Politicke_teorie

slova člověk je svoboda. Základem existence člověka je svoboda a jeho svobodné rozhodování. Člověk sám volí svůj život, jakým bude člověkem. Je nezávislý na společnosti. Z toho plyne i vztah k etice. Tím, že sami rozhodujeme, neseme za svá rozhodnutí i břemeno zodpovědnosti (nenese ho Bůh nebo nějaké zákony, ale já jako člověk, zodpovědný za sebe ale i za druhé – mé rozhodnutí působí i na druhé). Abychom si uvědomili svoji existenci, svoji možnost volby, k tomu nám možnost naskýtá vztah člověka v okamžiku, kdy stojí tváří tvář smrti (uvědomění si své konečnosti, smyslu existence). Analyzuje člověka v mezní situaci. Tuto náladu vůči smrti umocňuje představitel německého instencialismu Martin Heidegger ve svém díle Bytí a čas (Sein und Zeit, 1927), kde se objevují jeho názory na člověka, jeho existenci a bytí: objevují se základní existencialistické myšlenky. Nastupuje NSDAP – nastupuje na funkci rektora (pouze na jeden rok). Je spjat s fašistickým režimem. Po roce 1945 se nemůže v první vlně vrátit na vysoké školy, protože je spjat s fašismem. V roce 1947 dochází ke změně, všem těmto představitelům je dovoleno vrátit se na vysoké školy. Může se vrátit k přednáškám.
Jaspers na protest proti tomuto rozhodnutí – že je umožněno německým intelektuálům, kteří spolupracovali s režimem, aby se vrátili zpět na vysoké školy – emigruje.
Heidegger je zvláštní, rozporuplná postava. Co nás u něj zajímá je především jeho základní filosofický postup. Předpokládá, že vše co bylo před ním bylo špatně. Podstatné je, že pocházíme z nicoty a jdeme do další nicoty. Náš zájem se nemá soustředit na to, co je, ale co je před tím než něco je a co bude (odněkud přicházíme a někam jdeme). Jeho zájem je zájem o člověka, jehož bytí je bytím smrti. Ovšem tvrdí, že právě když si tuto skutečnost uvědomíme, nutí nás to k tomu, abychom hledali smysl svého života a ten také naplnit.
Pocit konečnosti a smrti nás vede k tzv. autentickému bytí (uvědomění si hledání smyslu života). Abychom měli lepší možnost uvědomit si smysl života, snaží se naše bytí rozčlenit do několika stupňů, etap.
Běžné individuální bytí jako jednotlivců nazývá existence. Pojem dasein je lidské bytí vůbec (lidské společenství). Obecné bytí nazývá sein, což je bytí vůbec. Abychom poznali smysl své individuální existence, musíme v existenci začít u sebe, tím se začlení do lidského bytí a jedině tak se naplní sein, bytí vůbec.
Každý člověk takto určený a vymezený má možnost svobodné volby, jestli prožije život. Jestli se bude svobodně rozhodovat, nebo se nechá vléct náhodnými zvraty v životě a ztratí se ve veřejné anonymitě, průměrnosti, prostě nezůstane sám sebou. On se rozhoduje pro autentické bytí (svobodně vstupuje NSDAP, stává se rektorem, svobodně pak odchází). Je obdivovatelem autentického bytí u Adolfa Hitlera. Hitler volí také autentické bytí. Heidegger všechno toto po 2. světové válce dementuje a vykládá, že všechno bylo jinak.
Heidegger přináší základní pojem existence, strach z nicoty, hledání autentického bytí.
Karl Jaspers

Původně Heideggerův přítel. Vystudoval psychologii, právo, po roce 1933 je vyštván z univerzit. V roce 1945 přednáší přednášku, která nese název Otázka viny. V tomto roce (1945 – 1947) se zabývá otázkou, do jaké míry je člověk zodpovědný za svou existenci. Zdali Němci jako individua nesou odpovědnost za to, co se stalo. Nebo jsou Němci odpovědní jako národ (lidská německé pospolitost) za to co se stalo a kdo je vlastně soudcem. Má někdo právo soudit Němce a jaké právo? Tyto otázky jsou živé nejenom v Německu této doby, ale ve všech zemích.
Po roce 1945 se vrací do Německa ale když vidí co se děje, tak v roce 1947 znovu emigruje do Švýcarska, získává tam občanství a zde také umírá.
Jaspers je pro nás zajímavý na sklonku života. Umírá v roce 1969. V 50. letech se objevují analýzy, které se týkají Německa. Řeší otázky případného sjednocení Německa, otázky hranic (z těchto my nadšeni nejsme), je považován za teoretika organizace NATO.
