Pojmy3

taky prarodiče, strýce, tety a ostatní příbuzné,
- orientační – rodina, ve které se jedinec narodí,
- reprodukující se – rodina, kterou člověk zakládá vstupem do manželství.
Funkčnost rodiny:
- funkční rodina – nenarušená – zabezpečí dítěti dobrý vývoj a prosperitu,
- problémová rodina – poruchy rodiny vážně neohrožují vývoj dítěte, je schopna řešit problémy sama nebo s pomocí jiných,
- dysfunkční rodina – vážnější poruchy některých nebo všech funkcí, ohrožují vývoj dítěte, nutná soustavná pomoc odborníků,
- afunkční rodina – rodina přestává plnit svůj účel, dítěti škodí.
Optimální rodinné prostředí :
- vnitřní stabilita rodiny
- její nenarušená a přirozená struktura
- kulturní atmosféra
- civilizační standard
Funkce rodiny –chápána jako úkoly, které plní vůči svým příslušníkům a vůči společnosti:
1. ekonomicko – zabezpečovací funkce – slouží nejen pro účely rodiny, ale taky pro rozvoj ekonomického systému společnosti, příslušníci se začleňují do výrobní či nevýrobní sféry,
2. biologicko-reprodukční – děti jsou pokračováním života rodiny, další stránkou je, že manželství je institucí pro společensky (právně a eticky) uznávaný pohlavní styk,
3. odpočinek a regenerace tělesných a duševních sil – plní funkci kompenzačního prostředí proti světu profesních povinností, , zejména u dospělých, děti většinou nachází prostředí “regenerace sil“ mimo rámec rodiny,
4. výchovně socializační vliv rodiny – spolu s jejími emocionálně – ochrannými úkoly považováno za nejvýznamnější působnost rodiny na dítě, zejména - raného dětství, předškolního a mladšího školního věku (výchova = proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji; socializace = proces objevování lidské společnosti jedincem a zaujetí adekvátní pozice ve společenské dělbě úloh a činností, tj. „ zařazování“, „vrůstání“,do společnosti).
Cíle rodinné výchovy:
-utváření mravních rysů– čestnost, pravdomluvnost,
-volních vlastností – vytrvalost, sebeovládání,
- utváření vztahu dětí k lidem žijících v okolí a ke společnosti vůbec,
- rozumová výchova dětí – motivace dětí k učení, vytváření podmínek ke vzdělávání,
- vytváření vztahu k práci a při volbě povolání dítěte –od počátečních návyků sebeobsluhy batolete,
- vytváření vztahu dítěte ke kráse – v umění, v přírodním a společenském prostředí,
- zdravotní, tělesná a sportovní výchova - vytváření zdravého a hygienického životního prostředí,
- mezi další patří ekologická, sexuální,…. výchova
V působení rodinného prostředí rozlišujeme mezi vlivy a činiteli:
1. demograficko-psychologické faktory: struktura rodiny, aspekty vyplývající z působení otcovského,mateřského,sourozeneckého, .. vnitřní stabilita -základna atmosféry rodinného života,
2. materiálně – ekonomické faktory: problematika zaměstnanosti rodičů, zařazení rodiny do ekonomického systému společnosti, individuální spotřeba rodiny, její životní způsob, materiální podmínky pro zájmovou činnost dětí,
3. kulturně – pedagogická stránka rodiny – hodnotová orientace a vzdělání rodičů, míra pedagogizace rodiny, která je např. patrna z připravenosti rodiny na výchovu dětí. Rodinné prostředí – jsou v něm spatřovány hlavní příčiny nežádoucích projevů chování u problémového žáka
18. Výchovné otázky v alternativním školství
Alternativní = jiný, odlišný, druhý, na výběr. Název alternativní se běžně používá pro školy, které se odlišují od klasického, tradičního typu školy a nahrazují jej. K základním znakům alternativní výchovy patří – zaměřenost na dítě, snaha nezničit touhu poznávat věci a jevy a umožnit vývoj podle možností.
