štěstí reálného člověka.
19. století znamená zapojit do těchto úvah i snahu zabezpečit všeobecné volební právo (výraz svobody člověka a jeho svobodného rozhodování), tajné a rovné. Na toto téma James Mill píše své dílo Pojednání o vládě (1820), kde rozebírá zastupitelskou vládu. Na základě volby je vytvořena zastupitelská vláda. John Stuart Mill (syn) píše v roce esej O svobodě (1859), kde aplikuje potřebu svobody nejenom volby zastupitelských orgánů, ale i svobodu vědomí, vyznání, shromažďování. J. S. Mill je považován za jednoho z nejvýznamnějších feministů: O poddanství žen. Z volebního práva nemohou být vyjmuty ani ženy (stejně jako černovlasí, hnědovlasí a zrzaví).
Úvahy o zastupitelské vládě = možnost účasti lidí na řízení společnosti.
Úvahy klasického liberalismu ve 20. století začínají mít jiný rozměr. Ukazuje se, že intervence státu je zřejmě nevyhnutelná. Stát na počátku 20. století začíná být spoluúčastný na řešení sociálního problému (např. celá éra Kenedyho, Clintona). V určitých etapách se vrací sociální model státu.
Do toho přichází John Keynes a jeho Obecná teorie zaměstnanosti. Tvrdí, že úlohou státu je zabezpečit práci pro občany, Model plné zaměstnanosti je realizován v 60. a 70. letech. Jeho snaha končí právě v 70. letech končí ropnou krizí a nastupuje době F. A. von Hayeka.
Friedrich A. von Hayek. Rakouský ekonom, působí především v Londýně, v roce 1974 získává Nobelovu cenu za ekonomii. Stěžejní politologické dílo píše v roce 1944: Cesta do otroctví. Původně je to práce, která má mít osvětový charakter. Má představit anglickému čtenáři různé typy totalitních režimů. Totalitní systém se vyznačuje především řízenou ekonomikou. Podle něj cesta do otroctví (člověka, občana, individua) vede přes řízenou ekonomiku. Jedinou jeho záchranou je proto návrat k volné ruce trhu (A. Smith).
Tato práce popisuje, co zná z meziválečného sovětského svazu a německé řízené ekonomiky. Tuto práci rozšiřuje v roce 1973 o nové problémy a vychází jeho 3 svazky studie: Právo, zákonodárství a svoboda, kde již v nových podmínkách 70. let reaguje na svoji původní verzi, kterou však neopouští a tvrdí, že myšlenka se osvědčila. Určitého rozvinutí se dostalo v roce 1978, kdy píše Osudovou domýšlivost socialismu. Česky až v roce 1995, práce věnovaná plánované ekonomice v éře socialismu a jejich důsledků pro politické systémy.
V 70. letech, letech tzv. pravého liberalismu (Hayek) se nám objevuje snaha oponovat, že Hayekova cesta není jedinou cestou liberalismu.
Objevují se práce Johna Rowlse (1921), Američan. V roce 1958 vychází jeho první práce: Právo jako férovost. V roce 1971 práce: Teorie spravedlnosti. Česky vyšla v roce 1995.
J. Rowls vychází z předpokladu, že společnost když chce fungovat jako společnost, případně jako stát, musí určitým způsobem uzavřít společenskou smlouvu. V 70. letech opět dochází k diskusím o společenské smlouvě (kdo ji uzavírá a jakou má platnost). Podle Rowlse se lidé tím, že uzavřou společenskou smlouvu dohodnou na určitých pravidlech spravedlnosti, aby měli všichni stejná práva. V jaké situaci jsou schopni vytvořit si lidé objektivní podmínky pro svou budoucí existenci? Rowls sahá k vytvoření hypotetické společnosti, která někdy někde možná existovala, kdy v této hypotetické společnosti byli lidé zahaleni „závojem nevědomosti“ (tzn. Že měli pouze geneticky a biologicky dán rozum, ale nevěděli jaké mají vlastnosti, pozice, šance, nadání; nevěděli o sobě nic, ale také o okolí). V této situaci hypotetické společnosti, kdy jedinec je zahalen závojem nevědomosti, jenom v této je možné dohodnout se na spravedlnosti. Nevím nic o sobě, ani o svém okolí. Jen tak můžeme stanovit principy, které budou pro nás výhodné. Nevíme jestli budeme nemocní, ale když budu, tak budu dostávat např. plat a to je pro nás výhodné. Kdybych věděl, že v životě nebudu nemocný, vadilo by mi to.
Dochází k vytváření zásad spolužití. Jenom v této společnosti, kdy pouze rozum a vrozené (kantovské) etické normy nám umožní vytvořit spravedlnost jako férovost.
Jeho kolegové se na tuto hypotézu vrhli. Rowls touto prací vyprovokoval mnoho reakcí a posunul politickou teorii a teorii státu dál.
Rowls tvrdí, že i v liberalismu lze mluvit o spravedlnosti. Napadá vizi Hayekovu a domnívá se, že člověk má už v hypotetické společnosti dán smysl pro spravedlnost, má vrozenou koncepci dobra a spravedlnost je založena na dvou principech:
rovnost politická – dohoda občanů na spolužití je realizovatelná (všichni budou volit, respektovat zákony);
druhý princip je založen na nerovnosti sociální a ekonomické. Klade si otázku, kdy může být tato nerovnost (sociální a ekonomická) spravedlivá. Tady přichází s vizí, která tvrdí, že nerovnost ekonomická je možná v případě, že je někdo více finančně ohodnocen, když výsledek jeho práce pomůže těm nejpotřebnějším (např. máme managera v Brně a v Bruntále. Oba mají na starosti získávání nových pracovních míst. Jestliže manager v Bruntále vytvoří stejné množství míst jako manager v Brně, pak manager v Bruntále má právo za stejnou práci právo na trojnásobný plat, protože pomohl společnosti více, svým konáním zachránil celý kraj). V tomto případě je možná sociální nerovnost. Část liberálů to začala interpretovat jinak (např. nejvzdělanější mají nárok na víc peněz; nebo padáky v KB).
Stát se nezbaví sociální starostlivosti o nejpotřebnější. Rowls v teorii Spravedlnosti chce, aby si lidé vytvořili pravidla a aby do nich stát zasahoval.
V roce 1971 vychází práce Roberta Nozicka: Anarchista a utopie. Je to reakce na likvidaci státu anarchisty ale zároveň hledání minimální funkce státu. Hledá moment, kdy vzniká stát. A na základě tohoto momentu potvrdit jeho potřebnost, nebo ho zavrhnout jako něco, co se přežilo. Jeho verze výkladu je postavena na tom, že člověk žijící v tlupách má pocit, že to sám fyzicky nezvládne a začne si platit ochranné sdružení.
Člověk si platí ochranná sdružení, aby ho chránilo bez ohledu na etické normy. To považuje za základ vzniku státu. Tím, jak se ochranná sdružení rozšiřují, začne být důležité, které je silnější. Vzniká nám dominantní ochranné sdružení, které pohltí slabší, m