Francouzská verze je především literární a dramatická. Všichni jsou zároveň součástí politiky jako u německé větve. Nejvýznamnější postavou francouzského existencialismu je Jean Paul Sartre (1905 – 1980). Vystudoval filosofii, učil na lyceech, krátkou dobu je v armádě, krátkou dobu během druhé světové války je v zajetí. Od roku 1945 působí jako redaktor, spisovatel na volné noze (časopis Moderní doba – centrum existencialistických spisovatelů). V roce 1954 cestuje do Sovětského svazu, je to doby kdy prohlašuje sám sebe za marxistu. Má vizi permanentní revoluce (jak jsme to viděli u Trotskeho). Nelíbí se mu, co se děje v Sovětském Svazu. V roce 1956 vystupuje jako jeden z mála intelektuálů na obranu Maďarska, proti intervencím Maďarsku. V roce 1968 protestuje proti postupu francouzské vlády proti studentům (francouzská společnost je rozdělena na ty, kteří jsou pro a proti studentské revoltě).
Srpen 1968 – vystupuje proti sovětské intervenci proti Československu a kritizuje francouzskou vládu za její nečinnost. Dokonce v roce 1964 odmítá Nobelovu cenu za literaturu. Umírá v roce 1980.
Na sklonku života se orientuje na anarchistická hnutí (Mau Ce Tung – nová šance pro změnu společnosti).
Literární činnost
objevuje se u něj postava člověka, který je v situaci, kdy je zhnusený, nudí se, nevidí východisko ve svém životě. Je nešťasten proto, že je svoboden, musí se rozhodovat. Tyto postavy se objevují od roku 1938, kdy píše román Hnus. Hlavní hrdina hledá sám sebe, je sám ze sebe znechucen. Sartre mu dává do úst svůj pohled na existenci člověka.
Jeho postava hledá z pocitu hnusu a nesmyslnosti bytí řešení, které nachází jeho hrdinové v možnosti svobodné volby. Sarterův člověk se stává člověkem podle toho, jak sám sebe projektuje, tzn. i odmítnutí umřít (sebevražda) je svobodné rozhodnutí. Člověk a jaký bude jeho život, myšlenky – vše rozhoduje sám. Je to individuální odpovědnost za svůj život, za projekci svobody. Sartre si uvědomuje, že toto je pro člověka veliká tíha, která nás deptá. On je ateista, nemá boha, který by mu pomohl. Je pouze svobodné rozhodování, jiná cesta není. Je pouze cesta svobodného rozhodování, které je z různých stran analyzováno.
Zeď
Hlavní hrdina je nabádán, aby prozradil, kde jsou jeho přátelé. Oni shodou okolností jsou opravdu na hřbitově,… Chytí je a popraví. On do konce života řeší problém odpovědnosti. On lhal, ale lhal tak, že to byla pravda. Má odpovědnost nebo nemá? Já jsem se svobodně rozhodl. Analýzy svobodné volby, kdy způsobím něco, co jsem nepředpokládal, i to je zájmem Sarterových analýz.
Vedle těchto analýz nalézáme práci Existencialismus je humanismus (1946). Je zde heslovitě rozpitváno vše, co je v literárních dílech (Sarterovo pojetí existencialismu)
Další díla: Hnus, drama Mouchy, kde popisuje mrtvé město (mouchy lezou po mrtvolách), zachycuje beznaděj a hrdinu pohybujícího se po městě mrtvých. Bytí a nicota – první filosofické dílo. Hra Špinavé ruce – nájemný vrah, který odmítá zabít svého určeného člověka z politických důvodů. Nakonec jej zabije, protože je s jeho milenkou. Řeší dilema, situace člověka, který se svobodně se rozhodne, ale v jiné souvislosti než měl. Autobiografie Slova. Vrací se k tomu, z čeho vycházel: pocity existenciální nejistoty.
Názory svobodné volby: ventiluje je v určitých politických situacích, dostává se do konfliktu s intelektuály ve Francii (levicový intelektuál). Levice ho nepřijímá, protože ho považuje za intelektuála, který neví co mluví. Ocitá se mezi dvěma skupinami intelektuálů. Ani jedna strana ho nechce. Svým přístupem (jak se domnívá) polidštil marxismus, který by pak měl lidskou tvář. Zájmem o člověka by doplnil třídní boje,… To tehdejší Francouzi odmítají a staví se proti Sarterovi. Paradoxem je, že kritiky Sartera jsou u nás populární. Celá naše generace díky němu podléhá existencialismu.