Současné alternativní možnosti výchovy a vzdělávací programy v české škole:
obecná, základní a národní škola – státem podporované,
pedagogické koncepce z období reformní pedagogiky – Montes-soriovská, waldorfská, jenská, daltonská, freinetovská,
školy církevní a soukromé – pokud nabízejí odlišné programy od tradičních škol,
školy, které přijaly jeden z následujících programů:
programy určené pro celou školu - otevřená škola, komunitní škola, program Škola podporující zdraví, program Tvořivá škola, integrovaná nebo inkluzivní škola,
zaměřují se na práci učitele v jednotlivých třídách – vzdělávací koncepce Začít spolu, ITV – integrovaná tematická výuka,
jsou orientovány na postupy, metody, způsob práce učitele a třídy v jednotlivých předmětech – Čtením a psaním ke kritickému myšlení, Dokážu to?
možnost individualizace vzdělávací cesty jednotlivce – Individuální vzdělání, E-learning.
1. Otevřené vyučování – otevírá se navenek vůči komunitě a dovnitř vůči svému osazenstvu – žákům učitelům, rodičům; pochází ze 60. a 70. let 20. stol. z USA a Anglie, předpokládá:
1. změnu klimatu třídy - úprava třídy – celý prostor se stává volným učebním prostorem, obsahuje učební zóny, místo pro práci v kruhu i místo na odpočinek, 2. doplnění nebo nahrazení tradičních předmětů novými činnostmi - výuka formou hry, formou umělecké činnosti, pokusy, projekty, práce v kruhu, kruh – slouží k pravidelným rozhovorům o nejrůznějších tématech, rozvíjí dovednosti komunikace, pravidla komunikace a diskuse,
3. nahrazení tradičního rozvrhu hodin rozvrhem činností – rozvrh činností tak, jak budou následovat, 4. zavedení týdenních plánů práce pro žáky – jedná se o seznam povinných a volitelných úkolů, které má žák splnit, žák si volí tempo, postup, pracuje se individuálně i ve skupině,
- nové formy hodnocení – slovní hodnocení, kontrola se provádí samokontrolou, kontrolou spolužáka nebo učitele, chyby se hledají a odstraňují, ale netrestají,
- důraz na třídní společenství - pěstování dobrých mezilidských vztahů, např. služby podle klíče,
- využívání široké spolupráce s rodiči – sdílená odpovědnost učitelů, žáků a jejich rodičů, rodiče aktivní, vyjadřují se k aktivitám školy, spolupráce na školních akcích,…
4. Vzdělávací program „Začít spolu“ (Step by Step)- důraz na individuální přístup k dítěti a partnerství školy s rodinou a ostatní komunitou, program čerpá mimo jiné z díla J. A. Komenského, je koncipován pro děti od 3 do 15 let, cílem rozvoj tvořivosti a týmové spolupráce navzájem i s rodiči dětí, napomáhá otevřené společnosti, snaha zvyšovat kvalitu učení dětí a vzdělávání učitelů, bez ohledu na jejich etnickou, náboženskou příslušnost, zdravotní postižení nebo specifické vzdělávací potřeby; program má několik principů:
- podnětné prostředí – úprava třídy, prostor pro společné setkávání,
- individuální přístup ke každému dítěti vycházející z jeho potřeb a specifik,
- integrované učení hrou, tématické projekty, chápání světa v souvislostech,
- pozorování dětí a plánování činností,
- slovní hodnocení a sebehodnocení,
- inkluze a integrace dětí s individuálními a etnicky podmíněnými potřebami,
- aktivní účast rodičů, zapojení rodiny do práce školy.
6. Integrovaná tematická výuka (ITV) - model vzdělávání byl vytvořen na základě zkušeností s nadanými dětmi; model ITV vychází z výzkumu mozku, - vzdělávání za současného respektování individuálních zvláštností – kurikulum „šité na míru“ třídě, podmínky) byly stanoveny:
- nepřítomnost ohrožení,
- smysluplný obsah učení,
- možnost výběru,
- přiměřený čas,
- prostředí,
- spolupráce,
- okamžitá zpětná vazba,
- dokonalé zvládnutí osvojované látky.
Výuka ve věkově smíšených skupinách, pracuje se na základě celoročního sjednocujícího tématu, které souvisí s okolním světem a musí být použitelné.
.9. E-LEARNING – nová a perspektivní možnost vzdělávání prováděná prostřednictvím nových síťových technologií a počítačů s příslušným programovým a technickým vybavením odpovídajícím moderním požadavků doby; je vhodný pro snazší vzdělávání velkého počtu studentů různě geograficky rozmístěných; chybějí tradiční prvky kontaktní výuky; zpětná vazba je zajištěna pomocí testovacích otázek; lektor nemusí vyučovací látku několikrát opakovat (přednášet) různým skupinám,.