Albert Camus
Poslední francouzskou postavou je Albert Camus (1913 – 1960). Pocházel z Alžíru. V roce 1940 odchází do Francie. Spolupracuje se Barterem v literárních kruzích. V roce 1952 se jejich cesty pro Sarterův marxismus rozcházejí. Camus Nobelovu cenu za literaturu přijímá a předčasně umírá při autonehodě.
Cizinec – píše v roce 1942. Pro nás je zajímavější práce Revoltující člověk. Tento jeho revoltující člověk je člověk, který klade odpor nespravedlnosti (nechystá se na velké revoluční změny). Když vidí nespravedlnost, tak se to přiměřeným odporem snaží změnit. Je to člověk, který rozhoduje svobodně, přiměřeně (žádné velké násilí), snaží se přinést určitý řád do chaosu tímto svým vlastním rozhodováním. Domnívá se, že revolta nemůže být pouze v oblasti filosofické, ale i politické. Tato práce (Revoltující člověk) byla v 50. letech zajímavá. Dnes je zajímavá spíše jako práce historická. Práce Cizinec zůstává aktuální dodnes. Člověk který zabije, proč zabil, jak zabil. Nepociťuje lítost, že zabil. To je mu vytýkáno. Je to typická analýza pocitů vraha.
Přednáška č. 4
14. 3. 2000
Tomáš G. Masaryk
Přednáška č. 5
21. 3. 2000
6. Politická filosofie křesťanského personalismu
Personalismus jako hnutí, ideologie a politická teorie je postaven na osobě jako na nejvyšší hodnotě. S tím, že personalismus usiluje především o lidskou důstojnost, svobodu člověka a v meziválečném období cítí ohrožení lidské důstojnosti a svobody.
Personalismus se objevuje v následujících variantách:
křesťanský personalismus (Francie)
pragmatismus, především americká verze pragmatismu
kritická teorie frankfurtské školy
I.
Křesťanský personalismus si klade otázku, co je příčinou krize společnosti. Vytyčuje 4 základní okruhy, které u nich dominují:
vztah člověka jako osobnosti a boha (Gabriel Marcel, lidé kolem časopisu Esprit)
zájem o celkovou krizi společnosti a boha (Nikolajev Berďajev)
Původní povolání křesťanských personalistů souvisí s přírodními vědami. Jsou to lékaři, chemici, fyzici a další, kteří řeší novodobou vazbu přírodních věd na společnost, přírodní prostředí, existenci vesmíru. Hledají vztah k bohu a společnosti.
tvorba sociální politiky Vatikánu
vztah člověka a boha:
G. Marcel
Marcel je protikladem Sartra a jeho tvrdého atheismu. Jeho zájem o člověka je soustředěn na to, jakým způsobem člověk prožívá svou přítomnost, kdo a co ho vymezuje jako člověka. Protože je věřící, tak smysl existence člověka dává bůh (není to nicota jako u Sartra).
Toto vymezování člověka jako člověka nutí ke komunikaci s ostatními lidmi. Člověk potřebuje druhé lidi, abychom si mohli uvědomit co cítíme, jaké máme touhy. Potřebujeme lásku druhého. Moment vztahů Já a Ty (člověk a druhý člověk), to Marcela vede k úvahám, že nejvyšším potvrzením naší existence je vztah já a ty (Bůh).
Soubor přednášek: Filosofie naděje a jedna z přednášek Já a ty (hledání druhého, hledání boha). Být přítomen znamená něco více než být zde. Klasický příklad lavice: je zde, ale není přítomna, přítomen je člověk. Člověk na zemi by neměl mít pocit, že je zde, ale že je přítomen. G. Marcel je protikladem Sartera, jeho filosofie je optimistická.
Esprit (Duch), skupina která do tohoto časopisu píše je vedena Jacquesem Maritainem. Do této skupiny patří Jean Lacroix, Paul Landsberg. Tato skupina vydává v roce 1933 Manifest křesťanského personalismu, kde nacházíme myšlenky:
především snaha vrátit se k člověku prostřednictvím boha, být antiideologickým hnutím. Nejsou to pouze teoretici.
Jacques Maritain
J. Maritain působí na univerzitě v Paříži, velvyslanec ve Vatikánu, působí i v USA. V roce 1960 umírá jeho manželka a on vstupuje do kláštera. Působí dále jako člen kláštera v Itálii až do své smrti v roce 1973. Je v univerzitních a později katolických kruzích.
Téma: Vztah náboženství a kultury (1930), Integrální humanismus (1936 - zakládá myšlenku, tzv. nového křesťanství: nezáleží jakou formou a jaké náboženství vyznáváme, Bůh je jen jeden proto mají všichni věřící a ateisté mají řešit problémy doby). Tato myšlenka je velice populární. Zakládají se organizace na podporu šíření tohoto náboženství.
Člověk a stát (1951), kde se snaží vymezit nový vztah mezi člověkem a státem. Stát si uzurpoval veškeré pravomoci a osobu se snaží potlačit. Člověk by měl proti takovému státu bojovat. Stát musí být pouze nástrojem pro řízení společnosti. Člověk nemá toto všechno nečinně trpět, ani v Bibli nenacházíme konstatování, že člověk má snášet svůj osud. Pojmenovává problémy a tyto problémy se také snaží řešit (vytvořit pracovní místa, řešit problém bezdomovců). Je velice aktivní.
Myšlenka, že je jedno, jakou máme víru se ujala. Díky tomu se vyskytuje i v zemích latinské Ameriky a v Africe. Tato myšlenka vede k toleranci a vytváření silných politických stran (vztahující se k určitému typu náboženství).
Aktivní věřící je aktivní nejen v charitativní organizaci, ale i v politických stranách různého typu. I víra může sehrát určitou roli v politice.
Paul Ludwig Landsberg
Dalším přestavitelem ze skupiny kolem časopisu Esprit je Paul Ludwig Landsberg. (1901 - 1944). V roce 1923 zažíná psát svá stěžejní díla. Jeho působení začíná být významné ve 30. letech, kdy se dostává do časopisu Esprit a vydává jednotlivé studie.
Vstupuje proti fašismu, opouští Německo a pobývá v Paříži. Je od roku 1933 na útěku a až do jeho smrti mu hrozí smrt, zajímá se o otázku, zdali sebevražda není řešením situace, kdy člověku hrozí smrt. Skrývá se ve Francouzských Pyrenejích, se smrtí to myslí vážně (nosí s sebou jed). Tyto úvahy vydává v díle Zkušenost smrti, kde dochází k závěru, že člověk nemá právo ukončit svůj život a musí se angažovat až do posledního okamžiku. Smrti lze čelit jinak než sebevraždou (aktivní činností). Nakonec dostál svému slovu, pomáhá až do konce života ostatním lidem. Návrat k lidské důstojnosti za jakékoliv situace, zachovat si tuto důstojnost až do posledního okamžiku. Tyto úvahy píše v letech 1937 - 1940, uvádí je v tomto časopise.
zájem o celkovou krizi společnosti a boha
Do skupiny křesťanského personalismu a i do druhé pasáže, která se týká vztahu společnosti a boha, spadá Nikolaj Berďajev.
Nikolaj Berďajev
Narodil se v Kyjevě (Ukrajinec) ve šlechtické rodině. .
Patří do skupiny, která je nucena (tzn. že musí) emigrovat po VŘSR. Ocitá se v Paříži, dostává se do okruhu časopisu Duch. Je pravoslavným věřícím, dostává se do prostředí nakloněnému těmto myšlenkám. Z jeho bohaté tvorby nás zajímá práce Smysl dějin (1923) a práce O otroctví a svobodě člověka (1946). Tady se věnuje dvěma problémům:
člověku a svobodě
co všechno dokáže člověka zotročit
Člověk a svoboda: rozlišuje člověka jako individuum (biologické podstaty) a člověka jako osobnost (duši člověka), která má potřebu být nezávislá. Člověk jako osobnost předpokládá existenci boha. Duchovní postatu (rozměr) nám dává bůh.
Ve druhé části ohrožení svobody člověka nás upozorňuje, že člověk může být otrokem své existence (bytí). Může být dále otrokem boha (obřady a zvyky nás mohou zotročit a tím se vzdálíme od ideje boha jako lásky, solidarity,...). Nejbližší jsou nám úvahy o člověku jako otroku přírody, společnosti, ale i civilizace. Zotročení státem, kde člověk je v hypnóze moci (anarchismus není podle něj řešením).
Další věc je otroctví války. Člověk v období války je zcela zbaven své důstojnosti. Je zde i otroctví majetku a peněz, zotročení revolucí (vše podřídit revoluci, svoboda je zasunuta do pozadí), zotročení erotické, zotročení estetismem (tzn. že nás převálcovávají módní vlny, kterým podléháme). Otroctví dějin, objevuje se zde model člověka, který je zotročen všemi okolnostmi do kterých se rodí (ekonomické, sociální).
Závěr: jediným řešením všech těchto problémů otroctví je návrat k bohu.