10. Kooperativní vyučování – využívá přirozené tendence člověka spolupracovat a jeho přirozeného zájmu zjišťovat a zkoumat; základem je uspořádání sociálních vztahů mezi dětmi; organizační forma je skupinová, každý člen skupiny je s ostatními svázán společným cílem, důležité, aby ho dosáhli všichni, i ti „slabší; výsledek práce je důležitý jak pro celou skupinu, tak pro jednotlivce; za společnou práci jsou odpovědni všichni a tak jsou také hodnoceni.
2. Komunitní škola – komunita = pospolitost, dobrovolné společenství lidí, kteří přes svoji různorodost mají společné znaky (bydlí, žijí, pracují v určitém regionu); každá škola, která kromě tradičního vzdělávání a výchovy ve třídách poskytuje také relaxaci a může nabídnout trávení volného času, práce řízena komunitní radou (zástupci učitelů, rodičů, radnice, místních firem), určuje směr a plán rozvoje a do praxe je pak uvádí koordinátor. Komunitní školy v ČR nejsou stejné, odrážejí specifika regionů Komunitní vzdělávání je proces vedoucí k přeměně škol na centra schopná reagovat na potřeby obyvatel v oblasti sociálních, vzdělávacích, kulturních nebo rekreačních potřeb. Zapojuje lidi bez rozdílu věku nebo dosaženého vzdělání do úrovně života komunity.
3. Škola podporuj.zdraví – směřuje k výchově ke zdravému způsobu života, dva principy:
- respekt k přirozeným potřebám jednotlivce a
- rozvíjení komunikace a spolupráce.
Zásadní změnou je vztah učitelů a dětí, snaha vytvořit vztah založený na vzájemném respektu.
Zásady na základních školách – 9 principů:
- pohoda prostředí (pohoda věcného, sociálního a organizačního prostředí),
- zdravé učení (smysluplnost, možnost výběru a přiměřenost, spoluúčast a spolupráce, motivující hodnocení),
- otevřené partnerství (škola jako model demokratického společenství, škola – kulturní a vzdělávací středisko obce).
5. Čtením a psaním ke kritickému myšlení –podstatou kritického myšlení je konstruktivní pedagogika, jedná se o aktivní podíl žáka na konstrukci svého vzdělávání, východiskem jsou jeho dosavadní zkušenosti a vědomosti, žák je angažován v procesu učení a vytváří si svůj vlastní způsob, jak se učit; klade se důraz na to, aby děti byly na přijímání nových informací připraveny; mají čas na diskuzi, přemýšlení a uvažování, pak se rozhodnou jaké tvrzení přijmou, odmítnou nebo se zřeknou úsudku; jádrem programu je třífázový cyklus učení:
1. evokace
2. uvědomění si významu
3. reflexe
7. Program „Dokážu to?“ – celostátní vzdělávací projekt, slouží pedagogům, aby dokázali své žáky lépe poznat a učit tak, aby to bylo pro děti zajímavé a motivující; nabídku programů tvoří systém kurzů zaměřený na:
- zavedení osobnostní a sociální výchovy škol,
- na podporu vztahu rodiny a školy,
- na vedení školy,
- na spolupráci pedagogického sboru a okolní imunity.
Tento projekt je charakterizován 3 principy: sebeúcta, odpovědnost a samostatnost.
8. Individuální a domácí vzdělávání – o povolení individuálního vzdělávání žáka rozhoduje ředitel školy, kam byl žák přijat do povinné školní docházky, na základě písemné žádosti zákonného zástupce žáka, lze povolit pouze žákovi I. stupně ZŠ:
- musí být udány závažné důvody,
- musí být podmínky pro individuální vzdělávání,
- osoba, která ho bude vzdělávat musí, mít alespoň střední vzdělání s maturitou,
- musí být zajištěny patřičné učební pomůcky.
Individuálně vzdělávaný žák koná za každé pololetí v příslušné škole zkoušky. Ředitel může zrušit individuální vzdělávání pokud nejsou plněny podmínky, na základě kterých byla žádost povolena, nebo pokud žák na konci druhého pololetí neprospěje nebo na žádost zákonného zástupce žáka.
11. Projektové vyučování – spojeno s reformní pedagogikou 20. a 30. let 20. stol., podporuje principy demokratizace a humanizace, cílem projektového vyučování je řešit úkol, který je reálný a konkrétní, vychází ze života školy nebo jejího okolí, reaguje na aktuální podněty školy a okolí; původně izolované poznatky z jednotlivých předmětů se prolínají celým vyučováním po různě dlouhou dobu.
19. Projekt Zdravá škola. Škola podporující zdraví
Zdraví - pojem zdraví je komplexní a jeho podstata spočívá v propojení tělesných , duševních a sociálních funkcí lidského organismu.
Zdravá škola – Mezinárodní projekt – Světová zdravotní organizace, Rada Evropy a Evropská unie s českým Státním zdravotním ústavem v Praze
Zdravá škola - vytvoření zdravého prostředí a výchova dětí ke zdravým životním návykům a chování.
V současné škole - málo se bere zřetel na to, jak dítě školu prožívá, jak se cítí - strach, úzkost ,.obavy...,
škola žáky stresuje zaměřením školní práce na výkon, neučí spolupráci, ale rivalitě, dítěti sděluje, že jeho hodnota tkví v množství zapamatovaných jednotlivostí.
K zásadám projektu zdravá škola :
úpravy organizace vyučování a provozu školy - rozvrhu hodin a zvonění, realizace pitného režimu, zařazování relaxačních nebo tělocvičných chvilek do hodin podle stavu únavy a koncentrace dětí,
- přestávky se prodlužují na 10 minut, svačí se po 1. vyučovací hodině, prodlužuje se velká přestávka a po 4. hodině se zařazuje delší polední přestávka s možností pohybu venku,
v budově školy jsou k dispozici švihadla, míčky, žíněnky, žebřiny a jiné náčiní a pomůcky,
v e vyučování se ustupuje od slepé poslušnosti a výrazně se mění klima třídy – změna vztahu učitele a žáka – partneři → potom je možné budovat oboustrannou důvěru, většinou se na tomto základě daří vzájemná pomoc a spolupráce, která pomáhá dětem rozvíjet a upevňovat sebedůvěru.
20. Dítě ve sféře vlivů společenského prostředí. Škola jako součást sociálního prostředí
Sociální prostředí – složitě strukturovaný systém, podíl na kvalitu života člověka, v němž žije, pracuje, vychovává a vzdělává, odráží potřeby subjektu a objektu.
1. Prostředí objektivní se skládá z jednotlivých elementů propojených vzájemnými vazbami
2. Prostředí subjektivní je tvořeno těmi elementy, které jsou dány potřebami objektu
Okolím se rozumí to, co existuje objektivně mimo objekt
Typy prostředí
1. Podle velikosti a rozsahu– makroprostředí, mezoprostředí a mikroprostředí – na základě velikosti sociální skupiny
2. Podle typu aktivit člověka – prostředí pracovní, mimopracovní, vzdělávací, sportovní apod.
3. Podle organizovanosti prostředí
4. Podle území a teritoria
5. Podle charakteristického znaku – uplatněného na skupinu obyvatel (např. rodiče dětí školního věku, věk rodičů, příjem a profese)
Školní prostředí
Škola – „ příprava člověka na vše lidské“ (Komenský)
Školní prostředí bývá sledováno z hlediska :
- institucionalizovaného a cílevědomého výchovně-vzdělávacího působení.,
- škola je vždy součástí lokálního prostředí.,
- má stanovené výchovné cíle, vlastní organizaci, metody a techniky práce,
- je založena na interakci dvou generací, dětí a dospělých,
- participace rodičů na systému školní výchovy je minimální,
-efektivnosti výchovně-vzdělávací činnosti napomáhá vzájemný kontakt mezi učiteli, rodiči a žáky.
Sociální klima školy je jev odrážející vztahy mezi členy sociální skupiny, atmosféru ve vyučovacích hodinách i mimo vyučování, organizaci školy, existenci a jasnost vymezených školních pravidel, ochotu a snahu pomoci žákům
Socializační funkcí školy je postupná integrace žáků do existujícího společenského systému.
Školní prostředí kromě sociálních podmínek charakterizují materiální podmínky a dotváří kvalitu přírodního okolí školy.
Sociální svět - hmotný a přírodní
Sociální interakce – vše, co obklopuje žáka v jeho nejbližším prostředí, ovlivňuje a podílí se na jeho rozvoji osobnosti a utváření nových vazeb s ostatními v lidské společnosti
Vrstevnická skupina – prostředek pro osvojení nových sociálních rolí, navazování přátelství apod.