Skupina přírodovědců
Piere T. de Chardin - Vesmír a lidstvo
P. Chauchard
Oba jsou Francouzi. Přináší model nového pojetí boha. Hovoří o rozlehlosti vesmíru. Bůh je bod omega, který může někde ve vesmíru existovat. Naše duše je energie. My vysíláme do vesmíru tuto duševní energii. Čím více kladné energie vysíláme do bodu omega, tím více pozitivní energie se nám vrací. Bůh má podobu bodu omega, je průsečíkem energií. Energie nezaniká, pouze se přeměňuje.
Odbourávají peklo a ráj a nechávají prostor pro víru.
tvorba sociální politiky Vatikánu
Katolická církev vnímá tyto problémy jako problémy etické.
lidská důstojnost
princip blaha.
19. století (1891), první sociální encyklika Rérum novárum - reaguje na tehdejší situaci - růst průmyslu, od té doby do dneška bylo vydáno (vypracováno) 9 encyklik (dokument vypracován úředníky Vatikánu, určen biskupům různých zemí – k veřejnému čtení v kostelech). Za posledního papeže 3 encykliky, např. Centesimus annus (1991) má 2 části:
reaguje na 1. encykliku
hodnocení Vatikánem r. 1989 ve střední Evropě
Emigrant český Michael Novak - Duch demokratického kapitalismu. Vztah katolicismu a evangelismu. Koncem 20. století řešení katolické a evangelické sekty, které mají jiný pohled na řešení problémů - manipulace, zbavení osobní svobody.
Přednáška č. 6
28. 3. 2000
4. Kritická teorie frankfurtské školy.
Dostáváme se do roku 1923 a budeme se zabývat skupinou, která se nazývá Kritická teorie Frankfurtské školy. V Německu jsme postřehli nástup fašismu v tomto období, dotkli jsme se představitelů křesťanského personalismu. Nyní se dostáváme do skupiny levicových intelektuálů, většinou židovského původu, kteří se však vyhýbají jakékoliv stranickosti.
Levicoví intelektuálové se setkávají v  roce 1923 v Ústavu pro sociální výzkum, je to instituce, která vzniká z nadačních peněz a může tedy fungovat bez ohledu na změnu politických systémů, což umožňuje její politickou nezávislost.
První záměry této skupiny jsou, aby se zabývaly ekonomickými analýzami Německa. Původně je to ekonomická analýza, v institutu pracují především ekonomové popř. sociologové. Tak tento institut funguje do roku 1931, kdy se ředitelem stává Max Horgheimer. Píše svoji studii: Kritika teorie frankfurtské školy, která dala název celé této skupině.
Přišel se změnou koncepce: snaha postihnout společnost jako celek a její krizi, přichází lidé zabývající se psychoanalýzou (Erich Fromm), nové skupiny filosofů (Marcuse) a od 30. let se objevuje snaha postihnout filosoficko-etický stav tehdejší německé společnosti.
Práce v této době je velice složitá, proto se celá skupina stěhuje do Švýcarska, později do USA a pokračuje ve své započaté činnosti i během celého válečného období.
V roce 1951 je ústav znovu obnoven. Část jeho pracovníků se vrací zpět do Německa. Frankfurtská škola obnovuje svoji činnost. Horgheimerova skupina je nosnou skupinou po obnovení činnosti této školy.
V 50. a 60. letech nastupuje nová generace. Objevuje se zde nová osobnost: Jürgen Habermas, A. Schmidt, a v 70. až 80. letech Axel Honneth. Frankfurtská škola za tak dlouhou dobu existence (a volného seskupení) prochází ideovými změnami. Zpočátku to byla především ekonomická analýza, snaha o interdisciplinární postižní společnosti, v meziválečném období snaha o vybudování rozumné lidské společnosti. Tzn. že nemá smysl zvyšovat produkci, pokud člověk není šťasten. Rozumová lidská společnost musí zohlednit určité hodnoty, které by neměly být pouze ekonomické. Mělo by se myslet na člověka a jeho pocit štěstí.
Byli politicky nezávislí, v meziválečném období mohli kritizovat vše kolem nich, zejména
fašismus (nadvláda nad člověkem)
komunismus
Začíná hledat rozumnou společnost. Léta emigrace jejich názor mírně upravují. Poznávají jiný typ demokracie, než na jaký byli zvyklí na Evropském kontinentě. Reakce jsou různé. U někoho nacházíme např. bezbřehé nadšení u některých naopak nesouhlas.
Typ postindustriální společnosti USA se zdá být hrozbou. To vede k určité ztrátě optimismu. Ti co se vrací zpět do Evropy se snaží najít tzv. třetí cestu. Tato snaha