Demokracie a právní systém podporuje občanskou integraci (sounáležitost všech členů společenství)
Sociální komunikace – určuje, jak vnímám sám sebe, svého partnera (protivníka, žáka), svoji vlastní (referenční) skupinu atd.
- odraz sociálního světa žáka, způsob vyjadřování jsou typickým obrázkem rozmanitých subkulturních skupin mládeže (slang, argot)
- vymezuje a popisuje sociální role ve skupině
17. Vývoj vztahů mezi školou, rodinou a veřejností. Kooperace mezi učitelem a rodiči žáků
Kooperace = spolupráce, součinnost, spolupůsobení lidí, kteří jsou zainteresováni na výsledném produktu společných činností. Kooperace mezi učitelem a rodiči žáků by měla být založena na partnerství, a to s ohledem na skutečnost, že značná část výchovy a vzdělávání se odehrává v rodině, a že učitelé a rodiče mají různé kompetentní a vzdělávací funkce, které spolu musejí být v harmonii, aby byly účinné. Pro současnou školu je typické, že se v dominantním postavení vůči rodičům ocitají častěji učitelé, než naopak. Pokud není tato nerovnováha odstraněna, může se stát závažnou překážkou v těchto kooperačně partnerských vztazích.
Vnitřní reformou školy jsou míněny změny a posun v motivech, názorech a postojích učitelů i rodičů, které jsou dány vymaněním se z tradičních, někdy konzervativních, nepřirozených, historickými i společenskými okolnostmi utvářených vazeb.
2 základní modely spolupráce (kooperace) s rodinou:
1. „rodič jako klient“ – tradičně uplatňovaný model, jeho rysy:
- rodiče jsou závislí na zprávách od učitelů,
- rodiče jsou ve vztahu ke škole pasivní,
- rodiče jsou vnímáni jako nekompetentní (neprofesionální) partneři,
- rodiče stojí na okraji, svůj podíl na řízení uplatňují pouze zdánlivě.
2. „rodič jako partner“ – demokratický přístup, jeho rysy:
- rodiče jsou aktivní,
- rodiče vnímáni - dostatečně kompetentní,
- rodiče mohou přispět k realizaci a přípravě školních projektů,
- rodiče jsou odpovědni za rozvoj dítěte spolu s pedagogy,
-rodiče mohou pracovat v různých týmech, spoluvytvářet život školy.
21. Koncepce enviromenální výchovy. Výchova pro 21. století.
Globální (celistvé, komplexní,) pojetí světa – lze demonstrovat např. „svět“ ve spíži (čaj z Indie, káva z Brazílie, koření z Afriky, rýže z Asie atd.)
Globální výchova – současný svět, je třeba poznávat v prostorových a časových souvislostech, v souvisl. základních zdrojů života a lidského potencionálu
Podstata globální výchovy je chápání souvislostí tohoto celku a komplexní odpovědnost za lokální i globální svět. Výrazně spojuje otázky rozvoje společnosti a životního prostředí.
Hodnotová měřítka–cit pro míru, uměřenost, vkus
Globální ( celistvé ) pojetí světa v čase a prostoru i vzájemného propojení globálních problémů je chápáno jako vnější rozměr globální výchovy.
Celistvé pojetí světa se pochopitelně odráží ve výchově - utváření a kultivace „celistvé“ osobnosti, tzn. poznávacích, hodnotících a prakticko-přetvářecích vztahů jedince ke světu.
Významným zdrojem při vymezování jejích cílů se stal nejen akutní stav zdraví naší planety, ale také analýza tradičního vyučování.
Civilizační výzva, nebádající  k překonávání rozporů mezi člověkem a přírodou, k harmonizaci vztahů k sobě a druhým lidem, k harmonizaci života a výchovy.
Globální výchovu v užším smyslu – úkoly výchovy ekologické, příp. výchovy pro trvale udržitelný rozvoj, usiluje o harmonickou proporci mezi vzděláváním a výchovou, důležitý je způsob, jakým učitel uplatňuje principy globální výchovy, tedy jakou volí její metodiku - systémový přístup při výkladu světa, tedy schopnost naučit žáky vidět propojenost světa, hledat příčiny problémů, nepřeceňovat lokální, národnostní nebo etnická hlediska, vést k různému pohledu na určitý